Texty literatura

básně

Bohuslav Woody Vašulka:Básně (výběr ze strojopisů) AP.

Oheň

Zůstalo uhlí, když borová vůně vylétla komínem a nastal klid, v němž kámen se rozhořívá.

Zdušený, tmavý dým rychle se valí nahoru, nažloutlý oblak, ukrývající síru a smrt, v níž není nadechnutí.

A oheň jen jisker drobný prach neslyšně vypouští, obrysy nesmělé, černé a blýskající, hrozí jak hory před bouří.

Nejníže již všechno zrůžovělo a rychle do běla chystá se převléknouti, pohledem poklad mezi kamením vzpomíná úporná žhavost, jež malým výstřelem oblaka zapálila.

I kámen se rozpadá.

B 14 ● B74 AP B (?) (B14 má nad názvem křížek, ale mohl by to být křížek v kroužku, snad označující záměr upravit text jako báseň v próze? – Není v orig. strojopisu B74 vidět datum?)

Čeleben

Krajina solná, bílá a mrtvá se třpytí v měsíci. Bílými krystaly zlodějně blikají měsíční paprsky. Je skoro shodné to mámivé ovzduší měsíce a čelebenu.

Pod solnou krajinou vře a kypí podzemní veselí. Je krásné to utajené! Nechtějte je odhalovat! Jen z malých rozhovorů s ním se těšte na ně a přejte si, aby bylo vždy tak dráždivé a omamující hořkými solemi.

Neříká se, zda moře pevniny miluje, či nenávidí. A ostrovy, jež sevřeny jsou pevně v mořské náruči, se před ním třesou, nebo vzdávají?

B18 ● A50 11. 5. AP B (Moře, skryté podzemí a ostrovy – pohádka, meditace.)

Starší motiv

Prosím, pojď se mnou na tu plantáž, kde v řadách rostou idiotské názory. Spolu a pomalu zvedneme stavidla umělého zavlažování a rozpáleným korytem zasyčí voda zpívající radostí. Prosáknout musí hnilobným humusem se zpěvem zdušeným a nechat se spolknout suchými kořínky bezbarvých rostlin. Musí opravdu? Což kdyby před stavidlem zůstala stát jako ledová bariéra? Schly by chudinky rostlinky, plakaly by vysokým, dětským hlasem, sklonily by své koruny k zemi. Klečíme a modlíme se u stavidla: Prosíme, vodo, neteč a ztuhni, nepadej přes prohnilé stavidlo! Nepadej, budem ti zpívat, hrát ti divadlo, jen prosím neteč! Voda poslouchá, líbí se jí náš zpěv. Ale rostlinky pláčí, kvílí a jejich pláč doléhá stále silněji. I když hlasitě zpíváme, voda to uslyšela a cosi ji nutí: Ach, musím, nebo spusťte stavidla, abych nemohla téci! Jak bychom rádi, ale i my jsme určeni, abychom stavidla zvedali.

B38 ● A46, A 47 (verše) 20. 5. voda zpívající ← voda, zpívající ● jen prosím neteč! ← jen, prosím, neteč! ● AP A (Zas jakási bajka jako reakce na motiv idiotské názory.)

Hrobaři

Kopali hrob, kopali hroby hrobaři a z úst jim nepáchla pálenka! Kopali hroby hrobaři, lopaty drželi v rukavičkách.

Blátivé čtyři cesty vedou do hřbitovní brány. Jen odkud vedou, se nikdo nedoví! Pod těžkým příkrovem mlhy se rojí pohřební vozy. blátivé, těžké, sténající.

Latinská formule! Vždyť do hrobů spouštějí mrtvoly bez rakví! Latinská formule!

Zpívali žáčkové, mluvil pan učitel, mluvil i starosta. To kdysi mluvili!

Malé gesto, ruka v rukavičce z cigarety popel oklepe na bělostný rubáš zase a zas… Jak jsou ti mrtví znechucující!

B19, B20 ● A48, A51 21. 5. odkud vedou, se nikdo ● odkud vedou se nikdo AP A (Zas jakási historizující poloha.)

Crabb

Krab má nohy posypané pískem, žluté břicho, žádnou řeč, do nohou a do páteře křeč chytila ho pod velikým parníkem.

Ryby kolem plují ve zploštěných elipsách.

B24 ● A15 30. 5. zploštěných ← sploštěných AP B (Je to inteligentní legrace?)

Nebýt vás

Nebýt vás, silní a bílí skvostnými dušemi, běhal bych bůhví kde. I hlavou dolů, po mracích a horách, čelem bych bušil na dveře zavřené.

Zajíce honil bych s kůží prašivou, v hlubinách vod a smějících se duší bych lovil cos a v hlavě přemítal. Co na dně žije?

Rybář, jenž rybu ulovil, také přemítá!

Má pravice je z cukru, hle, jak nebezpečné je pušku zalícit a střelit do cíle! Ten kouř a oheň v sobě tají náraz, do rukou, do cíle a obojí se tříští.

B21 ● A16 31. 5. AP A/B (posměch?)

Hoch a meč

Věř, hochu, věř, že tvoje hračky tě vždycky zavedou do mámivých přeludů a krásných krajů na okraji tvého světa, věř, že budeš až do smrti vidět to, co v lidech zmírá, vidět to, co zdálo se ti v malém dětském snu.

Věř svým hračkám, ty dovedou tě milovat a nezradí tě nikdy, ty spíše zradíš je. Věř tomu, že v tvých rukách vždycky se změní věci prosté v tu harmonii světel, vůní, barev, že z malé kosti si palác postavíš!

Darovali ti meč! Prostý a pevný, v ruce těžký a smějící se v slunci. Hrej si! Ach, bože, palác ocelový studí, až vstoupit bojím se. Jak mám si hrát?

Z něj neudělám žlutých svící vosk a papírovou růži! Směje se ve slunci jak postříbřený kříž!

S ním hrát si na hrdiny, co bijí do mraků, co žhaví vzduch tím švihem příšerným,

A18, A19 1. 6. ● Vše přeškrtnuto dvěma tahy (x). Druhá polovina 2. verše 2. strofy je tužkou podtržena, přeškrtnuta a vpravo od ní je připsán vykřičník. věci prosté ¶ v tu harmonii ← věci prosté, ¶ v tu harmonii AP B/C (Motiv hračky; apostrofa dítěte; jazyk 19. století je záměr?)

Návrat z lesů

Šumí v uších beztvarý vodopád, zčeřený zelenými vlnami. Tisíce kopců a kamenů leží tam hluboko na dně, spoutáno vírem Žalářníkem. Déšť, který nadzvedal mech zvědavým okem pramene, přestal už vonět mlhou a zelení.

Vidím to rezavé podzemí večerního lesa, kdy mezi jehličím padá zelenavý závoj, nesený lehkými obláčky mlhy. Je to jak v obrovském akvariu bez života. Rodí se pomalu posvátná bázeň z tohoto příšeří.

B41 ● A40 27. 6. mezi jehličí ← mezi jehličím ●závoj, ¶ nesený ← závoj ¶ nesený ● Je to jak ← je to jak AP A/B (Fantastické dění v krajině.)

Slavnost na hoře Lítosti

Dnes lítost pořádá svůj dávnoletý karneval, dnes mnohem více masek v reji víří, odložili pestré šerpy a kordy tři mušketýři, dnes jiní hrdinové míří na vznícená srdce žen.

Pomalu proudí ulicemi vozy alegorie. Ta tíha hmot a lesklost kovu je skutečná!

Teď spusťte pochodový tuš, který je vhodný pro zelená strašidla! Jsou bezhlavá a místo hlav jim velí z kovu přilbice.

Co lidé na chodnících? Co děti, které třeští zraky?

Je to ta pravá slavnost na hoře Lítosti!

A přece je to karnevalový tanec, hudba, lomoz, zem se rozechvěla celá jako starý, sešlý most pod těžkými kročeji.

Teprve teď je to ta pravá slavnost na hoře Lítosti

Zem se roztřásla a houpá boky hop a hop si pohazuje s lidmi hop a hop si pohazuje domy.

Je pozdě k ránu a z hospod se plíží k domovům poslední zbytky slavnosti. Je v cáry rozedraná poslední nálada a s opileckou zaujatostí staví opět na chodidla převrácené domy. Pochodují přes most stejným krokem a upocené hlavy svítí jako přilbice. Řičí radostí a kymácí si žaludky a cení svoje vyražené zuby.

Je to ta pravá slavnost na hoře Lítosti!

B35, B36 ● A2, B60 30. 7. svůj dávnoletý ← svů dávnoletý ● Teď spusťte ← Teď spisťte ● AP B (?) (Zas ta historizující maškaráda, alegorie, i když jde o současnost.)

Zmizelí

Kdyby země zprůhledněla a bylo vám vidět do tváří, mnoho slabých lidí by se vyděsilo vidouce vaše obličeje s zuby zaťatými a bálo by se zemřít smrtí hrdinnou.

Předsmrtná křeč je ta nejhorší zrada života, kdy ve smutku vás duše opustí všemi velkými ranami.

S mrtvolou se špatně klopýtá po rozbředlém břehu řeky, jen malý stejný rozmach a voda zasyčí, jak by se perlila.

Pak oči skelné bloudí po dně a proudem s kusy dřeva zapadají pod splav, až voda z hlav je vydrolí, až ztratí horečnatý lesk.

Takovým mrtvým se můžem klanět a nalézat je všude, ve hlínách, z kterých rostou stromy, ve vodách a vzduchu, jež vydechuje země.

B11 ● B49, B50 22. 8. hlínách, z kterých ←hlínách z kterých AP B (MFB čte datum jako 11. 8.) (Dekadence, secese…)

VŠUDE je plno zmrzačeného jazzu a pro toho, kdo jej miluje, jsou celé roky čas trpkosti, i pro toho, kdo miluje moderní umění, jsou tyto roky čas trpkosti, však vše lze oželet pro krutou bídu malých chatrčí na březích modrých moří, kde nebe je vysoko nahoře, výše než bílí rackové v oblacích, kteří létají nizoučko nad chocholy vln, posílám tisíc stejných dopisů chudým:

Svinuli prapory vlající z měděných střech, dříve než ze šindelů utrhli je dolů.

Bídné řemeslo je v síti schodišť a ochozů zpívat: Dej Bože opět královský svit. Prorazit lebku satanů bude vám hlavou znít, až půjdete večer spát!

Lotři usnuli! Dál nocí spějte, musíte bdít do rána, kdy slunce přijde vás odzbrojit a zahřmí: Bít, jen bít!

A32, A33 umění, ← umění ● Dej, Bože, opět ← Dej Bože opět AP A/B (Je to nějaký hořký humor?)

PŘEMÝŠLÍM neustále o tom, jak všude cestovat a mít své lásky, jako měl Apollinaire, milovat hodně měst a hodně podzimů, a zatím musím milovat jen nejkrásnější podzim, který příroda letos přichystala mně a těm, kdo podzim milují nejvíce, více než všechno, nejkrásnější věci na světě jsou podzim a svoboda, svoboda tvá a důstojnost tvá a láska tvá, to všechno cenu má, jen peníze ne, a je ti pojednou líto těch nedočkavých životů, které jen proto žijí, aby se měsíc od měsíce na peníze těšily a není to výmysl, není to klam, leží to všude, po světě celém, jen oblaka a hory zůstaly nedotčeny, jen statní a veselí horalé zůstali nedotčeni a také ti lidé, které si musíš zamilovat, i když si koupili nejnovější automobil, i když mají nejnovější oblek, i když se hodně liší od básníků, kteří mají jen své nejkrásnější sny.

A34, A35 lásky, jako měl ← lásky jako měl ● podzimů, a zatím ← podzimů a zatím ● přichystala mně ← přichystala mě AP A (Konfese; však literární invencí to nevyniká.)

Kudy jde podzim

Přišel žít v tvé malé zahradě, kde malá hnízda vyloupil a stébla trav bezcitně rozhodil do čtyř světových stran.

Je to tvůj podzim, když vidíš jeho krásu a jeho smutné bytosti, jež mají skráně lemovány jíním, a přece není jen tvým, když po stráni se dolů od lesa připlazil bílý jazyk mlhy, která se neválí jako jindy, která se sune níž a níže celá a vše obaluje sychravými kuličkami rosy na keřích a stromech, které se zvolna, jenom zvolna klátí.

B6 vyloupil a stébla ← vyloupil, a stébla ● jíním, ¶ a přece ← jíním ¶ a přece AP B (Krajina, konec podzimu. Bez data, z cyklu Podzim.)

Slunečný den před podzimem

Točí se nažloutlý suchý vítr v úzkých a úsečných spirálách stále nahoru, něco jej tlačí stále nahoru. Pohled je plný šedých pírek ptačích, která se pomalu snáší k jihu.

I mraky jsou na cestách a malé černé mráčky jsou jejich svázanými ranci, plnými vzdušné vody, jak děti cikánčiny v mokrých a provlhčených plenkách.

Pak všechno končí a moře severní má svého velkého bratra nad hlavou, jenž zimou se rozechvěl a pláče malými třpytnými krystaly.

B7 které se pomalu ← která se pomalu ● cikánčiny ¶ v mokrých ← cikánčiny, ¶ v mokrých AP A/B (Bez data, z cyklu Podzim.)

Na kopcích

Mračna bezbarvá, pod vaším chladným dechem se země prohýbá, i zimomřivá rovina s lehlým dobytčetem, které má hřbet ze zvlněného kopce.

Hle, jak se svaly vyboulily a těžce vstává, již zjevila se zkrvavělá hlava s hrdlem proťatým a rudě zahořela.

Již tiše leží a jen tiše sténá ozvěnou větru, jež od mraků se odráží. Žlutě až do krvava vzplál ostrov křivých bříz a hnědé hlíny.

Zapálil se les!

Krev černá, pomalu a tiše vpíjí svoji barvu do tmavých a mlčenlivých smrků.

B8 pod vaším chladným ← pod vašim chladným AP A (Bez data, z cyklu Podzim.)

Tak tomu bylo

Myslil jsem na věci vnořené do svitu měsíce v krajinách podobných jinému světu, tak matně zářil, i stíny namodrale plály, i zvuky se magicky rozžíhaly.

Obzor byl kruhem dokola a všude uzavřený, takže vše kolem jeho čiré stěny chodilo dokola, hledajíc prázdno a svobodu, v které by založilo velikou, skutečnou zemi pahorků a stromů.

A všichni naši duchové se setkávali na nejužších a nejkrásnějších místech, kde vůně zvláštní, vůně spáleného jantaru se mísí s barvou obzoru, kde vysílená těla padala a ztrativše svou tíži vznášela se vzhůru lehkým vánkem jako semena, vátá v úrodnější hlínu.

Jen smutné oči, plné závisti a bolu se stěhovaly z důlků za nimi a ve vzduchu čpěl jejich doprovod, když v dálce prskaly jak meteory.

B25, B26 ● B72, B73 na věci vnořené ← na věci, vnořené ● v krajinách ¶ podobných ← v krajinách, ¶ podobných ● a ztrativše ← a strativše AP A/B (Symbolismus, fantastické prostory. Bez data.)

Jeřáb

…aló! Héj! Dolů… se spouští hladký hák a zvedá za límec vše i lidi spouští do útrob hal tíži pomalu a pomalu si předmět ruce rozpažil a položil je lidem na šíji a dosedá hop níže hop a lidé s tváří napjatou se pod poskoky v taktu nahrbili a cítí zřetelně ten těžký dotyk a jak si sedl, sňali všichni smyčky ze svých ramen

B27 ● B75 ze svých ramen ← se svých ramen AP B (?) (Lidé a stroje. Bez data.)

Oheň Čeleben 11. 5. Starší motiv 20. 5. Hrobaři 21. 5. Crabb 30. 5. Nebýt vás! 31. 5. Hoch a meč 1. 6. Návrat z lesů 27. 6. Slavnost na hoře Lítosti 30. 7. Zmizelí 22. 8. VŠUDE je plno PŘEMÝŠLÍM neustále Kudy jde podzim Slunečný den před podzimem Na kopcích Tak tomu bylo Jeřáb

Slovesa (výběr ze strojopisného souboru) Dívání Na velké rovině vyskočil topol. Raděj než topol, mám jeho děti: Ten maličký ulehl na chodník a poslouchá podzemní chvění. Ten druhý se vznesl a spolkl mrak. Troubení Pes spolk lucernu. Pod tmavým loubením usedl a vyl. Otevřel chřtán a měsíc uviděl maličkou bludičku. Celý se vztekem rozechvěl a vypustil své ohaře. Padali dolů jako sníh. Hádání Byla to hádka mezi nadzvukovými stihači a lokátorem. Ty starý čmuchale, jednou ti rozházíme košatinku, špehoune! Obrátili se k němu zády a lízali ho růžovými plameny. To se řekne, rozplakal se. Začal křičet: Generále! Generále! Stihači sklopili ocasy. Je to mrcha, řekli a pak se jako tři hladoví psi vrhli do oblohy.

Souložení Veselý hrdina se škrtí v antikoncepci. Zní bubínky pessarů. Přiletěl ředitel gumárenského trustu a na uvítanou si krájí chleba kyretou. Atomy sekretu vášnivě debatují: Je v tom spousta mechaniky a zvláště pak koeficient tření. Už brzy budeme inženýry! Už dejte pokoj, chvástalové, řekla krev a odešla do jater na limonádu. Tím to skončilo! Všecko je marné! Vlezte jí na záda! Jazyk se zachvěl obavami.

Čtení Reaktor začal číst Jiráska. Po chvíli strašlivě zaúpěl: To nelze! A knihu odložil. Můžeme, elektronko, takto žít? Jen se podívej, hodila hlavou, mám nová vlákna, má strmost je chvost, kol pasu mám mosazný pás a tančím charleston! Reaktor spolkl svou dávku uranu. Žeru uran, řekl, a Jiráska zahodil.

Žvanění Sešli se dva mistři a starý charakterní herec. Jejich mozky se pojednou roztekly po zemi a v tom vlhkém slizu leželo tlusté ucho. Vtom rychle vstalo a běželo k telefonu. Charakterní herec sáhl po pistoli. Zatímco sliny tekly koutky úst a rozměklými mozky chvěla blbost, číšník stál s nohavicí podkasanou a naléval to svinstvo džbánkem zpátky.