The Hackers manifesto

4. kapitola z knihy The Hackers Manifesto, McKenzie Wark

Úvod

Svět obchází strašidlo dvojníka, dvojníka abstrakce. Na abstrakci je závislé bohatství států a armád, společností a komunit. Všechny - ať už vládnoucí nebo ovládané - soupeřící třídy, ho mají v úctě – a přesto se abstrakce bojí. Je to náš svět, který slepě a se zkříženými prsty investuje do nového. Všechny třídy se té nelítostné abstrakce světa obávají, protože na ní závisí jejich úspěch. Všechny třídy až na jednu: třídu hackerů. Jsme hackeři abstrakce. Hackováním vyrábíme ze surových dat nové koncepty, nové způsoby vnímání, nové vjemy. Jsme ti kdo abstrahují nové světy, ať hackneme nějaký kód, programovací, nebo poetický jazyk, matematiku nebo hudbu, křivky nebo barvy. Je jedno jestli se považujeme za výzkumníky nebo spisovatele, umělce nebo biology, chemiky nebo hudebníky, filozofy nebo programátory, každá z těch subjektivit je jen částí třídy, která si postupně uvědomuje sama sebe. A přitom ani nevíme, kdo jsme. Proto se v této knize snažím osvětlit náš původ, naše cíle a naše zájmy. Hackerský manifest: Nejde o jeden manifest, protože vlastností hackera je odlišovat se postupně od ostatních, odlišovat se dokonce od jediného já. Hackovat rovná se odlišovat.

Hackerský manifest o sobě nemůže tvrdit, že je nečím, co reprezentaci odmítá.

HACKING

Hack se toho virtuálního dotýká – a přetváří to skutečné. „Abychom mohli něco označit jako „hack“, je nutné, aby to bylo prostoupené inovací: stylem a technickou virtuozitou“ [071] V tom smyslu se slova „hacking“ a „hacker“ objevují v elektrotechnologii a v oblasti počítačů. Protože se jedná o důležité obory kreativní produkce vektorového1 světa, měl by ale termín odkazovat na širší významy. Hackování nových informačních vektorů je pro vznik širšího povědomí o kreativní produkci abstrakce skutečný bod obratu.

Od okamžiku, kdy se v počítačových kruzích hackerská „etika“ objevila, obrací se proti mocnostem komodifikace vzdělávání a komunikace. Jak píše Himanen, hackeři - „toužící uskutečnit svoji vášeň“, nabídnout „obecnou společenskou výzvu“, ale uvědomit si význam takové výzvy „stejně jako každá velká kulturní změna, zabere čas.“ [072] Víc než jen čas, protože jde o víc než o pouhou kulturní změnu. Bude to vyžadovat boj, protože co do světa hacker přináší je nový svět a nové bytí. Prvním krokem v tom boji je zbavit koncept hackerství detailů a porozumět mu v širším abstraktním významu.

Ti kdo zájmy vektorové třídy hájí by chtěli sémantický význam slova „hacker“ redukovat na oblasti kriminality, protože se abstraktnějšího, obecněji vnímaného (tedy třídního) potenciálu obávají. Všude slyšíme zvěsti, které hackery líčí jako novou podobu mladistvých delikventů, nihilistických vandalů, nebo pomocníků organizovaného zločinu. Případně je hacker považován za člena jakési neškodné subkultury, někoho kdo je ovládaný garážovou honbou omezených stylů oblékání a chování. Příčinou morální paniky, záminkou policejního dohledu a požadavků po omezení technické vědomosti na „správné autority“ je volání po otevření virtuality informacím, sdílení dat jako daru a osvojení vektor pro vyjádření.

Není to první případ, kdy se pracující třída setkala s takovým ideologickým vydíráním. V očích oficiálních struktur vládnoucího řádu se Hacker ocitl vedle svých dřívějších předchůdců: organizovaného dělníka a rebelujícího vesničana. Hacker se nachází v dobré společnosti.

Skutečnou doménou hackera je virtualita. Hacker z virtuálního vytváří nové a nové podoby skutečnosti. To, co je představováno jako reálné, je pro hackera vždy jen to částečné, omezující, snad dokonce falešné. Ta přemíra možností pro hackera znamená, že co je skutečné, je přemíra virtuálního. Znamená nevyčerpatelné pole skutečného ale ne aktuálního, všeho co ještě není, ale co se stát může. Je to prostor, jak říká Massumi, kde „to co nemůžeme prožít, musíme procítit.“*[074] Abychom mohli odlišnost skutečného zachytit, je třeba hackovat a virtuální propojit s aktuálním.

Každá oblast přírody může obsahovat možnost vzniku virtuálního. Protože hackování vytváří abstrahováním přírody možnost, že vznikne jiná přirozenost, druhá příroda, třetí příroda, nekonečné znásobení přírody, další a další zdvojování. Hacking objevuje přirozenost přírody, její tvořivé i destruktivní síly. Platí to ve fyzice, v sexualitě, v biologii i politice, ve výpočetní technice, stejně tak v umění nebo filozofii. Povahu jakékoli oblasti je možné hacknout. Přirozeností hackingu je svobodně objevovat, svobodně vymýšlet, svobodně vytvářet a svobodně vyrábět. Co ale v přirozenosti samotného hackování není, je exploatace abstrakce, která tak vznikla.

Když se hack promítne do rámce abstrakcí vlastnických práv, utváří informace jako forma majetku hackery jako společenskou třídu, třídu hackerů. Takové duševní vlastnictví se od ostatních druhů vlastnictví - třeba půdy nebo kapitálu - odlišuje tím, že si na něho může dělat nárok jen kvalitativně nový výtvor. Pokud se hack ocitne v souvislostech majetkových práv je společným jmenovatelem jakéhokoli dalšího typu majetku, je jeho zbožní hodnotou. Vektorová třída svůj majetek počítá ve stejné měně jako kapitalisté a feudálové, takže patenty a autorská práva jsou rovnocenné továrnám nebo pozemkům.

třída hackerů tím, že vytváří neustále nové formy abstrakce nabízí možnost proměny světa – a živit se z přebytků, které vznikly abstrakcí přírody – ať už jsou jakékoli povahy. Jakmile abstrakce vznikne, může se zdát divná, „nepřirozená“ a může se stát příčinou radikálních změn. Pokud přetrvává, rychle se stane samozřejmostí. Stane se druhou přírodou.

Třída hackerů protože vytváří nové formy abstrakce nabízí možnost budoucnosti. každá nová abstrakce nemusí samozřejmě znamenat, že vznikne pro svět něco nového. Ve skutečnosti je tomu tak jen u mála inovací. Málokdy můžeme předem odhadnout, které abstrakce se s přírodou propojí pozitivně.

Pro hackery je důležitá svoboda hackovat kvůli hackování. Svobodný a neomezený hacking nového nejen budoucnost vytváří, ale otevírá nekonečné spektrum potenciálních budoucností, včetně budoucnosti samé v její virtualitě. Každý hack je výrazem nevyčerpatelné rozmanitosti budoucnosti, rozmanitosti virtuálního. Ale má-li vzniknout jako druh vlastnictví, které je přiřazena nějaká hodnota, každý hack na sebe musí vzít podobu reprezentace opakovatelného, reprodukovatelného a nikoliv být výrazem rozmanitosti. Vlastnictví v sobě obsahuje jen jeden aspekt hacku, jeho reprezentaci a zvěcnění v podobě majetku. Nekonečnou a neomezenou virtualitu, odkud hack čerpá svůj potenciál, vystihnout nemůže.

Ve věci zákonné moci se hack stává konečným vlastnictvím a ze vztahu k podobě vlastnictví stejně jako je to u každé třídy, vzniká třída hackerů. Stejně jako u půdy nebo u kapitálu jako formy vlastnictví, si duševní vlastnictví vynucuje vztah k nedostatku. Právo na nemovitost se má k vlastníkovi, jako na úkor nevlastníka, třídě vlastníků, na úkor těch kdo jsou vyvlastněni."Filozofie duševního vlastnictví je ztělesněním ekonomického racionalismu jako přirozené lidské vlastnosti."*[075]

Z podstaty Hackerský čin porušuje limity, které jsou mu principem vlastnictví vnuceny. Nové hacky nahrazují staré hacky a jako formu majetku je znehodnocují. Hack informace, která byla neustálým opakováním znehodnocena jako forma komunikace, znovu vytváří nové formy informací. To znamená, že v zájmu třídy hackerů je volný přístup k informacím, spíše než přístup jako forma výlučného práva. Nemateriální povaha informace znamená, že vlastnictví informací její hodnotu pro další možné uživatele neporuší. Výzkum je v jiném řádu abstrakce než zemědělství. Zatímco u půdy je výlučnost vlastnictví často nezbytná, ve vědě, umění, filozofii, kinematografii nebo hudbě nedává smysl.

Míra ztělesnění hacku jako formy majetku se stává zvláštním způsobem, což pro hackery jako třídu poskytuje odlišné zájmy než jiné, ať vykořisťující nebo vykořisťované. Potřeba třídy hackerů spočívá především ve svobodném toku informací, jako nezbytné podmínky obnoveného hacku. Ale hackeři jako třída mají také vlastní taktický zájem na formě hacku jako majetku, jako něčeho, z co může být zdrojem příjmu, a hackerovi poskytout jistou nezávislost na vládnoucí třídě. Třída hackerů otevírá virtuální do historického, když hackuje způsob, jak učinit druhý z nich touhou po pouhém konkrétním z prvního. Samotná povaha hacku hackerovi propůjčuje krizi identity. Hacker hledá reprezentaci toho, co je být hackerem vůči identitám jiných tříd. Někteří je vidí jako vektoralisty, obchodující s nedostatkem vlastního majetku. Někteří se považují za dělníky, ale jako dělníky, v hierarchii námezdně pracujících v privilegovaném postavení. Třída hackerů produkuje sama sebe, ale ne pro vlastní zájmy. Nemá (zatím) vědomí svého vědomí. Není si vědoma vlastní virtuality. Kvůli své neschopnosti – dosud – stát se třídou pro sebe, se zlomky třídy hackerů neustále oddělují a ztotožňují své zájmy se zájmy jiných tříd. Hackeři riskují hlavně, že budou v očích dělnických a zemědělských tříd spojování s vektorovými zájmy, zájmy které se pokoušejí informace nezbytné pro produktivní a kulturní život všech tříd zprivatizovat.

Hackovat znamená abstrahovat. Abstrahovat znamená vytvořit rovinu, kde různé věci mohou vstupovat do vztahu. Je třeba vytvořit jména a čísla, umístění a trajektorie těchto věcí. Je třeba vytvářet druhy vztahů a vztahy vztahů, do nichž se věci mohou dostávat. Diferenciace fungujících složek uspořádaných se společným cílem v rovině je úspěchem hackerů, ať už v technické, kulturní, politické, sexuální nebo vědecké oblasti. Třída hackerů, která dosáhla kreativní a produktivní abstrakce v tolika jiných sférách, musí teprve vytvořit sama sebe jako svoji vlastní abstrakci. To, co má být ještě vytvořeno jako abstraktní, kolektivní, afirmativní projekt, je, jak říká Ross, „hackerské znalosti schopné proniknout do stávajících systémů racionality, které se jinak mohou zdát jako neomylné; hackerské znalosti, schopné samy sebe rekvalifikovat, tedy přepisovat, kulturní programy a přeprogramování společenských hodnot, uvolňují prostor novým technologiím; hackerské znalosti, schopné generovat nové populární romance týkající se alternativního využití lidské vynalézavosti.“*[076]

Boj třídy hackerů je stejně jako boj proti jiným třídám boj proti sobě samé. Je v povaze hacku, že musí hack, identifikovaný jako její předchůdce, překonat. V očích hackera má Hack hodnotu jen jako kvalitativní překonání předchozího hacku. Přesto vnáší třída hackerů tohoto ducha i do svého vztahu k sobě samé. Každý hacker vidí druhého jako soupeře nebo jako spolupracovníka proti dalšímu rivalovi, nikoli – zatím – jako příslušníka stejné třídy, se kterým má společný zájem. Ten společný zájem je tak těžko uchopitelný právě proto, že jde o společný zájem o kvalitativní diferenciaci. Třída hackerů nepotřebuje jednotu v identitě, ale hledá mnohost v rozdílech.

Třída hackerů vytváří rozdíly i vztahy a musí bojovat proti rozdílům, které si sama vytvořila, aby se mohla znovu uvědomit sebe sama. Poté, co jako samotný proces rozlišení sama sebe vytvořila, musí rozlišovat i mezi svým soutěživým zájmem v hackování a společným zájmem mezi hackery objevit vztah, který by mohl vyjádřit otevřenou budoucnost pro jejich potřeby. Její konkurenční zájem může být vyjádřen v podobě vlastnictví, ale její kolektivní zájmy nikoli. Kolektivní zájmy třídy hackerů volají po nových podobách třídního boje.

Hackerská třída může tyto složky převzít od jiných tříd, složky které pomáhají uvědomění hackerů jako samostatné třídy. Hackeři tak často poskytovali jiným třídám nástroje, jimiž se mohly uvědomit jako „organičtí intelektuálové“, propojení s konkrétními třídními zájmy a formacemi. Ale potom co hackeři vedli – a svedli – dělnickou třídu jako její intelektuální „předvoj“, nastala doba, aby uznali, že má jiné zájmy, než jsou zájmy dělnické třídy, ale že jsou s ní potenciálně propojeny. Hackeři se právě od předvoje dělnické třídy mohou naučit sami sebe vnímat jako třídu. Jestliže učí hackeři dělníky hackovat, jsou to naopak dělníci, kdo učí hackery jak se proměnit v samostatnou třídu, třídu pro sebe. Třída hackerů se stává třídou pro sebe ne protože na sebe bere identitu dělnické třídy, ale protože se od ní odliší.

Vektorál přímo propojuje hyperrozvinutý svět s světem rozvojovým, a otvírá tím státní a komunitní obálky, dokonce obálky samotného subjektu. Nejchudší rolníci bojují s místní pastoraUst třídou , i proti třídě vektoralistů peklo? usilující o monopolizaci informací v semených bankách nebo v léčivých rostlinách, jejichž účinek znají tradiční komunity odedávna. v různých aspektech vedou Sedláci, dělníci a hackeři ten stejný boj, usilující o osvobození informace od vlastnictví, o osvobození informace z kontroly vektorové třídy. Nejnáročnějším hackem dneška je takovou sdílenou zkušenost světa vyjádřit.

I když není hacker každý, každý hackuje. Je běžné se dotýkat virtuálního, protože je to zkušenost s všedním. Pokud je poškození obálky hack, je tedy obrovský globální hack migrace vyvlastněných, obyvatel rozvojového světa, překračující hranice za vektorem příslibů hyperrozvinutého světa. Vektory komunikace se rozlétnou po celém světě jako konfety reprezentací komodifikovaného života, a přitahují subjekty k jejich objektům, v nesrovnatelném měřítku spouští vektory migrace. Co zbývá hacknout je znovu otevřít výraz pro to hnutí, novou touhu vedle volání po reprezentaci předmětu pro jeho subjekty, které dříve nebo později dospějí k nudě a zklamání. Vektorový svět je zevnitř i zvenčí rozsekán na kousky a čeká až bude propojen pokusem o abstrahování touhy od majetku a po osvobození vlastností abstrahované touhy.

Poznámky

[071] Steven Levy, Hackers:Heroes of the Computer Revolution(NewYork: Penguin, 1994), p. 23.

This is the classic journalistic account of the hacker as computer engineer, and the struggles ofhackers to maintain the virtual space for the hack against theforces of commodified technology and education and the writings looming behemoth of the military entertainment complex. Astudy of these exemplary stories quickly gives the lie to the canard that only by making information property can “incen-tives” be introduced that will advance the development of newconcepts and new technologies. The hackers at work in Levy’s book produce extraordinary work out of desires shaped almostexclusively by the gift economy. The autonomous, self-generat-ing circuits of prestige of the gift economy produce self-generating circuits of extraordinary innovation.

jde o klasický novinářský popis hackera jako počítačového inženýra a boje hackerů o udržení virtuálního prostoru pro hackování proti silám zkomodifikované technologie, vzdělávání a monstrum vojensko-zábavního komplexu. Studium takových příkladných příběhů rychle odhalí, že jen vytvořením informačního vlastnictví lze zavést „pobídky“ a posunout vývoj nových konceptů a nových technologií. v Levyho knize Hackerů splnují mimořádnou práci na základě potřeb utvářených téměř výhradně jako ekonomiku daru. Autonomní, samogenerující se okruhy prestiže ekonomiky daru produkují samogenerující se okruhy mimořádné inovace.

[072] Pekka Himanen, The Hacker Ethic and the Spirit of the Information Age(New York: Random House, 2001), pp. 7, 18, 13.

If A Hacker Ethic seeks to resurrect the spirit of Max Weber, then A Hacker Manifesto offers a crypto-Marxist response. Himanen’s excellent work has much to say on hacker time and its antithe-sis to commodified time, and yet Himanen still seeks to reconcile the hacker with the vectoral class. He wilfully confuses the hacker with the “entrepreneur.” The hacker produces thenew; the entrepreneur merely discovers its price. In the vectoral economy, where much of what is on offer has no use value whatsoever, and exchange value is a mere speculative possibility, the entrepreneur is a heroic figure when and if he or she caninvent new necessities ex nihil. Here the “invisible hand” is a poker player’s bluff. The entrepreneur merely reiterates unnecessary necessity; the hacker expresses the virtual. The confusion of one with the other is an ideological sleight of handmeant to lend some glamor to the dismal necromancy of vectoral power.

Pokud se pokouší Hackerská etika vzkřísit ducha Maxe Webera, pak nabízí Hackerský Manifest krypto-marxistickou reakci. Himanenova vynikající práce má co říci o hackerském čase a o jeho protikladu vůči komodifikovanému pojetí času, ale Himanen se stále pokouší hackera smířit s vektorovou třídou. Úmyslně si plete hackera s „podnikatelem“. Hacker vytváří nové; podnikatel se zabývá jeho finanční hodnotou. Ve vektorové ekonomice, kde většina nabídky nemá žádnou užitnou hodnotu a kde je směnná hodnota jen spekulativní možnost, je podnikatel když dokáže vymýšlet nové potřeby ex nihil hrdinskou postavou. Zde je „neviditelná ruka“ bluf hráče pokeru. Podnikatel jen opakuje zbytečnou nutnost a hacker vyjadřuje virtuální. Zaměňovat je je ideologický trik, propůjčující lehký půvab temné nekromancii vektorové moci.

[074] Brian Massumi,Parables for the Virtual(Durham: Duke University Press, 2002), p. 30.

Never was the virtual more delicately described, nor the difficulty of opening a space for it within the vector, but outside the limit of communication. Massumi brings Deleuze’s thought toward a really fruitful encounterwith the space of the vector as an historical and physical space,rather than a merely philosophical and metaphysical one. But writings there is still the difficulty here of following Deleuze too far in the direction of a pure, creative metaphysics, which loses the capacity to understand itself as historical, as an expression of a possibility that arrives at a given moment. There is too neat a fit between the pure ontological plane at the heart of Deleuze’s thought and the “disinterested” discursive space thought carves for itself within the closed world of education.

Nikdo nepopsal virtuální s větší lehkostí, včetně otázek jak pro něj otevřít prostor ve vektoru, ale mimo limitů komunikace. Massumi posunuje Deleuzovo myšlení ke skutečně plodnému setkání s prostorem vektoru jako s historickým a fyzickým, nikoli jen filozofickým a metafyzickým prostorem. Ale je stále nesnadné sledovat Deleuze příliš vzdálené čisté, kreativní metafyzice, ztrácející schopnost chápat se jako historická, jako vyjádření možnosti v daném okamžiku. Mezi čistou ontologickou rovinou v srdci Deleuzova myšlení a „nezaujatým“ diskurzivním prostorovým myšlením, je příliš úhledná shoda, uvnitř uzavřeného světa vzdělávání.

[079] Ronald V. Bettig,Copyrighting Culture(Boulder: Westview,1996),p.25. Coming out of the critical communications studies tradition, this work covers useful ground in detailing how the emergent vectoral economy works, but which in its thinking seeks to collapse it back into the categories and experiences of the era in which capital dominated the commodity economy. Critical communications scholars are right in emphasizing thelack of autonomy culture and communication have from the commodity economy, but wrong in thinking that this commod-ity economy can still be described in the language of capitalism. Attention to the problem of the economy specific to communication and culture, shows that what it broke free from was precisely a superseded conception of its commodity form.

Práce navazuje na tradici kritických komunikačních studií a podrobně se zabývá, fungováním vznikající vektorové ekonomiky, i když se způsobem uvažování vrací zpět ke kategoriém a zkušenostem doby, kdy zbožní ekonomiku ovládal kapitál. Teoretici kritické komunikace správně zdůrazňují malou samostatnost kultury a komunikace vůči komoditní ekonomice, ale chybně dokládají, že zbožní ekonomiku lze stále ještě popisovat jazykem kapitalismu. Pozornost vůči otázkám ekonomiky komunikace a kultury naznačuje, že se z překonaného principu její zbožní formy právě vymanila.

[083] Andrew Ross, Strange Weather: Culture, Science and Technology in the Age of Limits (London: Verso, 1991), p. 11. See also Andrew Ross, No Collar(New York: Basic Books, 2002).

If journalism is the first draft of history, cultural studies is the second draft. Or at least, so it might be at its best, and Ross might be an exemplar. Ross investigates the virtual dimension to the productivity of the productive classes. He discovers the class struggle over information across the length and breadth of the social factory.In everyday life, workers of all kinds struggle to produce meaning autonomously. The people make meaning, but not with the means of their own choosing. Cultural studies has hithert only interpreted the interpretive powers of the productive classes;the point, however, is to make them an agent of change. Cultural studies was right in seeing phenomena in the cultural realm as not necessarily determined by events in agiven economic „base“, but wrong in giving little weight to the changes in the commodity form as it expanded to encompass in formation. Far from discovering a realm of “relative autonomy” from the old class struggle, cultural studies discovered a realm saturated in the new class struggles around informationas property, but had foresworn the very tools with which to analyze it as such.

Pokud je první koncept historie žurnalistika, kulturální studia jsou druhý koncept. Nebo alespoň by to tak mohlo přinejlepším být a Ross by býl příkladem. Ross zkoumá virtuální rozměr produktivity pracujících tříd. Objevuje třídní boj o informace napříč sociální továrnou. V každodenním životě se dělníci všeho druhu snaží význam produkovat autonomně. Lidé dávají smysl, ale ne pomocí prostředků, které si si sami zvolíli. Kulturální studia dosud vykládala interpretační schopnosti pracujících tříd; jde však o to, učinit z nich agenty změny. Kulturální studia měla pravdu, když jevy v kulturní sféře vnímala jako ne nutně ovládané událostmi uvnitř dané ekonomické „základny“, ale přikládala chybně malou váhu změnám ve zbožní formě, když se rozšířila na formování. kulturální studia objevila oblast nasycenou novými třídními boji kolem informací jako vlastnictví ale byla vzdálena objevu „relativní autonomie“ starého třídního boje, ale předvídala nástroje, jimiž je jako takové možné analyzovat.