K občanskému umění
Gyorgy Kepes - Towards Civic Arts 1.
Umělecká představivost jednotlivce nevzniká ani izolovaně, ani není soběstačná; je to naopak součást širšího, environmentálního rámce přírody a společnosti. Protože reakce umělce se ve vztahu k proměňujícím se vnějším podmínkám života neustále mění, mění se tak i její povaha a síla. V nejšťastnějších okamžicích imaginace umělce vytváří modely vnímání a cítění, které nám v rychle se proměňujícím světě otvírají možnost, prožití plnějšího a bohatšího života. Podobně jako my ostatní, také umělci pociťují hlubokou krizi, způsobenou rostoucí dynamickou komplexitou našich společenských struktur. Abychom na takové výzvy mohli reagovat, abychom dokázali sondovat, zkoumat, objevovat, vstřebávat, proměňovat a reorganizovat svá prostředí, musíme se hluboce přeorientovat. Takový imperativ vybízí k tomu, abychom možnosti nových nástrojů a médií - vytvářejících nové idiomy - prozkoumávali, ale abychom hledali způsoby, jak umění a veřejnost propojit.
Věřím, že ten potřebný proces právě teď probíhá. Umění překročilo svá omezení tradicí. Šíře uměleckých výrazů se zvětšila. Uzavřený, chráněný, ohraničený prostor místnosti, ať už domova, galerie nebo muzea, se pro řadu dynamických, výbojných průzkumů ukázal být jako příliš klaustrofobický. Podobné změny dnes nejsou omezeny pouze na fyzickou, prostorovou dimenzi, obsahují také jasnou konceptuální rovinu. Proto bylo třeba tradiční nástroj komunikace mezi artefaktem a publikem, jakým je (instituce) výstavy zpochybnit. A postavení výstavy bylo v každém významu skutečně zpochybněno: ať už jako soubor jednotlivých prací, nebo jako výraz osobního úsilí, výstavu nevnímam jako něco, co by odpovídalo novému vnímání života a bylo podnětné pro tvůrčí výraz.
Umělci - dokonce víc než jiné profese - se v turbulentně se proměňujícím moderním světě dostali do zvláštní situace. Jejich obrazy, jejich myšlenky a jejich sebedůvěra byly propojeny se starším, menším, pomalejším a tišším světem, se světem, s námž mohli přímo zacházet, vtisknout mu nové významy a hodnoty. Jen někteří se novému dynamickému světu uměli přizpůsobit.
Rozvoj vědeckého, technického a městského univerza proměňuje společnost, fyzické prostředí, z něhož společnost vyrůstá, i předivo zvyků, způsob uvažování a cítění, které ji utváří a strukturují. Zároveň byla narušena propojenost umělce s minulostí, s ostatními lidmi a s prostředím – které je skutečným zdrojem a podstatou jeho tvorby.i Není snadné se s takovým zdánlivě nesrozumitelným světem nového měřítka, světem velkým, podivným a výbušným vyrovnat. Odvážnější z umělců se o to pokusili, ale jen některým se to podařilo. Věda nám odhalila rozšířený svět, pohledy na neznámé jevy a koncepty: na to, co je nekonečně veliké, nekonečně malé, příliš ukryté, abychom to byli schopni uvidět; na myšlenky které jsou příliš těkavé – jako subnukleární částice, princip neurčitosti, počítače a tranzistory, lasery, pulzary, DNA a umělé krystaly, jež se mohou proměňovat v organické viry - abychom je byli schopni zaznamenat. Nic z toho našim smyslům nebylo dostupné, nebo nepropojovalo k naší tělesnosti, který nám poskytuje orientační smysl.
Námi utvářené a rychle pulsující prostředí způsobilo, že se náš životní prostor zmenšil, způsobili jsme také toxicitu ovzduší a vody, utlumení světla, zmenšení barevného spektra a neúprosně šířilo hmotu, nečistotu, hluk, rychlost a komplexitu. Měnící se společnost začala pociťovat problémy, které mají povahu ekologické katastrofy, sociálního kolapsu, rozpadu osobnosti, zmatení a zploštění mezilidských vztahů. Expandující svět technologicky sofistikované a agresivně vulgární masové komunikace a komerční zábavy otupil naši citlivost a přineslo pocit vyprázdněnosti, ohrožení soukromí a volného času. Život a umění se navzájem vzdálily a vzdálily se také společným a společenským základům. Aldous Huxley byl příliš opatrný, když poznamenal že zničením přírody vymažeme velkou část anglické poezie. Svět okolo nás – ty zářivé, proměnlivé zázraky na obloze, nekonečná bohatost barev a tvarů, zvířat a rostlin - jsou jádrem našeho jazyka, základem porozumění kvalitě a významu života. Pro naši situaci je příznačné, že během setkání Spojených národů v roce 1968 byla probírána míra devastace, způsobená technologiemi a naším neurvalým zacházením s drahocennou zemí, s oceány a s ovzduším.
Někteří umělci jsou jako vzdálený varovný systéme současného stavu. Rychle a s plným porozuměním rozeznali symptomy přicházejících ekologických a sociálních katastrof. Odhalili iluzivnost a degradaci pocitu největšího sebeuspokojení minulého století, které věřilo, že nadchází ten "nejlepší z možných světů". Spolehlivý soud o významu živých struktur znamenal odpovídající rámec šíře, svobody a autonomní regulace života a umění umožnil mechanický model vědecké analýzy 19. století odmítnout. Umělci varovali před smrtelnými následky totální devastace přírody. Básník William Blake začátkem 19. století s prvními příznaky industrializace, jako byly kouřící komíny a kopce škváry brojil proti "temným satanským mlýnům", poskvrňujícím "zeleň anglických hor" a "líbezných pastvin". Rozhodným protestem se k němu připojili další umělečtí kolegové a básníci, ale v průmyslové krajině světlo nepřestávalo šednout sazemi a řeky se dál zakalovat. William Morris to víc než před stoletím shrnul takto, když psal: "Jen málokdo uvažoval o tom, jak situaci v širokém rozsahu, nebo v užší perspektivě léčit, komu vadí, jak jsou obchodem znetvořena naše velká města? Komu vadí jejich špína a ošklivost? ... Kvůli penězům v hodnotě sotva pár čtverečních metrů londýnské špíny pokácejte všechny krásné stromy mezi domy a strhněte starobylé a úctyhodné budovy; začerněte řeky, zakryjte slunce, zamořte vzduch dýmem a smolou, nikomu to nevadí, není tu nikdo, kdo by takovým věcem věnoval pozornost a chtěl je napravil: to je vše, co moderní obchod, ta účtárna neberoucí v potaz dílnu umí nabídnout... Samozřejmě některé věci si dovedu představit: třeba donutit Manchester polykat vlastní dým, donutit Leeds aby se zbavil přebytečného černého barviva jinak, než vyléváním do řeky. To by mělo větší smysl, než výroba nejtěžších z hedvábných látek, a největších ze zbytečných zbraní.’2
Teprve dnes – a možná na poslední chvíli - se vracíme k uvžování o řešení. Jsou tu ale ještě tragičtější a bolestnější okolnosti. Je zde někdo s otevřenýma očima a čestnou myslí, kdo by popřel nutnost řešit šílenou zkázu současných měst? Někteří se ani neodváží pozvednout oči, aby neviděli, jak se navzájem týráme. Mnohé trápí naše neochota bránit se ničení toho nejlepšího co v lidech je. Neměli bychom se stydět za to, že jsme ohroženi omezeností, předsudky a soukromými zájmy - poškozující hodnoty a možná dokonce samotné základy našeho života? I když si hodně lidí uvědomuje, že je nutné hledat nástroje, které by takový kolektivně sebevražedný způsob života změnily, necháváme se zatím unášet osudnou setrvačností. Dál produkujeme mocnější a mocnější nástroje a vybavení, aniž bychom si uvědomovali hodnoty, které by ukázaly jak je používat.
Problémy současnosti nás dovedly k tomu abychom si uvědomili, že všechna základní východiska předchozích generací musíme zpochybnit. Současné dějiny nám dávají najevo, že na změny musíme reagovat rychleji než dřív. Každá další vývojová fáze, každá další znalost, každá nová technologická mocnost probíhající zesiluje střet se starými návody, pocity a přístupy, které jsme zdědili po našich předcích a střetává se novými požadavky Skutečnosti. Dickens svůj příběh o Francouzské revoluci začíná slovy: ‘Byly to ty nejlepší časy; byla to ta nejhorší doba.’ a nic se nehodí víc k naší době. Každá doba samozřejmě umožňuje volbu mezi dobrým a špatným životem. Každá doba v sobě obsahuje potencialitu v rozpětí od utrpení k naplnění, ale žádná volba není víc kontrastní, než dnes. Také my máme - jako kdykoli přetím - potenciální šanci naši budoucnost ovlivnit. Ale dnes možnosti budoucnosti sahají od příslibu bohatství, kvality a bezpečí života, o které se nám ani nesnilo, až k hrozbě záhuby, která všechno, čeho lidstvo dosud dosáhlo, vše, na co vážeme naše hodnoty může vymazat.
Pro naši situaci hledáme rovnováhu jako optimální možný stav. Lidstvo je individuálně a kolektivně seberegulační systém. Abychom mohli něčeho dosáhnout, je nutné se naučit vlastní úsilí, nebo proud úsilí přizpůsobovat proudu zpětné vazby. Abychom nějakých cílů mohli vůbec dosáhnout, je nezbytné porozumět reálnosti našich cílů, musíme našim smyslům a schopnostem dovolit posoudit životní situace a shromažďovat data, která takové úkoly budou vyžadovat. Když Inženýr navrhuje autoregulační systém musí se naučit synchronizovat moment chyby a jejich korelaci, aby s ohledem na cíl nedopustil příliš silnou oscilaci. Každý účelný moment tvoří ne jeden, ale dva procesy; ta symetrie je index jejich úspěšnosti. Pro samoregulační systém je klíčový pojem "zpětná vazba" - nebo abychom to vyjádřili obecněji - "vzájemná závislost". Pro správnou metodu k dosažení autoregulace jsme dosud nenašli řešení. Všichni chceme žít dobrý život, s intenzitou, kvalitou a potenciálem jednotlivých životních období, ale toho můžeme dosáhnout jen tehdy, pokud dosáhneme rovnováhy s minimální oscilací, která bude relevantní pro každého, s minimálním stupněm utrpení a vynaložené energie. Proto je zásadní uvědomit si vzájemné závislosti. Jinými slovy, potřebujeme sociální standard, postavený na principu totální spolupráce mezi lidmi a mezi lidmi a přírodou.
Nejvýmluvnější ukázku našeho úporného hledání řešení, bychom nalezli ve zvláštním chování umělců dvacátého století.Pro současné umění je příznačná prudká, výstřední, neustálá proměna uměleckých stylů, měnící se morfologická dimenze, nepřetržité přesouvání pravidel hry a expresívní tvorba uměleckých forem. Nejpodstatnější je, že pro umělecké hledání je typická nejen neustálé redefinování uměleckých stylů, ale i základní změny referenčního uměleckého rámce, jeho existenciálního postoje a základních koncepcí významu, role a cílů umění. Po třiceti, čtyřiceti letech hledání ducha vztahujícího se k jazyku umění zpochybňují současní umělci víc než pouhé nástroje používané pro jejich vyjadřování. Dnes nejde jen o umělecké ismy, ale o zásadní konfrontaci mezi uměním, ne-uměním a mimo-uměním.
Věřím, že síly, dělící umění a společnost jsou zároveň silami, jež je spojují. Umělec je klíčová postava pro přesměrování, které zdá se právě probíhá; umělci si znovu osvojují dlouho ztracenou pozici kulturního managementu. Psanci včerejška paradoxně začínají připomínat Mojžíše, který nás povede do Zaslíbené země. Po dlouhém období ‘oscilování’ se homeostatické procesy automatické regulace posunuly ke vztahům, kde dochází k regulaci?; umělci nacházejí řešení problémů, pokud odezvy pevně tkví v nesmlouvavém pojetí života jako celku - ve vášnivé solidaritě s lidstvem a s přírodním a člověkem vytvořeným prostředím.
V průběhu posledních dvou dekád se někteří ze spekulativnějších vědců zaměřili na starou ideu, že biologická a sociální evoluce jsou úzce provázané, přičemž jejich vzájemný styk hraje podobnou roli v sociální evoluci jakou kdysi hrála v biologické evoluci mutace.?
Jsme v kritickém bodě lidské fáze evoluce. Ta je čím dál rozpačitější a začínáme chápat, že se dokážeme intelektuálně a emocionálně se sociální komunikací lépe vyrovnávat s existenciální realitou. Naše budoucnost, ať bude dobrá nebo špatná závisí na tom, jak správně pochopíme, jak v budoucnosti budeme schopni ovládat seberegulační dynamický vzorec naší sdílené existence.
Abychom mohli naše úsilí koordinovat, musíme se dohodnout na našich cílech. Abychom se shodli na cílech, je třeba dosáhnout lepšího společného porozumění co je to ‘skutečnost’. To, čemu říkáme skutečnost není ani absolutní ani konečné. Jak rozpoznal před nějakými sedmdesáti lety Charles Sanders Peirce je to spíš evoluční proces sám o sobě: ‘Něco skutečně je tak, jak by to mohlo být nakonec rozpoznáno v ideálním stavu kompletní informace. Realita je proto závislá na konečném rozhodnutí komunity; myšlenka je proto tím, čím je, jen na základě oslovení budoucí myšlenky, která je ve svém významu myšlenkou s ní identickou, i když rozvinutější. Tak závisí existence myšlenky na tom, čím bude v budoucnosti; má tedy jen potenciální existenci, závislou na budoucím myšlení komunity.’3
Vědomí dynamiky evoluční kontinuity a naše schopnost vlastní transformace prostřednictvím mezi-myšlení otevřelo bohaté a široké perspektivy. Naše mocné nové nástroje, jak ty konceptuální tak fyzické, v sobě obsahují důležitou složku této perspektivy. Čím účinnější nástroje naší vědecké technologie vyvineme, tím více budeme propojeni, vzájemně na sebe budeme působit, a budeme provázáni navzájem i s našimi stroji, naším prostředím a našimi vnitřními možnostmi. Každý nový nástroj vidění, který nám věda a technologie nabízí odhalí novou krajinu, nutící nás vnímat ji ve vzájemné propojenosti, že čím dále můžeme cestovat a čím rychleji se pohybujeme, tím více vidíme, chápeme a učíme se o jiných částech světa a o životech jiných lidí. Čím citlivější a obsáhlejší jsou naše zraková, sluchová a myslící čidla díky rozhlasu, televizi a počítačovým technologiím, tím více musíme cítit provázanost člověka a prostředí. Naše nové nástroje dopravy, komunikace a řízení otevřely novou škálu příležitostí k mezi-myšlení a mezi-vidění; předpoklad skutečné všeobsahující participační demokracie.
Oblast ‘společného’ - jak bychom mohli náš sdílený orgán myšlení a cítění nazvat - je zdrojem tvůrčích sil člověka. Zde se setkávají vitální umění současnosti. Vede je rostoucí nové chápání strukturálního principu vzájemné závislosti. Začínají přijímat vzájemnou závislost kterou moderní člověk tak naléhavě potřebuje dosáhnout osobně, profesionálně a ekologicky – v rovnováze s celým prostředím. Současné umělecké dílo - a není to v důsledku takového tvrzení nijak přehnané – vyjadřuje rostoucí optimismus, sílu a autenticitu. Očekává umění budoucnosti, uzpůsobené poměrově se rozrůstajícímu vědecko-průmyslově-urbánnímu světu a odhalující jeho latentní bohatost. Umělci nalézají v environmentální krajině dneška nový materiál pro výtvarné umění, mocný zdroj tvůrčích cílů. Někteří sní o konstrukci gigantických uměleckých struktur vyřezaných z půdy, spočívajících na zemi, vznášejících se na obloze, plujících v oceánu, jež jsou samy o sobě prostředím.
Mnoho z nich překročilo při rozrušování dusivé kulturní izolace ohraničení svých oborů a podalo si ruku s vědci a inženýry. Tvořivou a komplexní formu spolupráce umožnily spektakulární technické přístroje: počítače, lasery, složitá elektronická zařízení a jiné nástroje určené pro řešení obrovských rozměrů. V nejnovějším evolučním kroku ve vývoji umělecké komunity sto let starý a nefunkční rámec uměleckého procesu zase ožil. Stává se činem spolupráce, kde umělci, vědci, urbanisté a inženýři nastupují do nové fáze, kdy prvotním úkolem ozdravění celkového lidského prostředí je netrpělivě očekávaný vrchol spočívající v rekostrukci současného městského světa. Doufáme, že ta rozvíjející se a všeobsáhlá imaginace umělců se stane příslibem nového světového názoru, založeného na vědomí provázanosti člověka s přírodním prostředím, jednoty se sociálním světem. Taková jednota je čímsi, po čem toužíme, je ztraceným rájem lidského ducha. Někteří mají občas pocit, že všechno do sebe zase zapadá, že to dává smysl a že svět je spravedlivý a plný příslibů.
Současná antropologie, psychologie a aplikované vědy nabízejí konvergentní zprávy, že evoluční klíč pro řešení hlavních poruch jednotlivých a společných životů spočívá v tom, abychom dosáhli stavu harmonicky fungující lidské ekologie, stavu, kdy na vysoké rovině současných rozvinutých kultur získáme znovu něco z jednoty člověka a prostředí, který platil v věku raných a primitivních kultur. Je jasné, že ta nová jednota, která musí mezi člověkem a člověkem a mezi člověkem a jeho prostředím nastat a kterou snad lze s jistou nadějí očekávat, musí být zcela odlišná od jednoty Taoistů, předklasických Řeků a Indiánů kmene Hopi. Možná že na základě správného čtení naší současné situace lze efektivně a realisticky použít naši vědeckou kompetenci pro projekci tvůrčích náhledů, které dá vzniknout novému lidskému vědomí, které spojí sbližující se části možné budoucnosti do uspokojivé a udržitelné reality. Tato realita může vyhlížet jako "ekologický klimax“, příbytek lidského ducha matně připomínající Rajskou zahradu, ze které nás kdysi vyhnaly pokročilé znalosti, abychom se vrátili tam kam jsme teď pokročilými vědomostmi lákáni.
Studiem raných kultur antropologové znovu obnovili vědomí ekologické harmonie. Raný člověk, moderní primitiv, vnímal sám sebe jako nedílnou součást komunity či společnosti a svoji společnost jako nedílnou součást všeobjímajícího kosmického prostoru. Přírodní jevy byly propojeny s přímo vnímatelnou lidskou zkušeností, byly nicméně projevem přírodních cyklů, nebo kosmických událostí. V lidských vztazích bylo podstatné, že znamení přicházejí z vnějšku; každý člověk byl vnímán jako osudový a nezvratný důsledek dění či událostí obklopujícího světa přírody. V takové provázanosti žádný vědomě rozpoznaný rozpor mezi subjektem a objektem nebyl. Pro nás je separace subjektu a objektu prvořadá; bez toho by nebylo možné vědecké poznání. Separace se stala klíčovým pro naše myšlení, když Slunce, Měsíc a síly přírody staří Hebrejci degradovali jako pouhé ornamenty transcendentního Boha, který vytvořil vše a nade vším vládl.
Vnější svět se nám jeví v hierarchickém uspořádání, počínající vyššími zvířaty a sestupující přes rostliny k neživým, fyzickým, chemickým, atomickým a subatomickým dějům. Pro primitivního člověka ve spektru života neexistoval žádný přeryv. Život byl všude: v lidech, zvířatech, rostlinách, kamenech a vodě. Pro australské Aborigince jsou perleťové hry barev na lasturách, lesk křišťálu, světélkující záře nočního moře a sluneční světlo odražené ve vodní tříšti nad vodopádem jediným aspektem všeobjímající, živé věci, přičemž jako základní linii viděli jako velkého hada, jehož tělo se jako duha klene přes celou oblohu. Všechno je prostoupeno životem. Vše se zdá být ve vzájemném kontaktu, vzájemném vztahu a životě. V jednodušších etapách existence lidstva, v rovině dětí a primitivního světa je propojení s prostředím skoro stejně důvěrné jako jednota samotného těla.
Poznatky experimentální moderní psychologie tento náhled jen podporují. Nás vztah k prostředí nemá povahu autonomně fungujících nespojitých systémů, ale povahu celistvého organismu. Kdykoliv do našich smyslů proniknout nějaké vnější elementy, je třeba zase dosáhnout rovnováhu zapojením našeho celkového já, bez ohledu na to, který smyslový orgán je bezprostředně zapojen do přijmu a ukládání vnějších vjemů. Neexistují žádné vzájemně separované smyslové orgány; všechny vrstvy sensorických funkcí jsou vzájemně propojené. Navíc jsou zásadně propojené s motorickými procesy. Teorie dynamické percepce, v níž by senzorické procesy byly odděleny od motoriky je v moderní psychologii nemyslitelná.
Také aplikovaná věda nabízí myšlenkové modely dynamické vzájemné propojenosti a základní komplementarity různorodých procesů a systémů, zejména na poli počítačové technologie, elektroniky a komunikačních sítí. Takové technologie jakoby skoro vyžadovaly, aby se propojili s životem a projasnily tak ekologický chaos. Protože jde o oblast aparátů nového měřítka, díky nimž je výroba předmětů automatizována, schůzky astronautů probíhají právě v nekonečném oceánu prostoru, obrazové faksimile se posílají telefonem, zvuk se stává světlem a světlo zvukem, přírodní cykly jsou obrácené, temnota noci se stává dnem. Potencialita této oblasti nás vést, utvářet a proměňovat je nad schopnost našeho uvažování.
Zpráva Národní akademie věd, který vyšla v roce 1967 dokazuje kombinaci slibů a hrozeb, které sebou přinesla moc technologie. Je to smlouva s jistou kosmickou institucí pro vypracování studie proveditelnosti na konstrukci rozměrného satelitu, který by sluneční světlo odrážel na tmavé oblasti planety Země. Mezi potenciální možnosti využití solárního zrcadla byla možnost nočního osvětlení pro pátrací a záchranné operace v chráněných polárních oblastech. Rychle přišla kritická reakce ze strany astronomů, podle kterých umělé osvětlení velké oblasti noční oblohy světlem několikrát silnějším než je měsíční světlo, by znamenalo ohrožení výzkumu v astronomii. Jiní vědci upozornili na možnost škodlivého vlivu na denní a roční životní rytmus rostlin a zvířat.
Komplementaritu technologického a sociálního povědomí je možné sjednotit jen když se takovým výzvám postavíme čelem a posílíme nutnost spolupráce pro zabránění ekologickým katastrofám a budování povědomí o svobodném životě, ve kterém všechno souvisí se vším.
Umělci mají možnost strategické role, které takové okolnosti může spojit v živoucím ohnisku. Něco naznačuje, že umělci jsou tu důležitou roli připraveni na sebe přijmout. Jednak pochopili nutnost efektivního využití nástrojů nového měřítka. Za druhé jsou připraveni zapojit se do úkolů, které mají nové měřítko, opustit prostor malého a dusného ateliéru a galerie a stát se součástí procesů ve větším prostředí a větším měřítku než tomu bylo kdykoli dříve. Za třetí: umělci začali projevovat vnímavost vůči současné ekologické problematice. Citlivost k ekologickému vědomí otevírá možnost jak vyjádřit ekologickou tragédii, podobně jako jim umělecká empatie dříve umožnila procítit velké lidské tragédie. Environmentální problematiku lze dramatizovat v jediném tvaru a zároveň hledat vhodné prostředky na recyklaci ošklivého odpadu, a ekologickou regulaci proměnit v napínavé téma občanského umění. Povědomí o kráse i účelnosti – což je právě posláním umělce – mohou zprostředkovat ostatním, kteří chápou téměř všechno ostatní, kteří to ještě úplně nepochopili. Do výzvy obrovského měřítka, kterou je nutné prostřednictvím nových nástrojů dosáhnout, je bezpodnínečně nutné zapojit hluboké hodnoty lidského vědomí. K tomu nelze dospět bez umělců.
Bezpochyby nadchází epocha, kdy bude nutné podobné společné výzvy začít řešit. K tomu potřebujeme všechny, kdo mají představivost a kdo jsou schopni rozpoznávat společné činitele komplexity života pozdního dvacátého století. Potřebujeme všechny, kdo k podobné úkolu pociťují oddanost, všechny, kdo jsou ochotni své schopnosti věnovat podobným velkolepým úkolům. Jakkoli je důraz - který chceme, nebo musíme na naše společné cíle klást - obrovský, pro začátek i pro konec takového úkolu je rozhodující osobní zkušenost. Pracujeme, hrajeme si, pláčeme a smějeme se, spíme a sníme, bojíme se, nenávidíme, milujeme se a při vzácných příležitostech pociťujeme rostoucí záři, která se objeví, když se jedinečnosti osobní zkušenosti spojí v celkový, společný prožitek porozumění. Něco takového může sice prožít jen jedinec, ale opravdu veliké věci vznikají teprve, když se ta nejvyšší subjektivní zkušenost - poetický vhled umělce – propojí se společenským životem. Jen dosažením dynamického propojení osobního a občanského se můžeme s našimi neomezenými schopnostmi vypořádat.
1. Informace o CAVS viz: Anne Collins Goodyear, ‘The Relationship of Art to Science and Technology in the United States, 1957–1971: Five Case Studies’, PhD disertace, University of Texas, Austin 2002, a Elizabeth Finch ‘Languages of Vision: Gyorgy Kepes and the “New Landscape” of Art and Science’, PhD dizertace, City University of New York 2005 a Melissa Ragain, ‘From Organization to Network: MIT’s Center for Advanced Visual Studies’, X-tra, vol.14, no.3, Spring 2012, http://x-traonline.org/article/from-organization-to-network-mits-center-for-advanced-visual-studies, accessed 16 May 2016. na výstav byli zastoupeni: Jack Burnham, Ted Kraynik, Otto Piene, Harold Tovish, Wen-Ying Tsai, Stan VanDerBeek a Takis Vassilakis, Charles Frazier, John Goodyear, Newton Harrison, Les Levine, Stephen Antonakos, Billy Apple, Lila Katzen, Preston McClanahan, Gary Thomas Rieveschl, Charles Ross, Friedrich St Florian, James Seawright, Vera Simons a William H. Wainwright a technici Richard L. Venezky a Jerry A. Erdman. https://www.tate.org.uk/research/publications/tate-papers/25/aesthetics-of-collaboration#footnoteref4_lalz9nr
2. Sebrané spisy Williama Morrise. New York: Russell and Russell, 1966. Vol. 12, s. 24.
3. Sebrané spisy Charlese Sanders Peirce, ed. C. Hawthorne and P. Weiss (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1931-1935)
Z anglického originálu Towards Civic Arts přeložila Lenka Dolanová. Upravil Miloš Vojtěchovský
vyšlo v časopise Leonardo, Vol. 4, No. 1 (1971), s. 69-73.
György Kepes (1906 - 2001) byl původem maďarský malíř, designér a teoretik. Od roku 1930 žil v Berlíně, kde pracoval jako návrhář výstav a jevištní designér. Pracoval v ateliéru Laszlo Moholy-Nagyho na Bauhausu v Dessavě, a v roce 1936 se ním přesunul do Londýna. V roce 1944 publikoval knihu Language of Vision o designu a designovém vzdělávání. Po emigraci do USA v roce 1937 působil na Novém Bauhausu v Chicagu, kde rozvíjel program, kombinující studium filmu, fotografie a reklamy, práci s textilem, se dřevem, kovem a plastem, nauky o barvě a architekturu. V roce 1967 založil Centrum pro pokročilá vizuální studia (CAVS) na MIT. Spolupracoval s četnými umělci, designéry, architekty i vědci (mj. Norbert Wiener, B. Fuller, R. Arnheim a W. Gropius). V roce 1956 vydal knihu The New Landscape in Art and Science, zabývající se vztahem moderního umění a vědeckých obrazů (mj. obrazy vznikajícími prostřednictvím rentgenu, stroboskopické fotografie a elektronových mikroskopů, radaru, teleskopů či infračervených sensorů). Je autorem řady dalších knih - Graphic Forms: Art as Related to the Book (1949), Arts of Environment (1972), The Visual Arts Today (1960). Přeložený článek vychází z jiného textu, zveřejněného v rámci výstavy 'Explorations' v National Collection of Fine Arts, Smithsonian Ins. v MIT Hayden Gallery mezi 28.2. a 29.3 1970 a v National Collection of Fine Arts od 4.4. do 10.5 1970.
