Média a budoucnost touhy
Gene Youngblood - Masmédia a budoucnost touhy
„Nové orgány vnímání vznikají jako důsledek potřeby. Vybičuj tudíž potřeby, abys posílil vnímání.“ Jalaludin Rumi, 1273 A.D.
Gene Youngblood – Masmédia a budoucnost touhy
„Nové orgány vnímání vznikají jako důsledek potřeby. Vybičuj tudíž potřeby, abys posílil vnímání“. Džaláleddín Balchí Rúmí (1207–1273)
Tento esej se dotýká reality, masmédií a lidské touhy. Pokusím se prozkoumat účinek masmédií na identitu jednotlivce, na sociální dějiny a na evoluci lidstva. Mým základním předpokladem je, že průmyslová civilizace se právě nachází ve vývojové krizi ohrožující samotné naše přežití a že zkoumání toho, jakou roli hrála masmédia ve vývoji lidstva, by naznačila, jestli budeme schopni zabránit tomu, aby se krize proměnila v katastrofu.
Ptáme-li se po tom, jak masmédia během lidského vývoje působila, dotýkáme se i daleko obecnějších otázek: který důsledek průmyslové revoluce je ten nejdůležitější? To, že masmédia jsou součástí kulturního odvětví průmyslového systému, činí jejich působení možným a zároveň nevyhnutelným. Masmédia tvoří techno-ekonomické základy toho, co můžeme označit jako kulturní průmysl, případně jako průmysl vědomí. To je fenomén, který vnímám jako konečný projev industriální rovnosti, jako bezprostřední ohrožení identity jednotlivce, společenských dějin a vývoje lidstva. Pokusím se dokázat, že hlavním důsledkem průmyslové revoluce je, že nás díky rozmachu masmédií přivedla do historické a evoluční slepé uličky, ze které nejspíš není úniku.
Chci poukázat nejen na realitu této krize, ale i na to, že ji způsobila masmédia. Že jedině jejich celkovým přenastavením – jedině kompletní „přestavbou“ jejich strukturního a funkčního uspořádání – můžeme docílit, že se z krize nestane katastrofa. Chci také ukázat, že i když máme k dispozici nástrojové systémy příhodné pro takové přebudování, téměř určitě nebudou použity, protože rekonstrukce masmédií by vyžadovala zapojení masmédií samotných, přičemž jejich posláním je zachovat si svůj charakter a udržovat tím i průmyslový systém, který jejich provoz umožňuje. A kvůli němu je pokládáme za nepostradatelné. Oprávněnost tohoto základního předpokladu se pokusím předvést na šesti předpokladech, z nichž každý tvoří zvláštní diskurz a má i vlastní, specifický referenční rámec.
První předpoklad zní, že vývoj lidstva je výsledkem kulturního, nikoliv genetického procesu. Tím mám na mysli, že biologický vývoj druhů je do té míry podřízen kulturním dějinám, že kultura určuje naše chování a určuje naléhavost přírodního výběru. Z toho vyplývá, že prostředí, v němž žijeme a s nímž jsme – ve snaze o naše přežití jakožto genetické populace – propojeni, není ani tak fyzické prostředí čili biosféra, ale spíš symbolické prostředí, kultura, případně to, čemu zde říkám videosféra1.
Druhým předpokladem je, že uvnitř každé industriální společnosti kulturu utvářejí a udržují čtyři druhy masmédií – televize, rozhlas, tisk a film. Masmédia jsou tedy rozhodujícími faktory lidské evoluce, protože ovlivňují kulturu, ta pak určuje naše chování a podmiňuje tím i nutnost přírodního výběru. Ovšem vlivem procesu, který bychom mohli označit jako neadaptivní percepční imperialismus, se vnitřní uspořádání centralizovaných masmédií stává příčinou hlubokého kulturního úpadku.
Třetím předpokladem je, že právě zakoušíme cosi, co nazývám globální eko-sociální krize. Tím mám na mysli veškeré společenské problémy týkající se komunikace jako důkaz nekontrolované či vymknuté evoluce – evolučního procesu průmyslové společnosti, která sama sebe neovládá, a tak vlastní přežití ohrožuje. Eko-sociální krize je celosvětová, ale lze ji také vnímat jako symptom strukturálního uspořádání Spojených států jako jediného industriálního národa2.
Čtvrtým předpokladem je, že eko-sociální krizi vymknuté evoluce zapříčinila masmédia jako rozhodující faktor toho evolučního procesu a že ji řešit lze jen celkovým „převrácením“ strukturního a funkčního systému masmédií. Tím mám na mysli, že samotné principy masové komunikace s veřejností (jak je tomu dnes v průmyslových společnostech), nezávisle na obsahu či techno-ekonomickém aparátu, do něž jsou implementované, jsou tou nejdestruktivnější silou, která musí být za každou cenu prostřednictvím historicky bezpříkladných revolucí v oblasti komunikací překonána.
Pátý předpoklad zní, že pro tuto revoluci (jež by se mohla stát také jistou formou strukturního a funkčního převratu, potřebného pro řešení eko-sociální krize), máme nyní vhodné nástroje. Zdá se, že čistě technický aspekt takového potenciálu tvoří šest nástrojových systémů, které se právě rozvíjejí jako oddělená odvětví. Jsou to: 1. kabelové komunikační sítě, například kabelový televizní průmysl či telefonní systém 2. přenosné vybavení pro nahrávání videa 3. systémy pro publikování filmu jako videodisk a videokazeta 4. domácí počítače a informační vybavení 5. domácí komunikační satelity 6. nové domácí informační zobrazující nástroje jako jsou velkoformátové televizní obrazovky a faxové terminály s tiskovým výstupem
Než přistoupím k šestému předpokladu, bych rád podotkl, že tyto myšlenky lze odmítnout jako utopický futurismus. Ale protože dějiny Ameriky jsou také dějinami futurismu, nesetkáme se s podobnými tématy téměř v jiném kontextu, než v tom futuristickém. Ale tady nejde o tento druh textu a mýlí se ten, kdo jej za takový pokládá. Protože duch, v němž můj text vznikl, a rámec, v němž ho budete číst, je duchem revoluce. Nečekám, že by nastala zítra. Upozorňuji jen, co by se mělo stát dnes. Vysílám varovný signál a přidávám se k vyhlášení mobilizace. Měli bychom se zabývat alternativními modely přítomnosti, protože budoucnost vynalézáme tím, čím se zabýváme dnes, spíš než aby byla budoucnost modelem pro nějakou alternativu. Pokud budeme pokračovat v tom, co děláme dnes, řítíme se do záhuby. Píši to na pozadí zdánlivě nezvladatelné krize.3 Nacházíme se ve věku apokalypsy, protože si už nejsme jistí, jestli jako lidský druh přežijeme. Význační odborníci, působící v různých oborech vědy se shodují na tom, že jsme dokázali spustit řetězec politických, vojenských a socio-kulturních krizí, které se možná ukážou jako nezvladatelné. Známe to, co Řekové neznali: neurčitost. V posledních dvaceti letech je neurčitost endemická. Všude panuje pochybnost, zda aparát industriální civilizace je vůbec životaschopný. Opakovaně poukazujeme na nefunkčnost společenského systému a mezitím se příznaky krize neustále zhoršují. Instituce, které budujeme proto, abychom naši svobodu a šance na přežití upevnili, se proměnily v industriální kolos, který – jak se zdá – nás spíš ohrožuje, než aby sloužil k naší ochraně. Jsme zajatci gigantických systémů, které se vymkly naší kontrole, systémů, které představují přesný opak těch vysněných cílů a vlastně přispívají k těžkostem, které naopak měly být dávno vyřešeny. Večer nechodíme spát s pocitem bezpečí, ráno nevstáváme s jistotou, že nás ta obří mašinérie organizované společnosti posouvá dál. Takový výhled je děsivý: vším prostupuje paranoia a zdá se, že dostupný lék není určen těm, kdo by ho mohli použít.
Předpokládám, že takový pocit bezmoci způsobila neschopnost starých vzorců myšlení, neschopnost postavit se čelem k této historicky výjimečné situaci. Nemůžeme přece hledat řešení, aniž bychom uměli rozeznat problém. A je celkem běžné přistupovat k problémům chybně. V eseji se pokusím popsat problematiku individuální svobody a společenského přežití, klást politicky relevantní otázky – protože eko-sociální krize dosáhla takového stupně hlavně proto, že si ve veřejné diskuzi, legislativních orgánech, vzdělávacích programech a na školách správné a zásadní otázky prostě klást neumíme.
Pokud se podíváme do oken – do oken masmédií, zejména do okna televize, všechny ty problémy tam spatříme. Rozrostly se natolik, že by bylo zbytečné je zde vyjmenovávat. Dovolte mi je – jakkoli snad povrchně – označit za problémy, které jsou výsledkem naší neschopnosti představit si svět bez nich, naší neschopnosti toužit po jiném světě. Směřuji k pointě nesouvisející ani tak s konkrétními problémy jako spíš s rámcem, skrze nějž je vnímáme. Máme totiž tendenci oddělovat problémy od jejich širšího rámce. Máme tendenci zaměřit se spíš na viděné než na náš způsob vidění. Pokusím se naznačit, že tyto problémy nespočívají ani tak v tom, co vidíme přes okno, ale v oknu samotném; nikoliv v tom co je viděno, ale v našem způsobu vidění. Tvrdím, že místo abychom se zabývali způsoby produkce a tvorby, je třeba se zaměřit na způsob myšlení, vnímání a komunikace.
To nás přivádí k šestému předpokladu. Největší politickou výzvou, které dnes v industriální společnost čelíme, je výzva uspíšit a uskutečnit revoluci v komunikaci. Jinými slovy: eko-sociální krize a nové nástroje videa umožňují a implikují vznik nových forem politiky, které bych nazval kulturní politikou. Tím mám na mysli politické hnutí, které spojuje snahy a cíle stávajících politických hnutí do jediného a všezahrnujícího plánu: celkového „převrácení“ struktury a (změny) centralizovaných masmédií.
V následujících řádcích i v knize, z níž tento esej pochází, chci formulovat filozofické a teoretické základy nové kulturní politiky, podnítit a podpořit vytvoření nového typu politického aktivisty nebo kulturního pracovníka. Našim cílem – nás jako kulturních pracovníků – je kultivace prostředí názorů volajících po rekonstrukci masových médií. Je třeba zatáhnout za provaz, který by odhalil základní texturu, z níž je průmyslová civilizace vytvořena, a to znamená vtáhnout tuto otázku do hlavního proudu veřejné debaty a označit ji jako nejdůležitější politické téma současnosti. Pokud chceme, aby náš svět lépe fungoval, nemůže jít ani o akademickou domněnku, ani o futuristický sen, ale o politický imperativ. Avšak aby se to mohlo podařit, je třeba vzbudit v lidech důvěru a vyslovit politicky relevantní požadavky, jak ustanovit nový společenský systém. Právě v tomto smyslu a v tomto revolučním duchu následující úvaha vznikla.
Komunikační revoluce
Zastavme se nejdřív u premisy, že nové nástroje videa mohou urychlit historicky bezpříkladnou revoluci ve struktuře a funkci masmédií. Jejich potenciál bude jasnější, pokud je začneme vnímat ne jako nezávislé jednotky, ale jako součástky jediného, integrovaného, celonárodního telekomunikačního systému, který zahrnuje, proměňuje, doplňuje a v některých případech dokonce nahrazuje současný systém masových médií. Takový hypotetický systém dále označuji jako Národní informační jednotka.
Pokud přijmeme představu komunikační revoluce a použijeme ji na tento soubor nástrojů, musím předpokládat, že je teoreticky možné je sjednotit a zorganizovat tak, že díky nové struktuře dosáhneme „převrácení“ industriálního organizačního principu naruby. Ten je nejen zdrojem strukturní a funkční identity naší společnosti obecně, ale zejména jejích masových komunikačních subsystémů. Organizační industriální princip je – zjednodušeně řečeno – založen na myšlence centralizované masové produkce a distribuce. Projevuje se a realizuje prostřednictvím struktury a funkce jakéhokoli techno-kulturního systému a zahrnuje téměř veškeré nástroje a instituce industriální společnosti.
Společenské subsystémy masové komunikace jsou – vedle dalších společenských subsystémů – zvláštním případem průmyslového sebe-organizujícího principu: díky jejich struktuře a díky jejich funkci přispívá k ustanovení centralizované, jednosměrné masové veřejnosti a k neadaptivní distribuci informací. Proto je hlavním posláním masmédií zprostředkovávat centralizované výstupy – centralizované masové produkce a zajišťovat jednosměrnost masové distribuce informací a symbolických zpráv masovému publiku.
Pokud bychom pak tuto „revoluci“ označili jako radikální proměnu podstaty systému, znamenalo by to, že ve struktuře a ve funkci masových komunikačních systémů podobná revoluce dosud neproběhla. Ačkoliv mnohé události dějin masmédií označujeme jako revoluční, tyto změny spočívaly spíš v gradaci než v druhu. V rámci masové distribuce (tisk, filmy, rádio, televize) se sice změnily způsoby kódování poselství, případně počet těch, kterým jsou tato poselství simultánně směrována (narůstající zapojení veřejnosti); ovšem během těchto „revolucí“ nedošlo k zásadní změně uvnitř industriálního organizujícího principu centralizovaného, jednosměrného masového publika, ani ke změnám v neadaptivním způsobu šíření zpráv, což jsou vlastnosti veškerých masových komunikačních systémů od vynálezu jejich mobilního typu.
Teprve dnes – a pouze působením elektronického kódování informace a telekomunikačního systému, se skutečná a radikální revoluce stává poprvé reálnou. Protože komunikační revoluce je jediným možným důsledkem daleko obecnější a hlubší revoluce uvnitř elektronické vědy – což je revoluce, probíhající víc než pětadvacet let. Je stále jasnější, že elektronická revoluce by mohla mít na naše životy podobně dalekosáhlé dopady, jaké měla průmyslová revoluce na společnost 19. století.4 Měla by větší dopad na lidské dějiny a myšlení než renesance. Měla by hlubší vliv na rozvoj lidstva než jakákoliv jiná událost v dějinách, včetně vynálezu kola, elektřiny, knihtisku a telefonu. A konečně by mohla – a musí! (jak se pokusím dokázat) – člověka prostřednictvím radikální změny povahy moderních civilizací přenést z věku průmyslového do kybernetického.
Je třeba uvést, že taková revoluce by byla daleko hlubší, nespočívala by v pouhých změnách ve vlastnictví majetku nebo v rozložení moci; neznamenala by jen vybavení novými nástroji, ale stala by se radikálním převrácením hodnot. A ze všech nástrojů, používaných lidmi, jsou nejdůležitější ty, které umožňují komunikaci. Vynálezy a vylepšování komunikačních technologií najdeme všude okolo, v umění i ve vědě. Komunikační nástroje tvoří jejich hlavní sílu, určují modus myšlení i způsoby, jakými se myslet učíme. Základní struktura veřejného komunikačního systému určuje i obecnou politickou a kulturní realitu společnosti, organizuje ji a jakákoliv významnější změna v komunikační struktuře sebou nese hluboké společenské důsledky.
Změny, k nimž v systémech masové komunikace dosud docházelo, představovaly spíš změny gradace než druhu; ovšem revoluce, kterou by bylo teoreticky možné uskutečnit odpovídajícím začleněním a uspořádáním nových nástrojů videa, by znamenala změnu nejen gradace, ale i druhu, protože by zapůsobily přesně opačné principy organizace, než je tomu u stávajících zdrojů strukturní a funkční povahy masmédií dnes. Tento obrácený princip bychom mohli nazvat kybernetický sebe-organizující princip5.
KOMUNIKAČNÍ REVOLUCE
průmyslový organizující princip versus kybernetický organizující princip centralizovaný versus decentralizovaný jednosměrný versus dvousměrný masové publikum versus speciální publikum neadaptivní versus uživatelsky řízený šíření poselství versus zpětnovazebná komunikace
Zavést takový (reverzní) princip by znamenalo nahradit dosavadní centralizovaný výstup, jako je klíčová funkce masmédií, tj. odstranit primární funkci vstupem decentralizovaným. To by umožnilo, aby si sám uživatel určoval přístup k informacím a přístup ke komunikačním kanálům. Důležité jsou výrazy „určený uživatelem“ a „řízený uživatelem“. Tato kritéria zmíněnou premisu výrazně odlišují od tradičních koncepcí „volného přístupu veřejnosti“6, které takové strukturní převrácení funkce dotyčných institucí nepředpokládají. Pokud bychom však změnu struktury a funkce masmédií označili jako revoluční, podle naší definice bude třeba tyto předpoklady naplnit; proto tvrdím, že komunikační revoluce je také kulturní revoluce, anebo to není revoluce vůbec.
Národní informační jednotka
Nejlepším příkladem decentralizovaného uživatelsky řízeného zpětnovazebného komunikačního systému je automatizovaná telefonní síť, která paradoxně tvoří samotné srdce průmyslové společnosti. Telefonní systém je ze své povahy orientovaný na vstup spíš než na centralizovaný výstup určený výhradně pro zpracovávání decentralizovaného vstupu. Rozhodovací moc uživatele je důvodem jeho decentralizovanosti. Byrokracie nemůže určovat, kdy a jak telefon použijeme. Ačkoliv je síť řízena počítačem, my sami rozhodujeme kdy, kam, jak a proč tento kolos za bilióny dolarů použijeme, a počítače zpracovávají vstup podle nás.
Princip telefonní sítě je nejkompletněji decentralizovaný a uživateli řízený veřejný komunikační systém, který byl kdy vynalezen: umožňuje uživateli kontrolu času, místa a obsahu vytváření a šíření zpráv. Ale tři zásadní vlastnosti telefonního systémů způsobují její diskvalifikaci ve věci technologické matrice Národní informační jednotky. Za prvé: telefonní síť je ze své povahy jednoadresový spíš než více-adresový komunikační systém (lze hovořit jen s jednou osobou zároveň), a protože jím nelze oslovit veřejnost, je jako politický nástroj nepoužitelný. Za druhé: neumí zpracovávat audiovizuální zprávy („gestalten“ a gesta druhé osoby), protože je navržen výhradně pro konceptuální, nikoliv pro existenciální dialog; tudíž se nehodí jako nástroj pro rozvíjení a zpracování alternativních modelů možných realit. Za třetí: pro většinu (kromě institucionálních uživatelů počítačových služeb sdílení času) je telefonní systém pouze průchozí, nemá ani úložné ani vyhledávací funkce; nemá „paměť“, a je tedy jako nástroj induktivní interference nevhodný – nelze ho použít k poučení se z naší kolektivní minulosti, ani pro plánování společenské kolektivní budoucnosti.
Pokud by ovšem byl základní princip komutační sítě (switched network) modifikován tak, aby zahrnoval současně jedno i více-adresové módy komunikace, audiovizuální přenosy a veřejně přístupné úložiště dat, měli bychom k dispozici radikální inverzi současných masmédií a tak i ztělesnění toho, co označuji jako Národní informační jednotka. Takový systém by mohl zahrnout, sloučit a přesáhnout veškeré vlastnosti telefonní sítě a masových distribučních médií. Mohl by zajistit celonárodní distribuci programů, zpráv, knihoven, telefonu a poštovní služby, výuku, kontrolní činnost automatického zpracování, profesionální a sociální služby, například lékařskou či právní pomoc. To všechno v jediném decentralizovaném, uživatelem řízeném, percepčně přizpůsobivém zpětnovazebném komunikačním systému určeném nestandardnímu publiku7.
Jaký by byl náš život s Národní informační jednotkou? Nemůžeme si být zcela jisti, stejně jako jsme netušili, než k vynálezu těchto médií došlo, jaké to bude žít s tiskem, rádiem či s televizí. Ale co víme, je, že musíme odpovědět na dvou rovinách: v té operační, ve smyslu provozu celkového systému samotného a ve smyslu interakcí prostřednictvím domácího komunikačního terminálu; konceptuální či subjektivní, ve smyslu účelů (kulturních, politických, ekonomických). K tomu bude celkový systém utvářen motivacemi, očekáváním a uspokojením, které získáme díky interakcí s takovým systémem.
Zatímco stávající masmédia určuje reklama, komerce a průmysl a divák je produktem poskytovaným zadavatelům reklamy, Národní informační jednotka by měla být provozována jako nástroj veřejné služby, jako prostor, který by uživateli poskytoval volný přístup k informacím a volný přístup do komunikačních kanálů. To by nebylo možné, pokud by Národní informační jednotka nebyla spravovaná jako veřejná jednotka a na bázi společného nosiče. Podporovaná by byla z veřejných prostředků; jako právní monopol, jehož služby podmiňující svobodu jednotlivce a jeho sociální přežití budou podle zákona přístupné za standardní ceny pro každého občana. Vlastnictví fyzické infrastruktury bude přitom legislativně odděleno od pravomocí k jeho provozování a programování.
Národní informační jednotku bychom mohli považovat za „poptávkový informační systém“, ve kterém uživatel vyžaduje informaci, získá ji, zaplatí za ni a za její zpracování, za přístup k programům a komunikačním kanálům, které právě požaduje, a určuje kdy, kde a jak rychle. Takový poptávkový informační systém může vzniknout pouze propojením výpočetního a telekomunikačního průmyslu, přičemž nové služby budou veřejnosti zpřístupněné díky simultánnímu přepínání mezi vysíláním na kabelový video distribuční systém, což se již také děje – i když je dosud nejisté, jestli zasíťovaný národ (Wired Nation) bude mít logo Able Cable nebo velký modrý zvonek (Big Blue Bell). Důležité je, že po ironickém převrácení toho, co jsme si zvykli nazývat technologickým pokrokem, budeme za vývoj veřejné komunikace dlužit spíš Morseovi než Marconimu8, protože v USA distribuce informací právě opisuje okruh od drátového k bezdrátovému a zpět k drátovému. Přesněji řečeno, spojení by mělo raději probíhat po drátě, neboť bez toho by strukturní a funkční převrácení masmédií nebylo možné.
Nová struktura bude provozovaná jakožto veřejná služba na jediné infrastruktuře, anebo nebude vůbec, a stovky přenosových kanálů využívajících optické vlákno a domácí satelity budou nutně fungovat jako kanály s otevřeným přístupem. Celý koncept ztratí smysl, jelikož nebude žádný komunikační kanál, který by nebyl přístupný veřejnosti. Právě rozmanitost vyžaduje, aby každý vysílací kanál byl určen specifickému tématu či souboru témat a finančně podporovaný federálními organizacemi (bez vládní kontroly obsahu) z veřejných zdrojů, a možná i něco málo z reklamy (za předpokladu, že obstojí v soutěži s komputerizovanými informačními kanály „uživatelského informace“ o produktu). Programy pro takové kanály bude moci vytvářet každý – od autonomních jednotlivců přes základní komunity až k profesionálním tvůrcům zpráv a filmů, pokud se budou týkat tématu, kterému bude jednotlivý kanál určený.
Je téměř jisté, že s tímto systémem budeme moci komunikovat prostřednictvím jediného multimediálního domácího terminálu, nezávislém na médiu interakce (audio, video, text) či jeho účelu (zábavní, vzdělávací, výzkumný, vyhledávání dat, volby, videotelefon). Ten terminál bude nástrojem vstupu/výstupu pro virtuálně neomezenou bohatost komunikačních kanálů a služeb, z nichž některé budou zákonem určené, jiné pak budou výsledkem podnikatelských iniciativ. Z toho vyplývá, že využívání systému představuje mnohem aktivnější zapojení a mnohem větší selektivitu než je tomu dnes, kdy jsme pouhými pasivními konzumenty zboží. Interakce s novou strukturou bude připomínat spíš telefon či knihovnu, návštěvu obchodu s deskami nebo knihkupectví. Jinými slovy, jako se teď ptáme: „Co dávají v televizi?“, bychom se potom ptali: „Co si pustím na své televizní obrazovce?“ A „programovatelný terminál“ nám pomůže s vyhledáním dat, služeb či programů podle našeho přání. To znamená daleko větší míru rozmanitosti a dostupnosti, než si dnes dovedeme vůbec představit.
Tolik k hvězdnému hardwaru. Na tom důvěrně známém scénáři je podstatné, že se už nejedná o sci-fi. Technologie máme už k dispozici jako sebenaplňující se proroctví, takže jisté požadavky průmyslu a vlády, které doposud nebylo možné reálně prosazovat, jsou teď reálné. Prozatím je důležité uvažovat v kontextu našeho scénáře o cílech, podnětech a přístupech – protože je jasné, že bez zásadní změny v mediálním vědomí nebudeme moci tyto věci uskutečnit. A podnětům, které nová struktura obsahuje, nejlépe porozumíme tak, že se pokusíme specifikovat směřování té současné.
Konečným účelem masmédií je hlavně zajistit a udržovat provoz průmyslového systému, který jejich činnost umožňuje a podmiňuje je. Média k tomu přispívají tím, že podporují konvenční morálku, potvrzují běžné vědomí a spotřební kulturu. Zaměřují se na afirmaci „skutečnosti, jaká je“. Národní informační jednotka by se naopak zaměřila na „skutečnost, jaká by mohla být.“ Jejím posláním by nebylo podporovat vše, co taky je, nýbrž kultivovat možné. Pluralita účelu a decentralizace řízení, které jsou zabudované v samotné její struktuře, znamenají, že Národní informační jednotka by zajistila pouze hrubé materiály, s nimiž jednotlivci a základní komunity dále konstruují vlastní informační prostředí a syntetizují vlastní realitu.
V důsledku by byl náš přístup jako uživatele Národní informační jednotky motivován spíš potřebou než vynuceným zvykem – potřebou mít na zřeteli, trvale a pronikavě, hmotné i kulturní modely možného světa, ve kterém bychom žít chtěli a k němuž bychom byli schopni dospět. A teprve interakcí s takovým systémem bychom si uvědomili, jakému světu bychom vlastně dávali přednost. V tom spočívá podstata moderního dilematu, jelikož se zdá, že přístupy a hodnoty se mohou změnit teprve potom, až se osvobodíme od diktátu neadaptivního percepčního imperialismu a začneme vytvářet jiné historie a žít v nich. Jinými slovy: teprve ve společnosti, která už dospěla k funkcionálnímu převrácení masmédií, budeme moci vynalézat a realizovat způsoby života, které by byly pro jednotlivce osvobozující a zároveň kompatabilní s požadavky biosféry. Toto dilema (z řeckého „dvě premisy“) podmiňuje historickou a evoluční slepou uličku, ve které se dnes nacházíme. Zbytek eseje je věnován objasňování techno-ekonomických mechanismů, které ji způsobily. (…)
Faustovská budoucnost percepčního mechanismu
Podívejme se teď do dějin kinematografie, na vztah lidstva k technologii a budoucnosti. Všechny filmy – od Metropole Fritze Langa přes Chaplinovu Moderní dobu, Godardův Alphaville až ke Kubrickově 2001 a Mechanickému pomeranči – představují komplexní soubor předsudků o lidské povaze ztělesněný termínem „1984.“ Tento symbol apokalypsy evokující jako podmíněný reflex zcela pravděpodobného, neadaptivního, dehumanizovaného světa byl téměř obecně přijímán jako funkční model, s nímž se většina nejspíš ztotožňuje. Došlo to až tak daleko, že tyto filmy posuzujeme podle toho, jak zobrazují svět, který – jak všichni víme – nastane v budoucnosti. Samozřejmě, že o tom ve skutečnosti nevíme nic, ale už to, že si myslíme, že to víme, je dost závažné, protože jde o důsledek neadaptivního percepčního imperialismu, distribučního systému pro masové publikum, který redukuje alternativy myšlení a jednání.
Obraz světa budoucnosti v takových filmech vždy ovládá stereotyp bezútěšnosti. Budoucnost je vždy horší než dnešek, nikdy není lepší než přítomnost. Je to zakořeněný předpoklad, že cosi jako pokrok neexistuje anebo že směřuje k soudnému dni. Takové filmy předpokládají, že nad naším osudem nemůžeme či bychom neměli mít kontrolu. V těchto ukázkách faustovské budoucnosti je svět tísnivě mechanizovaný, zlomyslně komputerizovaný, nemilosrdně a neodvolatelně totalitní. Nejvyššího despotu představuje muž či stroj nebo obojí zároveň. Muži a ženy vedou bezpohlavní dehumanizované životy, jsou fyzicky předprogramovaní, morálně podmínění, funkčně determinovaní nějakým hrozivým „jiným“. Láska, soucit, svoboda a další lidské hodnoty jsou považované za „nedostatečné“, a tudíž za zločin proti státu, ztotožněného s logem.
Pochmurná fantasmata jsou pravidelně oživována rebelem, jehož lidské emoce a humanistické hodnoty přežily technokratickou očistu. Je to hrdina, protože je atavistický, protože připomíná současníka: miluje, cítí, upřednostňuje krásu a poezii a spravedlnost. Příběh dosahuje rutinního napětí v konfliktu mezi člověkem dneška a světem zítřka. Vyústění je předvídatelné (tedy neinformativní); buď atavista-hrdina zkratuje počítač, zavraždí zlotřilé programátory a uteče s diktátorovou krásnou dcerou – anebo je sám zničen či „rehabilitován“, aby se připojil ke společenství kráčejících zombie. Toto obecné téma je v různých variacích příznačné pro většinu filmů zabývajících se budoucností a technikou, které jsou určeny masového diváku. Jedná se totiž o model, s nímž se většina lidí může lehce ztotožnit jakožto s „pravdivým“ či „realistickým“. Je důležité zmínit, že v několika případech, kdy atavistický hrdina zvítězí nad silami zla, není ten nový svět, který jeho vítězství umožnil, alespoň ne s takovým láskyplným detailem, s jakým zobrazujeme vražednou a zhoubnou budoucnost, ukázán.
Nahodilost touhy
Popularita takových mýtů dokazuje tvrzení mediálních manažerů, že „poskytují divákům to, co chtějí“. A to je pravda. Je to také jedna z nejzákeřnějších tautologií, které si lidé vymysleli, protože toužit lze jen po tom, co je nám dáno. Touze se učíme. Touhu je třeba rozvíjet. Je to zvyk formovaný neustálým opakováním specifického typu interakce. Touha je nejdůležitější ze všech průmyslových produktů, vzniká prosazováním zvyku na základě nepřítomnosti možné alternativy. Nejenže lze tedy toužit pouze po tom, co je nám dáno; stejně důležité je také, že nemůžeme toužit po tom, co nám není dáno. Výběr materiálů, s nimiž rozvíjíme naše osobní hodnoty a preference, provádíme pochopitelně sami. Snažíme se určovat, ke kterým mají přístup naše děti a které si vybírají. Jenže nemůžeme rozvíjet něco, co nemáme: neobjednáme si jídlo, které nevidíme na menu, nevolíme kandidáta, který není uveden na hlasovací listině, nemůžeme být ani pro, ani proti otázce, pokud nebyla položena, zřídka volíme to, co je mimo náš dosah, málokdy zdůrazňované, nepravidelně prezentované. Účastníme se jen toho, co je jednoduše a opakovaně dosažitelné. Vybíráme si, co je na výběr, navzdory skutečnosti, že po tom nijak zvlášť netoužíme či v to ani nevěříme anebo obojí. Nazýváme to odcizení, protože to je obecný příznak života v moderních industriálních společnostech.
Víme, jak máme být deprimovaní. Víme, jak neuspět. Videosféra je zalidněna modely lidského neúspěchu, ale kde najdeme mapy úspěchu a radosti? Jak se vyhnout faustovské budoucnosti, když nás percepčně-imperialistická masmédia neustále před modely alternativního myšlení a konání chrání? Jak žít zdravé životy, když videosféra zobrazuje jen patologii a korupci? Jak se máme osvobodit, když v nás masmédia živí iluzi participace, zatímco nám nabízejí jen pasivitu a percepční uvěznění?
Konceptuálně vystoupit ze sociálního systému a sledovat ho perspektivou, která by proměnila morálku, proměnila jej v revolucionáře, v někoho, jehož morálka je jiná, než je ta vnucovaná společenským systémem. Zkušenost, která by takový systém narušila, protože by ukázala na jiný systém. Právě proto totalitní společnosti odpírají prostřednictvím ekonomického, náboženského, politického a vojenského útlaku možnost být pozorovatelem vlastního společenského systému a tak jej změnit v nějaký jiný, lepší systém. Totalitarismus znamená popření lidské bytosti jako pozorovatele, tedy popření jednotlivce jako sociálního elementu, který se může oddělit a morálně hodnotit systém, jehož je součástí.
Ačkoliv percepční imperialismus, tak jak ho většinou chápeme, neobsahuje žádné spiknutí, jde o tu nejzákeřnější formu totalitarismu. Totalitarismus je radikální narušení soukromé sféry veřejnou. Není soukromější sféra než individuální modus vnímání a myšlení. Přesto jde o nejosobnější ze všech sfér, kterou veřejná sféra, ztělesněná centralizovanými masmédii a jejich hrozivou mocí rychle a účinně ovládat kolektivní myšlení a konání narušuje nejradikálněji. Jaký radikálnější případ totalitarismu si lze představit než moc masmédií syntetizující jedinou politicky možnou realitu, předepisující pro většinu lidí po většinu času, co je reálné a co není, co je důležité a co není, co je správné a špatné, dobré a zlé a co s čím jak souvisí? Tvrdím, že toto je ta skutečná podstata totalitarismu: kontrola touhy prostřednictvím kontroly vnímání.
Dnes je nejdůležitější, abychom naprogramovali vlastní inovaci, naplánovali ji podle našich požadavků. Problém je, jak zatoužit po jejím naprogramování, protože to by předpokládalo pochopit tuto potřebu a pochopit onu potencialitu. Nacházíme se v kritickém rozporu, kdy máme potřeby a schopnosti převyšující naši percepci, a tedy i naše aspirace, naše touhy. To nás přivádí zpět k Aristotelově tématu „konečné příčiny“ a „účinné příčiny“. Podle Aristotela je mozek orgán konečných příčin, zdroj vůle a účelu. Pokud je konečnou příčinou touha mít zapálenou zápalku, účinnou příčinou bude ji zapálit. Pokud si dokážeme uvědomit vytouženou budoucnost (se zapálenou zápalkou9), víme, co udělat v přítomnosti – stávkovat.
Výzva moderní doby je naučit se vyžadovat jiné způsoby života. Musíme rozšířit naše potřeby, abychom mohli rozšířit naše vnímání, abychom mohli zmobilizovat naši touhu. Ale nemůžeme rozvíjet to, co je mimo náš dosah. Nemůžeme dost dobře toužit po něčem, co si neumíme živě představit. Takže je pravda, že současné přístupy a hodnoty se opravdu proměnily. Je pravda, že se zoufale pokoušíme se proměnit. Co nám brání, aby naše frustrace vytvořila nový druh institucí, je neschopnost vnímat alternativy. To má za následek absenci touhy, a tedy i požadavky po takových alternativách.
Víme například, že náš vzdělávací systém je zastaralý, ale absence alternativních modelů nám nedovolí představit si buď „od-školněnou“ společnost10 nebo povahu vzdělávacích institucí ve společnosti, která by „od-institucionalizovala“ školu. Víme, že naše veřejné komunikační systémy jsou zastaralé, ale po generacích, které prožily život v neadaptivním percepčním imperialismu, si neumíme představit kýžený nformační systém nebo způsob jeho použití, i pokud by existoval. Proto není veřejná poptávka po Národní informační jednotce. Mohl bych jako paralelu k našemu příkladu zmínit telefon. Když jej Alexander Graham Bell představil na výroční výstavě roku 1876 ve Filadelfii, neviděl pro tento nástroj nikdo smysluplné využití. Opravdu: Western Union označila Bellův návrh, aby se tento nástroj dostal do každé domácnosti a obchodu jako „absurdní“, „směšný“ a „naprosto vyloučený“.
Ekosociální krize a svoboda imaginace
Následky neadaptivního percepčního imperialismu se projevují tak, že se nám podařilo stejně patologicky zapůsobit na naše kulturní dějiny jako na naši biologickou evoluci. S jedním podstatným rozdílem: zatímco biologická evoluce lidského těla je od chvíle, kdy se naše těla přestala přizpůsobovat našemu prostředí a začala přizpůsobovat prostředí našim tělům, degenerativní, jsou dějiny kultury – tedy vědomí – degenerativní, protože jsme přestali přizpůsobovat symbolické prostředí naší imaginaci; imaginaci podřizujeme naopak symbolickému prostředí jako centralizované masové kultuře. Právě proto jsou naše kulturní dějiny kvůli oslabené schopnosti popisovat svět v krizi. A „svět“, koncipovaný jako soubor takových popisů, si umíme stále hůř představit.
Tu nesnesitelnou potupu svobody naší imaginace nemůžeme a nesmíme tolerovat, protože svoboda imaginace je svobodou skutečnosti. Během vývoje lidstva probíhal nekonečný vývoji nového jazyka, nových konceptuálních nástrojů, nových způsobů řeči a myšlení a díky tomu do naší kognitivní sféry můžeme vkládat více aspektů zkušenostního universa, přemítat, obohacovat jej, umožňovat životu, aby mohl být žit způsoby dříve nemyslitelnými. Tím, že masmédia podřizují naše schopnosti imaginace standardizovanému a stereotypnímu jazyku, ničí evoluci kultury a s ní i evoluci lidstva.
Jazyk není kritériem, podle něhož bychom měli posuzovat myšlení; jazyk má být naopak poměřován kritériem, kterého zřídka – pokud vůbec – dosáhne: obrazností lidské pochybnosti a lidské touhy. Vývoj lidstva je vývojem myšlení a popisování zkušeností, které generujeme v našich myslích, protože žijeme ve sféře popisování. Meze našeho jazyka jsou meze našeho světa. Nový význam je ekvivalentem nového slova. Nové slovo je začátkem nového jazyka. Nový jazyk je začátkem nového vědomí. Nové vědomí je genezí nového světa. Nový svět, a tudíž nové vědomí, a tudíž nový jazyk jsou pro naše lidské přežití dnes klíčové.
Sebe-orientace prostřednictvím nových médií
Nástroje, díky nimž můžeme a musíme začít s kultivací nového vědomí, jsou tady. S takovými nástroji lze začít konstruovat jazyky ještě nepodněcující jinou moc než vlastní. Snad se podaří osvobodit myšlení jednotlivce od běžného jazyka, možná dosáhneme rehabilitace obou, a tak si lze představit novou fázi humanity, ve které bude mít každá myšlenka vlastní jazyk, kde bude každá lidská bytost moci využívat jazykové nástroje, který si sami stanovíme, zvolit si jazyk, který bude tvořit nové významy zkušenosti.
Pro masová média je určující iluze „pravdy tak, jak je.“ Pro každého pozorovatele je důležitý fakt „pravdy, jak ji vidíme“. Musíme definovat podmínky decentralizované, uživatelsky řízené komunikace, umožňující vnímat svět tak, jak ho skutečně vidíme. Jako sebe si uvědomující pozorovatelé jsme odpovědní za vlastní percepční kategorie a převrácením funkční organizace masmédií bychom takovou roli mohli převzít. Měli bychom se naučit obsah médií vnímat nikoliv jako samotnou skutečnost, ale jako model možných realit: ne jako hotové produkty spotřeby, ale jako materiál, který lze dotvářet takovým způsobem, aby odpovídal perspektivě pozorovatele. Takový přístup i taková manipulace s poselstvím médií sw mohou stát připomínkou světa, ve kterém žijeme: sebe si uvědomující oblast popisu místa, kde bychom mohli dotvářet neustálou obnovu vlastního vědomí....
Právě takové využití televize, nikoliv už jen konceptuální, ale imaginativní a estetické by znamenalo vznik nového druhu politické kritiky. Potom bychom mohli smířit například umění a společenské vědomí. S takovým nástrojem bychom se mohli obklopit nejvyššími zdáními, reorganizovanými jako fikce a jejich prostřednictvím dojít k naplnění touhy po nové a odlišné realitě. Neustále a zřetelně bychom měli před sebou a vedle sebe jak materiální, tak kulturní model světa, ve kterém bychom chtěli žít; díky reakční schopnosti bychom spatřili bohatost našich rolí v takovémto světě a dospěli bychom nejen k touze, ale i k nutnosti uskutečnění tohoto modelu.
Rozšířením našich percepčních schopností dojde k rozšíření našeho vnímání. Mohli bychom pak rozvinout, co uvnitř nás a v životě okolo hledáme, ale co jsme dosud nenašli. Byli bychom pak schopni kultivovat to, co v nás po celou dobu dříme, co však nám není pro nepřítomnost příslušného aparátu dostupné. Mohli bychom konečně začít žít pro film, povznést se vlastní silou k novým a jiným rovinám vědomí, kde se totální tvořivost stane totální realitou.
Ukázka z textu Videosféra Gene Youngblooda, připraveného v roce 1978 k publikaci v nakladatelství E. P. Dutton & Co., Inc., New York. Z anglického originálu The Mass Media and The Future of Desire přeložila v roce 2006 Lenka Dolanová a Miloš Vojtěchovský.
Gene Youngblood (nar. 1942) je americký teoretik mediálního umění a politiky, výzkumník v oblasti historie a teorie alternativního filmu. Jeho kniha Expanded Cinema (1970) byla první knihou, zabývající se videem jako uměleckou formou a pomohla prosadit mediální umění jako uměleckou a vědeckou disciplínu. V 60. letech působil jako novinář a filmový kritik v Los Angeles, v letech 1967–1970 byl editorem a sloupkařem undergroundových novin Los Angeles Free Press. Učil na Kalifornském institutu umění a na mnoha dalších školách. V letech 1988–2007 působil na katedře umění pohyblivého obrazu na College of Santa Fe. Zabýval se dílem filmaře George Kuchara a tvorbou zakladatelů Mezinárodní elektronické kavárny Kita Gallowaye a Sherrie Rabinowitz. Je aktivní v hnutí Media Democracy usilující o proměnu masmédií, zdůrazňuje význam veřejného vysílání, zkoumá a podporuje alternativní média a občanský žurnalismus. Prosazuje demokratické hodnoty a široký přístup k masmédiím a jejich otevřenost.
Gene Youngblood (nar. 1942) je americký teoretik mediálního umění a politiky, výzkumník v oblasti historie a teorie alternativního filmu. Jeho kniha Expanded Cinema (1970) byla první knihou, zabývající se videem jako uměleckou formou a pomohla prosadit mediální umění jako uměleckou a vědeckou disciplínu. V 60. letech působil jako novinář a filmový kritik v Los Angeles, v letech 1967-70 byl editorem a sloupkařem undergroundových novin Los Angeles Free Press. Učil na Kalifornském institutu umění a na mnoha dalších školách. V letech 1988 - 2007 působil na katedře umění pohyblivého obrazu na College of Santa Fe. Zabýval se dílem filmaře George Kuchara a tvorbou zakladatelů Mezinárodní elektronické kavárny Kita Gallowaye a Sherrie Rabinowitz. Je aktivní v hnutí Media Democracy, usilující o proměnu masmédií, zdůrazňuje význam veřejného vysílání, zkoumá a podporuje alternativní média a občanský žurnalismus. Zdůrazňuje demokratické hodnoty, široký přístup k masmédiím a jejich otevřenost.
