Poznámky ke krizi

Poznámky ke krizi v technologickém umění

Gustav Metzger

TECHNIKY A ESTETIKY

Pro porozumění počítačovému umění je důležité brát v potaz OMEZENÍ počítače. Podobě jako rozeznáváme různé styly a periody v umění, najdeme také styly a periody v počítačovém umění. Tyto styly jsou určeny lidským faktorem (možstvím času, mírou znalostí, fantazie nebo talentu investovaných do vytvoření uměleckého díla). Konečný výsledek pak závisí také na počítači, softwaru a dalších použitých technologiích. U počítače je snazší změřit jeho výkon a omezení než je tomu u lidského faktoru. Musíme zaměřit zvláštní pozornost na používaní nástroje, tedy něčeho co se pochopitelně neustále proměňují. Takový způsob analýzy ovšem vyžaduje investici formou nezanedbatelného vynaloženého množství času který právě dnes pravděpodobně nemáme. (V tomto století bylo napsáno mnohem více textů například o renesančním umění než v renesanci).

Díky nástupu počítačových technologií se nabízí příležitost pro uplatnění pro velkou skupinu lidí, kteří mohou rychle zúročit svůj příspěvek do této zvláštní tvůrčí oblasti – která možná dnes ještě ani neexistuje - ale se kterou bude důležité se propojit. Kdyby dnes pět set umělců vstoupilo do oblasti počítačového umění, nebylo by pro ně vůbec snadné zhodnotit a vyčerpat veškerý technický a estetický potenciál, jež současné (komputační) mechanismy nabízejí.

SVĚT UMĚNÍ

Během několika desetiletí nebudou muzea a struktury komerčních galerií moci zvládat narůstající množství artefaktů, které v rámci technologického umění vzniknou. Proto je životně důležité podpořit vytváření nových platforem pro vznik a prezentaci uměleckých děl tohoto druhu. Provoz stávajících uměleckých struktur je založen na nelítostné soutěži, na tom komu se podaří proniknout do omezeného prostoru galerie, muzea, uměleckých časopisů a dalších komunikačních médií. Umělce to tak tlačí do izolace a nemají možnost podporovat ostatní umělce. Zájem uměleckého trhu, galerií a muzeí spočívá v tom, aby technický rozvoj byl co nejmenší, protože výdaje spojené s pokročilými technologiemi si nemohou dovolit. Jsou konfrontováni s novými a složitými otázkami jak umělecká díla vyžívající pokročilou technologii vystavovat, nebo toho, že nemají vhodné výstavní prostory, kde by například podlaha měla dostatečnou nosnost. Pro obchodníky není také výhodné spolupracovat s umělcem, ponořeným do té míry do výzkumu, že se jeho nástroje proměňují tak rychle, že není čas na zveřejňování každé další fáze vývoje, natož na získání ekonomické odměny a publicity, což jsou výsledky trvalého používání jediné technologie. Výsledek je pak tajná dohoda mezi umělcem, obchodníkem a muzeem, kde úlohu prostředníka hraje umělecký kritik nebo novinář.

Tato tajná dohoda ale dospěje k bodu, kdy dojde k jejímu porušení, jednoduše kvůli množství a dostupnosti příslušných materiálů a technologií i kvůli tlaku od nastupující generace umělců, kteří zkrátka v rámci technologického umění nepřijmou omezení. Technologie jsou neustále v procesu rychlého vývoje a nepřeberné množství nových možností rozšíří možnosti, které máme dnes po ruce. Až toto přijmeme, budeme schopni stávající situaci vládnoucí ve světě umění, založenou na soutěživosti, žárlivosti a negaci překonat.

SPOLUPRÁCE UMĚNÍ – TECHNOLOGIE - VĚDA

Je jasné, že skutečný model spolupráce předpokládá zcela jiné přístupy, než ty které – v tomto průměrném a konzervativním světě umění – vládnou dnes. Takový model by vyžadoval ochotu přijímat cokoliv nového, cokoli co by nás někam posunulo, abychom byli připraveni sdílet a šířit formou publikování informace o materiálech a technikách a jinak pomáhat překonávat bariéry ovládající dnes vztah mezi umělci. Jen v tak otevřené situaci budou moci (i když třeba jen nepřímo) přispět umělci k rozvoji nových technologií, které by sloužily životu. Mezi umělci, zapojenými do etablovaného světa umění (nebo těmi, kteří doufají, že do něho proniknou) a těmi, kteří pracují s novými koncepty, doposud vládne nevyhnutelný konflikt. S konflikty se budeme potýkat v jakékoli organizaci, propojující umění, vědu a technologie. Jak vnitřnímu kolapsu těchto organizací předejít, aniž bychom museli přistoupit na (jistě neoprávněné) vylučování umělců, zapojených do současných uměleckých struktur? Jedinou odpovědí je, že jádro těchto organizací musí tvořit ti, kteří jsou co nejméně závislí na dnešním uměleckém světě.

EKONOMIKA A PRESTIŽ

Musíme hledat finanční zdroje, které jsou potřeba, aby nejen umělci, ale i ti, kdo jsou na nich existenčně závislí se mohli nerušeně věnovat práci, v řadě případů (v původním smyslu slova) nesnadno tržně zhodnotitelné. Toho můžeme dosáhnout tak, že budeme rozdělovat granty všem, kdo působí na univerzitě nebo v jiných oblastech výzkumu. Průmysl by měl sponzorovat materiály a nabízet k využití infrastrukturu svých pracovišť v továrnách, ve skladech atd. Nezanedbatelným zdrojem financí, který bude umělcům k dispozici, lze získat v oblasti průmyslu, obchodu atd, všude tam, kde je povinost rozdělovat peníze z daňových odpisů. Do takových fondů by měl přispívat také stát a stejně tak do fondu lze přesunout i část ekonomických podpor, pocházející z uměleckého výzkumu. Tak bude prestiž a pozornost za vykonanou kvalitní prací nebo uspokojení z výsledků náročného výzkumu dostupná daleko více umělcům, než formou klepů v novinách, televizi či články v luxusních časpisech (které jsou určeny stejně jen pro úzkou skupinku umělců).

EKONOMIKA A POLITIKA

Přistupovat k oblasti vědy a technologie jako by je jednalo automaticky o užitečné a konstruktivní aktivity je pro umělce a jejich organizace nejen nerealistické ale i nebezpečné. Mezi vědci a techniky dnes sledujeme vrůstající tendenci týkající se situace v jejich oborech, díky které lze rozpoznat, kdo je propojen se současnými (mocenskými) strukturami a kdo usiluje aby bylo možné odkrýt a proměnit to nešťastné spolčení vědy a technologie s vykořisťujícími a destruktivními společenskými silami. Letos byla založena Britská společnost pro společenskou odpovědnost ve vědě. Na několika význačných amerických univerzitách - včetně M.I.T. - Společnost angažovaných vědců vyhlasila 4. březen za „Den zastavení výzkumu“ (viz. New Scientist, 20. března 1969, s. 616). Jde jen o dva současné příklady kampaně, která od konce minulého roku neustále roste.

Americký časopis Computers and Automation, podporující počítačové umění na svých stránkách nabídl prostor pro diskuzi k tématům nebezpečí, které představují počítače pro budoucnost lidstva. V jednom z článků je zmíněna sebeodhalující reklama z časopisu Fortune: „Počítačový průmysl dnes představuje takové spojení vědy a byznysu, vedle něhož jsou automobilový a spotřební průmysl starých časů jen dětskou hrou.“ (Computers and Automation, březen 1964, úvodník). Nárůst počítačového průmyslu dosahuje třiceti procent ročně. Které modely počítačů jsou vyráběny, nebo odepsány závisí na programech pro kalkulaci zisku. Pokud se Společnost počítačového umění (C.A.S) těmto a podobným skutečnostem nepostaví tváří v tvář vystavuje se vážným problémům. Bylo by smutné, kdyby Společnost veřejně nezaujala stanovisko, týkající se ohrožení, které počítače ve válce nebo jako nástroj omezování osobních svobod představují.

Jaké jsou úkoly umělce používajícího počítače a pokročilou technologii? Měl by spolupracovat s těmi, kdo se podílejí na zdokonalování počítačů, měl by protestovat proti pojetí počítače, definovanému jen úvahami o zisku a měl by se spojit s vědci, kteří bojují proti systému zevnitř. Je každopádně daleko lepší že C.A.S má možnost pracova s počítači bez závazků vůči sponzorům a bez ohledu na komerční zisk, prestiž, nebo další využití, než pokud by měl k dispozici neomezené přístrojové vybavení od výrobce, který by Společnosti počítačového umění určoval směr jejího dalšího směřování.

Text přednesl Gustav Metzger v rámci programu post mortem on EVENT ONE, který připravila Společnost pro počítačové umění (Computer Arts Society) v prostorách Britské počítačové společnosti v Londýně 3. dubna 1969.

Z anglického originálu Notes on the Crisis in Technological Art, 1969, přeložil Miloš Vojtěchovský.

Vizuální umělec a politický aktivista Gustav Metzger (1926-2017) se narodil v židovské rodině v Norimberku a po nacistickém převzetí moci jej rodiče dostali do skupiny dětí, které tajně vycestovali do Anglie. Skoro celá jeho rodina byla zavražděna v koncentračních táborech. Metzger se proti kapitalistickému uměleckému systému vymezoval od konce padesátých let. Definoval a prosazoval koncept “auto-desktruktivního” umění, v roce 1974 vyhlásil manifestační výzvu „Roky bez umění 1977–1980“, ve které umělce celého světa vyzval, aby 3 roky jako formu radikálního protestu přerušili produkci umění. Proslavil se hlavně jako organizátor akce Destruction in Art Symposium v v ICA v roce 1966 kde rozvinul zmíněnou koncepci auto-destruktivního umění, které bylo ekvivalentem či metaforou destruktivním společenským silám. Počitače a nové technologie obecně v tomto kontextu vnímal jako potenciální nástroj ovládání lidí a jako hrozbu pro svobodu umění. V manifestu Auto-destruktivní umění (1960) navhuje aby z ekologických důvodů současný umělec přestal vyrábět, prodávat a uchovávat umění jako hmotný artefakt a sám se postaral o jeho recyklování.

content