K občanskému umění

Gyorgy Kepes - K občanskému umění

 Umělecká představivost jednotlivce nevzniká samostatně a ani není soběstačná; patří do širšího environmentálního prostředí přírody a společnosti. Její role a síla se neustále proměňují, protože reakce umělce jsou v nepřetržitém vztahu k proměňujícím se vnějším podmínkám člověka. V těch nejšťastnějších okamžicích vytváří imaginace umělce modely vnímavosti a cítění, které nám všem dnes v neustále se proměňujícím světě nabízejí možnost prožít co nejplnější a nejbohatší život. Podobně jako my všichni, umělci dnes čelí hluboké krizi, způsobené rostoucí dynamickou složitosti našich společenských struktur. K odpovědi na takové výzvy je nutné, aby se zásadním způsobem přeorientovali a byli schopni sondovat, zkoumat, objevovat, vstřebávat, proměňovat a znovu přebudovávat svá prostředí. Takový imperativ neodkazuje jen k průzkumu nových nástrojů a médií - vytvářejících nové idiomy - , ale také k prozkoumávání nových způsobů jak umění a veřejnost sbližovat.

 Věřím, že ten nezbytný proces nyní probíhá. Umění přesáhlo svá tradiční omezení. Umělecké formy se rozšiřují. Izolovaný, chráněný, omezený prostor místnosti, ať již doma, v galerii nebo v muzeu, se pro řadu dynamických, výbušných průzkumů ukázal jako klaustrofobický. Takové úsilí se dnes neomezuje na fyzický, prostorový rozměr, ale obsahuje s sobě také konceptuální rovinu. Proto bylo nutné tradiční médium komunikace mezi artefaktem a veřejností jako je výstava, zpochybnit. Ta byla zpochybněna ve všech svých rozměrech.  Jako soubor prací jedince a jako výraz osobního usilování snah nepovažuji výstavu  za mocnost, která by nabízela nové vnímání života a byla motivací tvůrčího výrazu. Umělci se stali dokonce víc než jiné profese psanci v turbulentně se proměňujícím moderním světě. Jejich obrazy, myšlenky a jejich sebedůvěra byly nastaveny na starší, menší, pomalejší, tišší svět, s nímž mohli přímo zacházet, vtisknout mu význam a hodnotu. Jen někteří  z nich byli schopni se na nový dynamický svět adaptovat.

 Rozvoj  vědeckého, technického a městského univerza  proměňuje společnost, fyzické prostředí, z něhož společnost vyrůstá i síť obyčejů, uvažování a cítění, které ji utváří a strukturují. Zároveň  došlo k narušení propojenosti umělce s jeho minulostí, s ostatními lidmi a s prostředím – které jsou skutečný zdroj a základ jeho tvorby.i  Není snadné se s tím zdánlivě nezvladatelným světem nového měřítka,  se světem velkým, podivným a výbušným propojit. Někteří, ti odvážnější umělci se o to pokusili, ale jen některým se to podařilo. Věda odhalila  rozšířený svět a nabídla neznámé pohledy na jevy a na koncepty: co je příliš rozměrné,  příliš malé, příliš ukryté,  abychom to mohli uvidět; myšlenky příliš těkavé abychom je byli schopni zachytit – jako subnukleární částice, princip neurčitosti, počítače a tranzistory, lasery, pulzary, DNA a umělé krystaly, jež se mohou proměňovat  v organické viry. Málo z toho bylo našim smyslům dostupné, nebo se vztahovalo k naší tělesnosti, která nám poskytuje smysl orientace.

 Námi konstruované divoce pulsující? prostředí způsobilo, že se náš životní prostor zmenšil, otrávilo ovzduší a vodu, utlumilo světlo, způsobilo vyblednutí barevnosti a neúprosně šířilo hmotu, nečistotu, hluk, rychlost a komplexitu. Měnící se společnost začala explodovat problémy, které mají rozměr ekologické katastrofy, sociálního kolapsu, rozpadu osobnosti, zmatení a zploštění mezilidských vztahů. Expandující pole vulgární masové komunikace a komerční zábavy otupilo vnímavost, a toto působení bylo natolik vyprázdněné, nakolik bylo porušení soukromí a volného času technologicky sofistikované a agresivní. Život a umění se od sebe vzdálily a vzdálily se  také společným společenským základům.

Aldous Huxley byl příliš opatrný, když poznamenal že když zničíme přírodu. tak vymažeme polovinu anglické poezie. Svět okolo nás – ty zářivé, proměnlivé zázraky oblohy, nekonečná bohatost barev a tvarů, zvířat a rostlin - je jádrem našeho jazyka, základ chápání kvality a významu života.

 Pro naši situaci je příznačné, že v roce 1968 během setkání Spojených národů  byla projednávána  s  největší pozorností míra devastace, způsobovaná s pomocí technologie naším neurvalým zacházením s naší drahocennou zemí, s oceány a ovzduším. 

 Někteří umělci se staly vzdáleným varovným systémem současného stavu. Rozeznali záhy a s plným porozuměním příznaky nastávajících ekologických a sociálních katastrof. Odhalili iluzivnost a degradaci v pocitu největšího sebeuspokojení minulého století, které věřilo, že nastává nejlepší z možných světů. Jejich spolehlivý úsudek o důležitosti živých  struktur adekvátní rámec pro šíři, svobodu a samočinnou obměnu života a umění jim umožnil odmítnout mechanický model vědecké analýzy 19. století. Varovali před smrtelnými následky celkové devastace přírody. Básník William Blake začátkem 19. století spolu s prvními příznaky industrializace, kouřícími komíny a horami škváry horoval proti ‘temným satanským mlýnům’, které poskvrnily ‘zeleň anglických hor’ a ‘líbezné  pastviny’. Rozlobeným protestem se k němu připojili jeho umělečtí kolegové a básníci, ale v industriální krajině světlo nepřestávalo šednout sazemi a řeky hnědnout kalem. William Morris to víc než před stoletím shrnul, když napsal: ‘Jen málo lidí uvažovalo tom, jak situaci v širokém rozsahu, nebo v užší perspektivě léčit, komu leží na srdci to jak jsou znetvořena naše velká města obchodem? Komu vadí jejich špína a jejich ošklivost? ... Pokácejte všechny ty krásné stromy mezi domy, strhněte ty starobylé a úctyhodné budovy kvůli penězům, které mají hodnotu několika čtverečních metrů londýnské špíny; začerněte řeky, zakryjte slunce, zamořte vzduch dýmem a smolou, nikomu to nevadí, není tu nikdo, kdo by podobným věcem věnoval pozornost a chtěl je napravil: to je všechno, co moderní obchod, ta účtárna nepamatující dílnu dovede nabídnout... Samozřejmě některé věci si umím představit: třeba naučit Manchester pohlcovat vlastní kouř, donutit Leeds aby se dokázal zbavit přebytečného černého barviva, jinak než vyléváním do řeky, to by měl větší smysl, než výroba nejtěžších hedvábných látek, největších zbytečných zbraní.’2 

 Teprve teď – možná na poslední chvíli -  se vracíme k možnosti řešení. Jsou tu ještě tragičtější a bolestnější okolnosti. Je tu někdo s otevřenýma očima a čestnou myslí, kdo by mohl popřít nutnost řešit nelidskou zkázu současných měst? Někteří se ani neodváží zvednout hlavu, když sledují, jak se navzájem týráme. Mnohé trápí naše neochota bránit se ničení toho nejlepšího co v lidech je. Neměli bychom se stydět za ohrožení omezeností, předsudky a soukromým zájmům  - hodnot a možná dokonce samotných základů našeho života? I když si rostoucí počet lidí uvědomuje nutnost hledat nástroje které by ten kolektivní sebevražedný způsob života změnily, necháváme se zatím unášet osudnou setrvačností. Dál produkujeme mocnější a mocnější nástroje a vybavení aniž bychom si uvědomovali hodnoty, ukazující jak je lze používat.

 Dnešní problémy nás přivedli k nutnosti zpochybnit všechny základní východiska předchozích generací. Současné dějiny nás nabádají, abychom reagovali na změny rychleji, než dříve. Každá další vývojová fáze, každá další znalost, každá nová technologická moc zesílila probíhající konflikt se starými návody, pocity a přístupy  které jsme od svých předků zdědili a novými požadavky skutečnosti. Dickens svůj příběh Francouzské revoluce začíná takto: ‘Byly to ty nejlepší časy; byla to ta nejhorší doba.’ a jeho komentář se k žádné době nehodí víc, než k té naší. Každá doba nabízí samozřejmě možnost volby mezi dobrým a špatným životem. Každá doba má v sobě potencialitu sahající od utrpení k naplnění, ale taková volba nedosáhla tak silného kontrastu jako je tomu dnes. Také my máme,  jako kdykoli jindy, potenciální možnost určit povahu naší budoucnosti. Ale dnes tyto možnosti budoucnosti sahají od konkrétního příslibu bohatství, kvality a bezpečí života, o němž se lidem dřív nesnilo,  až k hrozbě záhuby, která všechno, co lidstvo dosud dosáhlo, vše, na co vážeme naše hodnoty vymaže. 

 Hledáme pro naši situaci rovnováhy jako optimální možný stav. Lidstvo je individuálně a kolektivně seberegulační systém. Abychom dosáhli čehokoli, musíme se naučit svoje úsilí, nebo proud úsilí přizpůsobovat proudu zpětné vazby. Abychom těch cílů mohli vůbec dosáhnout, je nezbytné porozumět reálnosti našich cílů, našim smyslům a schopnostem musíme dovolit posoudit životní situace a shromažďovat data, která úkoly budou vyžadovat. Inženýr když navrhuje autoregulační systém se musí naučit synchronizovat chyby a jejich korelaci, aby s ohledem na cíl zabránil příliš silné oscilaci. Každý účelný moment tvoří ne jeden, ale dva procesy; tato symetrie je měřítko jejich úspěšnosti. Pro samoregulační systém je klíčový pojem zpětná vazba - nebo abychom to vyjádřili obecněji - vzájemná závislost. Pro správnou metodu dosažení autoregulace jsme dosud nenašli řešení. Všichni chceme vést dobrý život, intenzity, kvality a potenciálu jednotlivých období života, ale toho dosáhneme jen pokud nastane rovnováha s minimální oscilací, s minimální měrou utrpení a vyplýtvané energie, která bude prospěšná a relevantní pro každého. Pro to je zásadní uvědomit si vzájemné závislosti. Jinými slovy, potřebujeme sociální standard, postavený na principu celkové spolupráce mezi lidmi a mezi lidmi a přírodou. 

 Nejvýmluvnější ukázku našeho úporného hledání řešení bychom nalezli ve zvláštním chování umělců dvacátého století.Pro současné umění je příznačná prudká, výstřední, neustálá proměna  uměleckých stylů, měnící se morfologická dimenze, nepřetržité přesouvání pravidel hry a expresívní vytváření uměleckých forem. Nejpodstatnější je, že pro umělecké hledání je typická  nejen neustálá redefinice uměleckých stylů, ale také základní změny v referenčním uměleckém rámci, jeho existenciálního postoje a základního předpokladu významu, role a účelu umění. Po třiceti či čtyřiceti letech hledání ducha vztahujícího se k jazyku umění současní umělci zpochybňují víc než pouhé nástroje používané pro jejich vyjadřování. Dnes nejde jen o umělecké ismy, ale o zásadní konfrontaci mezi uměním a ne-uměním či mimo-uměním. 

 Věřím, že síly, dělící umění a společnost jsou zároveň silami, jež je spojují. Umělec je klíčová postava pro přesměrování, které zdá se právě probíhá; umělci si znovu osvojují dlouho ztracenou pozici kulturního managementu. Psanci včerejška paradoxně začínají připomínat Mojžíše, který nás povede do Zaslíbené země. Po dlouhém období ‘oscilování’ se homeostatické procesy automatické regulace posunuly ke vztahům, kde dochází k regulaci?; umělci nacházejí řešení problémů, pokud odezvy pevně tkví v nesmlouvavém pojetí života jako celku - ve vášnivé solidaritě s lidstvem a s přírodním a člověkem vytvořeným prostředím.

 V průběhu posledních dvou dekád se někteří ze spekulativnějších vědců zaměřili na starou ideu, že biologická a sociální evoluce jsou úzce provázané, přičemž jejich vzájemný styk hraje podobnou roli v sociální evoluci jakou kdysi hrála v biologické evoluci mutace.? 

 Jsme v kritickém bodě lidské fáze evoluce. Ta je čím dál rozpačitější a začínáme chápat, že se dokážeme intelektuálně a emocionálně se sociální komunikací lépe vyrovnávat s existenciální realitou. Naše budoucnost, ať bude dobrá nebo špatná závisí na tom, jak správně pochopíme, jak v budoucnosti budeme schopni ovládat seberegulační dynamický vzorec naší sdílené existence.

 Abychom mohli naše úsilí koordinovat, musíme se dohodnout na našich cílech. Abychom se shodli na cílech, je třeba dosáhnout lepšího společného porozumění co je to ‘skutečnost’. To, čemu říkáme skutečnost není ani absolutní ani konečné. Jak rozpoznal před nějakými sedmdesáti lety Charles Sanders Peirce je to spíš evoluční proces sám o sobě: ‘Něco skutečně je tak, jak by to mohlo být nakonec rozpoznáno v ideálním stavu kompletní informace. Realita je proto závislá na konečném rozhodnutí komunity; myšlenka je proto tím, čím je, jen na základě oslovení budoucí myšlenky, která je ve svém významu myšlenkou s ní identickou, i když rozvinutější. Tak závisí existence myšlenky na tom, čím bude v budoucnosti; má tedy jen potenciální existenci, závislou na budoucím myšlení komunity.’3

 Vědomí dynamiky evoluční kontinuity a naše schopnost vlastní transformace prostřednictvím mezi-myšlení otevřelo bohaté a široké perspektivy. Naše mocné nové nástroje, jak ty konceptuální tak fyzické, v sobě obsahují důležitou složku této perspektivy. Čím účinnější nástroje naší vědecké technologie vyvineme, tím více budeme propojeni, vzájemně na sebe budeme působit, a budeme provázáni navzájem i s našimi stroji,  naším prostředím a našimi vnitřními možnostmi. Každý nový nástroj vidění, který nám věda a technologie nabízí odhalí novou krajinu, nutící nás vnímat ji ve  vzájemné propojenosti, že čím dále můžeme cestovat a čím rychleji se pohybujeme, tím více vidíme, chápeme a učíme se o jiných částech světa a o životech jiných lidí. Čím citlivější a obsáhlejší jsou naše zraková, sluchová a myslící čidla díky rozhlasu, televizi a počítačovým technologiím, tím více musíme cítit provázanost člověka a prostředí. Naše nové nástroje dopravy, komunikace a řízení otevřely novou škálu příležitostí k mezi-myšlení a mezi-vidění; předpoklad skutečné všeobsahující participační demokracie. 

 Oblast ‘společného’ - jak bychom mohli náš sdílený orgán myšlení a cítění nazvat - je zdrojem  tvůrčích sil člověka. Zde se setkávají vitální umění současnosti. Vede je rostoucí nové chápání strukturálního principu vzájemné závislosti. Začínají přijímat vzájemnou závislost kterou moderní člověk tak naléhavě potřebuje dosáhnout osobně, profesionálně a ekologicky – v rovnováze s celým prostředím. Současné umělecké dílo - a není to v důsledku takového tvrzení nijak přehnané – vyjadřuje rostoucí optimismus, sílu a autenticitu. Očekává umění budoucnosti, uzpůsobené poměrově se rozrůstajícímu vědecko-průmyslově-urbánnímu světu a odhalující jeho latentní bohatost. 

Umělci nalézají v environmentální krajině dneška nový materiál pro výtvarné umění, mocný zdroj tvůrčích cílů. Někteří sní o konstrukci gigantických uměleckých struktur vyřezaných z půdy, spočívajících na zemi, vznášejících se na obloze, plujících v oceánu, jež jsou samy o sobě prostředím.

 Mnoho z nich překročilo při rozrušování dusivé kulturní izolace ohraničení svých oborů a podalo si ruku s vědci a inženýry. Tvořivou a komplexní formu spolupráce umožnily spektakulární technické přístroje: počítače, lasery, složitá elektronická zařízení a jiné nástroje určené pro řešení obrovských rozměrů. V nejnovějším evolučním kroku ve vývoji umělecké komunity sto let starý a nefunkční rámec uměleckého procesu zase ožil. Stává se činem spolupráce, kde umělci, vědci, urbanisté a inženýři nastupují do nové fáze, kdy prvotním úkolem ozdravění celkového lidského prostředí je netrpělivě očekávaný vrchol spočívající v rekostrukci současného městského světa. Doufáme, že ta rozvíjející se a všeobsáhlá imaginace umělců se stane příslibem nového světového názoru, založeného na vědomí provázanosti člověka s přírodním prostředím, jednoty se sociálním světem. Taková jednota je čímsi, po čem toužíme, je ztraceným rájem lidského ducha. Někteří mají občas pocit, že všechno do sebe zase zapadá, že to dává smysl a že svět je spravedlivý a plný příslibů. 

 Současná antropologie, psychologie a aplikované vědy nabízejí konvergentní zprávy, že evoluční klíč pro řešení hlavních poruch jednotlivých a společných životů spočívá v tom, abychom dosáhli stavu harmonicky fungující lidské ekologie, stavu, kdy na vysoké rovině současných rozvinutých kultur získáme znovu něco z jednoty člověka a prostředí, který platil v věku raných a primitivních kultur. Je jasné, že ta nová jednota, která musí mezi člověkem a člověkem a mezi člověkem a jeho prostředím nastat a kterou snad lze s jistou nadějí očekávat, musí být zcela odlišná od jednoty Taoistů, předklasických Řeků a Indiánů kmene Hopi. Možná že na základě správného čtení naší současné situace lze efektivně a realisticky použít naši vědeckou kompetenci pro projekci tvůrčích  náhledů, které dá vzniknout novému lidskému vědomí, které spojí sbližující se části možné budoucnosti do uspokojivé a udržitelné reality. Tato realita může vyhlížet jako „ekologický klimax“, příbytek lidského ducha matně připomínající Rajskou zahradu, ze které nás kdysi vyhnaly pokročilé znalosti, abychom se vrátili tam kam jsme teď pokročilými vědomostmi lákáni. 

  Studiem raných kultur antropologové znovu obnovili vědomí ekologické harmonie. Raný člověk, moderní primitiv, vnímal sám sebe jako nedílnou součást komunity či společnosti a svoji společnost jako nedílnou součást všeobjímajícího kosmického prostoru. Přírodní jevy byly propojeny s přímo vnímatelnou lidskou zkušeností, byly nicméně projevem přírodních cyklů, nebo kosmických událostí. V lidských vztazích bylo podstatné, že znamení přicházejí z vnějšku; každý člověk byl vnímán jako osudový a nezvratný důsledek dění či událostí obklopujícího světa přírody. V takové provázanosti žádný vědomě rozpoznaný rozpor mezi subjektem a objektem nebyl. Pro nás je separace subjektu a objektu prvořadá; bez toho by nebylo možné vědecké poznání. Separace se stala  klíčovým pro naše myšlení, když Slunce, Měsíc a síly přírody staří Hebrejci degradovali jako pouhé ornamenty transcendentního Boha, který vytvořil vše a nade vším vládl. 

  Vnější svět se nám jeví v hierarchickém uspořádání, počínající vyššími zvířaty a sestupující přes rostliny k neživým, fyzickým, chemickým, atomickým a subatomickým dějům. Pro primitivního člověka ve spektru života neexistoval žádný přeryv. Život byl všude: v lidech, zvířatech, rostlinách, kamenech a vodě. Pro australské Aborigince jsou perleťové hry barev na lasturách, lesk křišťálu, světélkující záře nočního moře a sluneční světlo odražené ve vodní tříšti nad vodopádem jediným aspektem všeobjímající, živé věci, přičemž jako základní linii viděli jako velkého hada, jehož tělo se jako duha klene přes celou oblohu. Všechno je prostoupeno životem. Vše se zdá být ve vzájemném kontaktu, vzájemném vztahu a životě. V jednodušších etapách existence lidstva, v rovině dětí a primitivního světa je propojení s prostředím skoro stejně důvěrné jako jednota samotného těla. 

  Poznatky experimentální moderní psychologie tento náhled jen podporují. Nás vztah k prostředí nemá povahu autonomně fungujících nespojitých systémů, ale povahu celistvého organismu. Kdykoliv do našich smyslů proniknout nějaké vnější elementy, je třeba zase dosáhnout rovnováhu zapojením našeho celkového já, bez ohledu na to, který smyslový orgán je bezprostředně zapojen do přijmu a ukládání vnějších vjemů. Neexistují žádné vzájemně separované smyslové orgány; všechny vrstvy sensorických funkcí jsou vzájemně propojené. Navíc jsou zásadně propojené s motorickými procesy. Teorie dynamické percepce, v níž by senzorické procesy byly odděleny od  motoriky je v moderní psychologii nemyslitelná. 

 Také aplikovaná věda nabízí myšlenkové modely dynamické vzájemné propojenosti a základní komplementarity různorodých procesů a systémů, zejména na poli počítačové technologie, elektroniky a komunikačních sítí. Takové technologie jakoby skoro vyžadovaly, aby se propojili  s životem a projasnily tak ekologický chaos. Protože jde o oblast aparátů nového měřítka, díky nimž je výroba předmětů automatizována, schůzky astronautů probíhají právě v nekonečném oceánu prostoru, obrazové faksimile se posílají telefonem, zvuk se stává světlem a světlo zvukem, přírodní cykly jsou obrácené, temnota noci se stává dnem. Potencialita této oblasti nás vést, utvářet a proměňovat je nad schopnost našeho uvažování. 

  Zpráva Národní akademie věd, který vyšla v roce 1967 ukazuje ambivalenci slibů a hrozeb, které  obnáší mocná technologie. Byla uzavřena smlouva s jistou kosmickou institucí pro studii proveditelnosti konstrukce rozměrného satelitu, který by mohl sluneční světlo odrážet na tmavé oblasti planety Země. Mezi potenciální možnosti jak takové solární zrcadlo využít, bylo noční osvětlení pro pátrací a záchranné operace v chráněných polárních oblastech. Rychle přišla kritická reakce ze strany astronomů, že osvětlení velké oblasti noční oblohy světlem několikrát silnějším než je měsíční světlo, by ohrozilo výzkum v astronomii. Další vědci upozornili na možnosti škodlivého ovlivnění denního a ročního životního rytmu rostlin a zvířat. 

 Komplementaritu technologického a sociálního povědomí lze sjednotit jenom tehdy, když se  postavíme takovým výzvám čelem, posílíme vědomí společenské propojenosti v prevenci ekologických katastrof, a vybudujeme vědomí svobodného života, kdy vše souvisí se vším.   

 Umělci mají strategické postavení, které všechny ty okolnosti umožňuje spojit v živoucí ohnisko. Cosi naznačuje, že umělci jsou tuto důležitou roli připraveni přijmout. Za prvé pochopili nutnost efektivního využití nástrojů nového měřítka. Za druhé jsou připraveni zapojit se do úkolů, které mají nové měřítko, opustit prostor malého a dusného ateliéru a galerie a být součástní procesů ve větším prostředí a měřítku než kdykoli dříve. Za třetí začínají být umělci vnímaví ke stávající ekologické problématice. Empatie k ekologickému vědomí otevírá možnosti zachytit ekologické tragédii, podobně jako jejich umělecká empatie kdysi umožňovala procítit velké lidské tragédie. V jediném tvaru lze environmentální problematiku dramatizovat a zároveň hledat vhodné prostředky recyklace ošklivého odpadu,  ekologickou regulaci proměnit v napínavé těžiště občanského umění. Povědomí o kráse a o účelnosti – což je dědictví umělců – je možné zprostředkovat ostatním, kteří to ještě úplně nepochopili, ale kteří chápou téměř všechno ostatní. Výzvy v nesmírném měřítku, kterých je nutné pomocí nových nástrojů dosáhnout naléhavě potřebují zapojit hluboké hodnoty lidského vědomí. K tomu nemůžeme dospět bez umělců. 

 Bezpochyby se blíží velkolepé období, kdy bude bezpodmínečně nutné společné závazky řešit. Potřebujeme k tomu každého, kdo má představivost a kdo dovede rozeznávat společný jmenovatel složitosti života pozdního dvacátého století. Potřebujeme všechny, kdo k tomu úkolu cítí oddanost, všechny kdo jsou své schopnosti ochotni věnovat těmto impozantním úkolům. Jakkoli je důraz , který chceme či musíme na naše společné cíle klást obrovský, pro začátek i konec takového procesu jsou rozhodující zkušenosti jednotlivce. Pracujeme, hrajeme si, pláčeme a smějeme se, spíme a sníme, bojíme se a nenávidíme, milujeme a ve vzácných příležitostech cítíme rostoucí záři, který se objevují, jakmile se jednotlivosti našich zkušeností propojí do jediného a společného porozumění. Takový proces může prožít jen jedinec. Ale veliké věci vzniknou teprve tehdy, pokud se ty nejvyšší subjektivní zkušenosti - poetický vhled umělce – propojí s naším společným životem. Jen dosažení dynamického propojení osobního a občanského umožní, abychom se vypořádali s našimi neomezenými schopnostmi. 

Z anglického originálu Towards Civic Arts přeložila Lenka Dolanová.

Původně vyšlo: Leonardo, Vol. 4, No. 1 (1971), s. 69-73.

György Kepes (1906 - 2001) byl původem maďarský malíř, designér a teoretik. Od roku 1930 žil v Berlíně, kde pracoval jako návrhář výstav a jevištní designér. Přidal se k ateliéru designu Laszlo Moholy-Nagyho na Bauhausu v Dessavě, a poté v roce 1936 s ním přešel do Londýna. V roce 1944 publikoval knihu Language of Vision, pojednávající o designu a designovém vzdělávání. Po emigraci do USA v roce 1937 působil na Novém Bauhausu v Chicagu, kde rozvíjel program, kombinující studium filmu, fotografie a reklamy, práci s textilem, se dřevem, kovem a plastem, nauky o barvě a architekturu. V roce 1967 založil Centrum pro pokročilá vizuální studia (CAVS) na MIT. Byl v kontaktu s četnými umělci, designéry, architekty i vědci (mj. Norbert Wiener, B. Fuller, R. Arnheim a W. Gropius). V roce 1956 vydal knihu The New Landscape in Art and Science, zabývající se vztahem moderního umění a vědeckých obrazů (mj. obrazy vznikajícími prostřednictvím rentgenu, stroboskopické fotografie a elektronových mikroskopů, radaru, teleskopů či infračervených sensorů). Je autorem řady dalších knih - Graphic Forms: Art as Related to the Book (1949), Arts of Environment (1972), The Visual Arts Today (1960).

BEYOND MEDIA TEXTS 2