Informační válka
Lidstvo vždycky vynakládalo nemalé prostředky na jakýkoliv projekt, jenž by umožnil útěk od tělesnosti. Proč ne? Hmotná skutečnost je přece takový chaos. Některé z nejstarších "náboženských“ artefaktů, jako například neandertálské pohřby, naznačují existenci víry v nesmrtelnost. Veškerá moderní náboženství (tj. od doby po poleolitu) v sobě mají "gnostickou stopu“ nedůvěry, snad dokonce přímo odporu vůči tělu a "stvořenému" světu.
Dnešní "primitivní“ kmeny stejně jako pohanské zemědělské kultury si víru nesmrtelnosti a odpoutání od fyzického těla (extáze) uvědomují, aniž by k tělu nutně projevovaly nenávist. Gnostická stopa pomalu houstne, až se nakonec stane patologickou (podobně jako u otravy rtutí). Gnostický dualismus je extrémí poloha takového vzdoru, protože všechny hodnoty přesouvá od těla směrem k "duši“. To je myšlenka toho, co nazýváme "civilizace“. Podobnou trajektorii najdeme u fenoménu „"války“. Lovci-sběrači praktikovali (například u jihoamerického kmene Yanomamo dodnes) jakýsi ritualizovaný boj (vzpomeňte na zvyk tzv."counting coup" u prérijních indiánů). "Skutečná“ válka je pokračováním náboženství a hospodářství (tj. politiky) jinými prostředky a tím pádem vzniká historicky až společně s vynálezem "nedostatku“ kněžími a s vytvořením "kasty válečníků“ v neolitu. (Kategoricky odmítám, že by válka byla pokračováním "lovu“). Poslední "skutečnou“ válkou byla pravděpodobně Druhá světová válka. Hyperreálné válčení začalo zapojením televize ve Vietnamu. Nedávno, v roce 1991 se jako naprostá obscénnost televize projevila během Války v Perském zálivu. Hyperreálná válka není už otázka "hospodářství“, není ani projeve "hygieny státu“. Rituální rvačka je dobrovolná a nehierarchická (váleční vůdci jsou vždy dočasní). Skutečná válka je naopak povinná a hierarchizovaná. Hyperreálný konflikt je imagistický a psychologicky zvnitřněný ("čistá válka“). V prvním případě je ohroženo tělo, v druhém je tělo obětováno, ve třetím tělo už zmizelo. (Více viz P. Clastres o válce v knize Archaeology of Violence – Archeologie násilí.)
Také Moderní věda obsahuje předsudky vůči materialismu, což je dialektický výsledek jejího zápasu s náboženstvím – a v jistém smyslu se věda sama stala náboženstvím. Věda a poznání hmotné skutečnosti paradoxně rozkládají materiální podstatu toho, co je skutečné. Věda byla vždycky jistý druh kněžského intrikářství, typem kosmologie a ideologie, ospravedlňující to, jak se "věci mají“. Zpochybnění reality v postklasické fyzice odráží prázdno nereálna, tvořící "stát“. Stát, který dříve byl obrazem Nebe na Zemi, není dnes nic než pouhý management obrazů. Není to už "mocnost“, ale odhmotněné šablonování informací. Ale stejně jako kdysi babylonská kosmologie byla ospravedlněním moci Babylonu, tak i "konečnost“ moderní vědy slouží zájmům totálního státu, postnukleárního státu a "informačního státu“. Tak to alespoň tvrdí "Nové paradigma". A všechny axiomatické premisy Nového paradigmatu berou za své. Nové paradigma je velice spirituální.
Dokonce New Age objímá svými gnostickými tendencemi Novou vědu jako zdroj důkazních textů, včetně její rostoucí dematerializaci a potvrzuje od hmoty odpoutaný obraz světa. Meditace a kybernetika jdou ruku v ruce. Informační stát pochopitelně podporu policie a vězeňského systému vyžaduje v míře, která by oslovila samotného Nabukadnezara a kněžstvo uctívající Molocha. Moderní věda se dodnes nedokázala očistit od spoluviny na téměř dokonaném podrobení přírody. Je to ten největší triumf civilizace nad tělem.
Ale koho to zajímá? Všechno je přece relativní, nezdá se vám? Myslím, že se budeme prostě muset "vymanit“ tělu. Možná se nám to podaří díky "kvantovému skoku“. A zatím nestřídmé zprostředkování Sociálna, šířeného mediální mašinérií nás nabádá k odcizení tělesnosti tím, že naši pozornost odvrací směrem k proudu informací nahrazujících bezprostřední zkušenost. V tom smyslu Média mají náboženskou, nebo církevní funkci a zdánlivě nám nabízejí novou definicí duše, podobně jako informace nabízejí jak opustit tělo. Podstatou informace je Obraz, posvátný a kultovní soubor dat, nárokující si primát nástroje vtělení, "materiálního tělesného principu", které nahrazuje netělesným vytržením. Vědomí se stává něčím, co lze stáhnout, vystřihnout z matrice živočišnosti a potom ve formě informace zvěčnit. Už ne jako "Duch ve Stroji“ (viz knihu Ghost in the Machine od Gilberta Ryleho), ale Stroj jako Duše, Stroj jako Duch Svatý - definitivní prostředník, který nás z našeho pomíjivého těla přenese směrem k plnosti Světla. Virtuální skutečnost jako kybernetická gnóze. Vzdejme to, navždy opusťme Matku Zemi. Veškerá věda je jen stoupenec paradigmatického univerzalismu – ve vědě samotné i ve společenské oblasti. Klasická fyzika se stala porodní bábou kapitalismu, komunismu, fašismu a ostatních moderních ideologií.
Post-klasická věda dál definuje soubor myšlenek a aplikuje je v sociální oblasti: relativita, Kvantová "neskutečnost“, kybernetika, teorie informace, apod. Až na pár výjímek tíhne Post-klasická tendence k rostoucí dematerializaci. Například někteří propagátoři teorie černých děr mluví jako praví "paulínští" teologové, zatímco jiní teoretici informace se začínají chovat jako virtuální manicheisté.(1) Ve společenské rovině jsou podobná paradigmata příčinou vzniku rétoriky odmítnutí tělesnosti, která by mohla být hodná poustevníka v poušti ve třetím století n.l. nebo puritána z Nové Anglie sedmnáctého století – jen přeložena do jazyka lichotivého postmoderního a postindustriálního konzumního šílenství. Každý náš rozhovor infikují jisté paradigmatické předpoklady, jež nejsou ničím jiným, než tvrzeními, které považujeme za základní tkanivo čili Urgrund (prazáklad, pozn. překl.) skutečnosti samotné. Protože dnes například předpokládáme, že počítače znamenají skutečný krok směrem k umělé inteligenci, domníváme se, že pořízením počítače se staneme chytřejší. V mém oboru jsem se setkal s řadou lidí, kteří upřímně uvěřili, že vlastnictvím osobního počítače se stali lepšími (nikoli "výkonnějšími“, ale "lepšími") spisovateli. To zmí směšně – ale když je podobné vnímání počítače použito na vojenský rozpočet v hodnotě biliónu dolarů, vede to k Hvězdnýn válkám, k výrobě robotů zabijáků, apod. (Viz práce Manuela de Landy "War in the Age of Intelligent Machines – Válka ve věku inteligentních strojů – zabývající se umělou inteligencí v moderním válečnictví). Důležitou součástí té rétoriky je myšlenka "informační ekonomiky“. Podle ní je příčinou postindustriálního světa nové hospodářství. Jeden z nejzářnějších příkladů stejné představy najdete v nedávno vydané knize libertariánského biskupa "Gnostické dualistické církve" v Kalifornii a učeného a váženého spisovatele časopisu Gnosis Stephana A. Hoellera:
Průmysl poslední fáze civilizace (někdy nazývaný "jednoduchá technologie“ - low technology) byl veliký průmysl a velikost vždy svědčí o útlaku. Nová vyspělá technologie není veliká tímto způsobem. Zatímco stará technologie vytvářela a distribuovala materiální nástroje, nová technologie produkuje a šíří informace. Přístroje na trhu pokročilé technologie jsou spíš otázka mysli, než hmoty. Pod vlivem pokročilých technologií směřuje svět dál od fyzické ekonomiky k čemusi, co bychom mohli nazvat "metafyzickým hospodářstvím“. Nacházíme se ve stádiu, kdy si uvědomujeme, že bohatství, spíš než nerostné suroviny nebo hmotné prostředky je vytvářeno vědomím.(2)
Moderní neognosticismus manichejský útok na tělo často zlehčuje a nahrazuje ho jemnější a zelenější rétorikou. Například biskup Hoeller zdůrazňuje ekologii a důležitost životního prostředí (protože si přece nechceme "zaneřádit vlastní hnízdo“ neboli Zemi), ale v kapitole o spiritualitě původních obyvatel naznačuje, že ve srovnání s ryzí gnostickou duší netělesnosti je kult Země jasně méněcenný.
Ale nesmíme zapomínat, že hnízdo není totéž co pták. Exoterické i esoterické tradice hlásají, že Země není jediným domovem lidských bytostí a že jsme nevzešli z půdy jako plevel. Zatímco naše těla mohou vskutku pocházet z této planety, u naší vnitřní podstaty to tak není. Jiný názor nás vyřazuje z veškerých známých duchovních tradic a izoluje od moudrosti jasnovidců a mudrců všech věků. Ačkoliv původní Američané jsou moudří svým vlastním způsobem, mají s tímto bohatým spirituálním bohatstvím málo co společného.(3)
Biskupova nenávist a pohrdání lidským tělem touto terminologií (tělo se rovná "divoch“) krášlí každou stránku zmiňované knihy. V nadšení nad skutečně náboženskou ekonomikou ale zapomíná, že se "informacemi“ nanajíme. Dokud lidstvo nedosáhne konečné éterizace nahraného vědomí tak se "skutečným bohatstvím“ nikdy nestane něco nehmotného. Jako bohatství lze informaci v kulturní podobě nazývat metaforicky, protože je to užitečné a žádoucí – ale nikdy se nemůže stát bohatstvím přesně takovým elementárním způsobem, jako například ústřice nebo smetana, pšenice a voda, které jsou bohatstvím o sobě. Informace je vždycky pouhá informace o něčem. Podobně jako je tomu s penězi, ani informace nejsou věci o sobě. Můžeme začít peníze vnímat jako bohatství (jako v tom rozkošném taoistickém rituálu, kde se mluví o "vodě a penězích“ jako o dvou životně nejdůležitějších principech ve vesmíru), ale ve skutečnosti jde o příklad nedbalého abstraktního myšlení. Umožní to totiž pozornost odvrátit od rohlíku k haléři, který rohlík symbolizuje.(4) Ve skutečnosti u nás informační hospodářství existuje teprve od chvíle, kdy byly vynalezeny peníze. Pořád jsme se nenaučili jak strávit měď. Ezopská drsnost těch otřepaných pravd mě sice přivádí do rozpaků, ale musím předstírat, že jsem venkovský balík, který oře klikatou brázdu, zatímco všichni spořádaní myslitelé kolem se chovají, jako by měli halucinace.
Vypadá to, že Američané a další obyvatelé "vyspělých států“ jsou náchylní k rétorice "metafyzické ekonomiky“, protože kolem sebe nevidí (ani necítí) mnoho dokladů fyzického světa. Naše architektura se stala symbolickou, uzavřeli jsme se do projevů abstraktního myšlení (auta, byty, kanceláře, školy), pracujeme ve "službách“, nebo v zaměstnáních souvisejících s informacemi, svou troškou do mlýna přispíváme k přenášení nehmotných symbolů majetku po abstraktní síti Kapitálu a svůj volný čas trávíme většinou ponořeni do Médií, místo do bezprostřední zkušenosti s hmotné skutečnosti. Hmotný svět se pro nás stal symbolem přírodní pohromy, jako u naší šíleně hysterické reakce na bouře a hurikány (což dokládá, že se nám přírodu nepodařilo dokonale "dobýt“), nebo novo-puritánského strachu ze sexuální odlišnosti a zálibě v denaturalizovaném (téměř abstraktním) jídle bez chuti. A přece není hospodářství "prvního světa“ soběstačné. Za své postavení (na vrcholku pyramidy) vděčí rozsáhlé substruktuře starobylé materiální produkce. Mexičtí rolníci pro nás pěstují a balí ty přírodní potraviny, abychom se my mohli věnovat akciím, pojištění, právu, počítačům a videohrám. Peóni na Tchaj-wanu vyrábějí křemíkové čipy pro naše osobní počítače. "Turbanem omotané hlavy“ na Středním východě trpí a umírají za naše hříchy. Život? Ach, to za nás přece udělají naši sluhové. My žádný život nemáme, jen„"životní styl“ – abstrakci života, založenou na posvátném symbolismu Komodity zprostředkovaném kněžstvím hvězd, těch abstrakcí v nadživotní velikosti, panujícím nad našimi hodnotami a zalidňujícím naše sny – mediální archetypy, jež by lépe bylo nazvat termínem "mediarchy“. Samozřejmě, že taková baudrillardovská dystopie reálně neexistuje – alespoň zatím.(5) Je ale překvapující, když si všimneme, kolik společenských radikálů ji považuje za žádoucí, alespoň pokud se o ní uvažuje jako o "informační revoluci“ či nějakým takovým inspirativním způsobem. Levicoví aktivisté hovoří o tom, že je nutné se zmocnit prostředků produkce informací a odebrat je datovým monopolistům.(6) Je pravda, že informace jsou všude – i atomové bomby lze zkonstruovat na základě plánů dostupných ve veřejných knihovnách. Jak podotýká Noam Chomsky, člověk se vždy může dostat k informacím, avšak jen za předpokladu, že má soukromý příjem a utváří ho fanatismus hraničící s šílenstvím. Univerzity a skupiny expertů podnikají sílené pokusy monopolizovat informace – jsou totiž také omámeny představou informační ekonomiky. Jenomže jejich spiknutí jsou k smíchu. Informace nemusí být navždy "volně k dostání“, ale je jich k dispozici daleko více, než kolik by jich jeden člověk mohl kdy využít. Knihy na libovolné téma lze totiž stále vyhledávat pomocí meziknihovní výpůjční služby.(7) Zatímco někdo musí stále pěstovat hrušky a spravovat boty. A ačkoliv lze tato "odvětví“ naprosto mechanizovat, někdo musí ještě pořád hrušky jíst a boty nosit. Tělo je pořád ještě základ bohatství. Myšlenka "Obrazů jako majetku" je "velkolepým přeludem“. Dokonce i radikální kritika informací může způsobit přeceňování abstrakce a dat. V anglickém pro-situ zinu nazvaném NO bylo na zadní straně přebalu jednoho z posledních čísel načmáráno: "Zatímco čtete tato slova, Informační věk exploduje... uvnitř a kolem vás – raketami Dezinformace a bombami Propagandy otevřené Informační války."
Válka se tradičně vedla kvůli územním, nebo kvůli ekonomickému zisku. Informační války jsou vedeny kvůli teritoriu přináležejícího do Informačního věku, tj. bojuje se o samo lidské myšlení... Mocnost imaginace, která je pod přímým atakem multimediálního přetěžování, je bezprostředně ohrožena vyhynutím... NEBEZPEČÍ – VAŠE PŘEDSTAVIVOST NEMUSÍ BÝT VAŠE VLASTNÍ... S narůstající sofistikovaností se kultura rostoucí měrou spoléhá na své obrazy, ikony a symboly jako na formu sebedefinování a komunikace s ostatními kulturami. Zatímco se rostoucí směs obrazů kultury vznáší ve své kolektivní psýše všude kolem, jisté isomorfní ikony se shlukují aby vytvořily a promítly "iluze“ reality. Módní výstřelky, móda, umělecké trendy. SKÓRE ZNÁTE. "Mohu jejich obrazy považovat za skutečnost, protože věřím v realitu jejich obrazů (jejich obrazu skutečnosti)“. KDO OVLÁDÁ METAFORU, KONTROLUJ TAKÉ MYSL. Postupně dochází k vytvoření podmínek absolutního nasycení – plíživá paralýza – od trivializace specializované či technické znalosti až ke specializaci maličkostí. INFORMAČNÍ VÁLKA je konflikt, jenž si nemůžeme dovolit prohrát. Výsledek je totiž nepředstavitelný.(8)
Autorova kritika médií má jistě mé sympatie, přece ale cítím, že navrhovaná démonizace "informací“ se nezakládá na ničem jiném, než na zrcadlovém obrazu informace - spasení. To znovu evokuje Baudrillardovu vizi komunikačně technologického univerza, jenže tentokrát působí spíš jako Peklo než jako posmrtný život gnostiků. Biskup Hoeller by chtěl všechny vidět odevzdané a s nahraným vědomím. Postsituacionistický kazatel po vás chce, abyste svoji telku rozbili kladivem. Jenomže oba věří mystické moci informace. Jeden navrhuje pax technologica, druhý jí vyhlašuje válku. Oba vyzařují jistý druh manicheistického pohledu na Dobro a Zlo, ale nemohou se dohodnout na tom, co je co. Kritický teoretik se topí v oceánu faktů, jež si s oblibou představujeme jako naši maquis, a sami sebe bychom rádi viděli v pozici "guerillových ontologů“ její datakrajiny. Společenské vědy, které se od devatenáctého století neustále proměňují, odkryly obrovské množství informací sahající od šamanismu až k sémiotice. Každý "objev“ působí zpětně na společenskou vědu a tím ji pozměňuje. Jsme unášeni proudem. Lovíme poetická fakta, údaje, které znásobí a promění naši zkušenost s reálným světem. Vynalézáme nové hybridní "vědy“ jako nástroje nutné pro uskutečnění tohoto procesu: etno-farmakologie, etno-historie, kognitivní věda, historie myšlení, subjektivní antropologie (antropologická poetika etno-poetiky), dadaistická epistemologie, apod. Tuto veškerou znalost nepovažujeme za "dobrou“ samu o sobě, ale cennou pouze do té míry, nakolik nám pomůže uchopit nebo utvářet naše vlastní štěstí. V tom smyslu si jsme vědomi "informace jako bohatství“. Nicméně toužíme dál po majetku samotném a ne pouze po abstraktních reprezentacích, jakou je například informace. Zároveň je nám znám i koncept "informace jako války“.(9) Nerozhodli jsme se ale přijmout nevědomost jen proto, že "informaci“ lze použít jako jedovatý plyn. Neznalost není dostatečně přiměřená obrana a o to míň užitečná zbraň v této válce. Pokoušíme se vyhnout fetišizaci i démonizaci informace. Namísto toho chceme nastolit soubor hodnot, jejichž prostřednictvím lze informace měřit a hodnotit. Normou v tomto procesu může být jedině tělo. Podle některých mystiků duše a tělo tvoří jeden "celek“. Duše určitě ztratila svou ontologickou nepoddajnost (počínaje Nietzschem), zatímco nárok těla na "skutečnost“ podryla moderní věda do takové míry, že tělo zmizelo v oblaku "čisté energie“. Proč bychom se tedy nakonec nemohli domnívat, že duše a tělo vytvářejí jeden celek a že jsou sesterským (dvojím) aspektem stejného hlubokého a nevyjádřitelného skutečna? Žádné tělo bez duše a žádná duše bez těla. Gnostičtí dualisté se mýlí, stejně jako přízemní dialektičtí materialisté. Tělo a duše spoluvytváří život. Jestliže kterýkoliv z těchto dvou pólů chybí, výsledek je smrt. To ustavuje velice jednoduchý soubor hodnot ovšem jen za předpokladu, že dáme životu přednost před smrtí. Patrně se vyhýbám přesnému vymezení těla i duše. Hovořím o "empirických“ každodenních zážitcích. "Duši" prožíváme, pokud sníme nebo tvoříme, a „"tělo“ zase, když jíme nebo vylučujeme (nebo možná naopak). Obojí naráz prožíváme když se milujeme. Nenavrhuji žádné metafyzické kategorie. Jsme stále unášeni proudem a vše doposud zmiňované tvoří orientační body ad hoc, nic víc. Aby jste mohli navrhnout takovou podobu "jediné skutečnosti“ nemusíme být nutně mystik. Je ale dobré podotknout, že žádná jiná skutečnost se v kontextu naší poznatelné zkušenosti zatím neobjevila. Pro všechny praktické účely je "svět jedním“.(10) Avšak z historického hlediska byla tělesná půlka této jednoty většinou urážena, pomlouvána, odsuzována Biblí a podrobena ekonomické perzekuci své duchovní polovice. Samozvaní představitelé duše v průběhu známé historie téměř vždy udávali tón a tělu ponechávali jen prehistorii primitivního mizení a pár křečí selhavší vzbouřenecké marnosti.
Duše vládla a proto víme jen výjimečně, jak mluvit jazykem těla. Když používáme slovo informace, konkretizujeme jej, protože jsme abstrakce odjakživa zhmotňovali – už od doby, kdy se zjevil Bůh v podobě hořícího keře. (Informace jako katastrofické odtělesnění "hrubé“ hmoty.) Rádi bychom tedy navrhli identifikaci subjektu s tělem. Nepopíráme, že tělo je i duše, ale přejeme si, abychom v té historické rovnici nastolili jistou rovnováhu. Veškerou nenávist k tělu a pomlouvání světa považujeme za naše "hříchy“. Trváme na tom, že je třeba znovuoživit (a proměnit) "pohanské“ hodnoty vztahu těla a duše. Nechováme žádné velké nadšení vůči k informační ekonomice, protože ji vnímáme jen jako další masku nenávisti k tělu. Nemůžeme zcela souhlasit s informační válkou, jelikož informaci rovněž zvěcňuje, ale přisuzuje jí nálepku "zlá“. V tomto smyslu by se "informace“ jevila jako neutrální. Jenomže my nedůvěřujeme ani této třetí poloze, jako vlažnému vyhýbání a selhání teoretické vize. Každý "fakt“ při průchodu naším dialektickým prizmatem (11) a při studiu jeho třpytu i stínů nabývá různých významů. Fakt je v bezpočtu obměn a kombinací, není ani netečný ani neutrální, může být zároveň dobrý i zlý (nebo za hranicí dobra a zla). My jsme koneckonců umělci tohoto nezměřitelného diskurzu. Vytváříme hodnoty. Děláme to, protože jsme naživu. Informace je stejně velká šlamastyka jako hmotný svět, který reflektuje a proměňuje ho. Bereme tuto šlamastyku za svou se vším všudy. Všechno patří do života. Ale z nekonečného chaosu živého se začínají shlukovat jisté informace a materiální věci do poetiky způsobu vědění nebo způsobu jednání. Můžeme činit jisté provizorní závěry, ale jen pod podmínkou, že je nezaplácáme líčidlem a nepostavíme na oltář. Ani informace, a určitě žádný "fakt“, netvoří věc samu o sobě. Už samotné slovo informace naznačuje ideologii nebo spíše paradigma zakořeněné v nevědomém strachu z ticha hmoty a vesmíru. Informace nahrazuje jistotu, je pohozeným fetišem dogmatiky, předsudkem, strašákem. "Poetická fakta“ nelze přizpůsobit doktríně informace. Tvrdit, že "znalost je svoboda“ platí jen tehdy, je-li svoboda vnímána jako psycho-kinetická dovednost. Informace je chaos. Znalost je spontánní uspořádání tohoto chaosu. Svoboda je surfovat na vlně této spontánnosti. Ty předběžné závěry jsou posunem na močálovitou půdu naší "teorie“. Dočasná autonomní zóna (TAZ, Temporary Autonomous Zone) chce mít veškeré informace a tělesné požitky v rozsáhlém komplexu zmatení sladkých dat a sladkých datlí – faktů a hostiny – moudrosti a bohatství. Taková je naše ekonomika – a naše válka.
POZNÁMKY
1) "Vědy nového života“ zde nabízejí jistý dialektický protiklad, nebo by jej mohly nabídnout, pokud by fungovaly, a prostřednictvím určitých paradigmat. Teorie chaosu zřejmě pracuje s materiálním světem pozitivními způsoby, podobně jako teorie Gaia, morfogenetická teorie a jiná další tzv. „soft“ a „novohermetická“ odvětví. Na jiném místě jsem se pokusil začlenit tyto filozofické závěry do „radostné/sváteční“ syntézy. Hlavní je, abychom se zcela neodklonili od myšlenek o materiálnu, ale abychom si uvědomili, že veškerá věda má filozofické i politické dopady a že věda je způsobem myšlení a ne dogmatickou strukturou nevyvratitelné Pravdy. Ačkoliv je samozřejmé, že kvantum, relativita a teorie informace jsou určitým způsobem pravdivé“ a lze jim dodat kladný výklad, což jsem již v několika esejích učinil. Nyní se chci věnovat jejich záporným aspektům.
2) Svoboda: Alchymie pro dobrovolnou společnost, Stephan A. Hoeller (Quest, Wheaton, IL, 1992), 229-230.
3) Ibid., s. 164.
4) Jako Pavlovovi psi, kterým se sbíhají sliny při zazvonění zvonečku na oběd namísto samotného oběda: -- dokonalý příklad toho, co považuji za "abstrakci“.
5) Ačkoliv by někdo mohl namítnout, že již "skutečně“ existuje. Od přítele z Kalifornie jsem pouze zaslechl o novém schématu "univerzálních vězení“: delikventi budou moci žít doma a chodit do práce, ale budou neustále elektronicky monitorováni, stejně jako Winston Smith v knize 1984. Univerzální kruhová věznice se nyní potenciálně naprosto shoduje s celou skutečností; život a práce nahradí zastaralé fyzické uvěznění: -- Vězeňská společnost se slije s „elektronickou demokracií“ za účelem vytvoření Dohlížitelského státu či informační totality s veškerým časem a prostorem zhuštěným pod vždy bdělým pohledem RoboCopa. Alespoň v rovině čisté technologie by se mohlo zdát, že jsme konečně dospěli do "budoucnosti“. "Čestní občané“ se samozřejmě nebudou mít čeho bát. Teror tudíž bude vládnout bez omezení a Řád bude triumfovat jako Univerzální led. Naše jediná naděje může spočívat v „chaotické odchylce“ v hustě propojených počítačích a ve zkorumpované tuposti nebo nudě těch, kteří systém programují a monitorují.
6) Nikdy nezapomenu, jaké potěšení mi udělalo, když jsem byl na konferenci, které jsem se kdysi účastnil, nazýván bulharským delegátem "ssoudruh ve filozofii“. Kapitalistickou verzí by asi bylo "podnikatel ve filozofii“, jakoby někdo myšlenky nakupoval jako jablka ve stáncích u cesty.
7) Informace samozřejmě někdy mohou být "okultistické“, jako je tomu v konspirační teorii. Informace mohou být "dezinformace“. Aby bylo jasné, špióni a propagandisté vytvářejí jistý typ stínové "informační ekonomiky“. Hackeři věřící ve "svobodu informací“ mají mé sympatie, především protože byli zvolení jako poslední nepřátelé Velkolepého státu, a podrobováni jeho záchvatům ovládání pomocí teroru. Hackeři však stále musejí ještě "osvobodit“ aspoň jediný kousek informace, jenž by mohl být v našem boji užitečný. Jejich bezmocnost a fascinace Obrazy z nich činí ideální oběti "Informačního státu“, jenž je samotný založen na čisté manipulaci. Člověk nemusí krást data z postmilitárně-industriálního komplexu, aby si celkově uvědomil, k čemu se chystá. K vytvoření naší kritiky toho víme dostatek. Pouhé větší množství informací nikdy nenahradí činy, které jsme nedokázali vykonat. Údaje samotné nikdy nedosáhnou kritického množství. Navzdory láskyplnému dluhu vůči myslitelům jako Robert Anton Wilson a T. Leary nemohu souhlasit s jejich optimistickou analýzou kognitivní funkce informační technologie. Autonomie nedosáhne pouze nervový systém, ale celé tělo.
8) Číslo 6, "Nic není pravda“, box 175, Liverpool L69 8DX, UK
9) Celý "poetický terorismus“ byl opravdu navržen jen jako strategie právě v této válce.
10) Tvrzení, že "svět je jeden celek“, lze použít, a už se tak i stalo, k ospravedlnění totality, metafyzického uspořádání „skutečnosti“ se „středem“ či „vrcholem“: jeden Bůh, jeden Král, apod. Jedná se o monismus ortodoxie, jenž přirozeně leží v protikladu vůči dualismu a jeho jinému zdroji moci ("zlu“) - ortodoxie také předpokládá, že Jeden zaujímá vyšší ontologickou příčku než Mnoho a že transcendence má významnější místo než imanence. To, co nazývám radikálním (nebo heretickým) monismem, vyžaduje na úrovni imanence jednotu mezi jedním a mnoha. Ortodoxií je tudíž nazírán jako úplný obrat nebo výstřednost, jež navrhuje, že každý „jeden“ je stejně „božský“. Radikální monismus je „na straně“ mnoha, což vysvětluje, proč se zdá spočívat v srdci pohanského polyteismu a šamanismu, stejně jako extrémních forem monoteismu, jaký vyznávali ismaelité nebo ranteři, založeného na „vnitřním světle“ učení. Větu „vše je jedním“ může tedy pronést kterýkoliv monista či anti-dualista a může znamenat mnoho odlišných věcí.
11) Návrh: nová teorie taoistické dialektiky. Vzpomeňme si na kruh jin a jang, s černou tečkou uprostřed protáhlé bílé kapky a naopak -- oddělených ne přímkou, ale křivkou ve tvaru písmene S. Amiri Baraka prohlašuje, že dialektika pouze "odděluje dobré od zlého“ -- ale taoistická dialektika leží mimo rámec „dobra a zla“. Dialektika je pružná, ale taoistická dialektika je vyloženě vlnitá. Využitím taoistické dialektiky lze například ještě jednou přehodnotit Gnózi. Pravda, představuje sice negativní pohled na tělo a na stávání se („becoming“). Nicméně je také pravda, že hrála svou roli věčného rebela vůči vší ortodoxii, a to ji činí zajímavou. Gnóze ve svých prostopášných a revolučních projevech skýtá mnohá tajemství, z nichž některá se vyplatí znát. Organizační podoby Gnóze - šílený kult, tajná společnost -- se zdají být plné možností pro projekt TAZ nebo imediatisty. Samozřejmě, jak už jsem poznamenal jinde, ne všechna gnóze je dualistická. Existuje rovněž monistická gnostická tradice, jež si někdy významně vypůjčuje z dualismu a často se s ním plete. Monistická gnóze je protieschatologická a používá náboženský jazyk k popisu tohoto světa, ne Nebe či Gnostického naplnění. Šamanismus, jisté "bláznivé“ formy taoismu, tantra a zen, neortodoxní súfismus a ismailismus a křesťanští antinomisté (ranteři apod.) sdílejí přesvědčení o svatosti „vnitřní duše“, a toho opravdu skutečného, totiž „světa“. To jsou naši "duchovní předchůdci“.
Z anglického originálu The Information War přeložil Dan Hrabina. jazyková úprava Milos Vojtěchovský
TEXT byl publikován na hermetic.com/bey/infowar.html (1995). nebo [bey-information/index.php|http://www.sterneck.net/cyber/bey-information/index.php]
Bio
Peter Lamborn Wilson alias Hakim Bey (nar. 1945) je politický spisovatel, esejista, básník, anarchista. Mimo jiné autor vlivného konceptu Dočasná autonomní zóna (Temporary Autonomous Zone - T.A.Z.). V knize T.A.Z.: The Temporary Autonomous Zone, Ontological Anarchy, Poetic Terrorism (1991) popisuje sociopolitickou taktiku vytváření dočasných míst, jež unikají formálním strukturám kontroly a jsou vytvářena na základě ne-hierarchického systému společenských vztahů. Inspiruje se mimo jiné historií pirátských enkláv, které vnímá jako rané formy autonomních, proto-anarchistických společností operujících mimo dosah vlády. Hlásí se k individualistickému anarchismu. Podnikl cesty po Středním východě, Afghánistánu, Pákistánu, Indii a Nepálu. Studoval tantru, sufijskou filozofii. Jeho dílo je osobitou syntézou anarchismu a situacionismu, ovlivněnou sufismem a neopaganismem. Je autorem četných publikací, mj. Escape from the Nineteenth Century & Other Essays: Fourier, Marx, Proudhon and Nietzsche (1998); Green Hermeticism=alchemy & ecology (2007) či Ec(o)logues (2011); spolueditorem publikace o městském zahradničení v New Yorku Avant Gardening: Ecological Struggle in the City & the World (1999, s Billem Weinbergem). Je dlouholetým členem kolektivu Autonomedia. hermetic.com/bey/index
