Konečnost
Konečnost a nekonečnost mediálního umění v souvislostech poznámka editora
Sborník textů vychází po relativně krátké, nebo snad dlouhé době: přibližně po roce od dne, kdy kolokvium Umělecké sbírky digitální epochy v galerii a muzeu skončilo. Teprve v průběhu následujících měsíců se podařilo zajistit alespoň základní prostředky, díky nímž bylo možno uvažovat o podobě publikace, která by měla odborné veřejnosti v obrysu zprostředkovat několik témat, která zazněla během setkání. zejména působení času na uměleckou tvorbu, kulturu, entropii, trvání, mizení.
Kolokvium bylo uspořádáno při příležitosti prvního výročí otevření Centra pro nová média Vašulka Kitchen Brno a témata v rozhovorech s kolegy z Domu umění Brno a Národního filmového archivu (NFA) v Praze. Pokusili jsme se tak lehce rozdmýchat diskuzi o stávající situaci uměleckých děl "nestabilní povahy", zejména v českých sbírkách galerií a muzeí. Program dvoudenního setkání se zaměřil hlavně na mapování různých uměleckých a odborných iniciativ a institucí, které se této oblastí věnují, nebo se věnovat plánují. Bylo určeno zejména kurátorům, restaurátorům, zaměstnancům státních i soukromých institucí pro prezentaci, sbírkové činnosti, distribuci (nejen) elektronického, digitálního nebo softwarového umění, ale i veřejnosti a umělcům. Podařilo se, že zazněly také zkušenosti a názory odborníků z Nizozemí, Německa, Maďarska, Polska a dokonce USA.
Víme jak "digitální umění" v "post-digitální" době emancipovat a jak ho uchovat pro budoucnost? Je to opravdu nutné a k čemu je to dobré? Co vlastně digitalizace v souvislosti ostatních platforem zobrazování, pečování, uchovávání a distribuce (audiovizuálního) umění představuje? Jak chápat termín „digitální“, „digital-born“? Jaký je jeho širší - nejen archivářský a kulturní - ale také sociální, politický, environmentální kontext? Je dnes stále smysluplné dělit audiovizuální kulturu na obory, využívající nová média na jedné straně, a na ty, které jsou od nich „osvobozeny“ na straně druhé? Proč stále kulturní dědictví vnímat odděleně dvou táborech: nové - digitální a virtuální a staré – hmotné, analogové?
Ještě na přelomu tisíciletí všechno napovídalo tomu, že o elektronická, nová média se zavedené sbírkové instituce moderního a současného umění zajímat nebudou a klasičtí historikové umění, kurátoři, manažeři a sběratelé je nebudou brát příliš vážně. Náš svět se ovšem od roku 2000 podstatně proměnil: média už dávno nejsou „nová“, nejsou symbolem příslušnosti k privilegované skupině průkopníků, nejsou ani taktikou, strategií, indexem statusu nadřazenosti. Nová média se stala naopak silou v hlavním proudu, pohyblivý obraz a zvuk, kód jsou jedněmi z nejpoužívanějších standardních nástrojů zachycení svědectví o vztahu člověka a světa v 21.století. Někteří vnímají „nová média“ dokonce jako nedílnou součást destruktivních následků víry našich předků v benefity technologického pokroku, víry, která nás možná přivedla na okraj globální ekologické krize a společenského kolapsu.
Artefakty, v nichž je přímo, nebo nepřímo zabudován element, nebo odkaz na pohyblivý obraz, digitálního kód, nebo zvuk dnes nevznikají v rámci speciálních projektů věnovaných „novým médiím“. Umělecká díla vzniklá pro prostředí internetu, nebo v prostředí počítačových her najdeme běžně v akvizičních strategiích galerií a muzeí. Takže lze říci, že „umění nových médií“ je ve většině důležitých sbírek a málokdo se nad tím už pohoršuje.
Nepříjemným důsledkem sbírání a uchovávání novomediálního umění není, že by bylo stále nějak kontroverzní a revoluční obsahem, nebo formou. Problém je, že je tak závislé na fungování technických aparátů a na funkčních, často náročných, technologických proprietálních prostředích. Tato jsou díky rozvoji a vlivem zájmů korporací naprogramovány a vyráběny tak, aby rychle zestárly a mohly být tak nahrazovány těmi novějšími. Některé se tak stávají nedostupné a umělecké dílo mizí, ztrácí možnost být často nenávratně vystavováno.
Je dobře, nebo špatně, že nám hrozí ztráta části hodnot a dědictví postindustriální kultury? Došlo k tomu z důvodu, že jsme nevěnovali patřičnou pozornost metodám pro stanovení ekonomický, politický, nebo estetický nástrojů péče o kulturní dědictví? Nevytvořili jsme systematický a legislativín postup potřebný pro uchovávání umění, které je časově a technicky podmíněné a tak i nebývale křehké? Tento sborník nemá pochopitelně na takové základní otázky možnost nabízet odpověď, ale snad by mohl alespoň některé z nich pobídnout a stimulovat.
Mýty umění nových médií vznikaly hlavně v kulturním a politickém kontextu ekonomické a vojenské hegemonií atlantického společenství v prvních 20 letech po skončení druhé světové války. Příležitostí této publikace je tak uvést českého čtenáře alespoň homeopaticky do různých souvislostí a vzorců, které mohly formovat přemýšlení umělců, kke kterým patřili Woody a Steina jimž bylo dedikováno Centrum nových médií v Brně. V appendixu jsme zveřejnili překlady několika krátkých textů: Vannevara Bushe z roku 1947, Gustava Metzgera z roku 1969, Gene Youngblooda z roku 1978, nakonec překlad přednášky Petera Weibela, pronesenou na symposium o uchovávání mediální umění v roce 2013. Bushův článek byl zveřejněný ve vydání časopisu Atlantic a je nesen jeho optimistickou vírou v mírové uplatnění technologie, která bude schopna lidstvo přenést do nového věku, kdy se konečně osvobodíme od všech omezení minulosti. Metzger, který se o vývoj technologické společnosti a o počítače zajímat neméně živě – rozpoznal prvky ohrožení nejen pro svobodnou uměleckou tvorbu i jako nástroj napomáhající dehumanizaci světa, k destrukci životního prostředí. V manifestech o Auto-destruktivním umění, které publikovat od roku 1966, varoval před ničivými vlivy, které technika snadné a levné reprodukce a distribuce znaků bude mít na uměleckou tvorbu. V zásadě tvrdil že umělci by se měli diktátu uchovávání vlastní práce vyvarovat a postarat se sami o jeho zničení. Část textu Gene Youngblooda - autora vizionářské knihy Expanded Cinema z roku 1970, Masmedia a budoucnost touhy, naznačuje kontury společenského a politického diskurzu, utvářejícího myšlení průkopnické generace amerických umělců, využívajících tehdy nové a zázračné nástroje jako byly video a počítače. Umělec, kurátor a neúnavný propagátor novomediálního umění Peter Weibel v přednášce pronesené v ZKM na symposiu věnovaném uchovávání digitálního dědictví zamýšlí v obecnějších rysech na různými koncepty, které naši touhu zaznamenávat a uchovávat pro budoucnost formovaly.
Není úmyslem vyjmenovat přehled témat textů, které se ve sborníku podařilo shromáždit. Netýkají se vždy jen přímo metodologie sbírání, pečování a uchovávání artefaktů nestabilní povahy a nemá ani ambice být odbornou akademickou publikací.
Chtěli bych nejen poděkovat všem, kteří se na připravě publikace podíleli, ale – i když jen zběžně – zmínit souvislost, kterou v tomto kontextu považujeme za důležitou a aktuální. Tak jak se celkové paradigma světa, jehož jsme součástí rychle proměňuje, mění se i způsob jak o vlastní kultuře a umění můžeme, nebo musíme uvažovat. Koncept touhy věčnosti, vtělený do západní společnosti, náboženství, života, tvorby, kultury a umění, koncept, který po staletí definoval povahu naší kultury, provázel pocit nadřazenosti vůči jiným kulturám, zejména přírodním civilizacím. Společnostem, které principy a hodnoty jako jsou nekonečnost,věčnost, trvání a kontinuita propojovali s organickou přírodou - spíš než s architekturou, věcmi, objekty, muzeem.
Pokud přijmeme nutnost pomíjivosti, konečnosti věcí, objektů – médií, umění i nás samých, vzdáváme se tím také vědomí o naší propojenosti se světem předků? Světem, který filosofie přírodních národů vkládala - spíš než do hardwaru a technologií popření smrti a udržení věčnosti v podobě architektury muzeí, nebo architektur úložišť a pevných disků - v organickém univerzu zvířat, rostlin, stromů, skal, řeky a větru?
xxxxx
Miloš Vojtěchovský
