The Next Layer aneb vznikající kultura Open Source
The Next Layer aneb: vznikající kultura Open Source
Studie pro připravovanou publikaci v rámci festivalu PixelAche (1) Armin Medosch, Londýn/Vídeň, 2006 - 2007
viz: servus.at/thenextlayer.org/
Nejdřív jsme měli mediální umění. V počátcích elektronické a digitální kultury se stalo mediální umění důležitým prostředkem pro zachycení vztahu mezi společností a technologií i pro výzkum nových postupů a kulturních technik. Digitální kultura vytvořila také prostředí pro kritiku temných zdrojů, ye kterých počítačová kultura vznikala, tedy vojensko-průmyslového komplexu; v tomto kulturním prostředí vznikla také řada utopických a elegantních modelů použití technologií, včetně nových druhů interaktivity, senzorických rozhraní a participativních mediálních technik. Ale tato spíš kritická, rovnostářská a participativní část novomediálního umění byla často ve stínu jeho obdivované high-tech a high-artové podoby. Toto „hi-tech“ mediální umění konceptuálně vzniklo propojením postmoderních mediálních teorií s techno-imaginací části počítačových věd a nové vlny kybernetiky. Jenže hi-tech novomediální umění, které se vzdalo kritické pozice ke kapitalistické apropriaci technologií jako stimulantu ekonomického růstu a podivně paradoxních představ o pokroku, bylo úspěšné v procesu institucionalizace a v získávání podpory od elit, ale u jiných společenských skupin vyvolalo zápornou kritiku. Mediální hi-tech umění se regresivně drží představy umělce jako osamělého génia, který v ekonomice poptávky a nabídky vyrábí artefakty a pro sebe za ně nárokuje autorská práva.
V 90 letech nahradilo novomediální umění něco, čemu říkám The Next Layer (Příští, nebo další vrstva, nechávám v původním tvaru, poznámka editora) jinak řečeno: Open Source Culture (Kultura otevřeného zdroje). Netvrdím že hackeři - tedy hlavní aktéři Open Source Culture (dále OSC, poznámka editora) jsou nutně umělci nových médií. To by nedávalo smysl, protože jejich práce, motody jejich práce a kontext, v jakém jejich práce probíhá, se od oblasti novomediálního umění liší. Prostě tvrdím, že novomediální umění svoji důležitost ztratilo, protože vznikla kultura OSC. Jedná se zde o mnohem větší komunitu účastníků, než u úzce definovaného oboru novomediálního umění. Kultura OSC není tak elitářská a nezakládá si na své vyjímečnosti, a je naopak založen na myšlence inkluze a spolupráce. Místo aby se spoléhal na vlastnická práva a na kontrolování duševního vlastnictví, prozkoumává OSC kultura hraniční polohy nové, rovnostářské kultury, založené na myšlence sdílení a spolupráce.
V několika dalších odstavcích se pokusím mapovat několik zásadních vlastností kultury OSC. Kultura OSC se mohla rozvinout díky Svobodnému a Open Source Softwaru (FreeSw a OSSw). Přesto se tu jedná o něco víc, než o pouhé kódování a psaní počítačových programů. Kultura OSC je jako každá opravdová kultura založena na ideji sdílených hodnot a na lidském společenství.
V kultuře OSC se jedná o vytváření něčeho nového, ať už je to počítačový program, artefakt nebo sociální platforma. Sdílí hodnoty, které jsou příznačné pro řemesla, tedy na znalosti a zvládnutí práce s různými druhy materiálu a správných výrobních postupů. Jsou to ale „otevřené zdroje“, které dosahují za rámec profese řemeslné výroby, jde o myšlenky prosazování volného přístupu k výrobním prostředkům (místo jejich pouhého „vlastnictví“). Tento tvůrčí akt zahrnuje nejen práci, ale i hravost, experiment a radost ze sdílení výsledků vlastní práce. V kultuře OSC musí všichni mít právo vytvářet nehmotné i hmotné hodnoty, právo se vyjadřovat, právo učit se, i učit ostatní, právo slyšet a být slyšen.
Kultura OSC není jakási vyšeptalá varianta násilného kolektivismu a staromódní úvah o „smrti autora“. Není to kultura, ve které se má jednotlivec rozplynout, ale kultura, kde se stane naopak viditelnější, je aktivním účastníkem výrobního procesu, tedy procesu, který se týká jednoho, několika nebo tisíce pracovníků.
V základech hodnotového systému kultury OSC je přesvědčení, že vědomosti mají být součást sdílených, veřejných statků. Aby společnost mohla prospívat jako celek, musí být všechno, co jsme jako lidstvo zjistili, dostupné pro všechny. V mnoha ohledech a všude, kde to jde, je to kultura založená na ekonomice daru. Všichni zbohatneme, pokud vlastní práci věnujeme do sdílené množiny obecně dostupných předmětů. Nejde zde o zmatenou podobu jakéhosi altruismu, spíš o jistý druh obecně prospěšného sobectví. Všechno se pomalu - jako součást jakési přátelské soutěže vyvíjí, protože všichni usilují o dozažení něčeho, co by se mohlo stát lepším, rychlejším, krásnějším nebo nápaditějším. Kultura OSC je kultura rozhovoru a jako taková je podmíněna sítí mnohočetných rozhovorů, probíhajících v různých vrstvách a rovinách jazyka, kódu a artefaktů. Zásadním východiskem je podmínka, že organizace práce je určována osobní motivací jednotlivce a nikoliv manažerskou hierarchií a „hodnotami akcionáře“.
Pro kulturu OSC znamenal velký rozkvět vznik Linuxu a internetu, ale nesmíme zapomenout, že její kořeny jsou mnohem hlubší, že tyto dějiny nezačaly těžkostmi, které měl Richard Stallman s ovladačem pro svojí tiskárnu. Historické linie sahají k svobodně a nezávisle uvažujícím revolučním umělcům a řemeslníkům 19 století. V poslední době čerpá z prostředí lidových protiimperialistických osvobozeneckých hnutí, které se objevily po druhé světové válce, ze samoorganizující se kultury politických hnutí 60. a 70. let, jako jsou afroamerické iniciativy za občanská práva, feminismus, hnutí LGBT (lesbická, gay, queer a transgender), z první a druhé vlny hackerské kultury, punku, DIY kultury, squatterského hnutí, levicového kritického umění a z praxe mediálního umění.
Co se týká politické ekonomie by mohla kultura OSC znamenat důležitý bod obratu ve vývoji, protože usiluje o osvobození nových technologií ze sféry kapitálu. Co bychom měli vyrobit a pro jaké společenské skupiny zavisí na těch, kdo věc sami vyrábějí, tedy na programátorecha vývojářích. Technologický vývoj tak není poháněna chamtivostí, ale hlubokou vnitřní motivací pro vytváření věcí, motivována uznáním za přínos pro společenství. Navzdory tomu není kultura OSC nějakou antikapitalistickou ideologií, i když nabízí možnost kapitalismus měnit zevnitř, což se ostatně už děje. Kultura OSC si musí nepřetržitě uvědomovat, že kapitalismus dokáže přizpůsobovat, přijímat, kooptovat a podřizovat prvky progresivních hnutích a jejich myšlenky a použít je ve vlastním zájmu. "Digitální revoluci“ si už jednou pro sebe nárokovali pravicoví libertariáni kolem časopisu Wired a jejich republikánští spojenci, jako je Newt Gingrich a skupiny amerických kybernetických guruů od George Gildera po Nicholase Negroponteho. Zkušení kapitalisté podnikající s otevřeným zdrojovým kódem poslední dobou používali výrazy jako Web 2.0 a Sociální software k zamlčení skutečnosti, že tyto myšlenky vyšly z prostředí kultury OSC, nebo z komunit síťové kultury v 90 letech a na počátku 21. století. Kreativita digitální komunity je znovu společenstvím nových a starých mediálních magnátů zneužívána. Next Layer přichází v momentě, kdy je kapitalismus silnější než byl kdykoli předtím a vzniká v samotném jeho středu. A to je na tom to krásné. Nelze jej zachytit ani řečí mainstreamu ani jazykem undergroundu. I když se to kapitalistická média, vystrašená z přízraku komunismu i komonismu pokouší všemožně zakrývat, Kultura Open Source se stala novým středním proudem. Nicméně nemá smysl se uchylovat k jazyku studené války a k uvažování v binárních protikladech.
Next Layer v sobě ukrývá nejen příslib, je také hrozbou. Přichází ve chvíli, kdy se nás pravicoví vůdci snaží donutit, abychom uvěřili, že jsme uprostřed nekončící „války proti terorismu“ protože chtějí posílit své nástroje útlaku a nástroje dohledu. Díky takové taktice se jim podařilo urychlit technologickou infrastrukturu společnosti kontroly. Takový vektor technologického rozvoje je symptom paranoického uvažování. 25 let nadvlády neoliberalismu v americkém impériu rozleptalo občanské svobody a lidské hodnoty. Vzdělávací systém se proměnil v masokombinát, který produkuje inženýry, na výroku vlastních digitálních panoptikonů. V tajných laboratořích Velká Věda vyrábí nové a děsivé nano-/bio-technologie. Měšťácká inteligence se mezitím zastavila, protože už tento svět nechápe, nicméně stále ovládá divadla, nakladatelství a univerzity. V té situaci je lepší, když není kultura OSC považována za politické hnutí. The Next Layer hledá způsob jak nenápadně růst a rozšiřovat se zaplněním výklenků, zákoutí a skulin, které nachází ve strukturách militantního a imperialistického represivního režimu. Odkud po určité době vytryskne jako průzračný pramen z podloží kalného ledovce.
The Next Layer byl projekt publikace Armina Medosche o hnutí Open Source Culture. Projekt podpořili v roce 2006 Franz Xaver a Medienkunstlabor v Grazu. Úryvky textu jsou založeny na rozsáhlém výzkumu o hackerech svobodného softwaru a o aktivistech hnutí Otevřeného zdrojového kódu.
Materiály budou včas zveřejněny na http://theoriebild.ung.at/
theoriebild.ung.at/view/Main/TheNextLayerDraft
v roce 2006 přeložil Miloš Vojtěchovský, překlad upraven v roce 2021
Poznámky:
1. PixelACHE (aka PikseliÄHKY) je festival pro electronické umění a subkultury. Organizace Piknik Frequency v Helsinkách. Pro aktivity různých mezinárodních grassroot sítí a komunit jako jsou VJ komunita, media aktivisté, open source komunita a demoscény. Každoročně probíhá v Kiasma Museum of Contemporary Art v Helsinkách, někdy jinde - Stockholm (2004), Bratislava (2003), New York (2003) a Montreal (2003).
Armin Medosch (1962 - 2017) byl rakouský umělec, kurátor, teoretik a kritik. Zabýval se mediální kulturou, bezdrátovními sítěmi, online komunitami a uměním a technopolikou. Medosch napsal knihu o mezinárodním uměleckém a technologickém hnutí New Tendencies (2016). Získal doktorát v oboru umění a výpočetní technologie na Goldsmiths London (2012). Armin Medosch vystudoval německou literaturu a filozofii na univerzitě ve Štýrském Hradci (1982–1985) a divadelní režii na Hudební a dramatické akademii v Grazu (1982–1985). V roce 1986 založil uměleckou skupinu Radio Subcom a v letech 1989-1992 se účastnil uměleckých festivalů (Ars Electronica). Pracoval jako novinář pro ORF a Radio Ö1. V letech 1992-1994 spoluzaložil v Rostocku projekt STUBNITZ Kunst-Raum-Schiff a organizoval výstavy a sympozia v Rostocku, Hamburku, Malmö a Petrohradu. Se Stefanem Iglhautem a Florianem Rötzerem v roce 1995 kurátorsky připravil projekt výstavy a sympozium Telepolis v Lucembursku, věnovaný interaktivnímu a propojenému městu. V letech 1996 až 2002 byl spolueditorem weportálu Telepolis: The Magazine of Netculture (společně s Florianem Rötzerem). Od roku 1997 působil v Londýně, kde se podílel na přípravě pravidelných akcí Cybersalon, zapojil se do samovzdělávací instituce University of Openess a zorganizoval konferenci Art Servers Unlimited (s Manu Luksch, 1998). Vyučoval na Ravensbourne College v Londýně (2002-07) interaktivní digitální média. V roce 2002 spoluorganizoval workshop bezdrátových komunitních sítí v bootlabu v Berlíně „Ber/Lon" - Berlín/Londýn. V roce 2004 uspořádal výzkumnou rezidenci NinePin u Scan Network v jihozápadní Anglii, kde zkoumal skutečné a virtuální přístavy a jejich roli kulturních socioekonomických center přenosu, gatekeepingu a kontroly v rámci projektu Ports.Kurátor výstav Waves (Riga, 2006; Dortmund, 2008) a Fields (Riga, 2014) a organizoval konference Goodbye Privacy (Ars Electronica, 2007) a Creative Cities (Vídeň, 2009). Společně s Brianem Holmesem založili v roce 2009 pracovní skupinu Technopolitics. Jeho projekt Tracing Information Society a Technopolitics Timeline byl součástí výstavy Social Glitch: Radical Aesthetics and the Consequences of Extreme Events v Kunst Raum Niederösterreich (2015) později v MAK Vienna (2016), a nGbK Berlin (2017) i jinde. Byl pravidelným hostem mezinárodních konferencích o digitální kultuře a často se podílel na jejich organizaci. Přispíval články a eseje do mnoha knih, katalogů, časopisů a novin. podle biografie na http://monoskop.org
