Culture Jamming
Mark Dery - Kulturní sabotáž
- II. Kulturní sabotáž
Otázkou ale zůstává, jak se poprat se stíny? Jinými slovy: jak bude angažovaná politika vypadat v impériu znaků? Odpověď najdeme snad v sémiologické partyzánské válce jak si ji představuje Umberto Eco, jenž píše: "Zdá se, že příjemce zprávy má jen zlomek svobody: svobodu číst jiným způsobem... Navrhuji činnost, která posluchače vede k tomu, aby ke zprávě přitoupili a různých stran její interpretace. Jedno médium lze využít pro komunikaci řady názorů na jiné médium... Univerzum technologické komunikace by tak bylo střeženo komunikačními guerillovými skupinami, které pasivnímu příjímání navrátí kritickou dimenzi.“
Eco předpokládá a priori radikální politiku vizuální gramotnosti, myšlenku výmluvně hájenou kritikem konzumní kultury Stuartem Ewenem. Podle Ewena žijeme v době, kdy se obraz stal převažujícím módem oslovování veřejnosti a všechny ostatní způsoby utváření významu zastínil. Jen část našeho vzdělání nás připravila na smysluplné pochopení rétoriky, historického vývoje nebo sociálních implikací jaké mají obrazy v našich životech. Ve společnosti žáru, světla a elektronických poltergeistů – v záhadné věčnosti neomezené rozlehlosti, oslnivého světla a lesklosti a hladkosti materiálních věcí“ – si zoufalý projekt obnovení smyslu nebo alespoň jeho vysvobození ze spáru marketingových oddělení a firem pro styk s veřejností, žádá vizuálně vzdělané krotitele duchů.
Kulturní sabotéři na ten název slyší. Výraz "sabotáž" (zahlcení) (tzv. "jamming“) vzešel ze slangu komunitních rádií a odkazuje na nelegální rušení rozhlasového vysílání nebo konverzaci mezi radioamatéry nemístnými zvuky, obscénnostmi a podobnými dětinskými hloupostmi. Kulturní sabotáž míří proti stále dotěrnější instrumentální technokultuře, jejímž funkčním režimem je výroba souhlasu pomocí manipulace symbolem.
Spojení "kulturní sabotáž“ použila poprvé skupina [1] k popisu úprav billboardů a jiných způsobů mediální sabotáže. Člen skupiny na albu Jamcon84 s předstíranou vážností říká: "S rostoucím poznáním toho, jak námi obsazené mediální prostředí ovlivňuje a usměrňuje náš vnitřní život, někteří odolávají... Šikovně upravený billboard... diváka nasměruje k uvažování o původní firemní strategii. Studiem kulturního sabotéra je celý svět.“
Kulturní sabotéři, stejně jako Ecovy komunikační guerilly jsou trochu uměleckými teroristy a trochu lidoví kritici, do signálu po cestě z vysílače do přijímače vsunují šum, čímž podporují oroginálí a nečekané interpretace. Tím, že proniknou mezi vetřelce reklamám, zpravodajství a jiným mediálním artefaktům přisuzují subverzivní význam. Zároveň ty zprávy také dekódují, a ruší tím jejich funkci přesvědčování konzumenta. Sabotéři jsou důkazem, že právo nemá žádný copyright na válku vedenou pomocí zaklínadel a simulací. Podobně jako Ewenovi kulturní kódovači, také oni odmítají přijmout roli pasivních spotřebitelů a obnovují status veřejného diskurzu.
O nic míň důležité je, že kulturní sabotéři jsou také Groucho Marxisté a nezapomínají na zábavu obsaženou v radostné demolici utlačovatelských ideologií. Jak jednou poznamenal zpěvák skupiny Dead Kennedys a notorický šprýmař Jello Biafra, "meziˌjednoduchým zločinem, jako je vyloupení večerky a kreativním zločinem jako způsobem vyjádření je veliký rozdíl... Kreativní zločin... povznáší na duši... Je nějaká lepší způsob jak přežít mravenčí společnost, než že budeme masmédia, kterými je veřejnost hypnotizována zneužívat?... Každý den jeden vtip zachrání před otroctvím!“
Sabotáž je součást historického kontinua, zahrnující ruský samizdat (publikování v undergroundu mimo oficiální cenzuru), antifašistickými fotokolážemi Johna Heartfielda, situacionistické détournement (jež definoval Greil Marcus v knize "Stopy rtěnky" jako krádež estetických artefaktů z jejich kontextu a jejich přetvoření podle vlastních představ“), undergroundovou novinařinu radikálů šedesátých let, jako Yippie pouliční divadlo, proslulý pokus o "levitaci Pentagonu" Paula Krassnera, Jerryho Rubina a Abbie Hoffmana, parodované náboženství jako Církev SubGénia se sídlem v Dallasu, sabotáž na pracovišti jako například ta zdokumentovaná časopisem Processed World pro rebelské lovce dat, ekopolitická sabotáž hnutí Earth First!, nahodilé výstupy artaudovské krutosti, již radikální teoretik Hakim Bey nazývá poetický terorismus“ (podivné tančení v celonočně otevřených vestibulech pro počítačové bankovnictví... bizarní artefakty rozházené po parcích“), vzbouřenecké použití techniky koláže z výstřižků, navrhované Williamem Burroughsem v knize Elektronická revoluce“ (kontrola masmédií závisí na stanovení pravidel asociace... Technika vystřihované koláže by mohla hromadné sdělovací prostředky zaplavit totální iluzí“), a subkulturní brikoláž (přepracování symbolů spojovaných s dominantní kulturou společenskými outsidery; příkladem může být přivlastnění firemního oděvu a póz modelů časopisu Vogue chudáky, gayi a z většinou osobami barevné pleti (muži) převlečenými do ženských šatů (tzv. drag queens“).
Kulturní sabotáž je pružná kategorie a zahrnuje množství subkulturních praktik. Jedním příkladem je ilegální počítačové hackerství, odhalující institucionální nebo korporativní zločiny. "Slashing“ – neboli textové pirátství je další takovou činností. (Termín "slashing“ je odvozen z pornografického "K/S“ – zkratky pro "Kirk/Spock“ (1) – povídky napsané ženskými fanynkami Star Treku a vydávané v undergroundových fanzinech. K/S neboli "slash“ příběhy jsou vystavěny na zdánlivém homosexuálním podtextu příběhů Star Treku a jsou často oživovány feministickými impulzy. Ten výraz jsem si vypůjčil k použití ve všeobecném významu a aplikuji ho na libovolnou formu sabotáže, ve které jsou příběhy vyprávěné za účelem masové spotřeby perverzně přepracovány.) Činnosti jako sabotáž vysílání, vysílání pirátské televize nebo rádia a kamerový protisystém (v nichž jsou levné konzumní technologie používány kutily k dokumentaci policejní brutality nebo vládní korupce) jsou pro kulturního sabotéra osvědčenými alternativními postupy. Podobně lze využít i mediálního aktivizmu, jakým byla například jásavá oběť hromady televizních přijímačů před kancelářemi televizní sítě CBS na Manhattanu, jež byla součástí protestu proti předpojatosti médií zorganizovaného skupinou pro monitorování médií FAIR (Fairness and Accuracy in Reporting; Poctivost a přesnost ve zpravodajství) během války v Perském zálivu, a „mediální subverzivní činnost“, jakou bylo narušení zpravodajské relace The MacNeil/Lehrer Newshour organizací ACT UP na protest proti minimální pozornosti věnované tématu AIDS. Poněkud konvenčnějším proudem kulturní sabotáže jsou projekty na sledování médií jako například Paper Tiger Television, nezávislé produkční sdružení vyrábějící spoty s kritikou mediálního průmyslu, Deep Dish TV, satelitní stanice tvořená prostými lidmi, která vysílá volnomyšlenkářské programy na celostátních veřejných kabelových kanálech, a Not Channel Zero, kolektiv mladých afroamerických „videoaktivistů“, jejichž motto zní: „Revoluce v přímém přenosu“. Další subverzivní aktivitou je akademické hackerství – kulturní studia vyučovaná mimo univerzitní půdy buřičskými intelektuály.
Kulturní sabotáž má tedy mnoho tváří. Podívejme se teď na některé z jejích typických projevů.
Sniping a antireklama
Výroba a šíření "antireklam“, které vychylují pokusy Madison Avenue o obrácení pozornosti konzumentů určitým směrem, představují všudypřítomnou formu sabotáže. Často na sebe bere podobu tzv. "snipingu“, ilegálních rafinovaných nočních útoků na veřejný prostor, které provádí aktivisté vyzbrojení plakáty, štětci a kbelíky se škrobovým lepidlem. Adbusters, čtvrtletník se sídlem ve Vancouveru v Britské Kolumbii, který vydává kritické články o konzumní kultuře a své stránky osvěžuje sžíravými satirami. "Absolut Nonsense“ - lstivě provedená parodie podezřele povědomé láhve nesla následující titulek: "Jakákoliv domněnka, že naše reklamní kampaň přispěla k alkoholismu, řízení v opilosti nebo k domácímu násilí na ženách nebo dětech, je absolutní nesmysl. Reklamě nikdo nevěnuje žádnou pozornost.“ Ewen, který je sám skrytým sabotérem, podrobuje ostentativní spotřebu ostré kritice ve svých "Billboardech budoucnosti“, anonymně rozesílaných oxeroxovaných kopiích s ostrými slovními osočeními, jakým byla například jeho reklama Nestydatost: kolínská pro ženy a muže. Jedno šplíchnutí a budete požadovat rovnoměrné rozdělení bohatství.“ Guerilla Girls, tajný spolek feministických umělkyň, který se propaguje jako „svědomí uměleckého světa“, se proslavil krutě směšnými cílenými plakáty, z nichž jeden vyobrazoval nahou odalisku s gorilí maskou a ptal se: Musí se ženy vysvléci do naha, aby byly vpuštěny do Metropolitního Muzea?“ Robbie Conal z Los Angeles pokrývá městské stěny ekvivalenty portrétu Doriana Graye ve stylu informačního věku: groteskně například ztvárnil Olivera Northe, Eda Meesea a jiné ve skandálech namočené kariéristy. Podotýká:"Zajímá mě protireklamní činnost prostřednictvím zefektivněného znakového jazyka reklamy způsobem obrácené infiltrace.“ Ukázalo se, že antireklama a sniping jsou mocnými zbraněmi také v rukou gay aktivistů. Reportáž časopisu Village Voice z března 1991 z předních linií tzv. válek „odhalení“2 zmiňuje „Absolutně teplé“ plakáty připisované tajemné organizaci OUTPOST, které se objevovaly na budovách na Manhattanu. Jeden takový plakát, jenž rozpoutal kontroverzní diskuzi o možné homofóbii v Mlčení jehňátek, představoval fotografii Jodie Foster s titulkem: „Vítězka Oscara, absolventka univerzity Yale. Ex-disneyovské roztomilé dítě. Lesbička.“ Organizace Queer Nation zahájila plakátovací kampaň "Pravda v reklamě“, parodující newyorské reklamy na loterii s cílem nalákat chudé a jejich peníze. Oficiální slogan "Stačí jeden dolar a sen“ byl nahrazen heslem "Stačí třídolarová bankovka a sen.“ Grafická skupina Gran Fury, dříve součástí organizace ACT UP, své ostré poselství dovedla ještě dále. Skvěle provedená parodie Benettonu byla roku 1989 vylepena na autobusy v San Francisku a New Yorku. Titulek nad řadou líbajících se párů, jež byly všechny rasově smíšené a z nichž dva byly gayové hlásal že: Líbání nezabíjí, ale chamtivost a lhostejnost ano.“ „Snažíme se bojovat o pozornost stejně tvrdě, jako to dělá Coca-Cola,“ uvádí člen skupiny Loring Mcalpin. Pokud je někdo dost naštvaný a má po ruce kopírku, plus pět nebo šest přátel, kteří se také tak cítí dá se to dotáhnout překvapivě daleko.“
Mediální balamucení
Mediální balamucení, rafinovaný způsob šálení novinářů, kteří pak píší o zinscenovaných a vyčerpávajícím způsobem prostudovaných podvodech, představuje kulturní sabotáž ve své nejčistší podobě. Konceptuální podvodníci, jako například Joey Skaggs, dramatizují nebezpečí, která tvoří nedílnou součást tisku, jenž již pravděpodobně dávno zapomněl na rozdíl mezi čistým příjmem a veřejně prospěšnou činností, mezi odpovědností spojenou s informováním a touhou bavit.
Skaggs novináře tahá za nos už od roku 1966, přičemž klade důraz na samoreprodukční a téměř virální povahu novinových článků v mediálně propojeném světě. Svěřuje se, že trik spočívá v tom, získat novináře z jiného státu, který uveřejní článek, aniž by dotyčné téma blíže zkoumal. Pak je takový článek oxeroxován a znovu poslán poštou. Novináři si všimnou, že se článek už objevil dříve v tisku a že tudíž nemusejí provádět další průzkum. Tak se ze sněhové vločky stane sněhová koule a nakonec lavina, což je děsivé. V určitém okamžiku je velmi obtížné věřit čemukoliv, co nám média sdělují.“
V roce 1976 Skaggs vytvořil Nevěstinec pro psy - psí veřejný dům, který nabízel "pikantní výběr“ smilných fenek od čubiček s rodokmenem (Fifi, francouzská pudlice) až k pouliční směsce (Coura Lady). Organizace ASPCA3 byla pobouřena, noviny Soho News zuřily a televizní a rozhlasová společnost ABC mu věnovala televizní spot, za který později obdržela nominaci Emmy za nejlepší zpravodajský pořad roku. Skaggs se pak zavčas znovu vynořil jako lídr skupiny Choďte správně! (Walk Right!) vyšňořené v kanadách a v oblecích někde mezi Strážnými anděly 4 a Emily Postovou 5 a odhodlané zlepšit etiketu chování na chodnících. Později se objevil jako Joe Bones, šéf Tlusté skvadry (Fat Squad), jejíž tvrdí hoši za poplatek brání obézním klientům v obcházení naordinovaných diet. Pod pseudonymem Dr. Joseph Gregor dokázal Skaggs přesvědčit UPI (United Press International) a newyorskou televizní stanici WNBC-TV, že hormony extrahované ze zmutovaných švábů dokáží vyléčit artritidu, akné a následky jaderného ozáření.
Po ulovení médií, která spolkla jeho návnadu, svolal Skaggs konferenci, kde svůj podvod prozradil."Kachna,“ tvrdí, je jen háček. Význam má teprve druhá fáze, ve které ji prozradím. Jako Joey Skaggs nemohu svolat tiskovou konferenci a mluvit o tom, jak byly hromadné sdělovací prostředky přeměněny v nástroj vládní propagandy, jež námi manipuluje, abychom uvěřili, že musíme do války na Středním východě. Ale jako sabotér se k těmto tématům mohu vyslovit při prozrazení mediální kachny.“
Audio Agitprop
Audio agitprop, jež z velké části používá digitálních samplerů ke zpochybnění mediální kultury a k protestu proti autorskému právu, je o něco neškodnějším projevem kulturní sabotáže. Pravděpodobnými podezřelými jsou mimo jiné Sucking Chest Wound,6 jejichž multimediální performance God Family Country nutí uvažovat nad davovým myšlením a předpojatosti médií, skupina The Disposable Heroes of Hiphoprisy, která si v klipu „Televize, droga národa“ bere na mušku „neformální rozhovory“ zpravodajských relací přijímajících hodnoty MTV a pořadu Entertainment Tonight, dále kapela Producers For Bob, jejíž troufalé štěbetavé taneční nahrávky vytvářejí nezvyklé pozadí pro monology o „mediální ekologii“, což je strategie inspirující se McLuhanem k přežití v toxickém mediálním prostředí, a také Chris Burke, jehož album Ropná válka je pirátskou stanicí ve stylu neziskového kabelového a satelitního vysílání C-Span pro čtenáře Noama Chomského nechávající zaznít charakteristické útržky z tiskovek, prezidentské projevy a úryvky nočních přehledů zpráv. Wayne Morris z kapely Sucking Chest Wound mluví za všechny, když říká: Zaujaté zpravodajství, které je nekriticky považováno za objektivní novinařinu, mě pěkně štve. To, že si vybíráme útržky zpráv a bezostyšně s nimi manipulujeme, je naše odplata manipulativním médiím.“
Billboardové banditství
Posledním fenoménem je billboardové banditství, které se stalo inspirací pro neologismus Negativland. Australští BUGA UP inscenují bleskurychlé degradační a antipropagační akce nasprejováním graffiti na reklamy propagující cigarety nebo alkohol. Název skupiny je jednak akronym pro „Billboard-Utilizing Graffitists Against Unhealthy Promotions“ (Grafiťáci používající billboardy proti nezdravým reklamám), a jednak slovní hříčka na "bugger up“, což v australském slangu znamená něco "podělat“.
Podobným způsobem se afroameričtí aktivisté rozhodli všemi možnými prostředky vzdorovat reklamám na cigarety a alkohol zaměřeným na komunity s jinou barvou pleti. Michael Kamber z časopisu Z-magazine ve své reportáži popisuje scénu, kdy reverend Calvin Butts a ostatní obyvatelé Harlemu napadli billboard na Hennessey barvami a malířskými válečky: „Za necelou minutu je na místě, odkud ještě před několika málo chvílemi shlížela žena koketním pohledem na ulici, jen veliká bílá skvrna.“ Jejich spolubojovníkem je chicagský reverend Michael Pfleger, který se svou skupinou Operace čištění (Operation Clean) stačil jen za rok 1990 zohyzdit – někteří dávají přednost termínu „nově nahodit“ – přibližně 1000 billboardů na cigarety a alkohol. „Všechno to začalo u problému ilegálních drog,“ říká Pfleger. „Ale brzy si uvědomíte, že největším zabijákem není crack nebo heroin, ale tabák. A bylo nám jasné, že abychom zastavili tabák a alkohol, budeme muset jít po problému reklamy.“
Skupina Fronta pro osvobození billboardů (Billboard Liberation Front, BLF) ze San Franciska, spolu s organizací Pravda v reklamě (Truth in Advertising, TIA), skupinkou „půlnočních billboardových korektorů“ se základnou v Santa Cruz, vytrhávají řidiče z jejich transu dopravní špičky dekonstruovanými a rekonstruovanými billboardy. V období po havárii tankeru společnosti Exxon BLF předělala rádiovou propagační znělku „Hity se stávají. Nové X-100“ na „Průsery se stávají – Nový Exxon“. Skupina TIA naopak přepracovala slogan „Tropická směs. Divoká snědost“ na „Typická směs. Sex v reklamě“. Trio ze Seattlu známé pod pseudonymem SSS se inspirovalo odvysílanou zprávou, že se plánuje zahájení výroby neutronových bomb, k přetvoření billboardu značky cigaret Kent hlásajícího „Hollywood je v šoku z chuti cigaret Kent III!“ na „Hollywood je v šoku z neutronové bomby!“, přičemž cigaretovou krabičku nahradili portrétem tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana.
Artfux a odpadlická skupina Cicada Corps of Artists jsou agitpropová společenství z New Jersey, která kritizují a pořádají neosituacionistické happeningy. Při jedné takové příležitosti se členové skupiny Artfux sešli s malířem Ronem Englishem na menším workshopu, ve kterém English skupinu seznámil s výtvarným uměním billboardového banditství. Artfux newyorského umělce doprovázel na jednodenním totálním útoku na Manhattan, v jehož průběhu se malovaly a vylepovaly plakáty zkoncipované Englishem. Jedna tajná operace používala symboly pro ozřejmění korporativní rovnice pro vraždění zvířat a ekologickou katastrofu: nešťastně vypadající kráva plus umrlčí lebka rovná se polystyrénová zavírací nádobka od McDonald’s. Motto se vysmívalo: „Jídlo, pěna a zábava!“ Podobným stylem si skupina tropila žerty z „Hladkého Joea“, velblouda z kamelek, přeměnou jeho falického nosu na ochablý penis a jeho prověšených pysků na pohupující se varlata. Jeden modifikovaný billboard naléhal: Pijte Coca-Colu – prdí se po ní,“ zatímco jiný zobrazoval vrásčitého a ztrápeného strýčka Sama s popiskem: „Cenzura je dobrá, protože – – – !“ Korporace a vláda mají peníze i prostředky na to, aby mohli prodat cokoliv chtějí, ať už je to dobré nebo špatné,“ poznamenává člen Artfuxu Orlando Cuevas v reportáži o skupině periodika Jersey Journal. Zvoníme na poplach za všechny ostatní.“
Z anglického originálu Culture Jamming přeložil Dan Hrabina. Upravil Miloš Vojtěchovský
Text je částí eseje Culture Jamming. Hacking, Slashing, and Sniping in the Empire of the Signs. Open Magazine Pamphlet Series, Open Magazine, 1993. www.markdery.com/books/culture-jamming/
Mark Dery (nar. 1959) je americký kulturní kritik, autor textů o médiích a vizuální krajině, nepopulární kultuře, mediálním kriticismu a literárním žurnalismu. Působil na Newyorské univerzitě. Zabývá se kyberkulturou a kulturními účinky digitální éry, zkoumá politiku technologie a kultury. Mezi jeho publikace patří Culture Jamming: Hacking, Slashing, and Sniping in the Empire of Signs (1993); Escape Velocity: Cyberculture at the End of the Century (1997); The Pyrotechnic Insanitarium: American Culture on the Brink (1999); sbírka esejů I Must Not Think Bad Thoughts: Drive-By Essays on American Dread, American Dreams (2011 v portugalštině v Brazílii, 2012 v USA). Je editorem antologie Flame Wars: The Discourse of Cyberculture (1995). Pomáhal prosadit obor kyberstudií, věnuje se kyberfeminismu a afrofuturismu.
