Média a budoucnost touhy

From Vasulka Kitchen Wiki
Revision as of 10:05, 22 August 2020 by Alef (talk | contribs)
Jump to navigation Jump to search

Gene Youngblood - Masmédia a budoucnost touhy

Nové orgány vnímání vznikají jako důsledek potřeby. Vybičuj tudíž potřeby, abys posílil vnímání.“ Jalaludin Rumi, 1273 A.D.

Tento esej se dotýká reality, masmédií a lidské touhy. Pokusím se prozkoumat účinek masmédií na identitu jednotlivce, na sociální historii a na evoluci lidstva. Můj základní předpoklad zní, že průmyslová civilizace se nachází právě ve stavu vývojové krize, ohrožující naše samotné přežití a že analýza toho, jakou roli hrála masmédia ve vývoji lidstva by mohla naznačit, zda budeme schopni zabránit, aby se tato krize proměnila v katastrofu.

Ptáme-li se, jak působila masmédia během lidského vývoje, vlastně se tím dotýkáme také daleko obecnější otázky: který důsledek průmyslové revoluce je ten nejdůležitější? To, že jsou masmédia kulturní odvětví průmyslového systému, činí možnost jejich vlivu možným a zároveň nevyhnutelným. Masmédia tvoří techno-ekonomické základy toho, co lze označil jako kulturní průmysl, nebo jako průmysl vědomí, což je fenomén, který pokládám za konečný projev industriální rovnosti a za bezprostřední hrozbu pro identitu jednotlivce, pro společenské dějiny a vývoj lidstva. Pokusím se dokázat, že hlavním důsledkem průmyslové revoluce je to, že nás díky rozmachu masmédií dovedla do historické a evoluční slepé uličky, ze které nejspíš není úniku.

Chci poukázat nejen na skutečnost této krize, ale i na to, že byla způsobena masmédii, že jedině jejich celkovou přestavbou – jedině kompletní „přestavbou“ jejich strukturního a funkčního uspořádání – můžeme zabránit, aby se tato krize proměnila v katastrofu. Chci také ukázat, že i když máme nástrojové systémy vhodné pro takovou přestavbu k dispozici, téměř jistě k tomu nebudou použity. Protože rekonstrukce masmédií by vyžadovala zapojení médií samotných, přičemž hlavní jejich funkcí je zachovat svoji povahu a udržovat tak i průmyslový systém, který jejich provozování umožňuje a hlavně kvůli němuž jsou nepostradatelné.

Oprávněnost tohoto základního předpokladu se pokusím předvést pomocí šesti předpokladů, z nichž každý tvoří zvláštní diskurz a ztělesňuje vlastní a specifický referenční rámec.

Prvním předpokladem je, že vývoj lidstva je výsledek kulturního, nikoliv genetického procesu. Tím mám na mysli, že biologický vývoj druhů je podřízen do té míry kulturním dějinám, že to co určuje naše chování a chování, co určuje naléhavost přírodního výběru je kultura. Z toho vyplývá, že prostředí, v němž žijeme a s nímž jsme - ve snaze o přežití jako genetické populace - propojeni, není ani tak fyzické prostředí či biosféra, ale spíš symbolické prostředí, kultura, případně to, čemu říkám videosféra1.

Druhým předpokladem je, že uvnitř každé industriální společnosti utváří kulturu a udržují ji čtyři druhy masmédií – televize, rozhlas, tisk a film. Masmédia jsou tedy rozhodujícími faktory lidské evoluce, protože ovlivňují kulturu, která pak určuje naše chování, a chování pak podmiňuje nutnost přírodního výběru. Ovšem vlivem procesu, který bychom mohli označit jako neadaptivní percepční imperialismus se vnitřní uspořádání centralizovaných masmédií stává příčinou hlubokého kulturního úpadku.

Třetím předpokladem je, že zakoušíme cosi, čemu říkám globální eko-sociální krize. Tím mám na mysli veškeré společenské problémy týkající se komunikace a jsou důkazem nekontrolované či vymknuté evoluce – evolučního procesu uvnitř průmyslové společnosti, který ona sama neovládá a proto svoje přežití ohrožuje. Eko-sociální krize je celosvětová, ale lze ji vnímat jako symptom strukturálního uspořádání Spojených států jako jediného industriálního národa2. Čtvrtý předpoklad zní, že eko-sociální krizi vymknuté evoluce způsobila masmédia jako rozhodující faktor toho evolučního procesu, a že vyřešit ji lze jen celkovým „převrácením“ strukturního a funkčního systému masmédií. Tím mám na mysli, že samotné principy masové komunikace s publikem (tak jak jej dnes veškeré průmyslové národy provozují), a to nezávisle na obsahu či technoekonomickém aparátu, do něž jsou implementované, je ta nejdestruktivnější síla, která musí být za každou cenu historicky bezpříkladnou komunikační revolucí překonána.

Pátý předpoklad zní, že pro tu revoluci, jež by se mohla stát jistou formou strukturního a funkčního převratu, který je potřebný pro řešení eko-sociální krize, máme nyní vhodné nástroje. Zdá se, že čistě technický aspekt takového potenciálu tvoří šest nástrojových systémů, které se právě rozvíjejí jako oddělená odvětví. Jsou to: 1) kabelové komunikační sítě, například kabelový televizní průmysl či telefonní systém; 2) přenosné vybavení pro nahrávání videa; 3) systémy pro publikování filmu jako videodisk a videokazeta; 4) domácí počítače a informační vybavení; 5) domácí komunikační satelity a 6) nové domácí informační zobrazující nástroje jako jsou velkoformátové televizní obrazovky a faxové terminály s tiskovým výstupem.

Předtím než se dostanu k šestému předpokladu, bych rád podotkl, že takové myšlenky lze možná odsoudit jako utopický futurismus, protože dějiny Ameriky jsou dějinami futurismu, a že s podobnými náměty se téměř nesetkáváme v jiném kontextu než ve futuristickém. Avšak zde nejde o takový druh textu a mýlí se, kdo by ho za takový pokládal. Duch, v němž text vznikl a rámec, v němž ho budete nejúčinněji číst, je duch revoluce. Nepředpovídám, že nastane zítra. Upozorňuje jen na to, co by se mělo stát dnes. Vysílám zde výstražný signál a chtěl bych podpořit vyhlášení mobilizace. Měli bychom se zaměřit na alternativní modely přítomnosti, protože budoucnost vynalézáme tím, co děláme dnes spíš než na model alternativní budoucnosti. A pokud budeme pokračovat v tom co děláme dnes, směřujeme do záhuby.

Píši to na pozadí zdánlivě nezvladatelné krize.3 Nacházíme se ve věku apokalypsy, jelikož si už nejsme jistí, jestli jako lidský druh přežijeme. Význační vědci, působící v různých oborech vědění se shodnou na tom, že jsme spustili řetězec politických, vojenských a socio-kulturních krizí, které se možná ukážou jako nezvladatelné. Známe, co Řekové neznali: neurčitost. V posledních dvaceti letech je neurčitost endemická, všude panuje pochybnost, jestli je náš aparát industriální civilizace vůbec životaschopný. Opakovaně poukazujeme na nefunkčnost našeho společenského systému a mezitím se příznaky krize neustále zhoršují. Instituce, které budujeme proto abychom naši svobodu a šance na naše přežití upevnili, se staly industriálním kolosem, který - jak se zdá – neslouží k naší ochraně, jako ohrožují nás. Jsme zajatcem gigantických systémů, které se vymkly naší kontroloe, systémů, které představují přesný opak našich vysněných cílů a vlastně napomáhají k problémům, které by naopak měly řešit. Večer už nejdeme spát s pocitem bezpečí a ráno nevstáváme s jistotou, že nás ta obří mašinérie organizované společnosti posouvá dál. Takový výhled je děsivý. Vším prostupuje loupežnická paranoia a jsme přesvědčeni, že dostupný lék není pro ty, kdo by ho použili.

Předpokládám, že ten pocit bezmoci je způsoben neschopností starých vzorců myšlení, neschopností se postavit čelem k této historicky výjimečné situaci. Nemůžeme přece hledat řešení, aniž bychom správně byli schopni rozeznat problém, a je celkem běžné přistupovat k problémům špatně. V eseji se pokusím popsat problematiku individuální svobody a společenského přežití, položit politicky platné otázky – protože eko-sociální krize dosáhla takévého stupně hlavně proto, že si ve veřejné diskuzi, legislativních orgánech, vzdělávacích programech a na školách ony správné a zásadní otázky prostě neklademe.

Když se díváme do oken, oken masmédií, zejména televize, všechny ty problémy tam spatříme. Rozrostly se natolik, že by bylo zbytečné je zde vyjmenovávat. Dovolte mi je – povrchně, jak se může zdát – označit za problémy, které jsou výsledkem naší neschopnosti představit si svět bez nich, tedy po jiném světě toužit. Směřuji k pointě, která nesouvisí ani tak s těmi konkrétními problémy, jako spíš s rámcem, skrze nějž je vnímáme. Máme totiž tendenci k tomu, že oddělujeme problémy od jejich širšího rámce. Tedy tendenci se zaměřit spíš na viděné, než na náš modus vidění. Pokusím se naznačit, že naše problémy nespočívají v tom, co oknem vidíme, ale v oknu samotném; nikoliv to co je viděné, ale náš způsob vidění. Tvrdím, že místo abychom se zabývali způsobem produkce a vytváření, musíme se zaměřit na způsoby našeho myšlení, vnímání a komunikace.

To nás přivádí k šestému předpokladu. Největší politická výzva, které dnes industriální společnost čelí, je výzva uspíšit a uskutečnit revoluci v komunikaci. Jinými slovy: eko-sociální krize a nové nástroje videa umožňují a implikují vytvoření nových forem politiky, které bych nazval kulturní politikou. Tím mám na mysli politické hnutí, spojující snahy a cíle stávajících politických hnutí do jednoho všezahrnujícího plánu: celkového „převrácení“ struktury a (změny) fungování centralizovaných masmédií.

V následujících řádcích a v knize, z níž tento esej pochází chci formulovat filozofické a teoretické základy této nové kulturní politiky, podnítit a podpořit tím vyvoření nového typu politického aktivisty, kterého lze nazvat kulturním pracovníkem. Našim cílem – nás jako kulturních pracovníků - je kultivovat prostředí názorů volajících po rekonstrukci masových médií. Zatáhnout za nit, která by odhalila základní texturu z níž je průmyslová civilizace tvořena, znamená vtáhnout tuto otázku do hlavního proudu veřejné debaty jako nejdůležitější téma politiky současnosti. Pokud chceme, aby náš svět fungoval, nejde ani o akademickou domněnku, ani o futuristický sen, ale o politický imperativ. Aby se to podařilo, musíme být schopni vzbudit důvěru v lidech a artikulovat politicky odpovídající požadavky pro formování nového společenského systému. Právě k tomuto cíli a v tomto revolučním duchu následující úvaha vznikla.

Komunikační revoluce

Zastavme se nejdřív u tvrzení, že nové nástroje videa mohou akcelerovat historicky bezpříkladnou revoluci, odehrávající se ve struktuře a funkci masmédií. Potenciál bude jasný, pokud budeme tyto nástroje vnímat ne jako nezávislé jednotky, ale jako součástky (součásti) jediného, integrovaného, celonárodního telekomunikačního systému, který by zahrnul, proměnil, doplnil a v některých případech dokonce nahradil provozní systém stávajících masových médií. Ten hypotetický systém dále nazývám Národní informační pomůcka.

Pokud přijmeme takovou představu komunikační revoluce a použijeme ji na ten soubor nástrojů, pokusím se naznačit, že je teoreticky možné je sjednotit a organizovat tak, že díky nové struktuře můžeme docílit „převrácení“ industriálního organizačního principu. Ten je nejen zdrojem strukturní a funkční identity naší společnosti obecně, ale zejména jejích masových komunikačních subsystémů. Organizační průmyslový princip je - zjednodušeně řečeno - princip centralizované masové produkce a distribuce. Projevuje se a realizuje prostřednictvím struktury a funkce jakéhokoli techno-kulturního systému, určeného pro tento účel a zahrnujícího téměř veškeré nástroje a instituce industriální společnosti.

Společenské subsystémy masové komunikace jsou - vedle dalších společenských subsystémů - zvláštním případem průmyslového sebe-organizujícího principu: díky jejich struktuře a díky jejich funkcím dochází k zavedení principů centralizované, jednosměrné masové veřejnosti a k neadaptivní distribuci poselství (zpráv). Proto je hlavní funkcí masmédií zprostředkovávat centralizované výstupy – centralizované masové produkce a jednosměrnou masovou distribuci symbolických zpráv určenou masovému publiku.

Pokud bychom pak „revoluci“ označili jako radikální změnu povahy systému, měli bychom z toho vyvodit, že ve struktuře a ve funkci masových komunikačních systémů ještě podobná revoluce neproběhla. Ačkoliv mnohé události v dějinách masmédií označujeme za revoluční, rozdíly spočívaly spíš ve gradaci než v druhu. Změnily se způsoby kódování poselství v rámci masové distribuce (tisk, filmy, rádio, televize) nebo počet těch, kterým jsou tato poselství simultánně směrována (narůstající zúčastněné publikum); ovšem v průběhu těch „revolucí“ nedošlo k žádné (zásadní) změně uvnitř industriálního organizujícího principu centralizovaného, jednosměrného masového publika a změně v neadaptivním způsobu šíření poselství - což jsou vlastnosti veškerých masových komunikačních systémů od vynálezu jejich mobilního typu.

Až dnes - a pouze díky elektronickému zpracování informace a telekomunikačním systémům, je možnost skutečné a radikální revoluce poprvé reálná. Je to z toho důvodu, že komunikační revoluce je jediným možným důsledkem ještě všeobecnější a hlubší revoluce uvnitř elektronické vědy – je to revoluce, která probíhá už více než pětadvacet let. Je stále jasnější, že Elektronická revoluce by mohla mít na naše životy tak dalekosáhlé dopady, jako měla průmyslové revoluce na společnost v 19. století. 4Mohla by mít větší dopad na lidské dějiny a myšlení než renesance. Mohla by vlastně mít hlubší vliv na rozvoj lidstva než jakákoliv jiná událost v dějinách, včetně vynálezu kola, elektřiny, knihtisku a telefonu. A konečně by nás mohla – a musí, jak se pokusím dokázat – přenést radikální transformací identity moderních civilizací z Průmyslového do Kybernetického věku.

Je třeba uvést, že taková revoluce by byla daleko hlubší než pouhý posun ve vlastnictví či moci; neznamenala by jen vybavení novými nástroji, ale také radikální převrat hodnot, kterým slouží. A ze všech nástrojů, používaných muži a ženami jsou daleko nejdůležitější ty, které zprostředkovávají komunikaci. Vynálezy a zlepšování komunikačních technologií najdeme všude v umění a ve vědě. Tvoří hlavní sílu, určují způsoby našeho myšlení i způsoby, jakým se myslet učíme. Základní struktura veřejného komunikačního systému určuje celkovou politickou a kulturní realitu společnosti, kterou organizuje, a každá významná změna této struktury sebou přináší hluboké společenské důsledky.

Změny, ke nimž v systémech masové komunikace dosud došlo, představovaly spíš změny v gradaci než druhu; ovšem revoluce, kterou by bylo teoreticky možné uskutečnit prostřednictvím patřičného začlenění a uspořádání nových nástrojů videa, by znamenala zároveň i jinakost nejen gradace, ale i druhu, jelikož by využila přesně opačné principy organizace než je tomu u stávajících zdrojů strukturní a funkční identity masmédií. Tento obrácený princip bychom mohli nazvat jako kybernetický sebe-organizující princip5.

KOMUNIKAČNÍ REVOLUCE

průmyslový organizující princip vs kybernetický organizující princip centralizovaný vs decentralizovaný jednosměrný vs dvousměrný masové publikum vs speciální publikum neadaptivní vs uživatelsky řízený šíření poselství vs zpětnovazebná komunikace

Zavedení takového (reverzního) principu organizace by znamenalo nahradit (dosavadní) centralizovaný výstup decentralizovaným vstupem jako klíčovou funkcí masmédií, tj. jejich primárního účelu. To by pak umožnilo, aby sám uživatel určoval veřejný přístup k informaci a veřejný přístup ke komunikačním kanálům. Důležitý je výraz „určený uživatelem“ a „řízený uživatelem“. Tato kritéria zmíněnou premisu výrazně odlišují od tradičních koncepcí „veřejného přístupu“, které strukturní převrácení dotyčných institucí nepředpokládají. Pokud bychom však změny struktury a ve funkci masmédií označili jako revoluční, podle naší definice bude třeba tyto požadavky, předpoklady naplnit; proto tvrdím, že komunikační revoluce je kulturní revoluce, anebo to není revoluce vůbec.

Národní informační jednotka

Nejlepším příkladem decentralizovaného uživatelsky řízeného zpětnovazebného komunikačního systému je komputovaná telefonní síť – tedy paradoxně samotné srdce průmyslové společnosti. Telefonní systém je ze své povahy orientovaný na vstup, tedy spíš než na centralizovaný výstup, určený výhradně ke zpracovávání decentralizovaného vstupu. Rozhodovací moc uživatele je důvod proč je decentralizovaný. Byrokracie nemůže určovat, kdy a jak telefon použijeme. Ačkoliv síť je řízena počítačem, my rozhodujeme kdy, kam, jak a proč tento kolos za multibilióny dolarů použijeme a počítače zpracovávají náš vstup podle našeho přání.

Telefonní systém je nejkompletněji decentralizovaný a uživateli řízený veřejný komunikační systém, který byl kdy vynalezen, jediný umožňuje uživateli kontrolu času, místa a obsahu vytváření a šíření zpráv. Ale tři zásadní vlastnosti telefonního systémů způsobují jeho nevhodnost ve věci technologické matrice pro Národní informační jednotku. Zaprvé: telefonní síť je ze své povahy jednoadresový spíš než více-adresový komunikační systém (lze mluvit jen s jednou osobou zároveň) a jelikož tak nelze oslovit veřejnost jako politický nástroj je nepožitelný. Za druhé: neumí zpracovávat audiovizuální zprávy („gestalten“ a gesta druhé osoby), protože je navržen výhradně pro konceptuální a nikoliv existenciální dialog; tudíž se nehodí jako nástroj pro rozvíjení a zpracování alternativních modelů možných realit. Za třetí: pro většinu lidí (kromě institucionálních uživatelů počítačových služeb sdílení času) je telefonní systém pouze průchodný a nemá úložné a vyhledávací funkce; nemá „paměť“ a je proto jako nástroj induktivní inference nevhodný – nelze ho použít k tomu, abychom se poučili z kolektivní minulosti a pro plánování společenské kolektivní budoucnosti.

Ale pokud by byl základní princip komutační sítě (switched network) modifikován tak, že by zahrnoval současně jedno a více-adresové komunikace, audiovizuální přenosy a veřejně přístupné úložiště dat, měli bychom k dispozici radikální inverzi současných masmédií, s ztělesnění toho, čemu říkám Národní informační jednotka. Takový systém by zahrnul, sloučil a přesáhl veškeré vlastnosti telefonní sítě a masových distribučních médií. Mohl by zahrnout národní distribuci programů, publikování zpráv, knihovnu, telefon a poštovní služby a zároveň výuku, kontrolní činnost automatického zpracování a profesionální a sociální služby, například lékařskou či právní pomoc, to vše v jediném decentralizovaném, uživatelsky řízeném, percepčně přizpůsobivém zpětnovazebném komunikačním systému, určeném nestandardnímu publiku6.

Jak by vypadal náš život s Národní informační jednotkou? Nemůžeme si být zcela jisti, stejně jako jsme netušili, jak to bude s tiskem, rádiem či televizí, než k vynálezu těchto médií došlo. Ale víme, že si musíme odpovědět na dvou rovinách: operační, ve smyslu provozu celkového systému samotného a ve smyslu našich interakcí s ním prostřednictvím domácího komunikačního terminálu; konceptuální či subjektivní, ve smyslu účelů (kulturních, politických, ekonomických), pro jejichž dosažení bude celkový systém vytvořen, stejně jako motivací, očekávání a uspokojení, které můžeme získat díky našich interakcí s tímto systémem.

Zatímco stávající masmédia jsou formována reklamou, komerčním průmyslem a masové publikum je zde produktem, který je nabízen inzerentovi, Národní informační jednotka by mohla být provozována jako veřejná služba, zajišťující veřejný přístup k informacím uživatelům a otevřený přístup ke komunikačním kanálům. Přiznávám, že to nebude možné, pokud nebude Národní informační jednotka spravovaná právě tak – jako veřejná jednotka na bázi společného nosiče, podporovaná z veřejných prostředků; právní monopol, jehož služby, považované za podmínku svobody jednotlivce a sociální přežití, budou silou zákona zpřístupněné pro každého za standardní ceny. Vlastnictví fyzického provozu bude přitom zákonem oddělené od pravomocí k jeho programování.

Národní informační jednotku bychom mohli považovat za „poptávkový informační systém“, v němž uživatel požaduje informaci, získává ji, platí za ni a za její zpracování, za přístup k programům a komunikačním kanálům, které zrovna požaduje, v době, místech a rychlostech, které sám určuje. Takový poptávkový informační systém je možný pouze propojením výpočetního průmyslu s telekomunikačním průmyslem, což již probíhá, a výsledné nové služby jsou pak veřejnosti zpřístupněné simultánním přepínáním z vysílání na kabelový video distribuční systém, což se již také děje – i když je dosud nejisté, zdali bude Zasíťovaný národ (Wired Nation) nést logo „Able Cable“ či Velký modrý zvonek (Big Blue Bell). Důležité je, že po ironickém převrácení toho, co jsme si zvykli nazývat technologickým pokrokem, budeme za vývoj veřejné komunikace dlužit spíš Morseovi než Marconimu7, neboť v Americe distribuce informací právě opisuje okruh od drátového k bezdrátovému a teď zpět k drátovému. Přesněji řečeno, mělo by raději probíhat po drátě, neboť bez toho by strukturní a funkční převrácení masmédií nebylo možné.

Nová struktura bude provozovaná jakožto veřejná služba se společným nosičem, anebo nebude vůbec, a proto budou stovky přenosových kanálů využívajících optické vlákno a domácí satelity nutně provozovány jako kanály s otevřeným přístupem. Tím ten koncept ztratí smysl, jelikož nebude žádný kanál, který by nebyl veřejně přístupný. Právě tato rozmanitost vyžaduje, aby byl každý vysílací kanál věnován specifickému tématu či souboru témat, finančně podporovaných federálními organizacemi (bez vládní kontroly obsahu), veřejných příspěvků, a možná i něco málo z reklamy (za předpokladu, že obstojí v soutěži s komputerizovanými informačními kanály „uživatelského informování“ o produktu). Programy pro takové kanály bude moci vytvářet každý - od autonomních jednotlivců přes základní komunity až k profesionálním producentům zpráv a filmů, pokud se budou týkat tématu, jemuž bude daný kanál dedikovaný.

Je téměř jisté, že s tímto systémem budeme moci komunikovat prostřednictvím jediného multimediálního domácího terminálu, nezávisle na médiu interakce (audio, video, tisk) či jeho účelu (zábavní, vzdělávací, výzkumný, vyhledávání dat, volby, videotelefon). Tento terminál bude nástrojem vstupu-výstupu pro virtuálně neomezenou variaci komunikačních kanálů a služeb, z nichž některé budou vyžadované zákonem, další pak jako výsledek podnikatelských iniciativ. Z toho vyplývá, že používání systému bude vyžadovat mnohem aktivnější zapojení a větší selektivitu než je tomu u současných masmédií, pro které jsme jen pasivními konzumenty průmyslového produktu. Interakce s takovou novou strukturou bude připomínat spíš telefon či knihovnu, návštěvu obchodu s deskami nebo knihkupectví. Jinými slovy, jako se teď ptáme „Co dávají v televizi?“, s novou strukturou bychom se ptali: „Co si pustím na své televizní obrazovce?“ A „programovatelný terminál“ nám pomůže s vyhledáním dat, služeb či programů podle přání. To představuje daleko větší míru rozmanitosti, která bude daleko dostupnější, než si dnes můžeme vůbec představit.

Tolik k hvězdnému hardwaru. Na tom důvěrně známém scénáři je podstatné, že se už nejedná o science fiction. Technologii máme k dispozici, jako sebenaplňující se proroctví, takže jisté požadavky průmyslu a vlády, které dříve nebylo možné reálně prosazovat, jsou nyní uskutečnitelné. Prozatím je důležité uvažovat a pozadí našeho scénáře o cílech, stimulech a přístupech – protože je jasné, že zmíněné podmínky bez zásadní změny v mediálním vědomí nebude nikdy možné uskutečnit. A stimulům, které nová struktura obsahuje, nejlépe porozumíme tak, že artikulujeme cíle té současné.

Konečným účelem masmédií je hlavně zajistit udržování průmyslového systému, který jejich činnost umožňuje a podmiňuje je. Média toho dosahují tak, že oslavují konvenční morálku, potvrzují běžné vědomí a podporují základy kultury konzumu. Zaměřují se na „skutečnost, tak jaká je“. Národní informační jednotka by se zaměrila naopak na „skutečnost, jaká by mohla být.“ Jejím cílem by nebylo podporování všechno, co taky je, nýbrž kultivování možného. Pluralita účelu a decentralizace řízení, které jsou zabudované v samotné její struktuře znamenají, že Národní informační jednotka by mohla zajistit pouze hrubé materiály, s nimiž jednotlivci a základní komunity mohou dále konstruovat vlastní informační prostředí a syntetizovat vlastní realitu.

V důsledku toho by náš přístup jako uživatele Národní informační jednotky musel být motivován spíš potřebou, než vynuceným zvykem - potřebou mít před sebou, trvale a pronikavě, hmotné i kulturní modely světa, kde bychom chtěli žít, a ke kterému abychom byli schopni ve skutečnosti snadněji dospět. A možná teprve prostřednictvím interakce s takovým systémem bychom si byli schopni uvědomit, jakému světu bychom dali přednost. V tom spočívá podstata moderního dilematu, jelikož se zdá, že přístupy a hodnoty se mohou změnit teprve potom, až se osvobodíme od neadaptivního percepčního imperialismu a začneme vytvářet a obývat jiné historie. Jinými slovy, teprve ve společnosti, v níž už došlo k funkcionálnímu převrácení masmédií budeme schopni vynalézt a realizovat způsoby života, které by byly pro jednotlivce osvobozující a zároveň kompatabilní s podmínkamu biosféry. Toto dilema (z řeckého „dvě premisy“) charakterizuje historickou a evoluční slepou uličku, v níž se nacházíme. Zbytek eseje je věnován objasňování techno-ekonomických mechanismů, které ji způsobily. (…)

Faustovská budoucnost percepčního mechanismu

Podívejme se na dějiny filmů o vztahu lidstva k technologii a budoucnosti. Všechny ty filmy – od Metropole Fritze Langa přes Chaplinovu Moderní dobu, Godardův Alphaville až ke Kubrickově 2001 a Mechanickému pomeranči – prosazují komplexní soubor předsudků o lidské povaze, ztělesněný termínem „1984.“ Ten symbol apokalypsy, evokující jako podmíněný reflex zcela pravděpodobného, neadaptivního, dehumanizovaného světa, byl téměř obecně přijímán jako model, s nímž se většina lidí nejspíš ztotožňuje. Došlo to až tak daleko, že filmy tohoto žánru posuzujeme podle toho, jak účinně zobrazují svět, který - jak všichni víme - v budoucnosti nastane. Samozřejmě, že o tom nevíme ve skutečnosti nic, ale už to, že si myslíme, že to víme, je dost závažná, a jde o důsledek vlivů neadaptivního percepčního imperialismu, distribučního systému pro masové publikum a omezujícího alternativy myšlení a jednání.

Ve světě budoucnosti, zobrazovaném v takových filmech, vždycky vládne stereotypní bezútěšnost. Budoucnost nikdy není lepší než přítomnost, vždy je horší. Je zde zakořeněný předpoklad, že cosi jako pokrok neexistuje, anebo že spočívá v přibližování se k soudnému dni. Takové filmy tedy předpokládají, že nad našimi dějinami nemůžeme, či bychom neměli mít kontrolu. V těchto ukázkách faustovské budoucnosti je svět tísnivě mechanizovaný, zlomyslně komputerizovaný, nemilosrdně a neodvolatelně totalitářský. Nejvyšší despota představuje muž, či stroj, nebo obojí zároveň. Muži a ženy vedou bezpohlavní dehumanizované životy, jsou fyzicky přeprogramovaní, morálně podmínění, funkčně determinovaní nějakým hrozivým „jiným“. Láska, soucit, svoboda a další lidské hodnoty jsou považované za „nedostatečné“ a tudíž za zločin proti Státu, který je ztotožněný s Logikou.

Taková pochmurná fantasmata jsou pak pravidelně oživovaná nějakým rebelem, jehož lidské emoce a humanistické hodnoty nějak přežily technokratickou očistu. Je to hrdina, protože je atavistický, protože nám připomíná současníka: miluje, cítí, upřednostňuje krásu a poezii a spravedlnost. Příběh dosahuje rutinního napětí v konfliktu mezi Člověkem Dneška a Světem Zítřka. Vyústění je předvídatelné (tedy neinformativní); buď atavista-hrdina zkratuje počítač, zavraždí jeho zlotřilé programátory a uteče s Diktátorovou krásnou dcerou – anebo je sám zničen či „rehabilitován“, připojí se ke společnosti kráčejících zombie. Takové obecné téma, ať již v jakékoliv variaci, je příznačné pro velkou většinu filmů pro masového publika, zabývajících se budoucností a technologií. Jedná se totiž o model, s nímž se většina lidí může lehce ztotožnit jakožto s „pravdivým“ či „realistickým“. Je důležité, že v několika vyjímečných případech, kdy atavista-hrdina zvítězí nad silami zla, není ten Nový svět, který jeho vítězství umožnilo, ukázán – alespoň ne s takovým láskyplným detailem, s jakým zobrazujeme vražednou a zhoubnou budoucnost.

Nahodilost touhy

Popularita takových mýtů zřejmě dokazuje tvrzení mediálních manažerů, že „dodávají publiku to, co chce“. A to je pravda. Je to také jedna z nejzákeřnějších tautologií, které sebeoklamávající lidé vymysleli, protože můžeme toužit jen po tom, co je nám dáno. Touze se učíme. Touha je rozvíjená. Je to zvyk formovaný neustálým opakováním specifického typu interakce. Touha je nejdůležitější ze všech průmyslových produktů, vzniká prosazováním zvyku na základě absence alternativ. Nejenže lze tedy toužit jen po tom, co je nám dáno; stejně důležité je také, že nemůžeme toužit po tom, co nám není dáno. Výběr materiálů, s nimiž rozvíjíme naše osobní významy, hodnoty a preference samozřejmě provádíme sami. Snažíme se určovat, ke kter mají přístup a kteté si vybírají naše děti. Jenže nemůžeme rozvíjet něco, co nemáme k dispozici. Neobjednáme si jídlo, které nevidíme na menu. Nevolíme kandidáta, který není uveden na hlasovací listině. Nemůžeme být ani pro, ani proti otázce, která nebyla položena. Zřídka si volíme to, co je mimo náš dosah, málokdy zdůrazňované, nepravidelně prezentované. Účastníme se jen toho, co je jednoduše a opakovaně dosažitelné. Vybíráme si, co je na výběr, navzdory skutečnosti, že po tom nijak zvlášť netoužíme či v to ani nevěříme, anebo obojí. Zdá se, že je tomu opravdu tak. Nazývá se to odcizení, obecná vlastnost života moderních industriálních společností.

Víme, jak máme být deprimovaní. Víme, jak neuspět. Videosféra je zalidněná modely lidského neúspěchu, avšak kde jsou mapy úspěchu a radosti? Jak se vyhnout faustovské budoucnosti, když nás percepčně-imperialistická masmédia neustále před modely alternativního myšlení a konání chrání? Jak máme žít zdravé životy, když videosféra zobrazuje jen patologii a korupci? Jak se máme osvobodit, když v nás masmédia živí iluzi participace, zatímco nabízejí jen pasivní příjímání a percepční uvěznění? Vystoupit konceptuálně ze sociálního systému a sledovat jej je zkušenost, která by mohla proměnit morálku člověka, proměnit ho v revolucionáře, v někoho, jehož morálka je jiná než ona vnucovaná společenským systémem. Zkušenot která by ten systém narušila protože, že svým poukazuje na systém jiný. Právě z toho důvodu odpírají totalitní společnosti prostřednictvím ekonomického, náboženského, politického a vojenského útlaku možnost být pozorovatelem vlastního společenského systému a změnit ho tím v nějaký jiný, lepší systém. Totalitarismus je negace lidské bytosti jako pozorovatele, to znamená negace jednotlivce jako sociálního prvku, který se může konceptuálně vzdálit systému, jehož je součástí a morálně ho hodnotit.

Takže ačkoliv percepční imperialismus, tak jak ho většinou chápeme, neimplikuje žádné spiknutí a je to ta nejzákeřnější forma totalitarismu. Totalitarismus znamená radikální narušení soukromé sféry tou veřejnou. Není přitom žádná soukromější sféra než individuální modus vnímání a myšlení. Přesto jde o tu nejosobnější ze všech sfér, kterou veřejná sféra, ztělesněná centralizovanými masmédii a jejich děsivou mocí rychle a účinně ovládat kolektivní myšlení a konání, nejradikálněji narušuje. Jaký radikálnější případ totalitarismu bychom si mohli představit než je moc masmédií syntetizovat jedinou politicky relevantní realitu, předepisující pro většinu lidí po většinu času, co je reálné a co není, co je důležité a co není, co je správné a špatné, dobré a zlé, a co s čím jak souvisí? Tvrdím, že to je pravá podstata totalitarismu: kontrola nad touhou prostřednictvím kontroly percepce.

Pro dnešek je zásadní, abychom naprogramovali inovaci, naplánovali ji podle našich požadavků. Ale problémem je jak zatoužit po jejím naprogramování, protože to předpokládá pochopit tuto potřebu a pochopit tuto potencialitu. Jsme v kritickém rozporu, kdy máme potřeby a schopnosti, převyšující naši percepci a proto i naše aspirace, naše touhy. To nás přivádí zpět k Aristotelově tématu „konečné příčiny“ a „účinné příčiny.“ Podle Aristotela je mozek orgánem konečných příčin, zdrojem vůle a účelu. Pokud je konečnou příčinou touha mít zapálenou zápalku, účinnou příčinou bude ji zapálit. Pokud si dokážeme uvědomit vytouženou budoucnost (se zapálenou zápalkou8), víme, jak se zachovat v přítomnosti – stávkovat.

Výzva moderní doby spočívá v tom, abychom se naučili požadovat jiné způsoby života. Musíme rozšířit naši potřebu, abychom mohli rozšířit naše vnímání, abychom mohli naši touhu zmobilizovat. Ale nemůžeme rozvíjet to (zvýšit nutnost toho) co je mimo náš dosah. Nemůžeme dost dobře toužit po něčem, co si neumíme živě představit. Takže je pravda, že současné přístupy a hodnoty se opravdu proměnily. Je pravda, že se se zoufale pokoušíme se změnit. Co nám v tom brání, aby naše frustrace vytvořila nový druh institucí je naše neschopnost vnímat alternativy. To má za následek absenci touhy a tedy i požadavky po takových alternativách.

Víme například, že náš vzdělávací systém je zastaralý, nicméně absence alternativních modelů nám brání představit si buď od-školněnou společnost9 nebo povahu vzdělávacích institucí ve společnosti, která by od-institucionalizovala školu. Víme, že naše veřejné komunikační systémy jsou zcela neadekvátní, ale po generacích, které prožili pod vlivem neadaptivního percepčního imperialismu si neumíme představit požadovaný informační systém nebo způsob jeho použití, i pokud by existoval. Proto není veřejná poptávka po Národní informační jednotce. Mohli bychom zmínit telefon jako paralelu k našemu příkladu. Když ho Alexander Graham Bell poprvé představil na výroční výstavě roku 1876 ve Filadelfii nikdo tenkrát pro tento nástroj neviděl k čemu ho použít. Opravdu: Western Union označila Bellův návrh tento nástroj dostat do každé domácnosti a obchodu za „absurdní,“ „směšný,“ a „zcela vyloučený.“

Ekosociální krize a svoboda imaginace

Následky neadaptivního percepčního imperialismu se projevují v tom, že se nám podařilo stejně patologicky zapůsobit na naše kulturní dějiny jako na naši biologickou evoluci. S jedním podstatným rozdílem: zatímco biologická evoluce lidského těla je degenerativní od té doby, co se naše těla přestala přizpůsobovat našemu prostředí a začala přizpůsobovat naše prostředí našim tělům, dějiny kultury – tedy vědomí – je degenerativní proto, že jsme přestali přizpůsobovat symbolické prostředí imaginaci; místo toho imaginaci podřazujeme symbolickému prostředí, v podobě centralizované masové kultury. Proto jsou naše kulturní dějiny v zásadě pokažené kvůli oslabené schopnosti popisovat. A „svět,“ koncipovaný právě jako soubor takových popisů si umíme stále hůř představit.

Tu nesnesitelnou potupu naší svobody imaginace nemůžeme a nesmíme tolerovat, protože svoboda imaginace je svobodou skutečnosti. Během celých dějin vývoje lidstva probíhal nekonečný vývoji nového jazyka, nových konceptuálních nástrojů, nových způsobů řeči a myšlení a díky tomu do naší kognitivní sféry můžeme vkládat více aspektů zkušenostního universa, přemítat, obohacovat jej, umožňovat životu, aby byl žit způsoby dříve nemyslitelnými. Tím, že masmédia podřizují naši schopnost imaginace standardizovanému a stereotypnímu jazyku ničí evoluci kultury a s ní i evoluci lidstva.

Jazyk není kritériem, podle něhož bychom měli posuzovat myšlení; jazyk má být naopak poměřován kritériem, kterého zřídka - pokud vůbec - dosáhne: obrazností lidské pochybnosti a lidské touhy. Vývoj lidstva je vývojem myšlení a popisování zkušeností, které generujeme v našich myslích, protože ve sféře popisování žijeme. Meze našeho jazyka jsou meze našeho světa. Nový význam je ekvivalentem nového slova. Nové slovo je začátkem nového jazyka. Nový jazyk je začátkem nového vědomí. Nové vědomí je genezí nového světa. Nový svět a tudíž nové vědomí a tudíž nový jazyk jsou dnes pro naše lidské přežití klíčové.

Sebe-orientace prostřednictvím nových médií

Nástroje díky nimž můžeme a musíme začít s kultivací nového vědomí jsou k dispozici. S těmito nástroji můžeme začít konstruovat jazyky, ještě nepodněcující jinou moc než svou vlastní. Možná se podaří osvobodit myšlení jednotlivce od běžného jazyka, možná dojde k rehabilitaci obou, a tak si lze představit novou fázi humanity, kde každá myšlenka má svůj vlastní jazyk, kde každá lidská bytost má k dispozici nástroj, odpovídající na její vstup podle jazyka, který si sama stanoví, jazyka, který vymezí nové významy pro zkušenosti.

Pro masová média je určující iluze „pravdy tak jak je.“ Pro jednotlivého pozorovatele je důležitý fakt „pravdy, jak ji vidíme.“ Naším úkolem je definovat podmínky decentralizované, uživatelsky řízené komunikace, která nám umožní vidět svět, jak ho skutečně vidíme. Jako sebereferenční pozorovatelé odpovídáme tak za vlastní percepční kategorie, převrácením funkční organizace masmédií bychom tuto roli mohli explicitně převzít. Měli bychom se naučit vnímat obsah médií ne jako samotnou realitu, ale jako model možných realit: ne jako hotové produkty konzumu, ale jako suroviny, které budeme utvářet tak, aby mohly reflektovat perspektivu pozorovatele. Takovýto přístup a taková manipulace s poselstvím médií se stanou připomínkou světa, ve kterém nyní žijeme: sebe-referenční oblastí deskripcí, v níž bychom mohli generovat neustálou obnovu vědomí tím, že budeme orientovat s pomocí interakcí se sebou samotnými.

Takové využití televize, nikoliv už jen konceptuální, ale imaginativní a estetické by se rovnalo novému druhu politické kritiky. Tak bychom mohli například smířit umění a společenské vědomí. S takovým nástrojem bychom se mohli obklopit nejvyššími fikcemi, reorganizovanými jakožto fikce a jejich prostřednictvím si představit naplnění naší touhy po nové a odlišné realitě. Neustále a zřetelně bychom měli před sebou vedle sebe jak materiální tak kulturní model světa, kde bychom chtěli žít; díky reakční schopnosti bychom spatřili bohatost možností našich rolí v takovémto světě, dospěli bychom k navození pocitu touhy a tak i nutnosti po jeho uskutečnění.

Rozšířením našich percepčních schopností lze rozšířit i nutnost rozšířit naši percepci. Mohli bychom tak rozvinout to, co v nás samých a v životě okolo hledáme, ale co jsme ještě nenašli. Byli bychom schopni kultivovat co v nás po celou dobu dříme (zvýšit nezbytnost toho), co však není kvůli nedostupnosti aparátu schopného to rozvíjet přístupné našemu vědomí. Mohli bychom konečně začít žít pro film, který je naší kulturní vějičkou, povznést se vlastním mentálním přičiněním k nové a odlišné rovině vědomí, kde se absolutní tvořivost stane absolutní realitou.



Ukázka z textu "Videosféra" Gene Youngblooda, připraveného v roce 1978 k publikaci nakladatelstvím E.P. Dutton & Co., Inc., New York.

Z anglického originálu The Mass Media and The Future of Desire přeložila Lenka Dolanová.


YOUNGBLOOD 004.jpg

Gene Youngblood (nar. 1942) je americký teoretik mediálního umění a politiky, výzkumník v oblasti historie a teorie alternativního filmu. Jeho kniha Expanded Cinema (1970) byla první knihou, zabývající se videem jako uměleckou formou a pomohla prosadit mediální umění jako uměleckou a vědeckou disciplínu. V 60. letech působil jako novinář a filmový kritik v Los Angeles, v letech 1967-70 byl editorem a sloupkařem undergroundových novin Los Angeles Free Press. Učil na Kalifornském institutu umění a na mnoha dalších školách. V letech 1988 - 2007 působil na katedře umění pohyblivého obrazu na College of Santa Fe. Zabýval se dílem filmaře George Kuchara a tvorbou zakladatelů Mezinárodní elektronické kavárny Kita Gallowaye a Sherrie Rabinowitz. Je aktivní v hnutí Media Democracy, usilující o proměnu masmédií, zdůrazňuje význam veřejného vysílání, zkoumá a podporuje alternativní média a občanský žurnalismus. Zdůrazňuje demokratické hodnoty, široký přístup k masmédiím a jejich otevřenost.







content