The Hackers manifesto
z úvodu
This land is your land, this land is my land
WOODY GUTHRIE
This land is your land, this land is my land
GANG OF FOUR
This land is your land, this land is my land
LUTHER BLISSETT
. . . it sort of springs organically from the earth. And it has the characteristics of communism, that people love so very much about it. That is, it's free. — STEVE BALLMER, CEO, Microsoft
Svět obchází strašidlo, strašidlo dvojníka, dvojník abstrakce. Na abstrakci závisí bohatství států i armád, společností a komunit. Každá soupeřící třída, ať už je vládnoucí, nebo ovládána, ji má v úctě a přesto se abstrakce obává. Je to náš svět, který slepě a se zkříženými prsty investuje do nového. Všechny třídy se nelítostné abstrakce světa obávají, protože na ní je závislý jejich úspěšnost. Všechny, až na jednu: třídu hackerů. Jsme hackeři abstrakce. Hackováním vyrábíme ze surových dat nové koncepty, nové způsoby vnímání, nové vjemy. Jsme to my, kteří abstrahují nové světy, ať hackujme nějaký kód, programovací, nebo poetický jazyk, matematiku nebo hudbu, křivky nebo barvy. Nezáleží na tom, jestli se cítíme být výzkumníky nebo spisovateli, umělci nebo biology, chemiky nebo hudebníky, filozofy nebo programátory, každá z takových osobních označení je pouhá část třídy, která si pomalu začíná sama sebe uvědomovat. A přitom nevíme, kdo vlastně jsme. Proto se v této knize pokouším osvětlit náš původ, naše cíle a naše zájmy. Hackerský manifest: Nejde o jediný manifest, protože vlastnost hackera je, že se odlišuje od ostatních, odlišuje se dokonce od jediného já. Hackovat rovná se odlišovat se.
Hackerský manifest o sobě nemůže tvrdit, že je nečím, co reprezentaci odmítá.
4. kapitola z knihy The Hackers Manifesto
HACKING
Hack se toho co je virtuálního dotýká – a to co je skutečné přetváří. „Abychom mohli něco označit jako „hack“, musí to být prostoupeno inovací: stylem a technickou virtuozitou“ [071] V tom smyslu se slova "hacking“ a "hacker“ používají v elektrotechnologii a v oblasti počítačů. Protože jde o důležité obory kreativní výroby vektorového (1) světa, termín by měl v sobě obsahovat také širší významy. Hackování nových informačních vektorů je pro vznik širšího povědomí o kreativní produkci abstrakce skutečným bodem obratu.
Od okamžiku, kdy se v počítačových kruzích hackerská „etika“ objevila, obrací se proti mocnostem komodifikace vzdělávání a komunikace. Jak píše Himanen, hackeři - „toužící uskutečnit svoji vášeň“, nabídnout „obecnou společenskou výzvu“, ale uvědomit si význam takové výzvy „stejně jako každá velká kulturní změna, zabere čas.“ [072] Víc než jen čas, protože jde o víc než o pouhou kulturní změnu. Bude to vyžadovat boj, protože co do světa hacker přináší je nový svět a nové bytí. Prvním krokem v tom boji je zbavit koncept hackerství detailů a porozumět mu v širším abstraktním významu.
Ti kdo zájmy vektorové třídy hájí by chtěli sémantický význam slova „hacker“ redukovat na oblasti kriminality, protože se abstraktnějšího, obecněji vnímaného (tedy třídního) potenciálu obávají. Všude slyšíme zvěsti, které hackery líčí jako novou podobu mladistvých delikventů, nihilistických vandalů, nebo pomocníků organizovaného zločinu. Případně je hacker považován za člena jakési neškodné subkultury, někoho kdo je ovládaný garážovou honbou omezených stylů oblékání a chování. Příčinou morální paniky, záminkou policejního dohledu a požadavků po omezení technické vědomosti na „správné autority“ je volání po otevření virtuality informacím, sdílení dat jako daru a osvojení vektor pro vyjádření. Není to první případ, kdy se pracující třída setkala s takovým ideologickým vydíráním. V očích oficiálních struktur vládnoucího řádu se Hacker ocitl vedle svých dřívějších předchůdců: organizovaného dělníka a rebelujícího vesničana. Hacker se nachází v dobré společnosti.
Skutečnou doménou hackera je virtualita. Hacker z virtuálního vytváří nové a nové podoby skutečnosti. To, co je představováno jako reálné, je pro hackera vždy jen to částečné, omezující, snad dokonce falešné. Ta přemíra možností pro hackera znamená, že co je skutečné, je přemíra virtuálního. Znamená nevyčerpatelné pole skutečného ale ne aktuálního, všeho co ještě není, ale co se stát může. Je to prostor, jak říká Massumi, kde „to co nemůžeme prožít, musíme procítit.“*[074] Abychom mohli odlišnost skutečného zachytit, je třeba hackovat a virtuální propojit s aktuálním. Každá oblast přírody může obsahovat možnost vzniku virtuálního. Protože hackování vytváří abstrahováním přírody možnost, že vznikne jiná přirozenost, druhá příroda, třetí příroda, nekonečné znásobení přírody, další a další zdvojování. Hacking objevuje přirozenost přírody, její tvořivé i destruktivní síly. Platí to ve fyzice, v sexualitě, v biologii i politice, ve výpočetní technice, stejně tak v umění nebo filozofii. Povahu jakékoli oblasti je možné hacknout. Přirozeností hackingu je svobodně objevovat, svobodně vymýšlet, svobodně vytvářet a svobodně vyrábět. Co ale v přirozenosti samotného hackování není, je exploatace abstrakce, která tak vznikla.
Když se hack promítne do rámce abstrakcí vlastnických práv, utváří informace jako forma majetku hackery jako společenskou třídu, třídu hackerů. Takové duševní vlastnictví se od ostatních druhů vlastnictví - třeba půdy nebo kapitálu - odlišuje tím, že si na něho může dělat nárok jen kvalitativně nový výtvor. Pokud se hack ocitne v souvislostech majetkových práv je společným jmenovatelem jakéhokoli dalšího typu majetku, je jeho zbožní hodnotou. Vektorová třída svůj majetek počítá ve stejné měně jako kapitalisté a feudálové, takže patenty a autorská práva jsou rovnocenné továrnám nebo pozemkům. třída hackerů tím, že vytváří neustále nové formy abstrakce nabízí možnost proměny světa – a živit se z přebytků, které vznikly abstrakcí přírody – ať už jsou jakékoli povahy. Jakmile abstrakce vznikne, může se zdát divná, „nepřirozená“ a může se stát příčinou radikálních změn. Pokud přetrvává, rychle se stane samozřejmostí. Stane se druhou přírodou. Třída hackerů protože vytváří nové formy abstrakce nabízí možnost budoucnosti. každá nová abstrakce nemusí samozřejmě znamenat, že vznikne pro svět něco nového. Ve skutečnosti je tomu tak jen u mála inovací. Málokdy můžeme předem odhadnout, které abstrakce se s přírodou propojí pozitivně.
Pro hackery je důležitá svoboda hackovat kvůli hackování. Svobodný a neomezený hacking nového nejen budoucnost vytváří, ale otevírá nekonečné spektrum potenciálních budoucností, včetně budoucnosti samé v její virtualitě. Každý hack je výrazem nevyčerpatelné rozmanitosti budoucnosti, rozmanitosti virtuálního. Ale má-li vzniknout jako druh vlastnictví, které je přiřazena nějaká hodnota, každý hack na sebe musí vzít podobu reprezentace opakovatelného, reprodukovatelného a nikoliv být výrazem rozmanitosti. Vlastnictví v sobě obsahuje jen jeden aspekt hacku, jeho reprezentaci a zvěcnění v podobě majetku. Nekonečnou a neomezenou virtualitu, odkud hack čerpá svůj potenciál, vystihnout nemůže.
Ve věci zákonné moci se hack stává konečným vlastnictvím a ze vztahu k podobě vlastnictví stejně jako je to u každé třídy, vzniká třída hackerů. Stejně jako u půdy nebo u kapitálu jako formy vlastnictví, si duševní vlastnictví vynucuje vztah k nedostatku. Právo na nemovitost se má k vlastníkovi, jako na úkor nevlastníka, třídě vlastníků, na úkor těch kdo jsou vyvlastněni."Filozofie duševního vlastnictví je ztělesněním ekonomického racionalismu jako přirozené lidské vlastnosti."*[075]
Z podstaty Hackerský čin porušuje limity, které jsou mu principem vlastnictví vnuceny. Nové hacky nahrazují staré hacky a jako formu majetku je znehodnocují. Hack informace, která byla neustálým opakováním znehodnocena jako forma komunikace, znovu vytváří nové formy informací. To znamená, že v zájmu třídy hackerů je volný přístup k informacím, spíše než přístup jako forma výlučného práva. Nemateriální povaha informace znamená, že vlastnictví informací její hodnotu pro další možné uživatele neporuší. Výzkum je v jiném řádu abstrakce než zemědělství. Zatímco u půdy je výlučnost vlastnictví často nezbytná, ve vědě, umění, filozofii, kinematografii nebo hudbě nedává smysl.
Míra ztělesnění hacku jako formy majetku se stává zvláštním způsobem, což pro hackery jako třídu poskytuje odlišné zájmy než jiné, ať vykořisťující nebo vykořisťované. Potřeba třídy hackerů spočívá především ve svobodném toku informací, jako nezbytné podmínky obnoveného hacku. Ale hackeři jako třída mají také vlastní taktický zájem na formě hacku jako majetku, jako něčeho, z co může být zdrojem příjmu, a hackerovi poskytout jistou nezávislost na vládnoucí třídě. Třída hackerů otevírá virtuální do historického, když hackuje způsob, jak učinit druhý z nich touhou po pouhém konkrétním z prvního. Samotná povaha hacku hackerovi propůjčuje krizi identity. Hacker hledá reprezentaci toho, co je být hackerem vůči identitám jiných tříd. Někteří je vidí jako vektoralisty, obchodující s nedostatkem vlastního majetku. Někteří se považují za dělníky, ale jako dělníky, v hierarchii námezdně pracujících v privilegovaném postavení. Třída hackerů produkuje sama sebe, ale ne pro vlastní zájmy. Nemá (zatím) vědomí svého vědomí. Není si vědoma vlastní virtuality. Kvůli své neschopnosti – dosud – stát se třídou pro sebe, se zlomky třídy hackerů neustále oddělují a ztotožňují své zájmy se zájmy jiných tříd. Hackeři riskují hlavně, že budou v očích dělnických a zemědělských tříd spojování s vektorovými zájmy, zájmy které se pokoušejí informace nezbytné pro produktivní a kulturní život všech tříd zprivatizovat. Hackovat znamená abstrahovat. Abstrahovat znamená vytvořit rovinu, kde různé věci mohou vstupovat do vztahu. Je třeba vytvořit jména a čísla, umístění a trajektorie těchto věcí. Je třeba vytvářet druhy vztahů a vztahy vztahů, do nichž se věci mohou dostávat. Diferenciace fungujících složek uspořádaných se společným cílem v rovině je úspěchem hackerů, ať už v technické, kulturní, politické, sexuální nebo vědecké oblasti. Třída hackerů, která dosáhla kreativní a produktivní abstrakce v tolika jiných sférách, musí teprve vytvořit sama sebe jako svoji vlastní abstrakci. To, co má být ještě vytvořeno jako abstraktní, kolektivní, afirmativní projekt, je, jak říká Ross, „hackerské znalosti schopné proniknout do stávajících systémů racionality, které se jinak mohou zdát jako neomylné; hackerské znalosti, schopné samy sebe rekvalifikovat, tedy přepisovat, kulturní programy a přeprogramování společenských hodnot, uvolňují prostor novým technologiím; hackerské znalosti, schopné generovat nové populární romance týkající se alternativního využití lidské vynalézavosti.“*[076]
Boj třídy hackerů je stejně jako boj proti jiným třídám boj proti sobě samé. Je v povaze hacku, že musí hack, rozpoznaný jako předchůdce překonat. V očích hackera má Hack hodnotu jen jako kvalitativní překonání předchozího hacku. Přesto vnáší třída hackerů tohoto ducha i do svého vztahu k sobě samé. Každý hacker vidí druhého jako soupeře nebo jako spolupracovníka proti dalšímu rivalovi, nikoli – zatím – jako příslušníka stejné třídy, se kterým má společný zájem. Ten společný zájem je tak těžko uchopitelný právě proto, že jde o společný zájem o kvalitativní diferenciaci. Třída hackerů nepotřebuje jednotu v identitě, ale hledá mnohost v rozdílech.
Třída hackerů vytváří rozdíly i vztahy a musí bojovat proti rozdílům, které si sama vytvořila, aby se mohla znovu uvědomit sebe sama. Poté, co jako samotný proces rozlišení sama sebe vytvořila, musí rozlišovat i mezi svým soutěživým zájmem v hackování a společným zájmem mezi hackery objevit vztah, který by mohl vyjádřit otevřenou budoucnost pro jejich potřeby. Její konkurenční zájem může být vyjádřen v podobě vlastnictví, ale její kolektivní zájmy nikoli. Kolektivní zájmy třídy hackerů volají po nových podobách třídního boje.
Hackerská třída může tyto složky převzít od jiných tříd, složky které pomáhají uvědomění hackerů jako samostatné třídy. Hackeři tak často poskytovali jiným třídám nástroje, jimiž se mohly uvědomit jako „organičtí intelektuálové“, propojení s konkrétními třídními zájmy a formacemi. Ale potom co hackeři vedli – a svedli – dělnickou třídu jako její intelektuální „"předvoj“, nastala doba, aby uznali, že má jiné zájmy, než jsou zájmy dělnické třídy, ale že jsou s ní potenciálně propojeny. Hackeři se právě od předvoje dělnické třídy mohou naučit sami sebe vnímat jako třídu. Jestliže učí hackeři dělníky hackovat, jsou to naopak dělníci, kdo učí hackery jak se proměnit v samostatnou třídu, třídu pro sebe. Třída hackerů se stává třídou pro sebe ne protože na sebe bere identitu dělnické třídy, ale protože se od ní odliší.
Vektorál propojuje hyperrozvinutý svět s rozvojovým a otvírá tak státní a komunitní obálky, dokonce obálky samotného subjektu. Nejchudší rolníci vedou pekelný boj s místní feudální třídou, s třídou vektoralistů, která usiluje o monopolizaci informací v semených bankách nebo léčivých rostlinách, o jejichž účinky tradiční komunity vědí odedávna. V různých aspektech vedou venkované, dělníci a hackeři stejný boj, směřující k osvobození informace od vlastnictví, k osvobození informace od kontroly vektorové třídy. Nejnáročnějším hackem dneška je tuto sdílenou zkušenost se světa vyjádřit.
I když hacker není každý, každý hackuje. Je běžné se dotýkat virtuálního, protože je to zkušenost s všedním. Pokud poškozemí obálky je hack, je tedy obrovský, globální hack migrace vyvlastněných, obyvatel rozvojového světa, kteří překračují hranice, kvůli vektorům příslibu hyperrozvinutého světa. Vektory komunikace se po celém světě rozlétnou jako konfety, reprezentující život jako zboží a přitahují subjekty k jejich objektům a v měřítku, které je nesrovnatelné s jiným spouští vektory migrace. Co zbývá hacknout je znovu otevřít výraz pro to hnutí, novou touhu vedle volání po reprezentaci předmětu pro jeho subjekty, které dříve nebo později dospějí k nudě a zklamání. Vektorový svět je zevnitř i zvenčí rozsekán na kousky a čeká až bude propojen pokusem o abstrahování touhy od majetku a po osvobození vlastností abstrahované touhy.
Poznámky
[071] Steven Levy, Hackers: Heroes of the Computer Revolution(NewYork: Penguin, 1994), p. 23. Jde o klasický novinářský popis hackera jako počítačového inženýra a hackerského boje za uchování virtuálního prostoru pro hackování proti silám komodifikované technologie, vzdělávání a monstra vojensko-zábavního komplexu. Studium přpadových studií rychle odhalí falešné tvrzení, že jen vytvoření (konceptu) informačního vlastnictví je "pobídkou“ k dalšímu vývoji nových konceptů a nových technologií. v Levyho knize hackeři odvádějí mimořádnou práci na základě svých potřeb, které jsou téměř výhradně v podobě ekonomiky daru. Autonomní, samogenerující prstižní síly ekonomiky daru dávají vzniknout samogenerujícím silám, které jsou mimořádné inovativní.
[072] Pekka Himanen, The Hacker Ethic and the Spirit of the Information Age(New York: Random House, 2001), pp. 7, 18, 13. Jestli se Hackerská Etika pokouší vzkřísit ducha Maxe Webera, pak je Hackerský Manifest krypto-marxistickou reakcí. Himanenova vynikající kniha má co říci o hackerském čase a o jeho protikladu ke komodifikovanému pojetí času, ale Himanen se stále snaží smířit hackera s vektorovou třídou. Úmyslně si plete hackera s "podnikatelem“. Hacker ale vytváří nové; a podnikatel se zabývá cenou nového. Ve vektorové ekonomice, kde nemá většina nabídky žádnou užitnou hodnotu, a směnná hodnota je pouhou spekulativní možností, je podnikatel hrdinskou postavou když a pokud dovede vymýšlet ex nihil nové potřeby. Zde je "neviditelná ruka trhu“ jen blufováním hráče pokeru. Podnikatel pouze opakuje nadbytečnou potřebu, zatímco hacker vyjadřuje virtuální. Zaměňovat podnikatele a hackera je jen ideologický trik, který má dodat temné nekromancii vektorové moci lesk.
[074] Brian Massumi, Parables for the Virtual(Durham: Duke University Press, 2002), p. 30. Nikomu jinému se nepodařilo virtuální zachytit s větší lehkostí, ani vystihnout jeho náročnost a dát prostor virtuálnímu ve vektoru, ale mimo hranic komunikace. Deleuzovo myšlení posouvá Massumi směrem ke skutečně plodnému propojení s prostorem vektoru jako s historickým a fyzickým, nikoli jen filozofickým a metafyzickým. Ale není snadné jít s Deleuzem k příliš vzdálené, čisté, kreativní metafyzice, která ztrácí svoji dějinnou dimenzi, jako vyjádření možnosti daného okamžiku. Mezi čistou ontologickou rovinou v centru Deleuzova myšlení a "nezaujatým“ diskurzivním prostorem uzavřeného světa vzdělávání je příliš úhledná shoda.
[079] Ronald V. Bettig, Copyrighting Culture(Boulder: Westview,1996),p.25.Práce navazuje na tradici kritických komunikačních studií a podrobně se zabývá funkcemi vznikající vektorové ekonomiky, ale která se svým uvažováním vrací ke kategoriém a zkušenostem doby, kdy kapitál zbožní ekonomiku ovládal. Teoretici kritické komunikace správně zdůrazňují omezenou samostatnost kultury a komunikace vůči zbožní ekonomice, ale mylně tvrdí, že zbožní ekonomiku je stále ještě možné vysvětlovat jazykem kapitalismu. Pozornost vůči otázkám ekonomiky komunikace a kultury naznačuje, že z překonaného principu její zbožní formy se právě vymanila.
[083] Andrew Ross, Strange Weather: Culture, Science and Technology in the Age of Limits (London: Verso, 1991), p. 11. See also Andrew Ross, No Collar(New York: Basic Books, 2002). Pokud je první koncept historie žurnalistika, kulturální studia jsou druhý koncept. Nebo alespoň by to tak přinejlepším být mohlo a Ross by byl toho příkladem. Ross zkoumá virtuální rozměr produktivity pracujících tříd. Objevuje třídní boj o informace napříč sociální továrnou. V každodenním životě se dělníci všeho druhu snaží význam produkovat autonomně. Lidé sice dávají smysl, ale ne s prostředky, které si k tomu sami vybrali. Kulturální studia dosud pouze interpretační schopnosti pracujících tříd vykládala; jde však o to, aby z nich udělala nástroj změny. Kulturální studia měla pravdu, když vykládala jevy v kulturní sféře jako ne nutně ovládané událostmi uvnitř dané ekonomické "základny“, ale chybně kladla malou váhu změnám ve zbožní formě, která celou oblast utváří. Kulturální studia sice objevila v informaci jako vlastnictví oblast formovanou novými třídními boji, předpověděla nástroje, jimiž je jako takové možné analyzovat, ale nedopracovala se k objevení "relativní autonomie“ starého třídního boje.
HARVARD UNIVERSITY PRESS
Cambridge, Massachusetts, and London, England 2001
Thanks to: AG, AR, BH, BL, CD, CF, the late CH, CL, CS, DB, DG, DS, FB, FS, GG, GL, HJ, ly JB, JD, JF, JR, KH, KS, LW, MD, ME, MH, MI, MT, My NR, OS, PM, RD, RG, RN, RS, SB, SD, SH, SK, SL, SS, TB, TC, TW.
Earher versions of A Hacker Manifesto appeared in Critical Secret,
Feelergauge, Rhreculture Reader, Sarai Reader and Subsol.
Copyright©2004 by the President and Fellows of Harvard College
ALL RIGHTS RESERVED
Printed in the United States of America
Library of Congress Catd Loging-in-Puhlication Data
Wark, McKenzie, 1961-
ISBN 0-674-01543-6 (he:alk.paper)
1. Digital divide. 2. Computer hackers. 3. Social conflict. 4. Intellectual property. 5. Information technology — Social aspects. 6. Computers and civilization.
I. Title. HC79.I55W37 2004 303.48'33— dc22 2004047488
In memoriam: Kathy Acker - King of the Pirates
kapitoly:
ABSTRACTION
CLASS
EDUCATION
HACKING
HISTORY
INFORMATION
NATURE
PRODUCTION
PROPERTY
REPRES ENTATION
REVOLT
STATE
SUBJECT
SURPLUS
VECTOR
WORLD
WRITINGS
==== McKenzie Wark ==== (1961)je původně australský spisovatel a teoretik, nyní spisovatelka a teoretička, žije v New Yorku. Wark se proslavil svými texty o teorii masových médií, o kritické teorii, o nových médiích, o Situationismu a o antropocénu. Mezi jeho nejznámější knihy patří "A Hacker Manifesto", "Gamer Theory", "Molecular Red: Theory for the Anthropocene",“General Intellects: Twenty-One Thinkers for the Twenty First Century,” “50 Years of Recuperation of the Situationist International” a “The Beach Beneath the Street”. Působí na katedře Media and Cultural Studies při The New School v New Yorku. Nejznámější knihu Manifest hackerů publikoval v roce 2004. Byl zde inspirován Marxismem a teoriích o společenských třídách a kapitálu. Tvrdí zde mmo jiné, že vliv komunikačních a informačních technologií na vlastnická práva a duševní vlastnictví obecně, přispěv k jinému poměru rozdělení společenských tříd. Na jedné straně je třída, která informace produkuje, což je vlastně transpozice staré pracující třídy. Označuje ji jako třídu hackerů. Na druhé straně je třída, která informace vlastní a proměňuje ve zboží. Tuto třídu označuje Wark jako vektoralisty. Vektoralisté, neboli kapitalisté, používali v minulosti princip soukromého vlastnictví jako nástroj ovládání hmotné části skutečnosti (určovali tak "hodnotu", ekonomickou potřebu, ale i nedostatek) zatímco noví vektoralisté si pro sebe nárokují také abstraktní duševní vlastnictví, což je část skutečnosti, kde podle autora závislost na efektu nedostatku, poptávky a nabídky nevplatí. Podporováním a prosazováním duševního vlastnictví se nová třída vektoralistů v oblasti virtuální domény snaží ustanovit (vnucený) princip nedostatku. Wark je přesvědčen, že samotný svět duševního vlastnictví třída vektorialistů ovládnout sice nemůže, ale v komodifikované podobě obchodu s informacemi a kontroly společnosti, toho dosáhla.
