The Unabomber Manifesto

The Unabomber Manifesto

Pumové útoky, které se rozšířily po celých Spojených státech a a které nemají zjevné vysvětlení, nebo motiv, se poprvé objevily v květnu 1978. Žádná osoba ani skupina nebyla usvědčena jako pachatel těchto zločinů. K útokům došlo v osmi státech USA, od Connecticutu po Kalifornii a podlehli jim tři lidé, dalších dvacet bylo zraněno, někteří těžce. Od roku 1987 do roku 1993 k dalším zločinům, které by s touto sérií pumových útoků byly spojovány, nedošlo. Až do konce června 1993, kdy balíčky, které dostali poštou, a byli zraněni explozí otevřeli známý genetik z Tiburonu v Kalifornii a počítačový vědec z Yaleské univerzity v New Havenu v Connecticutu. Po uplynutí dalších osmnácti měsíců v domě v North Cadwellu v New Jersey zabila výbušnina v obálce jistého reklamního agenta. v Sacramentu v Kalifornii bomba zabila 24. dubna 1995 lobbistu dřevařského průmyslu. Poslední pumový útok byl dílem stejného pachatele (stejných pachatelů). UNABOM Task Force vyzívá veřejnost ke spolupráci. Je vypsána odměna jeden milion dolarů za jakoukoli informaci, která by pomohla odpovědnou osobu (osoby) odhalit, zatknout a usvědčit.

Kontaktujte UNABOM Task Force Email: unabom@fbi.gov nebo telefon (800)701-2662'

"Samotář, běloch, kolem čtyřicítky, minimálně středoškolské vzdělání. Je obeznámen s univerzitním životem. Úhledně oblečený, puntičkář, zřejmě má zálibu ve vytváření seznamů, pravděpodobně tichý a oblíbený soused. Trpí komplexem méněcennosti, s největší pravděpodobností problémy s ženami, což může být z důvodů tělesné vady, ať už skutečné nebo neviditelné. Pokud udržuje vztah, zřejmě s mladší ženou. Bomby konstruuje z provizorního a odpadového materiálu a je hrdý na jejich důmyslnou konstrukci. Potřební součástky si vyrábí a upravuje ručně, i když jsou k dostání v železářství. Poštovní bomby odesílá většinou ze Severní Kalifornie. Na většině bomb jsou vyryta písmena "FC". Jedna ze možných skic Unabombera je portrét podezřelého, jak 20. února 1987 manipuluje s bombou během pumových atentátů v Salt Lake City. V té době byl jeho popis následující: běloch, stáří 25 až 30 let, výška 5 stop 10 palců. až 6 stop, váha 165 liber, rezavé blond vlasy, tenký knírek a zarudlá pleš. Nyní je mu mezi třiceti a čtyřiceti lety, jeho vzhled se od té doby pravděpodobně změnil. Je možné, že za pumové atentáty nenese odpovědnost jedinec, ale skupina."

Poznámka editora: Toto je text manifestu o 35 000 slovech, který na adresu redakce novin The Washington Post a New York Times poslal poštou sériový atentátník označovaný jako "Unabomber". Text Manifestu vyšel, mimo přílohu zpráv - jako osmistránková příloha listu The Washington Post. Tento dokument obsahuje úpravy, které v pátek 22. září 1995 vyšly ve vydání novin Washington Post. Text byl zaslán v červnu 1995 do The New York Times a The Washington Post někým, kdo sáme sebe označuje jako "FC“ a koho pokládá FBI za Unabombera, tedy osobu, kterou státní úřady dávají do souvislosti se třemi vraždami a šesnácti bombovými útoky. Autor v přiloženém dopise vzkazoval, že jestli deníky jeho text nezveřejní, pošle dopisní bombu na blíže neurčené místo "s úmyslem zabít“. Generální prokurátor a ředitel FBI proto novinám zveřejnění Manifestu doporučili.

Zde je český překlad úvodu a fragment jední kapitoly, která se týká kritiky techniky a technologie.

Průmyslová společnost a její budoucnost

Úvod

1. Průmyslová revoluce a její následky jsou pro lidstvo katastrofou. U nás, ve vyspělých zemích, došlo sice ke značnému prodloužení života, zároveň došlo ale také k destabilizaci společnosti, ve které není život uspokojující a ve které byli lidé vystaveni ponižování, což přispělo k všeobecnému psychickému strádání (v zemích třetího světa také ke strádání fyzickému) a přispělo k rostoucí mířě poškozování přírody. Tuto situaci další vývoj technologií ještě zhorší. Lidstvo bude vystaveno ještě většímu stupni ponižování a příroda rostoucí mírou poškozována, což pravděpodobně přispěje k ještě hlubšímu společenskému rozvratu a k duševnímu utrpení, a dokonce ve vyspělých zemích může přinést nárůst fyzického utrpení.

2. Industriálně-technologický systém buď přežije, nebo se zhroutí. Pokud přežije, nakonec dosáhne nižšího stupně fyzického a duševního utrpení, ale podmíněného dlouhým a bolestným obdobím úprav a dosáhne toho pouze za cenu, že lidé a ostatní živé bytosti budou neustále ponižováni na úroveň technických produktů, pouhých ozubených kol společenského stroje. Pokud ten systém přežije, bude to mít navíc další nevyhnutelné následky: žádná reforma nebo modifikace tohoto systému, která by člověka zároveň nezbavila důstojnosti a autonomie není.

3. Pokud se takový systém zhroutí, následky budou podobně bolestné. Ale s tím jak se tento systém rozrůstá, tím ničivější budou následky jeho rozpadu. Má-li se proto rozpadnout, ať je to raději dřív, než později.

4. Proto požadujeme revoluci, směřující proti tomuto průmyslovému systému. Revoluce může, ale nemusí být násilná: může přijít náhle, nebo může proběhnout jako relativně posloupný proces, trvající po několik desetiletí. Nic z toho nelze předpovědět. Zde nastiňujeme velmi obecným způsobem některé zásady, jimiž by se měli řídit ti, kteří průmyslový systém nenávidí, aby připravili půdu pro revoluci, namířenou proti této formě společnosti. Nemá jít o POLITICKOU revoluci. Cílem nebude svrhnout vlády, ale ekonomické a technologické základy stávající společnosti proměnit.

5. Textu se zabývá jen některými negativními trendy, které se z industriálně-technologického systému zrodily. Jiné trendy zmiňujeme jen zběžně, nebo je necháváme zcela stranou. To ovšem neznamená, že bychom se nepovažovali za významné. Z praktických důvodů naši diskusi ale omezíme na oblasti, jimž nevěnuje veřejnost dost pozornosti, nebo k nimž můžeme říct něco nového. Například: přestože ekologii považujeme za velice důležitou, vzhledem k rozvinutému ekologickému hnutí a iniciativám pro ochranu přírody jen letmo zmiňujeme problematiku poškozování životního prostředí, nebo volné přírody. ....

"Špatné“ součásti technologie nelze oddělovat od těch "dobrých“

121. Další důvod proč industriální společnost nelze reformovat pro dobro svobody spočívá v tom, že moderní technologie je uceleny systém, ve kterém jsou všechny složky vzájemně závislé. Nemlze se zbavit těch "špatnýchů a zachovat pouze ty "dobré". Vezměme si příklad moderního lékařství. Vývoj lékařské vědy je závislý na rozvoji chemie, fyziky, biologie, počítačových věd a ostatních. Vyspělé způsoby léčby vyžadují nákladné vybavení špičkovou technikou, které může zajistit jen technologicky pokročilá, ekonomicky bohatá společnost. Je jasné, že velkého pokroku v medicíně nedosáhneme bez technologického systému a všeho, co s ním souvisí. 122.

I kdyby bychom mohli dosáhnout pokroku v medicíně bez příslušného technologického systému, už on sám by přinesl jistá zla. Předpokládejme, že byl vynalezen lék na cukrovku. Lidé s genetickým sklonem k cukrovce by mohli přežít a dál se rozmnožovat jako ostatní. Přirozený výběr genů cukrovky by se zastavil a tyto geny by se v populaci rozšířily. (Toto se do jisté míry ději již dnes, protože cukrovku, i když není vyléčitelná můžeme kontrolovat inzulínem). Podobná situace nastane u různých nemocí, k nimž je populace z důvodu genetické degradace náchylná. Jediné řešení může být eugenický program, nebo rozsáhlé genetické inženýrství lidských bytostí, takže v budoucnu člověk už nebude výtvor přírody, náhody, Boha(záleží na vašem náboženství či filosofii), ale vyráběným produktem.

123. Jestli máte dojem, že už DNES velká vláda zasahuje do vašeho života příliš, počkejte, až vláda začne s regulací genetického vybavení vašich dětí. Taková regulace by nevyhnutelně následovala po zavedení genetického inženýrství lidských bytostí, protože následky neregulovaného genetického inženýrství by byly katastrofické. (19)

124. Obvyklá reakce na takové snahy spočívá v tom že začneme mluvit o lékařské etice. Ale zákon o lékařské etice nebude ochraňovat svobodu na úkor pokroku medicíny; situaci pouze zhorší. Zákon o etice aplikovaný na genetické inženýrství bude ve svém výsledku prostředkem regulace genetického vybavení lidí. Někdo (pravděpodobně většinou vyšší střední třída) rozhodne, že taková a taková aplikace genetického inženýrství. je etická a jiná není, takže nakonec budou aplikovat na genetické vybavení široké populace své vlastní hodnoty. I kdyby byl zákon o etice postaven na naprosto demokratickém základě, většina bude aplikovat své vlastní hodnoty na jakoukoli menšinu, která by mohla mít odlišný názor na to, co je etické využití genetického inženýrství Jediný zákon etiky, který by doopravdy chránil svobodu by byl ten, který by zakázal JAKÉKOLI genetické inženýrství u lidských bytostí, a můžeme si být jisti, že takový zákon nebude nikdy v technologické společnosti přijat. Žádný zákon, který by omezoval genetické inženýrství na minimum, dlouho neobstojí, protože pokušení představované nesmírnou silou biotechnologie bude neovladatelné, obzvláště proto, že pro většinu lidí se mnoho jejích aplikací bude zdát jasně a nepochybně prospěšné (vymýcení tělesných a duševních chorob, nebo schopnosti, které lidé potřebují v dnešním světě). Genetické inženýrství bude nevyhnutelně široce užíváno, ale pouze v souladu s potřebami industriálně-technologického systému.(20) Technologie je mocnější sociální síla než touha po svobodě.

125. Nelze vytvořit TRVALÝ kompromis mezi technologií a svobodou, protože technologie je daleko mocnější sociální síla a neustále zasahuje do svobody OPAKOVANÝMI kompromisy. Představte si dva sousedy: na počátku mají oba stejné množství půdy, ale jeden je silnější než druhy. Ten silnější požaduje od druhého kus jeho půdy, ten však odmítne. Silný řekne: „Tak dobrá, uděláme kompromis. Dej mi polovinu toho, co požaduji" Slabý nemá na výběr, proto na nabídku přistoupí. Za nějakou dobu požaduje silný soused další kus půdy, znovu se to řeší kompromisem atd. Tím, že silnější přinutí slabšího k řadě kompromisů, získá nakonec všechnu jeho půdu. A tak je tomu s konfliktem mezi technologií a svobodou.

126. Nyní vysvětlíme, proč je technologie mocnější sociální síla než touha po svobodě.

127. Technologický pokrok, který nevypadá jako ohrožování svobody, ji později začne ohrožovat velmi vážně. Například motorizovaná doprava: člověk se zprvu pohyboval po vlastních nohách kam chtěl, aniž by sledoval nějaká dopravní omezení, a byl nezávislý na podpůrných technologických systémech. Když byla zavedena motorová vozidla zdálo se, že jeho svobodu zvyšují. Nebrala chodci žádnou svobodu, nikdo nemusel vlastnit automobil, pokud nechtěl, a každý, kdo si automobil dobrovolně koupil, mohl cestovat daleko rychleji než chodec. Ale zavedení motorizované dopravy brzy změnilo společnost tak, že omezilo lidskou svobodu pohybu. Když vzrostl počet automobilů, nastala nutnost intenzivně regulovat jejich užívání. V autě hlavně v hustě obydlených oblastech, si člověk prostě nemůže zajet, kam se mu zachce vlastním tempem. Jeho pohyb je řízen proudem dopravy a dopravními předpisy. Člověk je svazován různými povinnostmi: potřebuje řidičský průkaz, musí projít testy, znovu si obnovovat registraci, pojištění, provádět údržbu kvůli bezpečnosti, platit měsíční splátky. A navíc, používání motorizované dopravy už není dobrovolné. Od dob zavedení motorizované dopravy se změnilo uspořádání měst takovým způsobem, že většina lidí nemůže do práce chodit pěšky, nakupovat či se rekreovat bez auta, takže MUSI být závislí na motorizované dopravě. Jinak musí používat veřejné dopravy, v tomto případě mají nad svým pohybem méně kontroly, než když sami řídí auto. Dokonce chodcova svoboda je dnes velice omezená. Ve městě se musí neustále zastavovat a čekat u semaforů, které jsou zařízeny tak, že slouží především automobilové dopravě. Chodit po dálnici mimo město je kvůli motorizované dopravě nebezpečné a nepříjemné. (Všimněte si důležitého bodu, jenž jsme ilustrovali na příkladu motorizované dopravy: když je zaveden nový článek technologie, jenž může jednotlivec přijmout nebo ne, záleží pouze na jeho volbě, nemusí nutně ZŮSTAT dobrovolným. V mnoha případech nová technologie změní společnost tak, že jsou nakonec lidé Přinuceni je i používat.)

128. Zatímco technologický pokrok JAKO CELEK neustále zužuje sféru naší svobody každá technická vymoženost JAKO TAKOVÁ se zdá být potřebná. Elektřina, instalace vody a odpadu, rychlá komunikace na velké vzdálenosti... jak by mohl člověk proti těmto věcem něco namítat, či proti jiným četným technickým vymoženostem, které učinily společnost moderní? Bylo by absurdní bránit se, například zavedení telefonu. Nabídl mnoho výhod a žádné nevýhody. Ale jak jsme vysvětlili v odstavcích 59 až 76, všechny tyto technické vymoženosti dohromady vytvořily svět, ve kterém je osud průměrného člověka už ne v jeho rukou či v rukou jeho sousedů a přátel, ale v rukou politiků, zástupců velkých korporací a vzdálených, anonymních techniků a byrokratů, na něž nemá jako jednotlivec žádný vliv. (2?) Stejný proces bude pokračovat v budoucnu. Vezměme kupříkladu genetické inženýrství. Málokdo se bude bránit zavedení genetické techniky, která vymýtí dědičné choroby. Viditelně neškodí a uchrání mnohého utrpení. Ale veliké množství genetických vylepšení, bráno dohromady, promění lidskou bytost v technicky produkt a nebude svobodným výtvorem náhody (nebo Boha, to záleží na vašem náboženském vyznání).

129. Další důvod, proč technologie má takovou mocnou sociální silu spočívá v tom, že v rámci dané společnosti technologický vývoj jde pouze jedním směrem, který nejde změnit. Jakmile je technická inovace jednou přijata, lidé se na ní obvykle stávají závislými, dokud ji nenahradí další, ještě dokonalejší inovace. Na novém článku technologie se lidé nestávají závislí pouze jako jedinci, ale dokonce se na něm stává závislý celý systém. (Představte si například, co by se stalo, kdyby byl zrušen dnešní počítačový systém.) Proto se systém může posouvat pouze jedním směrem - k j e š tě větší technologizaci. Technologie bude opakovaně nutit svobodu ustoupit o krok zpět - dokud nebude svržen celý technologický systém.

130. Technologie postupuje velikou rychlostí a ohrožuje svobodu v mnoha různých bodech zároveň (přelidněnost, pravidla a omezení, vzrůstající závislost jedinců na velkých organizacích, propaganda a jiné psychologické techniky, genetické inženýrství, invaze do soukromí pomocí kontrolních zařízení a počítačů atd.) Aby se odstranila JEDINÁ hrozba svobody, musel by nastat dlouhý, složitý sociální boj. Ti, kteří chtějí bránit svobodu, jsou zaplavováni neskutečným množstvím nových útoků a rychlostí, kterou se vyvíjejí, proto se stávají patetickými a přestanou klást odpor. Bojovat proti každé hrozbě zvlášť by bylo marné. Úspěchu by mohlo být dosaženo pouze bojem proti technologickému systému jako celku; ale to je revoluce, nikoli reforma.

13l Technikové (používáme tento termín v širokém smyslu k popisu všech, kteří se věnují speciálnímu úkolu vyžadujícímu školení) mají tendenci být tak ponořeni do své práce (své náhradní činnosti), že když mezi jejich technickou prací a svobodou vyvstane konflikt, téměř vždy se rozhodnou pro svoji technickou práci. To je zřetelné v práci vědců, ale setkáváme se s tím i jinde: u výchovných pracovníků, humanitárních skupin, ochránců přírody, kteří neváhají použít propagandu či jiné psychologické techniky na pomoc k dosažení svých chvályhodných cílů. Korporace a vládní agentury neváhají, pokud to shledají užitečným, shromažďovat informace o jednotlivcích bez ohledu na jejich soukromí. Právním zastupitelstvím jsou často nepohodlná ústavní práva podezřelých a často naprosto nevinných lidí a dělají vše, co mohou dělat legálně (nebo někdy nelegálně), aby tato práva omezili či obešli. Většina výchovných pracovníků, vládních úředníků a soudních úředníků věří ve svobodu, soukromí a ústavní práva, ale pokud se tyto dostanou do konfliktu s jejich prací, obvykle mají pocit, že jejich činnost je důležitější.

132. Je známo, že lidé všeobecně pracují lépe a usilovněji, pokud touží po odměně, než když se pokoušejí vyhnout trestu či negativním důsledkům. Vědci a jiní technici jsou motivováni hlavně odměnou, které se jim dostává z jejich práce. Ale ti, kteří odporují technologické invazi do svobody, pracují, aby se vyhnuli negativnímu důsledku, a následkem je, že je jenom málo těch, kteří pracují dobře a vytrvale na tomto odstrašujícím úkolu. Kdyby reformátoři někdy dosáhli výrazného vítězství, které by se jevilo jako schopné vystavět pevnou bariéru mezi budoucí erozí svobody prostřednictvím technologického pokroku, většina by ve svém úsilí ustala a obrátila svoji pozornost k příjemnějším snahám. Ale vědci by byli stále zaneprázdněni ve svých laboratořích a postupující technologie by našla způsoby, bez ohledu na bariéry, jak získávat víc a víc kontroly nad jednotlivci a jak je učinit vždy více závislé na systému.

133. Žádná sociální opatření, ať zákony, instituce, zvyky či etické zákony nemohou poskytnout permanentní ochranu proti technologii. Dějiny ukazují, že všechna sociální opatření jsou přechodná; nakonec se všechna změní nebo zhroutí. Ale technologické vymoženosti jsou permanentní v rámci dané civilizace. Představme si, že by bylo možné dosáhnout nějaká sociální opatření, která by uchránila lidské bytosti před tím, aby na ně bylo aplikováno genetické inženýrství, či je uchránila před tím, aby bylo aplikováno způsobem ohrožujícím svobodu a důstojnost. Technologie by však stále čekala. Dříve či později by se toto sociální opatření zrušilo. Pravděpodobně dříve, vzhledem k rychlosti změn v naší společnosti. Genetické inženýrství by zahájilo invazi do sféry naší svobody a tato invaze by byla neodvolatelná (pokud by se nerozpadla celá technologická civilizace). Jakékoli iluze o dosažení čehokoli pomocí sociálních opatření bere běžné dění v legislativě životního prostředí. Před několika lety se zdálo, že existují bezpečné legální bariéry ochraňující alespoň před NěKTERÝMI nejhoršími formami úpadku životního prostředí. Změní se politický vítr a bariéry se začnou rozpadat.

134. Ze všech předešlých důvodů je technologie mocnější sociální silou než touha po svobodě. Ale toto prohlášení vyžaduje důležité bližší určení. Zdá se, že během několika příštích desetiletí projde industriálně-technologický systém vážnými otřesy způsobenými ekonomickými a ekologickými problémy a především problémy lidského chování (odcizení, rebelie, nepřátelství a různé sociální a psychické potíže). Doufáme, že otřesy, kterými pravděpodobně systém projde, způsobí jeho pád, nebo jej přinejmenším natolik oslabí, takže dojde k revoluci a bude úspěšná. Potom v tu chvíli touha po svobodě dokáže, že je mocnější než technologie.

135. V odstavci 125 jsme použili analogie slabého souseda, který je okraden silným sousedem, který uchvátí všechnu jeho půdu tím, že ho přinutí k řadě kompromisů. Ale teď si představme, že silný soused onemocní a není schopný se bránit. Slabý soused může donutit silného, aby mu jeho půdu vrátil, nebo ho může zabít. Jestliže ho nechá žít a pouze ho přinutí, aby mu jeho půdu vrátil, je blázen, protože až se ten silný uzdraví, zase si všechnu půdu přivlastní. Jedinou rozumnou alternativou pro toho slabšího je silného zabít, dokud k tomu má příležitost. Stejně tak musíme zničit industriální systém, dokud je nemocný. Jestliže učiníme kompromis a necháme ho se z jeho nemoci uzdravit, nakonec všechnu naši svobodu rozmetá. Jednodušší sociální problémy se ukázaly být nezvládnutelné, ale pokud se tyto dostanou do konfliktu s jejich prací, obvykle mají pocit, že jejich činnost je důležitější.

136. Pokud se někdo ještě stále domnívá že by bylo možné reformovat tento systém tak, aby svoboda nebyla technologií dotčena, ať si uvědomí, jak neobratně a většinou neúspěšně se naše společnost vypořádala se sociálními problémy, které jsou daleko jednodušší a přímočařejší. Tento systém kromě jiného nezvládl zastavit úpadek životního prostředí, politickou korupci, obchodování s drogami či týrání v rodinách.

137. Vezměme například problémy životního prostředí. Zde je konflikt hodnot přímočarý: ekonomická výhodnost versus zachování některých našich přírodních zdrojů pro naše vnuky. (22)' Ale na toto téma slyšíme pouze samé žvanění od lidí, kteří mají moc, matou se pojmy a neexistuje žádná jasná, trvalá linie činu a neustále hromadíme ekologické problémy, se kterými budou muset žít naši vnuci. Pokusy řešit ekologické problémy se skládají z bojů a kompromisů mezi různými frakcemi, z nichž některé mají převahu v jedné, některé v jiné chvíli. Linie boje se mění s pohybujícím se proudem veřejného mínění. Není to racionální, proces a ani nevede ke včasnému a úspěšnému řešení tohoto problému. Velké sociální problémy, pokud se vůbec vyřeší, jsou jenom zřídka nebo vůbec řešeny pomocí racionálního, propracovaného plánu. Pouze se vyřeší samy během procesu, ve kterém různé soutěžící skupiny prosazující svůj vlastní (obvykle krátkodobý) osobní zájem (23) dojdou (většinou šťastnou náhodou) k nějakému více či méně stabilnímu modu vivendi. Pravidla, formulovaná v odstavcích 100 až 106, vlastně zpochybňují, zda může být racionální, dlouhodobé sociální plánování Vůbec úspěšné.

138. Je tedy jasné, že lidstvo má přinejlepším velice omezenou kapacitu pro řešení i relativně přímočarých sociálních problémů. Jak tedy hodlá řešit daleko složitější a subtilní problém smíření svobody s technologií? Technologie poskytuje významné materiální výhody, zatímco svoboda je abstrakce znamenající různé věci pro různé lidi a její ztrátu je lehké zatemnit propagandou a květnatými řečmi. oprávněné zásahy do svobody). Toto není pouze náš názor. Významní sociologové (např. Q. Wilson) zdůraznili význam socializace lidí efektivnějším způsobem.

139. A všimněte si významného rozdílu: Je možné, že například naše ekologické problémy budou třeba jednoho dne vyřešeny podle racionálního, propracovaného plánu. Ale pokud se to stane, bude to pouze proto, že řešit tyto problémy je dlouhodobým zájmem tohoto systému. Ale v zájmu systému NENI chránit svobodu či autonomii malých skupin. Naopak je v zájmu systému kontrolovat lidské chování co nejširším způsobem. (24) Tedy zatímco praktické důvody mohou nakonec přinutit systém, aby zaujal nějaký racionální, prozíravý postoj k ekologickým problémům, stejně praktické důvody přinutí systém regulovat lidské chování ještě těsněji (nejlépe nepřímými prostředky)

KONEC

(český překlad Manifestu od Evžena Švába vydala Votobia v 1997, překlad upravil v roce 2022 Miloš Vojtěchovský)

Theodore John "Ted“ Kaczynski (1942) označovaný jako Unabomber je americký vědec, matematik, společenský kritik, "anarchista" a "neoluddista". Dopisové bomby, které rozesílal poštou zabily celkem tři osoby a 23 dalších poranily. Jako motiv uvedl při soudním líčení individuální protest proti rozvoji technologií a technickému pokroku. Kaczynski se narodil jako výjimečně nadane dítě (jeho IQ mělo index 167) polským rodičům v Chicagu. V 16 letech začal studovat matematiku na Harvardově Universitě, kde byl jeho učitel proslulý logik Willard Van Orman Quine. V letech 1959 a 1962 se účastnil na universitě několika experimentů v rámci tajného programu MKULTRA. Dostudoval v roce 1962 a zapsal se na University of Michigan, kde získal titul PhD v matematice se zaměřením na geometrickou teorie funkcí. jeho disertační práce nesla název "Hranice funkce". V roce 1967 byl jmenován odborným asistentem na katedře matematiky při University of California v Berkeley. V roce 1971 se přestěhoval k rodičům do Lombardu, stát Illinois a o dva roky později do Lincolnu v Montaně, kde vedl jednoduchý život bez elektřiny a tekoucí vody. Studoval knihy o sociologii a politické filozofii, četl například díla filosofa Jacquese Ellula a postupně dospěl k názoru, že varovat lidstvo před nebezpečím technologicky vyspělé civilizace lze jen násilím. Rozesílat bomby významným představitelům technického establishmentu Kaczynski začal v roce 1978. V průběhu 17 let sestrojil a rozeslal dopisové bomby, které zabily tři lidi a zranily 23 dalších. Protože k těmto útokům docházelo často na univerzitách, nebo leteckých společnostech, zatím neznámý útočník měl přezdívku "Unabomber" (University and Airline Bomber). Roku 1995 Unabomber poslal na adresu FBI dopis, známý jako "Unabomberův manifest", v němž oznámil, že útoky ukončí. "Manifest" či jeho části otiskly po dohodě s FBI časopisy a noviny jako Penthouse, The New York Times a The Washington Post. Manifest četl bratr Kaczynskeho David Kaczynski, poznal některé výrazy a nakonec své podezření ohlásil na FBI. Ted Kaczynski byl 3. dubna 1996 zatčen ve lesním srubu v Lincolnu. Byly zde nalezeny materiály na výrobu výbušnin, dopisy adresované FBI a článek, který nesl souvislosti s Unabomberovým Manifestem. Podle Kaczynského právníků trpěl jejich klient duševní chorobou (schizofrenií), což Kaczynski sám popřel. Soudní psychiatr konstatoval je způsobilý trestu. 7. ledna 1998 se Kaczynski pokusil o sebevraždu. V květnu 1998 byl odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. V současnosti je Kaczynski ve věznici ADX Florence v Coloradu, píše recenze na vědecké publikace do New York Times a roku 2010 vydal knihu "Technologické otroctví". zpracováno podle údaj na wikipedii

BEYOND MEDIA TEXTS 2