View source for Jak si lze myslet

'''Vannevar Bush - Jak si lze myslet'''

''Dr. Vannevar Bush řídil jako ředitel Úřadu pro vědecký výzkum a rozvoj činnost přibližně šesti tisíc předních amerických vědců, kteří pracovali na projektu použití vědy ve vojenském průmyslu. Významný článek se snaží povzbudit vědce po ukončení bojů. Volá po tom, aby vědci pozornost obrátili směrem k úkolu, sloužícím zpřístupnění ohromujícího množství znalostí veřejnosti. Dlouhá léta vynálezy - místo rozšiření schopností lidské mysli posilovaly naši fyzickou dovednost. Buchary, násobící sílu pěsti, mikroskopy, bystřící oko, motory destrukce a sledování jsou novými, ale vůbec ne konečnými vymoženostmi moderní vědy. V tomto okamžiku, poznamenává Dr. Bush, disponujeme nástroji, jež nám umožní po jistém zdokonalení přístup a kontrolu nad zděděnými znalostmi minulosti. Zdokonalení těch mírových nástrojů by se mělo stát prvním cílem vědců, kteří se právě vracejí z válečného úsilí. Podobně jako slavná řeč R. W. Emersona „Americký učenec“ z roku 1837 volá i toto pojednání po novém vztahu myslícího člověka k sumě našeho poznání. 
—REDAKCE [The Atlantic Monthly]''


[[File:Vannevarpage 1.jpg|thumb|left]]
































Tato válka nebyla jen válkou vědců, ale konfliktem, jehož jsme se účastnili všichni. Vědci, kteří ve jménu společné věci odložili předchozí soutěžení uvnitř svých oboru, se mezi sebou o mnohé dělili a mnohému se naučili. Výsledek takové spolupráce byl uspokojující. Teď to patrně všechno konči. Na čem budou vědci pracovat v budoucnu?

Biologové a zejména výzkumníci z oboru medicíny se nemusejí dlouho rozhodovat, protože si válka od nich nežádala  skoro žádnou změnu v jejich dosavadních rutinních postupech. Velká část z nich mohla na válečných výzkumných projektech pokračoval v práci uvnitř důvěrně známých laboratoří z dob míru a jejich cíle zůstaly téměř nezměněny. 

Jsou to zejména fyzikové, kdo ze svého dosavadního výzkumu byli odvedeni nejnásilněji, opustili své akademické kariéry a začali vytvářet podivné ničivé mechanismy a aby splinili takové neočekávané zadání museli hledat nové postupy. Fyzikové se podíleli na přípravě zařízení, jež nám dovolila vzdorovat nepříteli a na tom pracovali společně s fyziky spojenců. Zakusili pocit úspěchu a stali se součástí velkého týmu. S blížícím se mírem se musíme ptát, jaké jsou cíle, které by jich byly hodny?


* 1.
Jak trvalý efekt znamenalo využití vědy a s tím spojené nové nástroje, vytvřoené během výzkumů? Ze všeho nejdřív musíme zmínit rostoucí moc člověka nad hmotným světem. Přístroje vylepšily naši potravu, oděv a přístřeší, posíily naše bezpečí a částečně nás vymanily ze závislosti na holém přežití. Stroje nám také poskytly lepší znalosti o biologických procesech, takže  jsme se postupně zbavili nemoci a prodloužila se délka našeho života. Přístroje osvětlují vzájemné vztahy fyziologických a psychologických funkcí a jsou i příslibem lepšího duševního zdraví. 

Věda sebou přinesla také rychlejší komunikaci. Nabídla možnost zaznamenávání myšlenek a umožnila nám s těmito záznamy manipulovat, zpětně z nich získávat informace, takže dochází k rozvoji a trvalosti vědomostí oproti životu jedince nyní době trvání lidského rodu. 

Suma poznatků neustále narůstá. Je nicméně jasné, že zvětšující se specializace sebou přináší také nesnáze. Badatelé jsou zahlceni poznatky a závěry tisíců dalších badatelů a nemají dost času aby jim porozuměli, nemluvě že si je mohli zapamatovat. Specializace se přesto stává nezbytnou podmínkou pro pokrok i když úsilí o překonání rozdílů mezi obory je jistým způsobem povrchní.

Profesně jsou metody předávání a recenzí výzkumu staré několik generací a ke svému účelu se už nehodí. Kdyby bylo možné vyhodnotit celkový čas strávený psaním a naopak čtením odborných prací, byl by poměr mezi těmito časovými hodnotami velmi překvapivý. Ti, kteří se pozorným a průběžným studiem svědomitě snaží držet krok se současným tempem poznání - i když jen ve vymezených oborech -, by se mohli zaleknout závěrů průzkumu, jenž by ukázal, jak velká míra celoměsíčního úsilí by mohla být bezpracně vykonána v okamžiku. Mendelův koncept zákonů genetiky zůstal světu utajen po celou generaci, protože jeho zveřejnění se nedostalo ani k těm několika málo lidem, kteří jej byli schopni pochopit a dál rozvinout. A taková pohroma se zcela jistě opakovaně odehrává všude okolo, kdy se opravdu důležité znalosti ztrácejí v záplavě banalit. 
Vzhledem k rozsahu a rozmanitosti současných zájmů potíž nespočívá ani tak v tom, že se toho publikuje nadměrně, jako spíš v nadměrném rozšíření vydavatelské činnosti za hranice naší současné schopnosti reálného využití těch záznamů. Suma lidské zkušenosti roste nesmírně rychle a prostředky, jež používáme k nalezení cesty bludištěm k momentálně důležité položce, zůstaly od dob lodí s ráhnovými plachtami bez výraznější změny. 

Zavádění nových a výkonných prostředků však přináší příslib změny. Fotoelektrické články schopné fyzického vidění, pokročilá fotografie, jež může zprostředkovat lidskému oku viditelné i podprahové předměty, žhavené elektronky ovládající účinné síly a řízené energií menší než, kterou komár potřebuje k rozvibrování křídel, katodové trubice zviditelňující jevy, podle nichž je mikrosekunda dlouhým časovým úsekem, reléové kombinace, zvládající provádět složité posloupnosti pohybů spolehlivěji než kterýkoliv člověk a navíc tisíckrát rychleji. K dispozici je celá řada mechanických pomůcek, s jejichž pomocí lze uskutečnit převrat v oblasti vědeckých záznamů. 

Před dvěma staletími G. W. Leibnitz vynalezl počítací stroj, který ztělesňuje většinu z podstatných rysů současných klávesnicových zařízení, jenž tehdy nebylo kvůli stávající ekonomické situaci možné využít. Práce nutná pro jeho sestrojení v dobách před zavedením sériové výroby byla vyšší než práce, kterou bychom ušetřili jeho používáním, protože veškerých činností, jež by dokázal zvládnout, mohlo být dosaženo i s pomocí tužky a papíru. Navíc by docházelo k častým poruchám a nedalo se na něj spoléhat. Tehdy a ještě i dlouho potom totiž výrazy složitost a nespolehlivost byly synonymy. 

Navzdory na svou dobu velkorysé podpoře nemohl zkonstruoval Charles Babbage ještě svůj velkolepý aritmetický stroj. Jeho myšlenka byla správná, avšak náklady na konstrukci a údržbu byly příliš vysoké. Za předpokladu, že by někdo seznámil faraóna s takovým jasným konstrukčním plánem automobilu, kterému by porozuměl, výroba tisíců součástek  jediného modelu by vyčerpala veškeré zdroje říše a sestrojené vozidlo by vypovědělo službu během prvního výletu do Gízy. 

Dnes umíme vyrobit velmi efektivně stroje s vyměnitelnými součástkami, jež - navzdory vysoké složitosti – jsou zcela spolehlivé. Stačí se podívat na obyčejný psací stroj, na filmovou kameru nebo na automobil. Pokud správně pochopíme princip elektrických kontaktů, přestávají nás děsit. Automatická telefonní ústředna jich například obsahuje stovky tisíc a přesto neselže. Rozžhavená kovová pavučina ukrytá v tenké skleněné nádobce – žhavící elektronka rádiových přístrojů – se vyrábí v počtu stovek miliónů, jsou naštosovány do krabic a když jsou zapojeny do objímky – fungují! Pavučinkové součástky, jejich umístění a uspořádání, nutné pro jejich sestrojení by cechovního mistra zaměstnaly po dobu měsíců. Dnes je možné ji vyrobit za třicet centů. Svět dospěl do věku vysoce spolehlivých a levných komplexních zařízení, což zcela jistě znamená změnu.

* 2

Má-li být záznam pro vědu užitečný, je nutné ho neustále doplňovat, musí být někde zařazen a především musí být konzultován. V současnosti se záznamy pořizují konvenčním způsobem - písemně, fotograficky, případně tiskem. Mezi technologie záznamu patří i film, voskové válečky nebo magnetické dráty. I kdyby nenastal objev zcela nových zapisovacích metod, nesporně došlo k modifikaci a rozšiřování těch současných. 

Pokrok ve fotografii se určitě nezastaví. Máme na dosah čočky a rychlejší materiál, více automatické kamery a citlivé směsi s jemnějším zrnem, umožňující uskutečnit myšlenku miniaturizovaného fotoaparátu. Pokusím se ten trend promítnout do budoucnosti a vyvodit logický, když už ne nevyhnutelný závěr. Budoucí fotografický stopař bude mít na čele výstupek jen o něco větší než vlašský ořech. Aparát snímá fotografie o rozměru 3x3 čtverečních milimetrů, jež je pak možné promítat nebo zvětšit, což vyžaduje asi desetinásobnou miniaturizaci vzhledem k současné praxi. Čočka má univerzální ostření, což jsou vlastnosti, které díky krátké ohniskové vzdálenosti odpovídají optice prostého oku. Ve výstupku je zabudována fotonka, která je dnes součástí jistého typu fotoaparátu, automaticky upravující expozici pro velké spektrum osvětlení. Uvnitř jsou negativy pro stovku snímků a pružinku na ovládání závěrky a posun filmu, jež se při vložení kazety s negativem napne. Výsledné fotografie jsou schopny zachytit všechny barvy. Fotoaparát díky pozoruhodnému pokroku stereoskopické technologie pořizovat záznam dvěmi od sebe vzdálenými otvory.

Kabel pro závěrku může procházet rukávem až k prstům. Rychlý stisk a fotografie je na světě. Na brýlích je kousek od horního okraje čočky čtvereček s drobnými liniemi tak, aby nebyl vidět. Když se v tomto čtverečku objeví libovolný předmět, dostane se do jedné přímky s fotoaparátem. Jestliže vědec budoucnosti při pohybu v laboratoři nebo v terénu narazí na něco důležitého, spustí závěrku a je -  aniž by bylo slyšet cvaknutí snímek pořízen. Vypadá to jako čirá fantazie? Jedinou neuvěřitelnou věcí je představit se, kolik práce by dalo vyvolání všech fotografií, jež by tak vznikly. 

Dojde k vynálezu suché fotografie? Ta v podstatě už existuje a dokonce ve dvou podobách. Když Brady fotografoval během občanské války, musely být fotografické desky během osvitu vlhké. Nyní je nutné fotografie namočit během vyvolávání. V budoucnosti to možná nebude vůbec potřeba. Už dlouho máme filmy impregnované diazo barvivem, pomocí nichž obraz vzniká bez vyvolání. Fotografie je hotova ihned po stisknutí spouště. Působením plynného čpavku se neosvícené barvivo rozloží a obraz lze vystavit světlu a prohlédnout. Ten proces je zatím časově náročný, ale někomu se ho může podařit urychlit a navíc zde nenastávají problémy se zrnem, které dnes trápí badatele v oblasti fotografie. Bylo by zázračné, kdyby si bylo možné fotografii prohlédnout ihned po pořízení snímku.

Další dnes využívaný proces je také pomalý a víceméně těžkopádný. Již padesát let se používají impregnované papíry, které v důsledku chemických změn v nich obsažené jódové směsi tmavnou všude tam, kde se dostanou do styku s elektřinou. Používají se pro pořizování záznamů pomocí elektrické rafičky, jež na nich zanechává stopy. Jestliže se při pohybu rafičky mění elektrický potenciál, stává se v závislosti na tomto potenciálu výsledná linka světlejší nebo tmavší. 

Tohoto schématu se využívá i v přenosech faksimilí. Ručička na papíře vytváří hustou síť čar. Během jejího pohybu se její potenciál mění v souladu s proměnlivým proudem vedeným kabelem ze vzdálené stanice, kde jsou tato kolísání generována fotonkou, která podobným způsobem skenuje obraz. V každém okamžiku odstín kreslené linie sleduje odstín obrazu sledovaného fotoelektrickým článkem. Po nasnímání celého originálu vznikne na druhém konci jeho replika.

Podobným způsobem – podle linií – lze fotoelektrickým článkem snímat i krajinu. Celé zařízení představuje fotografický přístroj s přídavným prvkem na snímání obrazu na dálku, jenž lze vyjmout v případě potřeby. Takový proces je pomalý a pracuje jen v malém rozlišení. Přesto nabízí další technické řešení suché fotografie, kdy máme fotografii k dispozici ihned po pořízení snímku.

Předpovídat, že tento proces bude nadále těžkopádný, zdlouhavý a s nízkou kvalitou detailů vyžaduje velkou míru odvahy. Televizní aparáty dnes umí přenášet šestnáct poměrně kvalitních snímků za vteřinu a od výše popsané technologie se liší jen ve dvou zásadních věcech. První rozdíl spočívá v tom, že záznam je pořizován pohybujícím se paprskem elektronů namísto ručičky, což umožňuje vskutku velmi rychlé pokrytí celého obrazu. Druhý rozdíl se týká pouze použití obrazovky, která se dopadem elektronu krátce rozsvítí a nahrazuje tak chemicky ošetřený papír nebo negativ, u nichž dochází k trvalé změně. Tato rychlost je pro televizi nezbytná, protože cílem nejsou fotografie ale pohyblivý obraz.

Použijme v rychlém fotoaparátu chemicky ošetřený film místo zářivé obrazovky, nastavme přístroj namísto celé série na přenos jediného obrazu a získáme výsledné fotografie pomocí suché metody. Ošetřený film musí mít daleko kratší reakční dobu než ty současné, což by pravděpodobně neměl být problém.

Závažnější je námitka, že toto schéma by vyžadovalo zakládání filmu do vakuové komory, jelikož elektronové svazky se chovají normálně pouze v tomto zředěném prostředí. Tomu by se dalo předejít usměrněním parsku elektronů do jedné části přepážky a přitlačením filmu k její druhé části, jestliže by vlastnosti této přepážky umožňovaly elektronům procházet kolmo k jejímu povrchu a zabránit tak jejich rozptylu dostran. Zcela jistě by bylo možné vyrobit prototypy takových přepážek a problém určitě nebude v cestě všeobecného vývoje představovat závažnou překážku.

Stejně jako suchá fotografie, má mikrofotografie před sebou dlouhou cestu. Základní schéma miniaturizace záznamu a projekce, nahrazující přímé prohlížení nabízí příliš veliké možnosti na to, abychom se mu nevěnovali. Spojení optické projekce a fotografické miniaturizace nese první plody u mikrofilmů pro studijní účely a potenciál této technologie je velmi podnětný. U mikrofilmů dnes dosáhneme až dvacetinásobného lineárního zmenšení, u něhož lze při zvětšení pro prohlížení stále zajistit kvalitní světlost. Mezní hodnoty jsou dány zrnitostí negativu, kvalitou optického systému a výkonností použitých světelných zdrojů. Všechny tyto hodnoty se rapidně zlepšují.

Uvažujme pro budoucí využití lineární poměr jednoho sta a negativ o stejné tloušťce, jakou má papír, ačkoliv bude určitě možné použít i tenčí negativ. I za těchto podmínek by celkový faktor poměru objemu běžných knižních záznamů a kopií na mikrofilmech činil deset tisíc. Encyklopedii Britanniku bychom tak mohli zmenšit do velikosti krabičky od zápalek.
Obrázek 2.1. Budoucí vědec zaznamenává experimenty miniaturním fotoaparátem osazeným čočkou s univerzálním ohniskem. Malý čtvereček v levém skle brýlí zaměřuje fotografovaný předmět (Life 19(11), str. 112).

Knihovnu o miliónu svazků by bylo možné směstnat na roh stolu. Jestliže jsme od vynálezu pohyblivých liter vytvořili celkovou sumu záznamů v podobě časopisů, novin, knih, pojednání, reklamních upoutávek a korespondence o objemu odpovídajícímu jedné miliardě svazků, bylo by možno toto všechno, patřičně uspořádané a zhuštěné, odvézt jedním stěhovacím vozem. Pouhá komprese ovšem nestačí. Záznam nevyžaduje jen pořízení a uložení, ale i možnosti zpětné konzultace. Tomuto aspektu se budu věnovat vzápětí. Ani v moderních velkých knihovnách nedochází k využívání všech knih k informačním účelům,  obsah konzultuje jen několik jednotlivců.

Zhuštění má význam zejména co se týče nákladů. Materiál na mikrofilm s Britskou encyklpedií by stál asi pět centů a bylo by ho možno zaslat kamkoliv za jeden cent. Kolik by stálo vytištění miliónu kopií? Tisk jednoho listu novin s vysokým nákladem přijde na zlomek centu. Celý materiál Britské encyklopedie na zmenšeném mikrofischi by se vešel na list o rozměrech 22 x 28 centimetrů. Jakmile bude taková technologie dostupnější, budeme schopni díky budoucím fotografickým reprodukčním metodám kopírovat ve velkém množství pravděpodobně za cent za kus plus náklady na materiál. A příprava originálu? To nás vede k dalšímu aspektu této tématiky.  

* 3

Chceme-li dnes pořídit nějaký záznam tlačíme na hrot tužky nebo ťukáme na stroji. Pak přichází na řadu proces revize a korekce, následovaný složitým postupem sazby, tisku a distribuce. Zamyslíme-li se nad první fází celého postupu, dojdeme k tomu, že autor budoucnosti přestane psát rukou, nebo na stroji a že bude záznam přímo nahrávat? V podstatě ano: buď bude diktovat stenografovi, nebo bude jeho hlas zaznamenán na voskový váleček. Máme dnes po ruce veškeré nezbytné prostředky, aby jeho hlas mohl být přímo reprodukován psaným záznamem. Zbývá jen využít těchto mechanismů a změnit svůj jazyk. 

Na nedávném světovém veletrhu byl představen Voder. Slečna se dotýkala kláves stroje a ten artikuloval rozpoznatelnou lidskou řeč. Do žádné fáze celého procesu nevstupovaly lidské hlasivky. Klávesy jednoduše kombinovaly elektricky vytvářené vibrace a posílaly je do reproduktoru. V laboratořích firmy Bell mají přístroj s opačnou funkcí nazvaný Vocoder. Zde je reproduktor nahrazen mikrofonem snímajícím zvuk. Jestliže se do něj mluví, pohybují se odpovídající klávesy. Toto zařízení může být jedním z prvků předpokládaného systému.

Dalším komponentem je poněkud zneklidňující zařízení stenotyp, s nímž se často setkáme na shromážděních. Slečna malátně ťuká do kláves, rozhlíží se po místnosti a občas se upřeně zadívá na toho, kdo právě hovoří. Výsledkem je popsaná páska se záznamem řečníkova projevu zaznamenaná s pomocí foneticky zjednodušeného jazyka. Páska je později převedena do běžného jazyka, protože ve své prvotní podobě je záznam srozumitelný pouze zasvěceným. Pokud bychom spojili tyto dva prvky, nechali Vocoder obsluhovat stenotyp získáme stroj, jenž by uměl zapisovat mluvenou řeč. 

Pravda je, že naše současné jazyky nejsou pro takový druh mechanizace moc vhodné.

Je zvláštní, že vynálezci univerzálních jazyků nevyužili myšlenku vytvořit jazyk, jenž by se hodil lépe pro techniku přenosu a zaznamenávání řeči. Mechanizace, zejména ve vědeckém prostředí ještě může to téma použít, čímž by ovšem vědecký žargon byl pro laika ještě méně srozumitelný. 

Představme si badatele budoucnosti v laboratoři. Není vázán na jedno místo a má volné ruce. Během pohybu v laboratoři pozoruje, fotografuje a zapisuje poznámky. Čas bude rovněž zaznamenáván automaticky za účelem synchronizace obou nahrávek. Při pobytu v terénu je připojen rádiovým spojením k registračnímu přístroji. Při práci s poznámkami večer opět nahrává dodatečný komentář. Jak psaný záznam, tak pořízené fotografie mohou být miniaturizovány a při výzkumu projekčně zvětšovány. 

Mezi sběrem dat a pozorováním, získáním paralelního materiálu ze záznamu a závěrečným vložením nového materiálu do běžného záznamu musí proběhnout řada dalších kroků. Zralé myšlení nemůžeme nahradit mechanickou náhražkou. Avšak mezi kreativním a víceméně cyklickým myšlením je veliký rozdíl. Pro druhý typ jsou a mohou být ještě vytvořeny velice výkonné mechanické pomůcky.

Přičtení sloupce s číselnými údaji je opakující se myšlenkový proces, jenž byl již dávno spolehlivě přenechán strojům. Je sice pravda, že stroj je občas ovládán pomocí klávesnice a do procesu čtení čísel vstupuje určitý druh myšlení a stisk některých kláves, ale i tomu se dá vyhnout. Máme stroje schopné číst napsaná čísla pomocí fotoelektrických článků a následně ovládat odpovídající klávesy. Jedná se o kombinace fotoelektrických článků pro skenování písma, elektrické okruhy na třídění následných variant a pomocné okruhy pro přeložení výsledku do činnosti solenoidů, jež stlačí klávesu. 

Všechny ty komplikované kroky jsou nutné kvůli neohrabenému způsobu, jakým píšeme číslice. Pokud bychom je zaznamenávali pozičně pomocí jednoduchého souboru bodů na kartě, nebylo by takové automatické čtecí zařízení ve srovnání s výše uvedeným strojem vůbec složité. A kdybychom místo bodů používali otvory, máme již dlouho k dispozici děrnoštítkový stroj vynalezený Hermannem Hollorithem pro sčítání lidu a nyní používaný i k obchodním účelům. Některé druhy komplexního podnikání by se dnes bez takových strojů obešly jen stěží.

Sčítání je jen jedním typem operace. Provádění aritmetických výpočtů zahrnuje i odčítání, násobení a dělení a dále nějakou metodu pro dočasné ukládání výsledků, odstraňování z paměti pro další zpracování a zaznamenání závěrečných výsledků tiskem. Pro tyto účely máme dva typy strojů: stroje s klávesnicí pro účetnictví a podobné úkony, s ručním ovládáním zadávání dat a většinou s automatickým řízením posloupností operací, a dále pak děrnoštítkové stroje, u nichž jsou jednotlivé úkony přiděleny sérii strojů, jež si pak štítky fyzicky předávají mezi sebou. Obě formy jsou velmi užitečné, ale co se složitých výpočtů týče, jsou zatím v zárodečné fázi. 

Vysokorychlostní elektrické počítání se objevilo krátce poté, co fyzici zjistili potřebnost sčítání kosmických paprsků. Sestrojili si proto zařízení na principu žhavené elektronky schopné počítat 100 tisíc elektrických impulzů za vteřinu. Pokročilé aritmetické stroje budoucnosti budou mít elektrickou povahu a oproti současným zařízením sto a vícenásobný výkon. 

Navíc budou daleko univerzálnější než současné komerční stroje, aby mohly být snadno přizpůsobeny široké škále činností. Budou ovládány kontrolní kartou nebo filmem, pak vyberou svá vlastní data a budou s nimi manipulovat v souladu s těmito vloženými pokyny, provádět složité aritmetické výpočty s velmi vysokou rychlostí a zaznamenávat výsledky v použitelné podobě pro okamžité rozeslání či pozdější další zpracování. Takové stroje budou mít obrovský chuť k práci. Jeden stroj bude přijímat instrukce a údaje od plné místnosti dívek vyzbrojených jednoduchými ručními děrovači štítků a každých pár minut bude dodávat listy s vypočítanými výsledky. V detailních záležitostech miliónů lidí, kteří provádějí složité činnosti, bude vstupních materiálů k počítání neustále dost.

* 4

Cyklické procesy myšlení se neomezují jen na aritmetické a statistické záležitosti. Ve skutečnosti se při každé kombinaci a zaznamenávání faktů v souladu se zavedenými logickými postupy kreativní aspekt myšlení týká pouze výběru dat a procesu, jehož má být použito. Následnou cyklickou činnost můžeme svěřit strojům. V tom ohledu toho zatím nebylo - vzhledem k reálným možnostem - především z důvodu současných ekonomických podmínek, vykonáno mnoho. Podnikatelské zájmy a rozsáhlý volný trh zajistily například nástup sériově vyráběných aritmetických strojů, jakmile to výrobní metody umožnily. 

U strojů zvládajících složité analýzy zatím taková situace nenastala, protože pro ně zatím neexistuje dostatečně velký trh. Uživatelé pokročilých metod zpracování dat představují jen nepatrný zlomek populace. Existují již ale přístroje schopné řešit diferenciální rovnice a také funkce a integrály. Dále byla sestrojena speciální zařízení, jako například harmonický syntetizátor, který předpovídá příliv a odliv. Takových přístrojů, jež se nejdříve objeví v rukou vědců a jen v malém množství, bude brzy daleko více.

Kdyby byl vědecký úsudek omezován jen na logické procesy aritmetiky, nedostali bychom se v našem chápání fyzického světa daleko. Podobně by se někdo mohl snažit o pochopení pokeru pouze studiem matematické pravděpodobnosti. Ruční počitadlo s kuličkami navlečenými na rovnoběžné dráty Araby přivedlo k poziční číselné soustavě a ke konceptu nuly několik staletí před zbytkem světa. A byl to opravdu užitečný nástroj, tak užitečný, že je používán dodnes. 

Mezi počitadlem a moderním účetním strojem s klávesnicí je veliký rozdíl. Budoucí aritmetický stroj si bude vyžadovat stejný technologický skok. Ale ani tento stroj vědce nezavede na správnou cestu. Mají-li však být uživatelé tohoto stroje schopni uvolnit své mozky pro činnost nadřazenou pouhým cyklickým detailním přeměnám v souladu se zavedenými pravidly, je také třeba ulehčit pracné mravenčí operace v oboru vyšší matematiky. Matematik nemusí být vždy člověk, který snadno operuje s čísly. Často ani nedokáže s lehkostí provádět převody rovnic pomocí výpočtových metod. Je to zejména jedinec s dovednostmi v oblasti používání symbolické logiky na vysoké úrovni a intuitivního úsudku vzhledem k operačním procesům, jichž využívá.

Vše ostatní by měl být schopen přenechat stroji, podobně jako přenechává pohon svého vozu složitým mechanismům umístěným pod kapotou. Teprve tehdy bude matematika disponovat praktickou efektivitou k využití rostoucí znalosti atomistiky pro užitečné řešení komplexní problematiky chemie, metalurgie a biologie. Z tohoto důvodu ještě bude třeba přijít s dalšími přístroji, jež za vědce zvládnou pokročilé matematické výpočty. Aby dokázaly vyhovět nejnáročnějším znalcům dnešních civilizačních artefaktů, budou některé z nich určitě velmi bizarní. 
 
*5

Vědec ale není jediný, kdo pracuje s daty a zkoumá svět okolo sebe pomocí logických procesů, ačkoliv si někdy toto zdání udržuje tím, že do své branže přijme kohokoliv, kdo začne logicky přemýšlet, podobně jako když je představitel britské Labour Party povýšen do rytířského stavu. Kdykoli se využívá logických procesů, tj. kdykoli myšlenka na určitou dobu zapadne do zavedené drážky, otevírá se příležitost k použití stroje. Formální logika bývala oblíbeným nástrojem v rukou učitele při přezkušování duší jeho studentů. Je stejně tak možné dát dohromady přístroj, jenž by posouval premisy v souladu s formální logikou díky jednoduchému využití reléových obvodů. Pokud do takového zařízení vložíme soubor předpokladů a zatočíme klikou, bude nám pohotově dodávat závěr za závěrem v souladu s logickými zákonitostmi a bez překlepů, jež je možno očekávat od sčítacího přístroje vybaveného klávesnicí.

Logika se může stát nesmírně náročnou a zvýšení spolehlivosti jejího užívání by se zcela jistě vyplatilo. Stroje pro vyšší analýzu často sloužily k řešení rovnic. Začínají se objevovat nápady na sestrojení převodníků rovnic, které by nově uspořádávaly vztah vyjádřený rovnicí podle přísné a poněkud pokročilejší logiky. Pokroku je bráněno nesmírně hrubým způsobem, jímž matematici vyjadřují své vztahy. Používají symboliku, jež vyrostla překotným způsobem a nemá téměř žádnou konzistenci, což je v tomto přísně logickém oboru poněkud pozoruhodné.

Nová symbolika, pravděpodobně pozičního charakteru, musí nutně předcházet snížení matematických převodů na strojové procesy. Mimo přísné logiky matematiků se ale můžeme s aplikací logiky také setkat v každodenním životě. Jednoho dne možná budeme argumenty vyťukávat na přístroji se stejnou jistotou, jako to nyní činíme při zadávání tržby na pokladně. Ovšem logický přístroj jistě nebude vypadat jako pokladna, ani kdyby se jednalo o ten nejmodernější model. 

Tolik k manipulaci s myšlenkami a k jejich vkládání do záznamu. Zatím se zdá, že jsme na tom ještě hůře, než když jsme začali, protože jsme záznam nesmírně rozšířili a přitom z něj stále nejsme ani při současném objemu schopni významněji čerpat. V tomto případě se jedná o daleko složitější záležitost než jen o vyjímání dat za účelem vědeckého výzkumu. Tato činnost zahrnuje celý proces lidského zužitkování zděděných nabytých znalostí. Primární činností při jejich používání je výběr a v této oblasti vskutku zaostáváme. Mohou existovat milióny vytříbených myšlenek a popisy zkušeností, na nichž se zakládají, obklopené kamennými stěnami přijatelné architektonické formy, ale pokud se vědec pilným hledáním propracuje jen k jedné takové myšlence týdně, nebudou jeho syntézy schopny stačit současnému vývoji.

Výběr v tomto širokém pojetí je jakousi tesařskou sekerou v rukou truhláře. Přesto již bylo v užším smyslu a v jiných oblastech pro mechanizaci výběru něco vykonáno. Referent osobního oddělení v továrně do výběrového přístroje vloží několik tisíc karet zaměstnanců, nastaví kód v souladu se zavedenou praxí a velmi rychle získá seznam zaměstnanců žijících v Trentonu a ovládajících španělštinu. I takovéto přístroje jsou ale příliš pomalé přijde-li například na srovnávání otisků prstů s archivovaným souborem čítajícím jeden milión vzorků. Rychlost selekčních zařízení se ze současného tempa zkoumání údajů brzy zvedne na několik set za minutu. S využitím fotoelektrických článků a mikrofilmu budou položky zkoumat tempem několik tisíc za vteřinu a od vybraných položek vytisknou kopie. 

''Obrázek 2.2. Supersekretářka blízké budoucnosti. Zde uvažovaný stroj by automaticky zaznamenával diktovanou řeč a dokonce by autorovi dokázal předčítat pro zpětné hodnocení to, co právě pronesl. Trochu se podobá přístroji Voder, jenž bylo možno shlédnout na světovém veletrhu v New Yorku. Stejně jako všechny ostatní přístroje vyobrazené v tomto článku, ani tento zatím neexistuje (Life 19(11), s. 114).''



Tento proces ovšem představuje jednoduchou selekci, jež probíhá na základě postupného zkoumání každé z rozsáhlého souboru položek a výběrem těch, které mají jisté specifické vlastnosti. Je známa i jiná forma výběru, kterou lze ilustrovat na příkladu automatické telefonní ústředny. Po vytočení čísla přístroj zvolí jednu z miliónu možných telefonních stanic a neprochází je všechny. Věnuje pozornost jen jedné kategorii stanovené prvním číslem, pak další podkategorii určené druhou číslicí a tak dále. Tímto způsobem rychle a neomylně směřuje k volané stanici. K provedení výběru je třeba několik vteřin, ačkoliv kdyby pro vyšší rychlost existovaly ekonomické záruky, bylo by tento proces možné zefektivnit. Pokud by to bylo třeba, mohla by žhavená elektronka nahradit mechanické přepojování, čímž by došlo k ohromnému zrychlení, které by umožňovalo výběr provést za setinu sekundy. Nikdo si zatím do této technologické inovace telefonního systému netroufá investovat, ale tuto všeobecnou myšlenku lze využít jinde. 

Vezměme si například všední problém rozlehlého obchodního domu. Při každém zaúčtování prodeje je třeba provést řadu úkonů. Je nutné aktualizovat zásoby na skladě, prodavači se musí připočíst prodej k dobru, je zapotřebí zaznamenat položku u hlavního konta, a zejména je nezbytné zkasírovat zákazníka. Bylo vyvinuto centrální záznamové zařízení, jež většinu této práce provádí pohodlným způsobem. Prodavač na pult položí identifikační kartu zákazníka, svou vlastní kartu a kartu vzatou z prodaného kusu zboží – všechny karty jsou děrované. Po stlačení páky dojde vzniklými otvory k vytvoření kontaktů, centrální aparát provede nezbytné výpočty a záznamy a prodavači je vytištěn řádný pokladní doklad, jenž předá zákazníkovi. 

Avšak takový obchod navštěvuje dejme tomu deset tisíc úvěrových zákazníků a dříve než lze operaci dokončit, musí někdo vybrat tu správnou kartu a vložit ji v centrální kanceláři. Nyní do hry vstupuje prvek rychlého výběru, který příslušnou kartu zasune do správné polohy v několika málo okamžicích a pak ji opět vrátí na místo. Avšak zde nastává další potíž. Někdo musí přečíst celkovou sumu uvedenou na kartě, aby k ní stroj mohl novou položku připočíst. Karty by tedy mohly být vyráběny technologií již zmiňované suché fotografie a již existující sumy by byly načítány fotoelektrickým článkem, k nimž by se elektronovým paprskem dopisovaly nové součty. 

Karty mohou být miniaturizované, aby nezabíraly příliš místa, a budou se muset pohybovat velikou rychlostí. Není je třeba přemisťovat na velké vzdálenosti, ale pouze do takové polohy, aby s nimi mohl pracovat fotoelektrický článek a registrační přístroj. Údaje lze zapisovat formou pozičních bodů. Na konci měsíce je může stroj pohotově přečíst a vytisknout běžný účet. V případě elektronkového výběru nahrazujícího mechanické součástky při přepínání bude k výběru té správné kartičky a dokončení celé operace stačit jediná vteřina. Celý záznam na kartičce lze namísto opticky čtených bodů provést magnetickými body na ocelovém plíšku podobným způsobem, jakým Valdemar Poulsen již dávno zachytil řeč na magnetický drát. Tato metoda v sobě spojuje výhodu jednoduchosti a snadnosti mazání. Pomocí fotografie lze ale na druhou stranu záznam promítnout a zobrazit na dálku s využitím technologie běžné pro televizní vybavení. 

Je možné uvažovat o dalších možných způsobech využití rychlé projekce a zobrazování na dálku. Schopnost obsluhy vyhledat pomocí klávesnice jeden list z miliónu za vteřinu nebo dvě s možností dodatečné úpravy je podnětná v mnoha ohledech. Dalo by se jí využít i v knihovnách, ale to už sem nepatří. V každém případě nyní existuje možnost několika zajímavých 
kombinací. Člověk by mohl například mluvit do mikrofonu způsobem popsaným v souvislosti s řečí ovládaným psacím strojem a tímto způsobem provádět požadované operace výběru. Jistě by to byl efektivnější způsob v porovnání s výkonem běžného archiváře.

Obrázek 2.3. Memex ve formě pracovního stolu by byl schopen ihned dodávat složky a jiný materiál na libovolné téma až do rukou obsluhy. Zkosené průsvitné obrazovky zvětšují supermikrofilm s přiřazeným číselným kódem. Nalevo je mechanismus, který automaticky fotografuje poznámky psané běžným písmem, obrázky a dopisy a následně je řadí do stolu pro budoucí referenci (Life 19(11), s. 123).
	
* 6

Skutečné jádro výběrové problematiky ale spočívá hlouběji než jen v pouhém váhání s využitím těchto mechanismů knihovnami nebo v nedostatečném rozvoji zařízení pro jejich aplikaci. Naše neobratnost ve vyhledávání požadovaného záznamu je z velké míry způsobena nepřirozeností registračních systémů. Ukládání libovolného druhu dat je prováděno způsobem abecedního nebo číselného řazení a informace je identifikována (existuje-li vůbec) postupným hledáním od jedné dílčí kategorie ke druhé. Nejsou-li od ní pořízeny kopie, může být informace uložena pouze na jednom místě. Člověk hledající informaci musí znát pravidla vyhledávací cesty a tato pravidla jsou velmi těžkopádná. Po nalezení jedné položky je navíc nutné vrátit se znovu na začátek a pustit se novou cestou. 

Lidská mysl nicméně pracuje jinak: funguje totiž na principu asociace. Jakmile se soustředí na jednu věc, okamžitě se chytí další, jež se nabízí díky myšlenkové asociaci umožněné spletitou sítí spojů mezi mozkovými buňkami. Mysl má samozřejmě odlišné vlastnosti. Řetězce, které nejsou často využívány, jsou náchylné ke slábnutí, položky nemají zcela trvalý charakter a paměť je jen přechodného rázu. Avšak operační rychlost, složitost řetězců a podrobnosti mentálních obrazů vzbuzují úctu a inspirují více než cokoli jiného v přírodě. 

Lidé nemohou doufat, že by snad tento mentální proces dokázali zcela napodobit umělým způsobem, ale určitě se od něj mají čemu přiučit. V určitých ohledech by jej mohli i vylepšit, protože tyto záznamy jsou relativně trvanlivějšího charakteru. První koncept, jenž je na základě této analogie třeba převzít, souvisí s výběrem. Výběr formou asociace nahrazující registrační systém by se snad mohlo podařit zautomatizovat. Nelze předpokládat, že by tímto způsobem mohlo dojít k dosažení stejné rychlosti a pružnosti, s jakou mysl sleduje asociační řetězec, ale mělo by být přinejmenším možné porazit mysl v oblasti trvalosti a srozumitelnosti položek vzkříšených z jejich umístění.

Představme si budoucí zařízení pro soukromé používání, které je jistým druhem automatizované domácí kartotéky a knihovny. Potřebuje jen jméno. Pro účely tohoto článku si vystačíme například s názvem „memex“. Memex je zařízení, do něhož lze ukládat knihy, záznamy a zprávy, a které je automatizováno k vyhledávání s nesmírnou rychlostí a pružností. Představuje důvěrného pomocníka paměti svého uživatele. 

Jedná se vlastně o pracovní stůl a ačkoliv jej lze bez problému ovládat dálkově, je zejména kusem nábytku, za kterým se studuje. V horní části jsou zešikmené průsvitné obrazovky, na nichž lze zobrazovat materiál pro pohodlné čtení. 

Dále je toto zařízení vybaveno klávesnicí a sadou tlačítek a pák. Jinak vypadá jako běžný psací stůl. V jedné jeho části je uložen materiál. Objem materiálu je šikovně vyřešen pokročilým mikrofilmem. Uskladnění materiálu je věnována pouze malá část nitra memexu. Zbytek připadá na ovládací mechanismus. I kdyby uživatel do zařízení denně vložil pět tisíc stran materiálů, trvalo by mu stovky let, než by se mu podařilo archiv naplnit. Tím pádem může pracovat s rozmařilostí a zadávat informace bez obav. 
   Většinu obsahu memexu lze pořídit na mikrofilmu připraveném k zasunutí do přístroje. Tímto způsobem lze získat knihy všech druhů, obrázky, aktuální periodika a noviny, jež se jednoduše zasunou na své místo. Obchodní korespondence probíhá stejným způsobem a o přímý způsob zápisu je rovněž postaráno. Na memexu je umístěn průhledný válec, na němž jsou poznámky psané běžným písmem, fotografie, oficiální zprávy a další záznamy. Poté, co je položka vhodně umístěna, dojde zatažením za páku k jejímu vyfotografování na následující volné políčko memexového filmu metodou suché fotografie.
   Záznamy lze samozřejmě prohlížet také pomocí běžného rejstříkového schématu. Přeje-li si uživatel konzultovat určitou knihu, zadá její kód na klávesnici a za okamžik již je na jednu z poloh pro prohlížení promítnuta titulní strana knihy. Často používané kódy si uživatel pamatuje, takže seznam kódů používá jen zřídka. Pokud ale potřebuje do seznamu přesto nahlédnout, zobrazí jej jediným stiskem tlačítka. Dále mu jsou k dispozici další páky. Vychýlením jedné z nich směrem doprava prochází právě promítanou knihou, přičemž každá strana je zobrazena po dobu potřebnou k rychlému rozpoznání obsahu. Jestliže ji vychýlí ještě více vpravo, může knihu procházet v krocích po deseti stranách. A ještě extrémnější poloha páky umožňuje procházení v krocích po stu stran. Vychýlení vlevo nabízí stejné funkce, jen v opačném směru.
   Speciálním tlačítkem se lze ihned přesunout na první stranu rejstříku. Tímto způsobem lze načíst libovolnou knihu z knihovny a prostudovat ji daleko snáze, než kdybychom ji vytahovali z police. Jelikož má memex několik promítacích poloh, může uživatel jednu položku ponechat otevřenou, zatímco vyhledává jinou. Prostřednictvím suché fotografie může text opatřit margináliemi nebo komentářem. Tuto činnost by šlo uspořádat tak, že by uživatel zápis prováděl pomocí hrotu, jakého se například užívá v teleautografech v čekárnách železničních nádraží, jakoby měl člověk fyzickou stránku přímo před sebou.

* 7

Kromě projekce současných mechanismů a šikovných přístrojů do budoucnosti jsou veškeré tyto prvky konvenčního rázu. Toto zařízení však skýtá bezprostřední přechod k asociativnímu způsobu řazení informací, jehož hlavní myšlenkou je, že bude možné na základě jedné položky ihned libovolně a automaticky volit jinou. Právě proces vzájemného provázání dvou položek představuje nejpodstatnější rys memexu. 
   Při vytváření řetězce dojde k jeho pojmenování uživatelem, vložení názvu do seznamu kódů a k jeho vypsání na klávesnici. Před sebou má uživatel dvojici vedle sebe promítnutých položek, kterou si přeje asociovat. V dolní části každé z nich je několik prázdných kódových políček. U každé položky ukazatel označuje jedno z těchto políček. Uživatel stiskem jediné klávesy obě položky trvale prováže. V obou kódových políčcích se objeví kódové slovo. Mimo viditelnou oblast, ale rovněž v kódovém poli, je vložena sada bodů sloužící k identifikaci pomocí fotoelektrického článku. U každé položky uspořádání jednotlivých bodů sady označuje registrační číslo druhé položky v páru.
   Následně lze při zobrazení jedné z těchto položek kdykoli ihned vyvolat spárovanou položku pouhým stiskem tlačítka pod odpovídajícím kódovým polem. Kromě toho lze více položek po jejich vzájemném pospojování do řetězce rychle či pomalu prohlížet vychýlením stejné páky, které se používá pro listování knihou. Je to naprosto stejné, jakoby se shromáždily fyzické položky z velmi různorodých zdrojů a svázaly se do nové knihy. Tato funkce však dokáže ještě daleko více, protože libovolná položka může být součástí více řetězců. 
   Řekněme například, že by se majitel memexu něco rád dozvěděl o původu a vlastnostech luku se šípy. Konkrétně se zajímá o to, proč byl při šarvátkách během křížových výprav krátký turecký luk výrazně lepší než anglický dlouhý luk. Ve svém memexu má desítky do jisté míry relevantních knih a článků. Nejdříve projde encyklopedii, kde nalezne zajímavý, avšak stručný článek, který ponechá promítnutý na obrazovce. V další historické knize objeví další vhodnou zmínku a oba záznamy navzájem propojí. Tímto způsobem postupuje a vytváří řetězec skládající se z mnoha položek.
Občas připojí přímo do hlavního nebo vedlejšího řetězce spojeného s určitou položkou vlastní poznámku.
  
Obrázek 2.4. Zde je vyobrazen memex při práci. Na jednu průhlednou obrazovku uživatel budoucnosti píše poznámky a komentáře týkající se referenčního materiálu promítnutého na obrazovku vlevo. Vložení řádných kódových symbolů v dolní části obrazovky vpravo novou položku prováže se staršími články řetězce poté, co jsou poznámky převedeny na supermikrofilm (Life 19(11), s. 124).

Když zjistí, že kvalita luku zřejmě závisela na elastických vlastnostech dostupných materiálů, odbočí na vedlejší řetězec, jenž jej provede učebnicemi pružnosti a tabulkami fyzických konstant. Do přístroje následně vloží stránku s vlastní analýzou psanou běžným písmem. 

Takto postupně dochází k vytváření řetězce dle uživatelova zájmu napříč všemi dostupnými materiály. Sestavené řetězce se navíc časem nevytrácejí. O několik let později se při hovoru s přítelem řeč stočí na nepochopitelnou lidskou vlastnost, která brání přijímat novinky, ačkoli mohou být životně důležité. Jako příklad uvede skutečnost, že rozhořčení Evropané si přese všechno nedokázali osvojit turecký luk.

A vskutku, již má vytvořený řetězec, který se toho týká. Jediným dotykem otevře seznam kódů. Poklepáním několika kláves zobrazí hlavičku řetězce. Pomocí páky jím prochází, zastavuje se u zajímavých položek a odbočuje od hlavního tématu. Řetězec je podnětný a týká se diskuze. Proto uvede do chodu kopírovací zařízení, ofotí celý řetězec a dá jej příteli, aby si jej mohl vložit do vlastního memexu, v němž bude provázán s obecnějším tématem.

* 8

Objeví se zcela nové formy encyklopedií s již předpřipravenou sítí asociačních řetězců, jež bude možné vložit do memexu a v něm zvětšit. Právník má na dosah ruky navzájem provázané názory a rozhodnutí za dobu celé své praxe a praxe právních znalců a svých známých. Patentovému právnímu zástupci jsou k dispozici milióny zveřejněných patentů a důvěrně známé řetězce vedoucí ke všem oblastem zájmu jeho klienta. Lékař v rozpacích z pacientových reakcí spustí řetězec založený při studiu staršího podobného případu a rychle projde obdobné anamnézy. Občas odbočí ke klasickým lékařským dílům, aby si zjistil relevantní informace z anatomie a histologie. Před chemickým vědcem zápasícím se syntézou organické sloučeniny leží v laboratoři kompletní chemická literatura s řetězci sledujícími analogické sloučeniny a s podřetězci vedoucími k jejich fyzickým a chemickým vlastnostem. Historik porovnává rozsáhlé chronologické záznamy o jednom národu s řetězcem obsahujícím pouze ty nejrelevantnější informace a souběžně sleduje několik dalších linií, jež jej provádějí všemi aspekty civilizace v určité epoše. Ke slovu se dostane také nová profese řetězcových průkopníků, kteří budou nacházet potěšení ve vytváření nových užitečných řetězců napříč nesmírným množstvím běžných záznamů. Dědictvím po mistrovi jeho žákům nebude jen jeho přispění k celosvětovému vědění, ale celé lešení, pomocí kterého bylo vztyčeno. 

Věda tudíž může nalézt využití pro způsoby, jakými člověk vytváří, uchovává a prohlíží znalosti lidského pokolení. Velkolepé vylíčení budoucích technických možností by mohlo být daleko více okouzlující než důsledné dodržování dnes známých a bouřlivě se rozvíjejících metod a prvků, jako je tomu v případě tohoto článku. Je zřejmé, že technické překážky všeho druhu byly opominuty, ale vynechány jsou doposud i neznámé prostředky, jež se mohou kdykoliv objevit a které by mohly urychlit technický pokrok stejně prudce jako například nástup žhavené elektronky. Aby předjímaný obraz nebyl příliš banální kvůli striktnímu sledování současných vzorců, není od věci zmínit jeden z možných vývojů ne proto, abychom věštili, ale abychom jej pouze naznačili, protože proroctví založené na rozšíření známého má na čem stavět, zatímco prorokování vařící z vody je jen domněnkou na druhou. 

Veškeré naše kroky ve vytváření a pojímání materiálu záznamu procházejí jedním z našich smyslů – hmatem při úderech do kláves, řečí a sluchem při mluvení a naslouchání, zrakem při čtení. Není přece pravděpodobné, že se jednoho dne podaří tento způsob zjednodušit?

Je nám známo, že když oko vidí, jsou veškeré informace přenášeny do mozku pomocí elektrických vibrací kanálem zrakového nervu. Jedná se o přesnou analogii elektrických vibrací, k nimž dochází v kabelu televizního přijímače a jež nesou obraz z fotonek, které jej snímají, do radiového vysílače, z něhož je šířen. Dále víme, že použijeme-li správné nástroje, nemusíme se kabelu vůbec dotýkat, protože dané vibrace lze snímat elektrickou indukcí a tudíž získat a reprodukovat přenášenou scénu podobným způsobem, jakého se užívá při odposleších telefonních hovorů.

Impulzy procházející nervovými vlákny v paži písařky jejím prstům podávají přeloženou informaci, jež dorazila k jejímu oku nebo uchu, tak, aby prsty stiskly odpovídající klávesy. Nebylo by možné tyto proudy zachytávat buď v původní formě, v níž se informace přenášejí do mozku, nebo ve fascinujícím způsobem přeměněné podobě, ve které posléze putují do ruky?

Díky vodivosti kostí se nám již podařilo zavést zvuk do nervových kanálů hluchých, kteří tak mohou opět slyšet. Nemělo by přece být obtížné zvládnout tento proces daleko dokonaleji než dnes, kdy se těžkopádně převádí elektrické vibrace na mechanické, jen aby byly mechanismem lidského těla ihned převedeny zpět do elektrické podoby. Pomocí několika elektrod umístěných na hlavě dnes encefalograf dokáže zaznamenávat inkoustové stopy, jež nějakým způsobem souvisejí s elektrickými jevy odehrávajícími se v samotném mozku. Je sice pravda, že záznam je nesrozumitelný s výjimkou identifikování určitých hrubých selhání mozkového mechanismu. Ale kdo by si dnes odvažoval klást hranice budoucímu výzkumu? Ve vnějším světě již byly všechny formy zvukové či zrakové inteligence redukovány do podoby proměnlivých proudů v elektrickém okruhu za účelem jejich přenosu. V rámci lidského těla dochází k naprosto stejnému procesu. Musíme se vždy uchylovat k mechanickým pohybům, chceme-li přejít od jednoho elektrického jevu ke druhému? Je to inspirativní myšlenka, ale těžko zaručuje možnost jakékoli předpovědi, aniž by ztratila kontakt s realitou a bezprostředností.

Aby byl člověk lépe schopen posuzovat svou stinnou minulost a dokonaleji a objektivněji analyzovat své současné problémy, musí dojít k povznesení jeho duševní stránky. Vytvořil civilizaci tak složitou, že chce-li své experimenty dotáhnout k logickému závěru namísto toho, aby uvízl na půli cesty přetížením své omezené paměti, potřebuje co nejdříve lépe zautomatizovat své záznamy. Jeho exkurze se mohou stát záživnějšími, bude-li si schopen znovu osvojit výsadu zapomenout na nejrůznější podružné záležitosti s jistou zárukou toho, že je později bude moci vyhledat, prokáže-li se jejich význam. 

Využívání vědy člověku vystavělo dobře zásobený dům a učí jej, jak v něm zdravě žít. Umožnilo mu vrhat proti sobě do boje masy lidí vybavených krutými zbraněmi. A mohlo by mu též umožnit obsáhnout obrovské množství záznamů a dorůst moudrosti načerpané ze zkušeností ostatních lidí. Může zahynout dříve, než se naučí tyto záznamy využívat ke svému vlastnímu prospěchu. Avšak v historii aplikace vědy ke splnění lidských potřeb a tužeb by se jednalo o ojediněle nešťastnou fázi vývoje, v níž bychom tento proces ukončili a nebo ztratili víru v její výsledek.

Text vyšel v časopise „The Atlantic Monthly“, 176 (1): 101–108. (červenec 1945).
Obrázky byly převzaty z časopisu „Life“, 19 (11): 112–114, 116, 121, 123–124.
(Září 1945). Text otištěný v „The Atlantic Monthly“ byl v časopise „Life“ zkrácen.

Z anglického originálu As We May Think přeložil Dan Hrabina. 

''''Vannevar Bush (1890 - 1974) byl americký vědec, výzkumník a státní úředník. V průběhu života zastával významné pozice v oblasti výzkumné politiky Spojených států. Výzkumu se věnoval již od mládí, v roce 1927 vyvinul diferenční analyzátor, analogový počítač s digitálními prvky, který mohl řešit diferenciální rovnice. V průběhu 1. sv. války se zabýval detekcí ponorek na základě měření poruch v zemském magnetickém poli. Před 2. světovou válkou působil v Massachusettském institutu technologie (MIT), kde inicioval výzkum na rozhraní armádní, průmyslové a akademické sféry. Měl na starost koordinaci amerických vědců při aplikaci vědy na oblast vojenství. Významná byla jeho role v projektu Manhattan - vývoji atomové bomby. Byl předsedou Národní poradní komise pro aeronautiku (NACA), podílel se na založení Národní obranné výzkumné komise (NDRC), byl ředitelem Úřadu pro vědecký výzkum a vývoj (OSRD). V roce 1938 se stal prezidentem Carnegieho institutu ve Washingtonu (CIW). Činnost institutu se pokoušel zaměřit výhradně na tzv. tvrdé vědy, tedy přírodní vědy a výpočetní technologii; významu humanitních a společenských věd takovou důležitost nepřikládal.'' 

[[content]]

''