The Hackers manifesto

Z ÚVODU

This land is your land, this land is my land
WOODY GUTHRIE

This land is your land, this land is my land
GANG OF FOUR

This land is your land, this land is my land
LUTHER BLISSETT

. . . it sort of springs organically from the earth. And it has the characteristics of communism, that people love so very much about it. That is, it's free.
— STEVE BALLMER, CEO, Microsoft

Svět obchází strašidlo, strašidlo dvojníka, dvojníka abstrakce. Na abstrakci závisí bohatství států i armád, společností a komunit. Každá ze soupeřících tříd, ať už vládnoucí, nebo ovládaná ji má v úctě a přesto se abstrakce obává. Je to náš svět, který investuje do nového slepě, se zkříženými prsty. Všechny třídy se nelítostné abstrakce světa obávají, protože na ní závisí jejich úspěch. Až na jednu: třídu hackerů. Jsme hackeři abstrakce. Hackováním vyrábíme ze surových dat nové koncepty, nové způsoby vnímání, nové vjemy. Jsme to my, kteří abstrahují nové světy, ať hackujme nějaký kód, programovací, nebo poetický jazyk, matematiku nebo hudbu, křivky nebo barvy. Nezáleží na tom, jestli se cítíme být výzkumníky nebo spisovateli, umělci nebo biology, chemiky nebo hudebníky, filozofy nebo programátory, každá z těch osobních označení je jen zlomek třídy, která si pomalu začíná sama sebe uvědomovat. A přitom stále nevíme, kdo vlastně jsme. Proto se v této knize pokouším osvětlit náš původ, naše cíle a naše zájmy. Hackerský manifest: Nejde o jediný manifest, protože vlastnost hackera spočívá v tom, že se odlišuje od ostatních, odlišuje se dokonce od jediného já. Něco hackovat se rovná odlišovat se.

Hackerský manifest o sobě nemůže tvrdit, že je nečím, co reprezentaci odmítá.

4. kapitola z knihy The Hackers Manifesto

HACKING

Hack se toho, co je virtuální dotýká – a to, co je skutečné přetváří. „Abychom něco mohli označit jako "hack“, musí to být prostoupeno inovací: stylem a technickou virtuozitou“ [071]. V tom smyslu se slova "hacking“ a "hacker“ používají v elektrotechnologii a v oblasti počítačů. Protože jde o důležité obory kreativní výroby vektorového (1) světa, termín by měl obsahovat také širší významy. Hackování nových informačních vektorů je pro širší povědomí o tvůrčí produkci abstrakce skutečným bodem obratu.

Od okamžiku, kdy se v počítačových kruzích hackerská "etika“ objevila, postavila se proti komodifikaci vzdělávání a komunikace. Jak uvádí Himanen, hackeři "toužící dosáhnout svoji vášeň“, nabídnout "obecnou společenskou výzvu“, si musí uvědomit význam takové výzvy, která nicnémě "stejně jako každá velká kulturní změna, bude trvat dlouho.“ [072] Nejen čas, protože se jedná o víc, než o pouhou kulturní změnu. Vyžaduje zápas, protože hacker do světa přináší nový svět a nové bytí. Prvním krokem v tom zápase je zbavit koncept hackerství jeho partikularity a chápat jej v jeho hlubším a abstraktnějším smyslu.

Ti, kdo zastupují zájmy vektorové třídy by chtěli sémantický význam slova "hacker“ redukovat na kriminální oblast, protože z abstraktnějšího, obecněji vnímaného (tedy třídního) potenciálu mají strach. Všude slyšíme pověsti o hackerech jako o nové formě mladistvých delikventů, o nihilistických vandalech, nebo pomocnících organizovaného zločinu. Nebo je hacker je případně označen za člena jakési neškodné subkultury, za někoho, koho ovládá "garážová" potřeba pofidérních způsobu oblékání a chování. Požadavek otevření virtuality informacím, požadavek sdílení dat jako formy daru a osvojení vektoru pro svobodné vyjádření je záminka pro morální paniku, záminka policejního dohledu a záminka pro volání po nutnosti omezit technické vědomosti na "správné autority“.

A není to první případ, kdy se pracující (produktivni) třída s takovým ideologickým vydíráním setkala. Z pohledu mocenských struktur se ocitl hacker vedle svých historických předchůdců: organizovaného dělníka a rebelujícího vesničana. Hacker se tak nachází v dobré společnosti.

Skutečnou doménou hackera je virtualita. Hacker z virtuálního vytváří nové a nové podoby skutečnosti. To, co je představováno jako reálné, je pro hackera vždy jen něco částečného, omezujícíhp, dokonce falešného. Pro hackera přemíra variací potvrzuje, že co je skutečné, je nadbytek virtuálního. Je to nevyčerpatelný prostor skutečného, nikoliv aktuálního, všeho co dosud není, ale co se stát může. Je to prostor, jak říká Massumi, kde "to co nemůžeme prožít, musíme procítit.“*[074] Abychom mohli odlišnost skutečného zachytit, je třeba hackovat a propojit virtuální s aktuálním.

Každá rovina přírody může obsahovat potenciální vznik virtuálního. Protože hackování vytváří abstrahováním přírody možnost vzniku jiná přirozenosti, druhé přírody, třetí přírody, nekonečného znásobení přírody, další a další zdvojování. Hacking objevuje přirozenost přírody, její tvořivé i destruktivní síly. To platí ve fyzice, v sexualitě, v biologii i politice, ve výpočetní technice, stejně tak v umění nebo filozofii. Povahu jakékoli oblasti je možné hacknout. Přirozeností hackingu je svobodně objevovat, svobodně vymýšlet, svobodně vytvářet a svobodně vyrábět. Co ale v přirozenosti samotného hackování není, je exploatace vzniklého abstraktního.

Když hack promítneme do rámce abstrakcí vlastnických práv, informace jako forma majetku dává vzniknout hackerům jako společenské třídě, jako třídě hackerů. Duševní vlastnictví se od ostatních typů vlastnictví - třeba půdy nebo kapitálu - odlišuje v tom, že si ho může pro sebe nárokovat pouze kvalitativně nový výtvor. Pokud se hack ocitne v souvislostech majetkových práv, stává se společným jmenovatelem jakéhokoli dalšího typu vlastnictví, majetku a jeho zbožní hodnoty. Vektorová třída počítá majetek ve stejné měně jako kapitalisté a feudálové, takže patenty a autorská práva je rovmají továrnám nebo pozemkům.

Třída hackerů tím, že vytváří neustále nové formy abstrakce umožňuje proměny světa – a možnost obživy z přebytků, které vznikají abstrakcí přírody – ať už jsou jakékoli povahy. Když abstrakce vznikne, může vypadat divně, "nepřirozeně“, a může být příčinou radikálních změn. Pokud přetrvává, stane se rychle samozřejmou. Stane se druhou přírodou.

Vytvářením nové formy abstrakce Třída hackerů umožňuje potencialitu budoucnosti. Každá další abstrakce samozřejmě neznamená, že pro svět vznikne něco nového. Ve skutečnosti k tomu dochází jen u mála inovací. Málokdy můžeme předem odhadnout, které abstrakce se s přírodou propojí pozitivně.

Pro hackery je důležitá svoboda hackovat kvůli hackování. Svobodný, neomezený hacking nového budoucnost nejen vytváří, ale také otvírá nekonečné spektrum potenciálních budoucností, včetně budoucnosti samé v její virtuální podobě. Každý hack je výraz nevyčerpatelné rozmanitosti budoucího, rozmanitosti virtuálního. Ale má-li vzniknout jako druh vlastnictví, jemuž je přičítána nějaká hodnota, každý hack na sebe bere podobu reprezentace opakovatelného, reprodukovatelného a není projevem rozmanitosti. Vlastnictví obsahuje jen jeden aspekt hacku, jeho reprezentaci a zvěcnění jako majetek. Nekonečnou a neomezenou virtualitu, odkud hack čerpá potenciál, vystihnout nemůže.

Ve věci zákonné moci se hack stává konečným vlastnictvím a ze vztahu k podobě vlastnictví stejně jako je to u každé třídy, vzniká třída hackerů. Stejně jako u půdy nebo u kapitálu jako formy vlastnictví, si duševní vlastnictví vynucuje vztah k nedostatku. Právo na nemovitost se má k vlastníkovi, jako na úkor nevlastníka, třídě vlastníků, na úkor těch kdo jsou vyvlastněni."Filozofie duševního vlastnictví je ztělesněním ekonomického racionalismu jako přirozené lidské vlastnosti."_*[075]

Ze své podstaty hackerský čin porušuje limity, které mu principy vlastnictví vnucují. Nové hacky nahrazují staré hacky a znehodnocují je jako majetek. Hack informaci znehodnocenou jako forma komunikace neustálým opakováním, znovu vytváří jako novou podobu informací. To znamená, že zájmem třídy hackerů je volný přístup k informacím, nikoli výlučné právo. Nemateriální podstata informace znamená, že vlastnictví informací její význam pro další možné uživatele neporuší. Výzkum probíhá v jiném řádu abstrakce než zemědělství. Zatímco u půdy je výlučnost vlastnictví často potřebná, ve vědě, umění, filozofii, kinematografii nebo hudbě nedává smysl.

Míra ztělesnění hacku jako formy majetku se stává zvláštním způsobem, což pro hackery jako třídu poskytuje odlišné zájmy než jiné vykořisťující nebo vykořisťované třídy. Potřeba třídy hackerů spočívá především ve svobodném toku informací, jako nezbytné podmínky obnoveného hacku. Ale hackeři jako třída mají také vlastní taktický zájem na hacku jako majetku, jako něčeho, co může být pro ně zdroj příjmu a hackerovi poskytout jistou míru nezávislosti na vládnoucí třídě. Třída hackerů otevírá virtuální do historického, když hackuje způsob, jak učinit druhý z nich touhou po pouhém konkrétním z prvního. Samotná povaha hacku hackerovi propůjčuje krizi identity. Hacker hledá reprezentaci toho, co je být hackerem vůči identitám jiných tříd. Někteří je vidí jako vektoralisty, obchodující s nedostatkem vlastního majetku. Jiní se považují za dělníky, ale za dělníky, kteří jsou v privilegovaném postavení v hierarchii námezdně pracujících. Třída hackerů produkuje sama sebe, ale ne ve vlastním zájmu. Není si (zatím) vědoma svého vědomí. Není si vědoma vlastní virtuality. Kvůli své neschopnosti stát se třídou pro sebe, se části třídy hackerů neustále odštěpují a své zájmy ztotožňují se zájmy jiných tříd. Hackeři riskují hlavně, že v očích dělnických a zemědělských tříd budou spojování s vektorovými zájmy, zájmy které se informace nezbytné pro produktivní a kulturní život všech tříd pokoušejí zprivatizovat.

Hackovat znamená abstrahovat. Abstrahovat znamená vytvořit rovinu, kde se různé věci dostávají do vzájemných vztahů. Je třeba vytvořit jména a čísla, umístění a trajektorie těchto věcí. Je třeba vytvářet druhy vztahů a vztahy vztahů, do nichž se věci mohou dostávat. Diferenciace fungujících složek uspořádaných se společným cílem v rovině je úspěchem hackerů, ať už v technické, kulturní, politické, sexuální nebo vědecké oblasti. Třída hackerů, která dosáhla kreativní a produktivní abstrakce v tolika jiných sférách, musí teprve vytvořit sama sebe jako svoji vlastní abstrakci. To, co má být ještě vytvořeno jako abstraktní, kolektivní, afirmativní projekt, je - jak říká Ross - hackerské znalosti schopné proniknout do stávajících systémů racionality, které se mohou jinak zdát jako neomylné; hackerské znalosti, schopné samy sebe rekvalifikovat, tedy přepisovat, kulturní programy a přeprogramování společenských hodnot, uvolňují prostor novým technologiím; hackerské znalosti, schopné generovat nové populární "romance" týkající se alternativního využití lidské vynalézavosti.“_*[076]

Boj třídy hackerů je stejně jako boj proti jiným třídám boj proti sobě samé. Je v povaze hacku, že musí hack, rozpoznaný jako předchůdce překonat. V očích hackera má Hack hodnotu jen jako kvalitativní překonání předchozího hacku. Přesto vnáší třída hackerů tohoto ducha i do svého vztahu k sobě samé. Každý hacker vidí druhého jako soupeře nebo jako spolupracovníka proti dalšímu rivalovi, nikoli – zatím – jako příslušníka stejné třídy, se kterým má společný zájem. Ten společný zájem je tak těžko uchopitelný právě proto, že jde o společný zájem o kvalitativní diferenciaci. Třída hackerů nepotřebuje jednotu v identitě, ale hledá mnohost v rozdílech.

Třída hackerů vytváří rozdíly i vztahy a musí bojovat proti rozdílům, které si sama vytvořila, aby se mohla znovu uvědomit sebe sama. Poté, co jako samotný proces rozlišení sama sebe vytvořila, musí rozlišovat i mezi svým soutěživým zájmem v hackování a společným zájmem mezi hackery objevit vztah, který by mohl vyjádřit otevřenou budoucnost pro jejich potřeby. Její konkurenční zájem může být vyjádřen v podobě vlastnictví, ale její kolektivní zájmy nikoli. Kolektivní zájmy třídy hackerů volají po nových podobách třídního boje.

Hackerská třída může tyto složky převzít od jiných tříd, složky které pomáhají uvědomění hackerů jako samostatné třídy. Hackeři tak často poskytovali jiným třídám nástroje, jimiž se mohly uvědomit jako „organičtí intelektuálové“, propojení s konkrétními třídními zájmy a formacemi. Ale potom co hackeři vedli – a svedli – dělnickou třídu jako její intelektuální „"předvoj“, nastala doba, aby uznali, že má jiné zájmy, než jsou zájmy dělnické třídy, ale že jsou s ní potenciálně propojeny. Hackeři se právě od předvoje dělnické třídy mohou naučit sami sebe vnímat jako třídu. Jestliže učí hackeři dělníky hackovat, jsou to naopak dělníci, kdo učí hackery jak se proměnit v samostatnou třídu, třídu pro sebe. Třída hackerů se stává třídou pro sebe ne protože na sebe bere identitu dělnické třídy, ale protože se od ní odliší.

Vektorál propojuje hyperrozvinutý svět s rozvojovým a otvírá tak státní a komunitní obálky, dokonce obálky samotného subjektu. Nejchudší rolníci vedou pekelný boj s místní feudální třídou, s třídou vektoralistů, která usiluje o monopolizaci informací v semených bankách nebo léčivých rostlinách, o jejichž účinky tradiční komunity vědí odedávna. V různých aspektech vedou venkované, dělníci a hackeři stejný boj, směřující k osvobození informace od vlastnictví, k osvobození informace od kontroly vektorové třídy. Nejnáročnějším hackem dneška je tuto sdílenou zkušenost se světa vyjádřit.

I když hacker není každý, každý hackuje. Je běžné se dotýkat virtuálního, protože je to zkušenost s všedním. Pokud poškozemí obálky je hack, je tedy obrovský, globální hack migrace vyvlastněných, obyvatel rozvojového světa, kteří překračují hranice, kvůli vektorům příslibu hyperrozvinutého světa. Vektory komunikace se po celém světě rozlétnou jako konfety, reprezentující život jako zboží a přitahují subjekty k jejich objektům a v měřítku, které je nesrovnatelné s jiným spouští vektory migrace. Co zbývá hacknout je znovu otevřít výraz pro to hnutí, novou touhu vedle volání po reprezentaci předmětu pro jeho subjekty, které dříve nebo později dospějí k nudě a zklamání. Vektorový svět je zevnitř i zvenčí rozsekán na kousky a čeká až bude propojen pokusem o abstrahování touhy od majetku a po osvobození vlastností abstrahované touhy.

Poznámky

[071] Steven Levy, Hackers: Heroes of the Computer Revolution(NewYork: Penguin, 1994), p. 23. Jde o klasický novinářský popis hackera jako počítačového inženýra a hackerského boje za uchování virtuálního prostoru pro hackování proti silám komodifikované technologie, vzdělávání a monstra vojensko-zábavního komplexu. Studium přpadových studií rychle odhalí falešné tvrzení, že jen vytvoření (konceptu) informačního vlastnictví je "pobídkou“ k dalšímu vývoji nových konceptů a nových technologií. v Levyho knize hackeři odvádějí mimořádnou práci na základě svých potřeb, které jsou téměř výhradně v podobě ekonomiky daru. Autonomní, samogenerující prstižní síly ekonomiky daru dávají vzniknout samogenerujícím silám, které jsou mimořádné inovativní.

[072] Pekka Himanen, The Hacker Ethic and the Spirit of the Information Age(New York: Random House, 2001), pp. 7, 18, 13. Jestli se Hackerská Etika pokouší vzkřísit ducha Maxe Webera, pak je Hackerský Manifest krypto-marxistickou reakcí. Himanenova vynikající kniha má co říci o hackerském čase a o jeho protikladu ke komodifikovanému pojetí času, ale Himanen se stále snaží smířit hackera s vektorovou třídou. Úmyslně si plete hackera s "podnikatelem“. Hacker ale vytváří nové; a podnikatel se zabývá cenou nového. Ve vektorové ekonomice, kde nemá většina nabídky žádnou užitnou hodnotu, a směnná hodnota je pouhou spekulativní možností, je podnikatel hrdinskou postavou když a pokud dovede vymýšlet ex nihil nové potřeby. Zde je "neviditelná ruka trhu“ jen blufováním hráče pokeru. Podnikatel pouze opakuje nadbytečnou potřebu, zatímco hacker vyjadřuje virtuální. Zaměňovat podnikatele a hackera je jen ideologický trik, který má dodat temné nekromancii vektorové moci lesk.

[074] Brian Massumi, Parables for the Virtual(Durham: Duke University Press, 2002), p. 30. Nikomu jinému se nepodařilo virtuální zachytit s větší lehkostí, ani vystihnout jeho náročnost a dát prostor virtuálnímu ve vektoru, ale mimo hranic komunikace. Deleuzovo myšlení posouvá Massumi směrem ke skutečně plodnému propojení s prostorem vektoru jako s historickým a fyzickým, nikoli jen filozofickým a metafyzickým. Ale není snadné jít s Deleuzem k příliš vzdálené, čisté, kreativní metafyzice, která ztrácí svoji dějinnou dimenzi, jako vyjádření možnosti daného okamžiku. Mezi čistou ontologickou rovinou v centru Deleuzova myšlení a "nezaujatým“ diskurzivním prostorem uzavřeného světa vzdělávání je příliš úhledná shoda.

[079] Ronald V. Bettig, Copyrighting Culture(Boulder: Westview,1996),p.25.Práce navazuje na tradici kritických komunikačních studií a podrobně se zabývá funkcemi vznikající vektorové ekonomiky, ale která se svým uvažováním vrací ke kategoriém a zkušenostem doby, kdy kapitál zbožní ekonomiku ovládal. Teoretici kritické komunikace správně zdůrazňují omezenou samostatnost kultury a komunikace vůči zbožní ekonomice, ale mylně tvrdí, že zbožní ekonomiku je stále ještě možné vysvětlovat jazykem kapitalismu. Pozornost vůči otázkám ekonomiky komunikace a kultury naznačuje, že z překonaného principu její zbožní formy se právě vymanila.

[083] Andrew Ross, Strange Weather: Culture, Science and Technology in the Age of Limits (London: Verso, 1991), p. 11. See also Andrew Ross, No Collar(New York: Basic Books, 2002). Pokud je první koncept historie žurnalistika, kulturální studia jsou druhý koncept. Nebo alespoň by to tak přinejlepším být mohlo a Ross by byl toho příkladem. Ross zkoumá virtuální rozměr produktivity pracujících tříd. Objevuje třídní boj o informace napříč sociální továrnou. V každodenním životě se dělníci všeho druhu snaží význam produkovat autonomně. Lidé sice dávají smysl, ale ne s prostředky, které si k tomu sami vybrali. Kulturální studia dosud pouze interpretační schopnosti pracujících tříd vykládala; jde však o to, aby z nich udělala nástroj změny. Kulturální studia měla pravdu, když vykládala jevy v kulturní sféře jako ne nutně ovládané událostmi uvnitř dané ekonomické "základny“, ale chybně kladla malou váhu změnám ve zbožní formě, která celou oblast utváří. Kulturální studia sice objevila v informaci jako vlastnictví oblast formovanou novými třídními boji, předpověděla nástroje, jimiž je jako takové možné analyzovat, ale nedopracovala se k objevení "relativní autonomie“ starého třídního boje.

HARVARD UNIVERSITY PRESS

Cambridge, Massachusetts, and London, England 2001

Thanks to: AG, AR, BH, BL, CD, CF, the late CH, CL, CS, DB, DG, DS, FB, FS, GG, GL, HJ, ly JB, JD, JF, JR, KH, KS, LW, MD, ME, MH, MI, MT, My NR, OS, PM, RD, RG, RN, RS, SB, SD, SH, SK, SL, SS, TB, TC, TW.

Earher versions of A Hacker Manifesto appeared in Critical Secret,

Feelergauge, Rhreculture Reader, Sarai Reader and Subsol.


Copyright©2004 by the President and Fellows of Harvard College

ALL RIGHTS RESERVED

Printed in the United States of America

Library of Congress Catd Loging-in-Puhlication Data

Wark, McKenzie, 1961-

ISBN 0-674-01543-6 (he:alk.paper)

1. Digital divide. 2. Computer hackers. 3. Social conflict. 4. Intellectual property. 5. Information technology — Social aspects. 6. Computers and civilization.

I. Title. HC79.I55W37 2004 303.48'33— dc22 2004047488

In memoriam: Kathy Acker - King of the Pirates

kapitoly:

ABSTRACTION

CLASS

EDUCATION

HACKING

HISTORY

INFORMATION

NATURE

PRODUCTION

PROPERTY

REPRES ENTATION

REVOLT

STATE

SUBJECT

SURPLUS

VECTOR

WORLD

WRITINGS

==== McKenzie Wark ==== (1961)je původně australský spisovatel a teoretik, nyní spisovatelka a teoretička, žije v New Yorku. Wark se proslavil svými texty o teorii masových médií, o kritické teorii, o nových médiích, o Situationismu a o antropocénu. Mezi jeho nejznámější knihy patří "A Hacker Manifesto", "Gamer Theory", "Molecular Red: Theory for the Anthropocene",“General Intellects: Twenty-One Thinkers for the Twenty First Century,” “50 Years of Recuperation of the Situationist International” a “The Beach Beneath the Street”. Působí na katedře Media and Cultural Studies při The New School v New Yorku. Nejznámější knihu Manifest hackerů publikoval v roce 2004. Byl zde inspirován Marxismem a teoriích o společenských třídách a kapitálu. Tvrdí zde mmo jiné, že vliv komunikačních a informačních technologií na vlastnická práva a duševní vlastnictví obecně, přispěv k jinému poměru rozdělení společenských tříd. Na jedné straně je třída, která informace produkuje, což je vlastně transpozice staré pracující třídy. Označuje ji jako třídu hackerů. Na druhé straně je třída, která informace vlastní a proměňuje ve zboží. Tuto třídu označuje Wark jako vektoralisty. Vektoralisté, neboli kapitalisté, používali v minulosti princip soukromého vlastnictví jako nástroj ovládání hmotné části skutečnosti (určovali tak "hodnotu", ekonomickou potřebu, ale i nedostatek) zatímco noví vektoralisté si pro sebe nárokují také abstraktní duševní vlastnictví, což je část skutečnosti, kde podle autora závislost na efektu nedostatku, poptávky a nabídky nevplatí. Podporováním a prosazováním duševního vlastnictví se nová třída vektoralistů v oblasti virtuální domény snaží ustanovit (vnucený) princip nedostatku. Wark je přesvědčen, že samotný svět duševního vlastnictví třída vektorialistů ovládnout sice nemůže, ale v komodifikované podobě obchodu s informacemi a kontroly společnosti, toho dosáhla.

BEYOND MEDIA TEXTS 2