The Unabomber Manifesto

The Unabomber Manifesto

Pumové útoky, které se rozšířily po celých Spojených státech a a které nemají zjevné vysvětlení, nebo motiv, se poprvé objevily v květnu 1978. Žádná osoba ani skupina nebyla usvědčena jako pachatel těchto zločinů. K útokům došlo v osmi státech USA, od Connecticutu po Kalifornii a podlehli jim tři lidé, dalších dvacet bylo zraněno, někteří těžce. Od roku 1987 do roku 1993 k dalším zločinům, které by s touto sérií pumových útoků byly spojovány, nedošlo. Až do konce června 1993, kdy balíčky, které dostali poštou, a byli zraněni explozí otevřeli známý genetik z Tiburonu v Kalifornii a počítačový vědec z Yaleské univerzity v New Havenu v Connecticutu. Po uplynutí dalších osmnácti měsíců v domě v North Cadwellu v New Jersey zabila výbušnina v obálce jistého reklamního agenta. v Sacramentu v Kalifornii bomba zabila 24. dubna 1995 lobbistu dřevařského průmyslu. Poslední pumový útok byl dílem stejného pachatele (stejných pachatelů). UNABOM Task Force vyzívá veřejnost ke spolupráci. Je vypsána odměna jeden milion dolarů za jakoukoli informaci, která by pomohla odpovědnou osobu (osoby) odhalit, zatknout a usvědčit.

Kontaktujte UNABOM Task Force Email: unabom@fbi.gov nebo telefon (800)701-2662'

Unabomber Manifesto rukopis, wikipedie

"Samotář, běloch, kolem čtyřicítky, minimálně středoškolské vzdělání. Je obeznámen s univerzitním životem. Úhledně oblečený, puntičkář, zřejmě má zálibu ve vytváření seznamů, pravděpodobně tichý a oblíbený soused. Trpí komplexem méněcennosti, s největší pravděpodobností problémy s ženami, což může být z důvodů tělesné vady, ať už skutečné nebo neviditelné. Pokud udržuje vztah, zřejmě s mladší ženou. Bomby konstruuje z provizorního a odpadového materiálu a je hrdý na jejich důmyslnou konstrukci. Potřební součástky si vyrábí a upravuje ručně, i když jsou k dostání v železářství. Poštovní bomby odesílá většinou ze Severní Kalifornie. Na většině bomb jsou vyryta písmena "FC". Jedna ze možných skic Unabombera je portrét podezřelého, jak 20. února 1987 manipuluje s bombou během pumových atentátů v Salt Lake City. V té době byl jeho popis následující: běloch, stáří 25 až 30 let, výška 5 stop 10 palců. až 6 stop, váha 165 liber, rezavé blond vlasy, tenký knírek a zarudlá pleš. Nyní je mu mezi třiceti a čtyřiceti lety, jeho vzhled se od té doby pravděpodobně změnil. Je možné, že za pumové atentáty nenese odpovědnost jedinec, ale skupina."

Poznámka editora: Toto je text manifestu o 35 000 slovech, který na adresu redakce novin The Washington Post a New York Times poslal poštou sériový atentátník označovaný jako "Unabomber". Text Manifestu vyšel, mimo přílohu zpráv - jako osmistránková příloha listu The Washington Post. Tento dokument obsahuje úpravy, které v pátek 22. září 1995 vyšly ve vydání novin Washington Post. Text byl zaslán v červnu 1995 do The New York Times a The Washington Post někým, kdo sáme sebe označuje jako "FC“ a koho pokládá FBI za Unabombera, tedy osobu, kterou státní úřady dávají do souvislosti se třemi vraždami a šesnácti bombovými útoky. Autor v přiloženém dopise vzkazoval, že jestli deníky jeho text nezveřejní, pošle dopisní bombu na blíže neurčené místo "s úmyslem zabít“. Generální prokurátor a ředitel FBI proto novinám zveřejnění Manifestu doporučili.

Zde byl použit český překlad úvodu a jedné kapitoly Kaczynského kritiky vztahu svobody, techniky a technologie.

(publikovaný český překlad byl poměrně zavádějící)

obal knihy

Průmyslová společnost a její budoucnost

Úvod

• 1. Průmyslová revoluce a její následky jsou pro lidstvo katastrofou. U nás, ve vyspělých zemích, došlo sice ke značnému prodloužení života, zároveň došlo ale také k destabilizaci společnosti, ve které není život uspokojující a ve které byli lidé vystaveni ponižování, což přispělo k všeobecnému psychickému strádání (v zemích třetího světa také ke strádání fyzickému) a přispělo k rostoucí mířě poškozování přírody. Tuto situaci další vývoj technologií ještě zhorší. Lidstvo bude vystaveno ještě většímu stupni ponižování a příroda rostoucí mírou poškozována, což pravděpodobně přispěje k ještě hlubšímu společenskému rozvratu a k duševnímu utrpení, a dokonce ve vyspělých zemích může přinést nárůst fyzického utrpení.

• 2. Industriálně-technologický systém buď přežije, nebo se zhroutí. Pokud přežije, nakonec dosáhne nižšího stupně fyzického a duševního utrpení, ale podmíněného dlouhým a bolestným obdobím úprav a dosáhne toho pouze za cenu, že lidé a ostatní živé bytosti budou neustále ponižováni na úroveň technických produktů, pouhých ozubených kol společenského stroje. Pokud ten systém přežije, bude to mít navíc další nevyhnutelné následky: žádná reforma nebo modifikace tohoto systému, která by člověka zároveň nezbavila důstojnosti a autonomie není.

• 3.Pokud se takový systém zhroutí, následky budou podobně bolestné. Ale s tím jak se tento systém rozrůstá, tím ničivější budou následky jeho rozpadu. Má-li se proto rozpadnout, ať je to raději dřív, než později.

• 4. Proto požadujeme revoluci, která je namířena proti tomuto průmyslovému systému. Revoluce může, ale nemusí být násilná: může přijít náhle, nebo může proběhnout jako relativně posloupný proces, trvající po několik desetiletí. Nic z toho nelze předpovědět. Zde nastiňujeme velmi obecným způsobem některé zásady, jimiž by se měli řídit ti, kteří průmyslový systém nenávidí, aby připravili půdu pro revoluci, namířenou proti této formě společnosti. Nemá jít o POLITICKOU revoluci. Cílem nebude svrhnout vlády, ale ekonomické a technologické základy stávající společnosti proměnit.

• 5.Text se zaměřuje jen na některé negativní jevy, které jsou následky industriálně-technologického systému. Jiné jevy zmiňujeme jen zběžně, nebo je necháváme zcela stranou. To ovšem neznamená, že bychom se nepovažovali za významné. Z praktických důvodů naši diskusi ale omezíme na oblasti, jimž nevěnuje veřejnost dost pozornosti, nebo k nimž můžeme říct něco nového. Například: přestože ekologii považujeme za velice důležitou, vzhledem k rozvinutému ekologickému hnutí a iniciativám pro ochranu přírody jen letmo zmiňujeme problematiku poškozování životního prostředí, nebo volné přírody.

....

Kaczynského chata v Montaně

"Špatné“ stránky technologie nelze oddělovat od těch "dobrých“

• 121. Další důvod proč industriální společnost nelze reformovat pro dobro svobody spočívá v tom, že moderní technologie je uceleny systém, ve kterém jsou všechny složky vzájemně závislé. Nemlze se zbavit těch "špatnýchů a zachovat pouze ty "dobré". Vezměme si příklad moderního lékařství. Vývoj lékařské vědy je závislý na rozvoji chemie, fyziky, biologie, počítačových věd a ostatních. Vyspělé způsoby léčby vyžadují nákladné vybavení špičkovou technikou, které může zajistit jen technologicky pokročilá, ekonomicky bohatá společnost. Je jasné, že velkého pokroku v medicíně nedosáhneme bez technologického systému a všeho, co s ním souvisí.

• 122.I kdyby bychom mohli dosáhnout pokroku v medicíně bez příslušného technologického systému, už on sám by přinesl jistá zla. Předpokládejme, že byl vynalezen lék na cukrovku. Lidé s genetickým sklonem k cukrovce by mohli přežít a dál se rozmnožovat jako ostatní. Přirozený výběr genů cukrovky by se zastavil a tyto geny by se v populaci rozšířily. (Toto se do jisté míry ději již dnes, protože cukrovku, i když není vyléčitelná můžeme kontrolovat inzulínem). Podobná situace nastane u různých nemocí, k nimž je populace z důvodu genetické degradace náchylná. Jediné řešení může být eugenický program, nebo rozsáhlé genetické inženýrství lidských bytostí, takže v budoucnu člověk už nebude výtvor přírody, náhody, Boha(záleží na vašem náboženství či filosofii), ale vyráběným produktem.

• 123. Pokud máte dojem, že už DNES velká vláda zasahuje do vašeho života příliš, počkejte, až vláda začne s regulací genetického vybavení vašich dětí. Taková regulace by nevyhnutelně následovala po zavedení genetického inženýrství lidských bytostí, protože následky neregulovaného genetického inženýrství by byly katastrofické._{(19) (Představme si, že nezodpovědný genetický inženýr vytvoří množství teroristù.)}

• 124. Obvyklá reakce na takové snahy spočívá v tom že začneme mluvit o lékařské etice. Ale zákon o lékařské etice nebude ochraňovat svobodu na úkor pokroku medicíny; situaci pouze zhorší. Zákon o etice aplikovaný na genetické inženýrství bude ve svém výsledku prostředkem regulace genetického vybavení lidí. Někdo (pravděpodobně většinou vyšší střední třída) rozhodne, že taková a taková aplikace genetického inženýrství. je etická a jiná není, takže nakonec budou aplikovat na genetické vybavení široké populace své vlastní hodnoty. I kdyby byl zákon o etice postaven na naprosto demokratickém základě, většina bude aplikovat své vlastní hodnoty na jakoukoli menšinu, která by mohla mít odlišný názor na to, co je etické využití genetického inženýrství Jediný zákon etiky, který by doopravdy chránil svobodu by byl ten, který by zakázal JAKÉKOLI genetické inženýrství u lidských bytostí, a můžeme si být jisti, že takový zákon nebude nikdy v technologické společnosti přijat. Žádný zákon, který by omezoval genetické inženýrství na minimum, dlouho neobstojí, protože pokušení představované nesmírnou silou biotechnologie bude neovladatelné, obzvláště proto, že pro většinu lidí se mnoho jejích aplikací bude zdát jasně a nepochybně prospěšné (vymýcení tělesných a duševních chorob, nebo schopnosti, které lidé potřebují v dnešním světě). Genetické inženýrství bude nevyhnutelně široce užíváno, ale pouze v souladu s potřebami industriálně-technologického systému.(20) Technologie je mocnější sociální síla než touha po svobodě._{20. Abychom uvedli další příklad nechtěných následků rozvoje lékařství, představme si, že byl vynalezen lék proti rakovině. I kdyby léčba byla příliš nákladná a mohla si ji dovolit pouze elita, omezilo by to úsilí zabraňovat úniku karcinogeních látek do životního prostředí.}

• 125. 'TRVALÉHO' kompromisu mezi technologií a svobodou nedosáhnout nelze, protože technologie je daleko mocnější společenská mocnost a zasahuje OPAKOVANÝMI kompromisy do svobody. Představte si dva sousedy: napřed mají stejné množství půdy, ale jeden je silnější než ten druhý. Ten silnější od druhého chce část jeho půdy, ten však odmítne. Silný řekne: Tak dobrá, udělejme dohodu. Dej mi jen polovinu z toho, co od tebe chci" Slabý nemá na výběr, proto na dohodu přistoupí. Za nějakou dobu silný soused požaduje další část půdy a znovu se to vyřeší dohodou, atd. Silnější přinutí slabšího k řadě kompromisů a nakonec získá všechnu jeho půdu. Podobně je to se střetem mezi technologií a svobodou.

• 126. Teď se pokusíme vysvětlit, proč technologie je mocnější společenská síla, než je požadavek na svobodu.

• 127. Technologický pokrok, který zprvu nevypadá, že by ohrožoval svobodu, ji začne postupně ohrožovat velmi vážně. Příkladem je motorizovaná doprava: člověk se dřív pohyboval pěšky kam se mu zachtělo, aniž by se musel podřizovat nějakým dopravním omezením, a nebyl závislý na podpůrných technologických systémech. S příchodem motorových vozidel se zdálo, že zvyšují míru svobody pohybu. Por chodce žádné svobody neubylo, nikdo vlastnit automobil, pokud nechtěl nemusel, každý, kdo si automobil dobrovolně koupil, mohl cestovat daleko rychleji než chodec. Ale se zavedením motorizované dopravy se rychle změnila společnost tak, že lidská svoboda pohybu byla omezena. S nárůstem počtu automobilů nastala nutnost regulovat intenzivně jejich užívání. Hlavně v hustě obydlených oblastech, si člověk v autě prostě nemůžete vlastním tempem zajet kam se vám zachce. Pohyb řídí proud dopravy a dopravní předpisy. Člověk je svazován různými povinnostmi: potřebuje řidičský průkaz, musí projít testy, musí si stále obnovovat registraci, pojištění, kvůli bezpečnosti provádět údržbu, platit každý měsíc pojištění. Používání motorizované dopravy není už navíc dobrovolné. Od dob zavedení motorizované dopravy se uspořádání měst tak změnilo, že většina lidí nemůže do práce chodit pěšky, nemohou jít nakupovat či se rekreovat bez auta, takže MUSÍ záviset na motorizované dopravě. Jinak jsou donuceni používat veřejnou dopravu, v tomto případě mají nad svým pohybem menší kontrolu, než když řídí auto. Chodcova svoboda je dnes dokonce velice omezená. Ve městě se musí neustále zastavovat a čekat u semaforů, které jsou nastaveny tak, že slouží hlavně automobilistům. Chodit po dálnici mimo město je kvůli motorizované dopravě nebezpečné a nepříjemné. (Všimněte si důležitého bodu, jenž jsme ilustrovali na příkladu motorizované dopravy: když je zaveden nový článek technologie, jenž jednotlivec může nebo nemusí přijmout, záleží pouze na jeho volbě a nutně ZŮSTAT dobrovolným nemusí. V mnoha případech nová technologie změní společnost tak, že lidé jsou nakonec donuceni ji používat.)

• 128. Zatímco technologický pokrok JAKO CELEK neustále zmenšuje sféru naší svobody, každá další technická vymoženost JAKO TAKOVÁ vypadá jako potřebná. Elektřina, instalace vody a odpadu, rychlá komunikace na velké vzdálenosti... jak by člověk proti těmto věcem mohl vůbec, či proti jiným četným technickým vymoženostem, které učinily společnost moderní něco namítat? Bylo by absurdní bránit se například zavedení telefonu. Nabídl tolik výhod a nemá žádné nevýhody. Ale jak jsme vysvětlili v odstavcích 59 až 76, všechny ty technické vymoženosti společně vytvořily svět, kde osud obyčejného člověka není v jeho rukou či v rukou jeho sousedů a přátel, ale v rukou politiků, zástupců velkých korporací a vzdálených, anonymních techniků a byrokratů, na které jako jednotlivec nemá žádný vliv. (21) Stejný proces bude pokračovat také v budoucnosti. Vezměme si kupříkladu genetické inženýrství. Málokdo se bude bránit zavedení genetické techniky, která vymýtí dědičné choroby. Zdánlivě nikomu neškodí a uchrání před mnohými utrpeními. Ale veliké množství genetických vylepšení v součtu lidskou bytost promění v technicky produkt a nebude už svobodným výtvorem náhody (nebo Boha, záleží na vašem náboženském vyznání). _{21. (Odstavec 128) Protože mnohým lidem připadá paradoxní myšlenka, že by se velké množství dobrých věcí mohlo změnit ve věci špatné, ilustrujeme to jednou analogií. Představme si, že pan A hraje s panem B šachy. Pan C, šachový velmistr, se dívá panu A přes rameno. Pan A chce samozřejmì vyhrát, takže jestliže mu pan C ukáže nějaký dobrý tah, prokáže mu dobrou službu. Ale teď si představme, že pan C poradí panu A všechny tahy. Pokaždé prokáže panu A dobrou službu tím, že mu ukáže nejlepší tah, ale tím, žc za něho vyøeší VŠECHNY tahy, zkazí hru, protože hra už nemá pro pana A žádnou cenu, jestli za něho někdo provede všechny tahy. Situace moderního člověka je analogická situaci pana A. Systém ulehčuje člověku život nesčetnými zpùsoby, ale když to dělá, deprivuje ho tím, že řídí jeho osudy.}

• 129. Další důvod, proč technologie má takovou společenskou moc spočívá v tom, že v rámci určité společnosti technologický vývoj směřuje jen jedním směrem, který je neměnitelný. Jakmile byla nějaká technická inovace jednou přijata, lidé se na ní stávají obvykle závislí až do okamžiku kdy je nahrazena inovací další, dokonalejší. Na novém produktu technologie se lidé nestávají závislí jen jako jedinci, ale jako celý systém. (Představte si třeba, co by se stalo, kdyby se zhroutil dnešní počítačový systém.) Proto systém může směřovat jen jedním směrem - k vyššímu stupni technologizace. Technologie opakovaně způsobuje vzdávat se krok po kroku svobody - až do chvíle, kdy celý technologický systém bude svržen.

• 130. Technologie postupuje velikou rychlostí a ohrožuje svobodu v mnoha různých bodech zároveň (přelidněnost, pravidla a omezení, vzrůstající závislost jedinců na velkých organizacích, propaganda a jiné psychologické techniky, genetické inženýrství, invaze do soukromí pomocí kontrolních zařízení a počítačů atd.) Aby se odstranila JEDINÁ hrozba svobody, musel by nastat dlouhý, složitý sociální boj. Ti, kteří chtějí bránit svobodu, jsou zaplavováni neskutečným množstvím nových útoků a rychlostí, kterou se vyvíjejí, proto se stávají patetickými a přestanou klást odpor. Bojovat proti každé hrozbě zvlášť by bylo marné. Úspěchu by mohlo být dosaženo pouze bojem proti technologickému systému jako celku; ale to je revoluce, nikoli reforma.

• 13l. Technici (používáme zde termín v širokém smyslu k popisu každého, kdo se věnuje speciálnímu úkolu vyžadujícímu školení) mají tendenci být natolik pohlceni svou prací (svou náhradní činností), že jakmile mezi jejich technickou prací a svobodou nastane konflikt, téměř vždy se rozhodnou pro technickou práci. To je zřetelně viděl u vědecké práce, ale setkáváme se s tím i jinde: u pedagogů, humanitárních kolektivů, ochránců přírody, kteří neváhají s použitím propagandy nebo jiné psychologické techniky pro dosažení svých chvályhodných cílů. Korporace a vládní agentury neváhají, pokud to shledají užitečným, shromažďovat informace o jednotlivcích bez ohledu na jejich soukromí. Právním zastupitelstvím jsou často nepohodlná ústavní práva podezřelých a často naprosto nevinných lidí a dělají vše, co mohou dělat legálně (někdy nelegálně), aby jejich práva omezili nebo obešli. Většina učitelů, vládních úředníků a soudců sice věří v hodnoty svobody, práva na soukromí a v ústavní práva, ale jakmile se tyto dostanou do konfliktu s jejich prací, obvykle pokládají svoji činnost za důležitější. (Jednodušší společenské problémy se ukázaly jako nezvládnutelné, ale pokud se tyto dostanou do konfliktu s jejich prací, obvykle mají pocit, že jejich činnost je důležitější?).

• 132. Je známo, že lidé všeobecně pracují lépe a usilovněji, když touží po odměně, než když se snaží vyhnout trestu či negativním důsledkům. Vědci a jiní technici jsou motivováni hlavně odměnou, kterou dostávají za svoji práci. Ale ti, kdo se brání aby docházelo k technologické invazi do svobody, pracují proto, aby se vyhnuli negativnímu důsledku, s výsledkem, že je jen málo těch, kteří pracují dobře a vytrvale na tomto náročném úkolu. Kdyby reformátoři někdy dosáhli výrazného vítězství, které by se ukázalo schopným postavit pevnou hráz mezi nastávající erozí svobody vlivem technologického pokroku, většina by v úsilí ustala a obrátila pozornost k příjemnějším činnostem. Ale vědci by byli stále zaneprázdněni ve svých laboratořích a postupující technologie by - bez ohledu na bariéry - nelezla způsob, jak získat větší kontrolu nad jednotlivci a jak zvýšit jejich závislost na systému.

• 133. Žádná společenská opatření jako jsou zákony, instituce, zvyky či morální zákony nemohou poskytnout trvalou ochranu proti technologiím. Dějiny ukazují, že každé společenské opatření je dočasné; nakonec se změní nebo zhroutí. Ale technologické vymoženosti jsou v rámci určité civilizace stálé. Představme si, že bychom dospěli k nějakému společenskémuu opatření, které by lidské bytosti chránilo před používáním genetického inženýrství, nebo je chránila před takovým, které by ohrožovalo jejich svobodu a důstojnost. Technologie by čekala a dřív nebo později by bylo toto společenské opatření bylo zrušeno. Vzhledem k rychlosti s jakou změny v naší společnosti probíhají by k tomu došlo pravděpodobně dříve. Genetické inženýrství by do sféry naší svobody podniklo invazi a tato invaze by byla nevratná (pokud by se celá technologická civilizace nerozpadla). Dosažení změn pomocí společenských opatření je - jak vidíme v událostech kolem legislativy na ochranu životního prostředí - pouhá iluze. Před několika lety se zdálo, že byly stanoveny bezpečné zákonné nástroje na ochranu společnosti před alespoň NĚKTERÝMI, tedy nejzávažnějšími příčinami poškozování životního prostředí. Jakmile se změní politický vítr, začne se tento obranný systém rozpadat.

• 134. Ze těchto zde uvedených důvodů je zřejmé, že technologie je mocnější společenskou silou než potřeba svobody. To tvrzení ale vyžaduje důležité upřesnění. Zdá se, že v období několika nastávajících desetiletí industriálně-technologický systém projde vážnými otřesy, které způsobí ekonomické a ekologické problémy a především problémy lidského chování (odcizení, rebelie, nepřátelství a další sociální a psychické potíže). Doufáme, že tyto otřesy, které systém pravděpodobně postihne, budou příčinnou jeho pádu, nebo přinejmenším jeho oslabení, takže dojde k revoluci, která bude úspěšná. Potom dokáže touha po svobodě, že je mocnější silou než jsou technologie.

• 135. V odstavci 125. jsme použili analogie slabého souseda, okrádaného silným sousedem, který sebral všechnu jeho půdu tak, že ho přinutí k řadě kompromisů. Ale teď si představme, že silný soused onemocní a nebude schopen se bránit. Slabý soused může pak donutit silného, aby jeho půdu vrátil, nebo ho může zabít. Pokud ho nechá při životě a jen ho přinutí, aby půdu vrátil, byl by blázen, protože jakmile se silný soused uzdraví, zase všechnu půdu zabere. Jediná rozumná alternativa je pro slabšího souseda a dokud k tomu má příležitost silného souseda zabít. Stejně tak musíme industriální systém zničit, dokud je nemocný. Jestliže přistoupíme na kompromis a necháme ho aby se ze své nemoci uzdravil, všechnu naši svobodu nakonec rozmetá.

• 136. Pokud si někdo ještě porád myslí, že je možné tento systém reformovat tak, aby nebyla svoboda technologií ohrožena, ať si uvědomí, jak neobratně a většinou neúspěšně se naše společnost vypořádala s daleko jednoduššími a jasnějšími společenskými problémy. Tento systém - kromě jiného - nedovedl zastavit ani destrukci životního prostředí, politickou korupci, obchod s drogami či domácí násilí.

• 137. Vezměme například problém životního prostředí: tady je konflikt hodnot jasný: ekonomická výhodnost versus zachování přírodních zdrojů pro naše vnuky. (22) Ale k tomu tématu jsou slyšet jen bláboly těch, kdo mají moc, matou pojmy a nevznikla jasná, trvalá strategie aktivit a neustále zvyšujeme množství ekologických problémů, s nimiž naši vnuci budou muset žít. Pokusy řešení ekologických problémů sestávají z bojů a kompromisů mezi různými frakcemi, z nichž některé mají chvíli převahu. Linie boje se mění podle situace veřejného mínění. Není to racionální proces a nevede k včasnému a úspěšnému řešení problému. Velké splečenské problémy, pokud budou vůbec vyřešeny, jsou zřídka nebo nikdy řešeny podle racionálního, propracovaného plánu. Řeší se samy v procesu, kdy různé skupiny prosazující vlastní (obvykle krátkodobý) osobní zájem (23) aniž by dospěly (většinou šťastnou náhodou) k nějakému více či méně stabilnímu modu vivendi. Pravidla, formulovaná v odstavcích 100 až 106, zpochybňují, zda racionální, dlouhodobé sociální plánování může být vůbec úspěšné.

_{22. Zabýváme se zde konfliktem hodnot v rámci hlavního proudu. Pro zjednodušení vynecháváme z obrazu outsidera hodnoty, jako že je volná příroda dùležitìjší než ekonomické blaho člověka. 23. Osobní zájem není nezbytně MATERIÁLNÍ. Mùže spočívat v naplnění nějaké psychologické potřeby, například v prosazování nějaké ideologie či náboženství.}

• 138. Je jasné, že schopnosti lidstva řešit i relativně přímočaré společenské problémy je přinejlepším velice omezená. Jak tedy chce daleko složitější a subtilější otázky smíření svobody s technologií řešit? Technologie nabízí významné hmotné výhody, zatímco svoboda je abstrakce, která znamená různé věci pro různé lidi a její ztrátu lze lehce zakrýt propagandou a květnatými řečmi. (oprávněné zásahy do svobody). Toto není jen náš názor. Významní sociologové (např. Q. Wilson) zdůraznili význam socializace lidí efektivnějším způsobem.

• 139. A povšimněte si důležitého rozdílu: Řekněme například, že naše ekologické problémy jednou budou vyřešeny podle nějakého racionálního, propracovaného plánu. Ale pokud se tak stane, bude to jen proto, že řešení problémů je součástí dlouhodobého zájmu tohoto systému. Ale zájmem tohoto systému NENÍ chránit ani svobodu, ani autonomii malých komunit. V zájmu systému je naopak co nejdůkladnější kontrola lidského chování.(24) Tedy zatímco praktické důvody nakonec mohou přinutit systém, aby k ekologickým problémům zaujal nějaký racionální, prozíravý postoj, praktické důvody jej stejně donutí ještě účiněji regulovat lidské chování.(nejlépe nepřímými prostředky).

_{24. Upřesnění: v zájmu systému v některých oblastech může být povolit jistou předepsanou míru svobody. Například ekonomická svoboda (s vhodnými limity a omezeními) se ukázala jako účinná v ekonomickém růstu. Ale zájmem systému je jen plánovaná, omezená svoboda s předepsanými podmínkami. Jedinec musí být pořád držen na vodítku, i když je toto vodítko někdy dost dlouhé. (viz odstavce 94, 97).}

KONEC

(český překlad Evžena Švába vydala Votobia v 1997, překlad v roce 2022 upravil Miloš Vojtěchovský)

Theodore John ("Ted“) Kaczynski (1942) označovaný jako Unabomber je americký vědec, matematik, společenský kritik, "anarchista" a "neoluddista". Dopisové bomby, které rozesílal poštou zabily celkem tři osoby a 23 dalších poranily. Při soudním líčení jako motiv svého činu uvedl, že šlo o protest proti rozvoji technologií a obecně proti technickému pokroku. Po několika měsících od zveřejnění Manifestu byl Kaczynski dopaden. Dnes je vězněn v ADX Florence v Coloradu, jeho občasné recenze na vědecké publikace zveřejňují noviny jako je New York Times, roku 2010 vyšla jeho kniha "Technologické otroctví"a v roce 2016 "Anti-Tech Revolution: Why and How". Kaczynski byl výjimečně nadane dítě (jeho IQ mělo index 167) a narodil se polským rodičům v Chicagu. V 16 letech začal studovat matematiku na Harvardově Universitě, kde byl jeho učitelem významný logik Willard Van Orman Quine. V letech 1959 a 1962 se na universitě účastnil několika experimentů v rámci tajného programu (CIA) M-KULTRA. Dostudoval v roce 1962 a zapsal se na University of Michigan, kde získal titul PhD v matematice se zaměřením na geometrickou teorie funkcí. jeho disertační práce nesla název "Hranice funkce". V roce 1967 byl jmenován odborným asistentem na katedře matematiky při University of California v Berkeley. V roce 1971 se přestěhoval k rodičům do Lombardu, stát Illinois a o dva roky později do Lincolnu v Montaně, kde vedl jednoduchý život bez elektřiny a tekoucí vody. Studoval knihy o sociologii a politické filozofii, četl například díla filosofa Jacquese Ellula a postupně dospěl k názoru, že varovat lidstvo před nebezpečím technologicky vyspělé civilizace lze jen násilím. Rozesílat bomby významným představitelům technického establishmentu Kaczynski začal v roce 1978. V průběhu 17 let sestrojil a rozeslal dopisové bomby, které zabily tři lidi a zranily 23 dalších. Protože k těmto útokům docházelo často na univerzitách, nebo leteckých společnostech, zatím neznámý útočník měl přezdívku "Unabomber" (University and Airline Bomber). Unabomber poslal roku 1995 na adresu FBI dopis a rukopis, známý jako "Unabomberův manifest", v němž oznámil, že své útoky ukončí. "Manifest", či jeho části po dohodě s FBI otiskly časopisy a noviny jako Penthouse, The New York Times a The Washington Post. Ukázku z Manifestu si přečetl bratr Teda David Kaczynski, který rozpoznal některé výrazy a nakonec svá podezření o identitě atentátníka oznamil FBI. 3. dubna 1996 byl Ted Kaczynski ve lesním srubu v Lincolnu zadržen. Vyšetřovatelé zde našli materiály potřebné k výrobě výbušnin, dopisy adresované FBI a článek, který měl souvislost s Unabomberovým Manifestem. Podle Kaczynského právníků jejich klient trpěl duševní chorobou (schizofrenií), což sám Kaczynski rezolutně popřel. Podle soudního psychiatra byl zadržený způsobilý soudnímu a trstnímu řízení. 7.ledna 1998 se neuspěšně pokusil Kaczynski o sebevraždu a v květnu 1998 byl odsouzen za vraždy k doživotí bez možnosti podmínečného propuštění.

Zpracováno podle údajů na české a anglické Wikipedii.

https://we.riseup.net/assets/389236/Kaczynski%2BAnti-Tech%2BRevolution%2BWhy%2Band%2BHow.pdf

BEYOND MEDIA TEXTS 2