Konečnost
Konečnost a nekonečnost uměleckého díla ve sbírkách a v jiných souvislostech
poznámka editora
Tento sborník nebo čítanka vychází buď předčasně, případně příliš pozdě - po uplynutí cca 365 dní od kolokvia Umělecké sbírky digitální epochy v galerii a muzeu. Doba mezitím nabrala směr k nečekaným společenským změnám, čímž téma vztahu kultury, umění, času, entropie, trvání a mizení získalo nový, možná naléhavější význam, než tomu bylo před rokem.
Kolokvium proběhlo u příležitosti prvního výročí otevření Centra pro nová média Vašulka Kitchen Brno a o otázkách, které na něm zazněly, jsme předběžně diskutovali s kolegy z Domu umění Brno a Národního filmového archivu v Praze. Pokoušeli jsme se povzbudit nebo pootevřít uvažování o stávající i budoucí situaci uměleckých děl tzv. „nestabilní povahy“1, a to zejména v českých sbírkách, galeriích a muzeích. Cílem bylo také navázat kontakty a případnou spolupráci s dalšími příbuznými iniciativami v regionu. Během dvoudenního setkání zazněly příspěvky, mapující například případové studie institucí na tomto poli delší dobu aktivních, případně těch, které se zde angažovat teprve chystají. Vedle několika českých příspěvků zazněly také zkušenosti hostů z Holandska, Francie, Německa, Norska, Maďarska, Polska a USA.
V českém prostředí jsou strategie a metody akvizic, managementu, archivace, vystavování nebo restaurování „digitálního umění v post-digitální době“ stále v začátcích. V souvislosti s turbulentními událostmi posledních měsíců se vkrádají dokonce tak kacířské úvahy, do jaké míry je důležité - pokud kolem hoří, mizí, jsou káceny lesy a klima se tak povážlivým způsobem mění - vše, co v této oblasti vzniká, opravdu zachraňovat pro budoucnost?
Vzhledem k tomu, že Věk mechanické reprodukce se stal v rostoucí míře Věkem diskrétní a digitální reprodukce, objevila se další metafora, odhalující rozporuplný vliv dlouhodobého úpadku, vyplývající ze vzdalování duševního vlastnictví od duševní práce, rozpor, který se snaží upravit. Tou metaforou je schizofrenie. Marcel Mars a Tomislav Medak2
Technologický a společenský posun směrem k virtualizaci a digitalizaci reprodukce, komunikace a přenosu informací, je v rámci starších koncepcí zobrazování, uchovávání a distribuce (audiovizuálního) umění příčinou hlubokých společenských i epistemických změn. Změn, s nimiž se naše i přicházející generace pravděpodobně teprve bude muset vyrovnávat. Co tedy – viděno z odstupu – znamená v současné kulturní produkci „digitální“ a „digitálně zrozený“? Jak se v záplavě milionů obrazů a informací mění naše pojetí tradice, a tím i naše vlastní identita? Co se díky všem posunům proměnilo – nikoliv pouze v uměnovědném, archivářském a kulturním smyslu – ale zejména v společenských, politických a environmentálníých souvislostech? Musíme umění a kulturu, pokud přijmeme předpoklad, že jsou stále jasné hranice mezi novým: digitálním, virtuálním a starým: hmotným, analogovým - dělit na oblasti, které využívají nová média, a na ty, které jsou od médií osvobozené“?
Elektronická média a digitální kultura dávno nejsou nová“, nejsou prostředkem revolty proti stávajícímu ekonomickému a ideologickému systému, ani emblémem privilegované nebo marginalizované komunity, sítě průkopníků, nejsou strategií využívanou k prosazení kulturní a společenské proměny. Dnes jsou elektronická média dominantním komunikačním a symbolickým nástrojem, prostředkem mocné a mocenské manipulace a in-formace. Mračna a proudy pohyblivých obrazů, zvuků a kódů definují a jsou zároveň svědectvím o situaci začátku 21. století. Tato expandující mediaféra3 může být vnímána dokonce jako neblahá konsekvence modernistických utopií 20. století, které nás nekritickou apoteózou techniky dovedly k pokraji environmentálního a společenského kolapsu.
Artefakty, v nichž je přímo nebo nepřímo obsažena stopa digitálního kódu, nevznikají dnes v laboratorních podmínkách vývoje „nových technologií“ a umělecká díla vytvořená v prostředí internetu nebo v počítačových enginech najdeme ve výstavních projektech a sbírkách mnoha současných galerií a muzeí. Nad interaktivním, nebo procesuálním uměním dnes málokterý návštěvník galerie nadzvedne obočí. Nicméně problém s vystavováním, archivováním a uchováváním takového druhu umění nespočívá v jeho kontroverzním obsahu, ani nestandardní podobě (možná proto jsou umělecká díla vytvořená v prvních desetiletích mediálního umění pro nás dnes tak zajímavá?), ale v tom, že jsou často funkčně závislá na specifických technických podmínkách, na projekčních přístrojích. Lze je vystavovat často jen v poměrně komplikovaném, autorském – otevřeném, případně v uzavřeném, komerčním, proprietálním prostředí. Většina výrobců technologií se ovšem řídí zásadou, že provozní funkce aparátu musí splňovat požadavek rychlého stárnutí, aby přístroj musel být průběžně nahrazován novějšími modely. Zobrazovací prostředí i samotné umělecké dílo je pak pro uživatele – často i samotného autora díla, ale i sběratele, kurátora, konzervátora nedostupné a dostává se do stavu pomyslnosti: bez příslušných zobrazovacích přístrojů je buď pro současnost zcela ztraceno nebo zredukováno na historický dokument.
Dovolte aby zopakoval: Pokud to lze, měli bychom ztrátě předejít, ale ztráta může být také osvobozením. Díky ztrátě mohou vzniknout nové dějiny.
- pda15 #pda2015—@footage, 2015–04–24
Co by pro nás znamenalo, pokud by podstatná nebo určitá část industriální a postindustriální kultury zmizela, nebo byla zapomenuta? Bylo by to proto, že jsme nevěnovali odpovídající pozornost prosazení ekonomických, metodických a kulturně politických podmínek, neuvědomovali jsme si význam „kulturního dědictví současnosti“? Proč nemáme podobný systémový a legislativní postup, který platí v oblasti péče o kulturní památky hmotné povahy? Na tak zásadní otázky čítanka pochopitelně nechce a nemůže nabízet vyčerpávající odpovědi, pokouší se ale další diskuze stimulovat a otevřít. Omezené prostředky a snaha o snížení uhlíkové stopy způsobily, že ve sborníku nejsou uvedeny všechny příspěvky, které na kolokviu zazněly a že místo dvoujazyčné publikace jsme se omezili jen na její českou verzi.
Příběhy a mýty umění nových médií se utvářely přibližně od poloviny 20. století - po druhé světové válce -, tedy v kulturním a politickém kontextu ekonomické hegemonie atlantického společenství. Do příloze publikace – jakkoliv jen obrysech – jsme se pokusili naznačit rámce formující myšlení generace, do níž patřili Woody a Steina Vašulkovi, jejichž dílu a archivu je dedikováno nejen Centrum nových médií v Brně, ale i tato publikace. V příloze nejdete české překlady několika krátkých textů z dějin a prehistorie novomediálního umění: Vannevara Bushe z roku 1947, Gustava Metzgera z roku 1969, Gene Youngblooda z roku 1978 a Erkkiho Huhtamy o archeologii interaktivity z roku 1999. Bushův článek pro časopis The Atlantic Journal je nesen optimistickou vizí význačného vědce a vynálezce, který doufá v mírové uplatnění válečných technologií, jež lidstvo posunou do nového věku a osvobodí od minulosti. Umělec a politický aktivista Gustav Metzger se o technologickou společnost a počítače zajímal neméně živě, nicméně zde rozpoznal také moment ohrožení svobodné umělecké tvorby i nástroj odcizení a ničení přírody: v manifestech o Auto-destruktivním umění, které vydal v několika verzích, varoval před snadnou a levnou technologií reprodukovatelnosti a distribuce obrazů. Ty paradoxně hodnotu uměleckého díla mohou znehodnocovat a tvůrce by se proto měl po předvedení sám postarat o jeho destrukci. Část textu Gene Youngblooda – autora vizionářské a vlivné knihy Expanded Cinema z roku 1970 – naznačuje společenskou a politickou atmosféru utvářející názory průkopnické generace umělců, kteří (zejména) v USA experimentovali s novými, zázračnými nástroji jako byly tehdy videokamera a počítače. Umělec, kurátor a propagátor mediálního umění Peter Weibel v přednášce uvažuje o obecnějších historických a kulturních souvislostech konceptů, formující sny o nesmrtelnosti a budoucnosti.
Nelze uvádět jednotlivá jména autorů a témata článků, která se pro čítanku podařilo připravit. Je třeba podotknout, že čítanka nemá ambice sloužit jako odborná akademické publikace a že diskutovaná témata se netýkají nutně jen technologie a metodologie sbírání, konzervování a restaurování „artefaktů nestabilní povahy“, ale například také uměleckých databází, nebo alternativních sociálních prostředí pro komunikaci. Děkujeme všem, kdo se na připravě čítanky podíleli, a zejména autorům, kteří texty poskytli k uveřejnění pod otevřenou licencí Creative Commons.
Na závěr – jakkoliv zkratkovitě – zmíním jednu souvislost, kterou osobně považuji za důležitou a aktuální. Tak jak se obrazy světa i svět samotný rychle proměňují, mění se také myšlenkové rámce, ve kterých o dějinách, vlastní kultuře a umění uvažujeme. Představy týkající se konečnosti, trvání, věčnosti a vykoupení patří k základům náboženství, kultury a umění Západu. Tyto hodnotové hierarchie v čase určovaly, co má a co nemá být uchováno pro budoucnost, tedy čemu přiřazujeme nebo odpíráme privilegium být označeno příznakem vzácného, nebo posvátného, za kulturní dědictví, umění. Tato hodnotová stratifikace byla po staletí provázena mimo jiné postojem nadřazenosti vůči jiným kulturám – zejména těm, které jsme si zvykli označovat jako „přírodní“ nebo „primitivní“. V těchto společenstvích společenské hodnoty jako věčnost, trvání a vykoupení odkazovaly na prostor, ve němž lidé žili svoje každodenní i sváteční životy, na živou organickou přírodu. Na stromy, lesy a zvířata, spíš než na budovy, objekty, sýpky, nebo hřbitovy. Pokud bychom byli okolnostmi donuceni změnit perspektivu a přijmout představu o pomíjivosti, entropii a konečnosti nejen všech našich materiálních věcí, ale i nás jako v čase pomíjivých bytostí, vzdali bychom se tím i kontinuity s minulostí, s kulturním dědictvím předků? „Primitivní“ nebo „animistické“ kultury ve svých mýtech často odkazovaly na Velký řetěz bytí, na hybris tvořený lidmi, bohy, zvířaty, rostlinami, stromy, řekami a hvězdami. My pro zadržení, nebo alespoň oddálení procesů rozpadu, zapomínání a mizení spoléháme zejména na vědecké metody, algoritmy, kódy, na stále dokonalejší a účinější systémy software a hardware, kam je nutné investovat obrovské kvantum energie, potřebné pro udržování databází, klimatizovaných depozitářů a gigantických datových úložišť v provozu. Tuto energii potřebnou pro udržování permanentní současnosti musíme získávat z prostoru, který kolonizujeme a vyčerpáváme pro vlastní potřeby. Co když pomíjivost, křehkost, temporalita a poetika mediálního umění byla a dosud dosud je čímsi blízká oné archaické pomíjivosti, poetice dávných písní, tanců a příběhů? Možná, že kulturní vzorce tradice byly podmíněny tím, nakolik byly slova, obrazy a věci zbytné nebo nezbytné v souvislostech biosféry, pro živý depozitář jak kulturního tak přírodního společenství? Třeba je naše touha po trvání, potřeba bránit věci, obrazy a slova před zmizením a zapomněním nejen v gesci správců archivu a tvůrců restaurátorských a konzervačních metod pro zpomalení procesů stárnutí, rozpadu a zapomínání. Možná je dnes stejně tak potřebné pečovat (a usilovat) o uchování biotopu, otevřeného systému žijících, umírajících a znovu se rodících lidí, zvířat, rostlin, stromů, obrazů, slov, zvuků v otevřeném koloběhu vody, země a vzduchu.
Miloš Vojtěchovský, Praha, září 2020 xxxxx
