Systémová estetika

Úvod Teoretik umění a technologie Jack Wesley Burnham Jr. (1931–2019) byl od konce šedesátých let 20. století jedním z klíčových autorů, kteří se podíleli na proměnách uměleckého paradigmatu amerického experimentálního umění a propagovali myšlenky post-formalistického, tedy „systémového“ principu uvažování. Jeho pojetí umění a kultury jako součásti většího společenského celku vycházelo i ze skutečnosti, že původně studoval technické obory a teprve později se začal věnovat výtvarnému umění (v roce 1961 absolvoval Yale School of Art). Samotný termín systémová estetika představil Burnham v roce 1968 v článku „Real Systems Art“ v časopise Artforum, kde později působil několik let jak editor. V roce 1970 připravil průlomovou výstavu Software – Information Technology: Its New Meaning for Art v Židovském muzeu v New Yorku. Počítačový program považoval za ideální metaforu, protože vystihuje funkční i produkční základy „nového umění“ – v jeho pohledu zejména sochařství1. Výstava Software zahrnovala práce mladých amerických umělců 60. let, jako byli Vito Acconci, David Antin, členové Architecture Group Machine, John Baldessari, Robert Barry, Linda Berris, Donald Burgy, Paul Conly, Ágnes Dénes, Robert Duncan Enzmann, Carl Fernbach-Flarsheim, John Godyear, Hans Haacke, Douglas Huebler, Joseph Kosuth, Nam June Paik, Alex Razdow, Sonia Sheridan, Evander D. Schley, Theodosius Victoria či Lawrence Weiner. Přitom jen někteří z nich skutečně použili ve svých pracích „nové“ (elektronické) technologie.2 Burnhamova idea systémové estetiky vycházela hlavně z jeho nadšení dílem biologa a kybernetika Ludwiga von Bertalanffyho3, zejména z myšlenek obsažených v knize Obecná teorie systémů, která v USA vyšla v roce 1968. Metaforu systému Burnham vnímal jako ideální nástroj porozumění soudobé „post-formalistické“ tvorbě umělců, jako byli například Hans Haacke, Les Levine, Robert Smithson, Dan Flavin a další. Soudobou formalistickou teorii umění4, která pro autonomní nebo minimalistické artefakty nejevila velké pochopení, navrhl Burnham zastoupit novou estetickou teorií, která by spojovala úvahy převzaté z von Bertalanffyho, kybernetických konceptů Norberta Wienera, vědecké informatiky Claude E. Shannona a Warrena Weavera, to vše kombinované s analytickým pojetím masových médií a technologií Marshala Mcluhana a environmentálně zbarveným myšlením, které v této době představovaly teorie „všeho“ Gregory Batesona a představy „odhmotnění, dematerializace umění“ Lucy Lippard a Johna Chandlera5 a práce Ágnes Dénes, Newtona Harrisona, nebo Alana Sonfista.

Burnhamova systémová estetika je postavena na následujících argumentech: 1. Žádná ahistorická, obecně platná definice nebo teorie umění neexistuje. 2. Nové ani žádné jiné umění nemůže být autonomní, nezávislé na společenských vztazích. 3. Nové umění se osvobodilo od hmoty a pevné formy a je založeno na vztazích, programech a dočasnosti. 4. Pro Nové umění je zásadní myšlenka/koncept. 5. Dosavadní materiálně zaměřená kultura se právě teď mění v „systémově fungující“ kulturu.

Krátce potom Burnam svoji poněkud orwellovskou vizi systémového umění opustil, nahradil ji slovem struktura a kodifikoval ji v knize The Structure of Art. Ta vyšla v roce 1973 a autor zde už nepoukazuje na systém vojenských komplexů a inženýry lidských duší v RAND Corporation, ale například na okultismus a kabalu. Půl století od její inaugurace bychom mohli uvést jako příklad autorů zavazujících na „systémovou estetiku“ například Trevora Paglena, Olafura Eliassona, Andreu Fraser, Seth Price, Tino Sehgala, nebo Tomáse Saracena. S tím rozdílem že „systémy“, které tito výzkumníci zpracovávají a ke kterým odkazují, jsou poněkud hrozivější, než se to mohlo zdát před 60 lety z pohledu Jacka Burnhama.6

Obě jeho hlavní díla, tedy Beyond Modern Sculpture: The Effects of Science and Technology on the Sculpture of This Century (1968) a The Structure of Art (1970) jsou často považována za klíčové pro západní vizuální umění druhé poloviny 20. století. Burnham přednášel dějiny umění na Northwestern University, později působil na Kalifornské univerzitě v San Diegu, na Art Institute of Chicago a na University of Maryland. Působil také na MIT v CAVS (Centru pro pokročilá vizuální studia), kde se setkal s umělcem a teoretikem Györgyem Kepesem. V letech 1968–1970, respektive 1971–1973 byl redaktorem časopisů Arts Magazine a Artforum v letech. V roce 1974 pod názvem The Great Western Salt Works vyšel soubor jeho esejů. V 90 letech Burnham přestal vyučovat, publikoval jen zřídka a stáhl do soukromí. V roce 2015 vyšel v MIT Press sborník jeho esejů „Dissolve into Comprehension, Writings and Interviews, 1964-2004“ s předmluvou Hanse Haackeho.