Kalifornská ideologie
Kalifornská ideologie / THE CALIFORNIAN IDEOLOGY
Richard Barbrook a Andy Cameron,
text vyšel 1. září 1995 v časopise MUTE
Not to lie about the future is impossible and one can lie about it at will'
"Není možné nelhat o budoucnosti a člověk o ní může lhát, jak se mu zachce."
Naum Gabo
Ve vztazích společnost, technologie a politiky nastupuje globální ortodoxie. Tuto ortodoxii jsme na počest státu, kde vznikla, označili jako „Kalifornskou ideologii“. Kalifornští ideologové se odvažují tvrdit, že díky naturalizaci a technologickému důkazu o správnosti libertariánské politické filozofie, vylučují možnost alternativní budoucnosti a společenské a politické debaty o budoucnosti ztratily smysl.
Kalifornská ideologie vznikla jako kombinace kybernetiky, ekonomie volného trhu a libertarianismu kontrakultury a propagují ji časopisy jako jsou WIRED a MONDO 2000 a knihy Stewarta Branda, Kevina Kellyho a dalších. Novou „víru P“ uvítali počítačoví nerdi, studentští flákači, třicetiletí kapitalisté, moderní akademici, futurističtí byrokraté a dokonce samotný prezident USA. Jako obvykle nejnovější módu z Ameriky neváhali Evropané napodobovat. Zatímco nedávná zpráva EU doporučovala přijmout kalifornský model svobodného podnikání pro vybudování „informační dálnice“, nekonformní umělci a akademici prosazují „post-humanistickou“ filozofii, vyvinutou v rámci evropského kultu věnovaného západnímu pobřeží USA. Globální dominance kalifornské ideologie nemá viditelné oponenty a zdá se být dokonaná.
Při zběžném čtení vypadají texty kalifornských ideologů jako zábavný koktejl namíchaný z kulturní potrhlosti Bay Area, hloubkové analýzy nejnovějšího vývoje v hi-tech umění, zábavy a mediálního průmyslu. Jejich politika vyhlíží jako čistě libertariánská – požadují, aby informační technologie sloužily k nastolení nové „jeffersonovské demokracie“ v kyberprostoru v a tomto smyslu nabízí kalifornská ideologie fatalistickou vizi přirozeného a nevyhnutelného vítězství kombinace volného trhu a hi-tech.
Svatý McLuhan
Marshall McLuhan v 60. letech kázal o tom, že mocnosti velkého byznysu a velkých vlád budou svrženy teprve rostoucím vlivem nových technologií na jednotlivce. Konvergence médií, výpočetní techniky a telekomunikací měla podle něho nevyhnutelně nastolit elektronickou přímou demokracii – elektronickou agoru – kde by každý bez obav z cenzury mohl hlásat své názory. Radikálové ze západního pobřeží, povzbuzeni McLuhanovými předpověďmi, propagovali používání nových informačních technologií pro alternativní tisk, komunitní rozhlasové stanice, garážové počítačové kluby a videokolektivy.
V 70. a 80. letech řadu zásadních objevů v oblasti osobních počítačů a sítí vytvořili lidi ovlivnění technologickým optimismem Nové levice a kontrakultury. V 90. letech se někteří z bývalých hippies stali dokonce vlastníky a manažery hi-tech korporací jako takových a průkopnickou práci aktivistů komunitních médií z velké části rekvíroval hi-tech byznys.
Nástup virtuální třídy
Ačkoli firmy v těchto sektorech mohou mechanizovat a subdodavatelsky zajistit většinu vlastních pracovních potřeb, jejich závislost na klíčových pracovnících, kteří jsou schopni zkoumat a vytvářet originální produkty, od softwarových programů a počítačových čipů po knihy a televizní programy trvá. Takoví kvalifikovaní pracovníci a podnikatelé tvoří takzvanou „virtuální třídu“: „...techno-inteligenci kognitivních vědců, inženýrů, počítačových vědců, vývojářů videoher a všech ostatních komunikačních specialistů...“ (Kroker a Weinstein). Manažeři, kterým se nepodařilo podrobit je kázni montážní linky nebo nahradit stroji, intelektuální pracovníky pacifikovali smlouvami na dobu určitou. Stejně jako „pracující aristokracie“ z minulého století také hlavní zaměstnanci v mediálním, počítačovém a telekomunikačním průmyslu mají zkušenost s odměnami a nejistotu trhu. Na jedné straně jsou hi-tech řemeslníci dobře placení, ale mají také značnou autonomii v pracovním tempu a místu zaměstnání. Díky tomu se kulturní propast mezi hippies a lidmi z organizace stala dost nejasná. Na druhé straně jsou pracovníci stále vázáni podmínkami a nemají záruku dalšího zaměstnání. Vzhledem k nedostatku volného času, který měli jako hippies, se pro velkou část „virtuální třídy“ práce sama stala prostředkem jejich seberealizace.
Kalifornská ideologie reflektuje zároveň disciplínu tržní ekonomiky a hippies svobody řemesla, protože ti kmenoví pracovníci tvoří privilegovanou součást pracovní síly a jsou dědici radikálních myšlenek aktivistů komunitních médií. Tento bizarní hybrid je možný pouze díky téměř obecné víře v technologický determinismus. Již od 60. let liberálové – v sociálním smyslu toho slova – doufali, že nové informační technologie mohou uskutečnit jejich ideály. Nová pravice v reakci na výzvu Nové levice vzkřísila starší formu liberalismu: ekonomický liberalismus. Místo kolektivní svobody, o kterou hippie radikálové usilovali, prosazovali tržní svobodu jednotlivců. Od 70. let se Muffler, de Sola Pool a další guruové pokoušeli dokázat, že nástup hypermédií by měl paradoxně zahrnovat návrat k ekonomickému liberalismu minulosti. V této „retro-utopii“ se odrážely předpovědi Asimova, Heinleina a podobných macho sci-fi romanopisců, jejichž budoucí světy byly vždycky plné vesmírných obchodníků, superslizkých prodejců, geniálních vědců, pirátských kapitánů a dalších drsných individualistů. Cesta technologického pokroku vede zpět do Ameriky otců zakladatelů.
Agora nebo směnárna - Přímá democracie nebo Volný obchod?
Kalifornská ideologie se s McLuhanem jako patronem vynořila z tohoto nečekaného střetu pravicového neoliberalismu, kontrakulturního radikalismu a technologického determinismu – hybridní ideologie se všemi svými nejasnostmi a rozpory zůstala nedotčena. Tyto rozpory jsou nejvýraznější v protichůdných vizích budoucnosti, které zastává. Na jedné straně podle zastánců „virtuální komunity“ měla být zachována antikorporátní čistota Nové levice. Podle jejich gurua Howarda Rheingolda budou hodnoty kontrakulturních baby boomů i nadále vývoj nových informačních technologií utvářet.
Komunitní aktivisté budou v rostoucí míře využívat hypermédia tak, aby nahradily korporátní kapitalismus a silnou vládu hi-tech pomocí „ekonomiky daru“, ve které budou účastníci svobodně sdílet informace. Podle Rheingolda je „virtuální třída“ stále v popředí boje za sociální osvobození. Navzdory zběsilé obchodní a politické angažovanosti provázející budování „informační superdálnice“ v elektronické agoře nevyhnutelně musí zvítězit přímá demokracie nad jejími korporátními a byrokratickými nepřáteli.
Na druhé straně jiní ideologové západního pobřeží přejali od svého dřívějšího konzervativního nepřítele ideologii laissez faire. Například biblické periodikum pro „virtuální třídu“ časopis Wired nekriticky opakuje názory extrémně pravicového republikánského vůdce Sněmovny reprezentantů Newta Gingricha, nebo manželů Tofflerových, kteří jsou jeho poradci. Časopis nekomentuje jejich politiku snižování sociálních dávek ale je fascinován jejich propagováním libertariánského poteciálu, které nové informační technologie nabízejí. Gingrich a Tofflerovi tvrdí, že konvergence médií, výpočetní techniky a telekomunikací nevytvoří elektronickou agoru, ale povede spíš k apoteóze trhu, elektronické směny, kdy se všichni mohou stát svobodnými obchodníky.
V takové verzi kalifornské ideologie je každému příslušníku „virtuální třídy“ přislíbeno, že se stane úspěšným hi-tech podnikatelem. Informační technologie, jak se říká, posilují pozici jednotlivce, osobní svobodu a radikálně snižují vliv národního státu. Stávající sociální, politické a právní mocenské struktury zaniknou aby byly nahrazeny neomezenými interakcemi mezi autonomními jednotlivci a jejich softwarem. Takoví přepracovaní McLuhanité energicky požadují, aby se velká vláda držela dál od vynalézavých podnikatelů, kteří jsou jediní, kdo je dostatečně cool a odvážný riskovat. Snahy zasahovat do vznikajících technologických a ekonomických sil, zejména ze strany státu, jsou pouze pouhé představy lidí, kteří jsou dost hloupí aby odmítali základní přírodní zákony. Jediným mechanismem, který může vybudovat budoucnost a zajistit v elektronických obvodech jeffersonského kyberprostoru naprostý rozkvět individuální svobody je volný trh. Tak jako v Heinleinových a Asimovových sci-fi románech se zdá, že cesta k budoucnosti vede pouze zpět, do minulosti.
Mýtus volného trhu
Za posledních dvě století byly téměř všechny velké technologické úspěchy dosaženy díky velkým finančním částkám veřejných peněz a pod značným vlivem státu. Technologie počítačů a sítě byly vynalezeny díky masivním státním dotacím. Například první projekt Difference Engine získal grant britské vlády ve výši 517 470 liber – což bylo v roce 1834 malé jmění. Od počítače Colossus po EDVAC, leteckých simulátorů, po virtuální realitu, závisel v rozhodujících okamžicích vývoj výpočetní techniky na veřejných výzkumných materiálech nebo tučných smlouvách s vládními agenturami. Společnost IBM postavila první programovatelný digitální počítač teprve tehdy, když ji o to během korejské války požádalo ministerstvo obrany USA. Kvůli malé státní intervenci propáslo nacistické Německo svoji příležitost postavit koncem 30. let první elektronický počítač, protože Wehrmacht odmítl financovat Konrada Zuzeho - průkopníka ve využití binárního kódu, ukládání programů a elektronické logické brány.
Jedna z nejpodivnějších věcí na kalifornské ideologii je to, že dokonce existence samotného Západního pobřeží je výsledkem masivní státní intervence. Vládní dolary byly použity na výstavbu zavlažovacích systémů, dálnic, škol, univerzit a dalších infrastrukturních projektů, zajišťujících pohodlný život. Hi-tech průmyslový komplex na Západním pobřeží se navíc mimo těchto veřejných dotací může celá desetiletí chlubit nejtučnějším finančním balíčkem v dějinách. Americká vláda tam nalila miliardy dolarů z daní nákupem letadel, raket, elektroniky a atomových bomb od kalifornských společností. Američané měli vždycky státní plánování, jen to raději nazývali rozpočet na obranu.
Veškeré takové veřejné financování mělo nesmírně prospěšný – i když nepřiznávaný – vliv na další rozvoj Silicon Valley a další hi-tech odvětví. Podnikatelé mají často v rozvíjení nových nápadů přehnaný smysl pro přeceňování vlastní „kreativní volního aktu“ a málo přiznávají státní subvence nebo práci vlastních zaměstnanců. Veškerý technologický pokrok výsledek součtu mnoha faktorů – závisí na výsledcích kolektivního historického procesu a – i když částečně – je to úspěch kolektivu. Američtí podnikatelé stejně jako ve všech průmyslových zemích k udržení spoléhali ve skutečnosti na veřejné peníze a na zásahy státu. Když hrozilo, že japonské společnosti převezmou americký trh s mikročipy, aby odrazili vetřelce z východu, libertariánští počítačoví kapitalisté z Kalifornie neměli žádné ideologické výčitky a připojili se ke státem podporovanému kartelu organizovanému vládou!
Páni a otroci
Navzdory zásadní roli, kterou na rozvoj hypermédií veřejné intervence mají, je postavena kalifornská ideologie na hluboce anti-statistickém, (proti-intervencionalistickém) dogmatu. Vzestup takového dogmatu byl způsoben na přelomu 60. a 70. let selháním obnovy v USA. Přestože Kalifornští ideologové často oslavují libertariánský individualismus hippies, nikdy nezmiňují politické nebo sociální požadavky kontrakultury. Svobody jednotlivce dosáhne vzpoura proti systému, ale naopak podrobením se "přirozeným zákonům" technologického pokroku a volného trhu. V mnoha kyberpunkových románech a filmech je takový asociální libertarianismus symbolizován v ústřední postavě osamělého jednotlivce, který bojuje ve virtuálním světě informací o přežití.
Podle amerického folklóru národ vybudovali z divočiny svobodní jedinci – lovci, kovbojové, kazatelé a hraničáři. Ten prvotní mýtus americké republiky ale zamlčuje rozpor, který je v srdci Amerického snu obsažen: že někteří jednotlivci mohou sice prosperovat, ale jen díky utrpení druhých. Život Thomase Jeffersona – muže, který stojí za ideálem „jeffersonské demokracie“ – zřetelně odhaluje dvojí povahu liberálního individualismu. Autor Americké deklarace nezávislosti, tedy inspirativní výzvy k demokracii a svobodě byl zároveň jeden z největších otrokářů v zemi.
Navzdory emancipaci a hnutí za občanská práva je stále středem americké politiky – zejména v Kalifornii - rasová segregace. Za rétorikou individuální svobody se skrývá pánův strach ze vzpurného otroka. V posledních volbách na guvernéra ve státě Kalifornie zvítězil republikánský kandidát díky své brutální kampani vedené proti imigrantům. Triumf Gingrichových neoliberálů v parlamentních volbách byl na celostátní úrovni založen na mobilizaci „rozhněvaných bílých mužů“ proti údajné hrozbě ze strany černochů, imigrantů z Mexika a dalších arogantních menšin.
Hi-tech průmysl je nedílnou součástí této rasistické republikánské koalice. Výhradně soukromé a korporátní budování kyberprostoru však může jen podpořit rozpad americké společnosti na antagonistické, rasově podmíněné třídy. Obyvatelé chudých městských čtvrtí, kteří jsou „označení“ ziskuchtivými telekomunikačními společnostmi, mohou být kvůli nedostatku peněz z nových on-line služeb vyloučeni. Naproti tomu yuppies a jejich děti si mohou ve virtuálním světě hrát na kyberpunkery, aniž by se museli s kýmkoli z chudých sousedů setkávat. Při práci pro hi-tech a nové mediální korporace by mnozí členové „virtuální třídy“ rádi uvěřili, že nové technologie jaksi americké sociální, rasové a ekonomické problémy vyřeší, aniž by muselo z jejich strany dojít k jakýmkoli obětem. Vedle stále se zvětšujících sociálních rozdílů vzniká další podoba apartheidu mezi „informačně bohatými“ a „informačně chudými“. Přesto je volání po tom, aby telekomunikační korporace byly povinné občanům zajistit univerzální přístup k informační nadstavbě, odsuzuje časopis Wired jako nepřátelské vůči pokroku. Ale čí je to pokrok?
Hloupý číšník
Tragédií pánů spočívá v tom - jak poznamenal Hegel - že se nedovedou vymanit ze závislosti na svých otrocích. Bohatí bílí Kaliforňané své spoluobčany tmavší pleti potřebují, aby pro ně pracovali v jejich továrnách, aby sbírali jejich úrodu, starali se o jejich děti, nebo o jejich zahrady. Bílí obyvatelé Kalifornie se nechtějí vzdát svého bohatství a moci a místo toho nacházejí svoji duchovní útěchu v uctívání technologie. Pokud jsou lidští otroci v zásadě nespolehliví, je třeba vynalézt mechanické. Hledání Svatého grálu umělé inteligence odhaluje touhu po Golemovi – po silném a loajálním otrokovi, jehož kůže má barvu země a jehož vnitřnosti jsou vytvořeny z písku (křemíku). Technoutopisté si představují, že otrockou práci budou moci zajistit díky neživým strojům. Přestože technologie je schopna práci skladovat nebo zesilovat, nikdy neodstraní základní lidskou potřebu vynalézat, konstruovat a udržovat stroje. Aniž by někdo nebyl zároveň zotročen, otrockou práci nezískáme. Na svém panství v Monticello vynalezl Jefferson různé důmyslné vychytávky – včetně „hloupého číšníka“, který mu zprostředkovával kontakt s jeho otroky. Není divu, že koncem dvacátého století se tento liberální otrokář stal hrdinou těch, kdo hlásají svobodu a zároveň svým tmavším spoluobčanům upírají demokratická práva, která jsou prý nezcizitelná.
Foreclosing the Future
Proroci Kalifornské ideologie tvrdí, že budoucnost bude určena jen kybernetickými toky a chaotickými víry volného trhu a globální komunikací. Proto je politická debata jen ztráta času. Jako praví libertariáni tvrdí, že vůle lidu, zprostředkovaná demokratickou vládou je nebezpečná hereze, protože omezuje přirozenou a funkční svobodu hromadit majetek. Jako praví technologičtí deterministé věří, že lidské sociální a emocionální vztahy účinnému vývoji strojů brání. Kalifornská ideologie opouští myšlenky demokracie a sociální solidarity a sní o digitální nirváně, obývané výhradně liberálními psychopaty.
Jsou alternativy
Navzdory jejím nárokům na univerzálnost, je Kalifornská ideologie výsledek myšlení skupiny lidí, žijících v jediné konkrétní zemi, a po konkrétní volbě jak bude vypadat socioekonomický a technologický rozvoj. Jejich eklektická směsice konzervativní ekonomie a hippie libertarianismu reflektuje dějiny Západního pobřeží – nikoliv nevyhnutelnou budoucnost zbytku světa. Ideologové Hi-tech prohlašují, že existuje jen jediná cesta vpřed. Ve skutečnosti diskuze na toto téma nebyla nikdy více možná a potřebnější. Kalifornský model je jen jeden možný z mnoha. Nedávná historie Francie je v Evropské unii praktický důkaz, že státní intervenci vedle tržní konkurence je možné využít k podpoře nových technologií i k zabezpečení toho, aby jejich užitek byl distribuován mezi celé obyvatelstvo. Po vítězství Jakobínů nad liberálními odpůrci v roce 1792 se demokratická republika stala ve Francii projevem „obecné vůle“. Stát sám měl zastupovat zájmy všech občanů, spíš než chránit práva jednotlivých vlastníků nemovitostí. Francouzská revoluce liberalismus překročila směrem k demokracii. Vláda povzbuzena touto lidovou legitimitou dokázala stimulovat rozvoj průmyslu. Například síť MINITEL vybudovala kritické množství uživatelů prostřednictvím znárodněných telekomunikačních společností, které bezplatně poskytovaly terminály. Jakmile byl trh vytvořen, komerční a komunitní poskytovatelé našli dost zákazníků, aby mohli prosperovat.
Po zkušenostech z Francie se zdá být jasné, že evropské a národní orgány musí spíše než v menší míře, uplatňovat větší a přesněji cílenou regulační kontrolu, investice a státní řízení rozvoje hypermédií. Poučení z příkladu MINITEL zní, že hypermédia v Evropě by se měla vyvíjet jak součinnost státních intervencí, kapitalistického podnikání a d.i.y. kultury. „Infobahn“ bezpochyby vytvoří pro soukromé společnosti masový trh, aby mohly přes síť prodávat informační zboží jako jsou filmy, televizní programy, hudbu a knihy. Jakmile budou lidé moci šířit i přijímat hypermédia, dojde k rozkvětu komunitních médií, specializovaných trhů a speciálních zájmových skupin. Aby k tomu všemu mohlo dojít, je třeba, aby se na tom stát aktivně podílel. Aby mohly být splněny zájmy všech občanů, musí „obecná vůle“ být uskutečněna alespoň částečně v rámci veřejných institucí.
Kalifornská ideologie pojem komunita a sociální pokrok odmítá a lidstvo chce připoutat ke skalám ekonomického a technologického fatalismu. Hippies ze západního pobřeží kdysi dávno hráli během vytváření naší současné vize sociálního osvobození klíčovou roli. S tím výsledkem, že od 60. let přestaly feminismus, psychedelická kultura, osvobození gayů a právo na etnickou identitu být jen okrajová témata. Je ironie, že dnes je to právě Kalifornie, kdo se stal centrem ideologie, popírající význam těchto nových společenských subjektů.
Dnes je důležité, abychom – za okolností, které si sami zvolíme - prosazovali svou vlastní budoucnost. Po dvaceti letech bychom měli jednou provždy odmítnout „ztrátu nervů“ postmodernismu. Můžeme dokázat víc než jen „pohrávat s kousky“ které vznikly v dobách historických avantgard. Měli bychom hovořit o tom, jaký typ hypermédií naší vizi společnosti odpovídá – jak vytvářet interaktivní produkty a online služby, které chceme používat, jaký typ počítačů se nám líbí a jaký software považujeme za nejužitečnější. Měli bychom najít způsob, jak společensky a politicky uvažovat o strojích, které vyvíjíme. I když se můžeme poučit z optimismu kalifornských individualistů, měli bychom si přiznat, že potenciál, který hypermédia obsahují nemůžeme dosáhnout jen pomocí tržních sil. Potřebujeme ekonomiku, která by tvůrčí schopnosti hi-tech řemeslníků osvobodila. Jen tak budeme schopni, poté co lidstvo vstoupí do další fáze modernity, bezezbytku využít prométheovských kvalit hypermédií.
poznámky:
[1] Naum Gabo a Anton Pevsner, ‘The Realistic Manifesto, 1920′, page 214.
[2] experti předpovídali okamžitý příchod informačního věku 25 let, viz: Alain Touraine, La Société post-industrielle; Zbigniew Brzezinski, Between Two Ages; Daniel Bell, The Coming of the Post-Industrial Society; Alvin Toffler, The Third Wave; Simon Nora and Alain Minc, The Computerisation of Society; and Ithiel de Sola Pool, Technologies of Freedom.
[3] viz: Martin Bangemann, Europe and the Global Information Society; program a abstrakta z Virtual Futures ’95, Conference Website.
[4] viz Mitch Kapor, ‘Where is the Digital Highway Really Heading?’.
[5] viz Mike Davis, City of Quartz; Richard Walker, ‘California Rages Against the Dying of the Light’; and the records of Ice-T, Snoop Dog, Dr Dre, Ice Cube, NWA a mnozí West Coast rappeři.
[6] viz: George Katsiaficas, The Imagination of the New Left, page 124.
[7] Jerry Rubin, ‘An Emergency Letter to my Brothers and Sisters in the Movement’, page 244. The Yippies byli zapojeni do Youth International Party – vlivné skupiny Americké Nové Levice ona přelomu 60s a 70 let.
[8] For the key role played by popular culture in the self-identity of the American New Left, see George Katsiaficas, The Imagination of the New Left; and Charles Reich, The Greening of America. For a description of the lives of white-collar workers in 1950s America, see William Whyte, The Organization Man.
[9] In a best-selling novel of the mid-1970s, the northern half of the West Coast has seceded from the rest of the USA to form a hippie utopia, see Ernest Callenbach, Ecotopia. This idealisation of Californian community life can also be found in John Brunner, The Shockwave Rider; and even in later works, such as Kim Stanley Robinson, Pacific Edge.
[10] For an analysis of attempts to create direct democracy through media technologies, see Richard Barbrook, Media Freedom.
[11] Marshall McLuhan, Understanding Media, pages 255-6. Also see Marshall McLuhan and Quentin Fiore, The Medium is the Massage; and Gerald Emanuel Stern (ed.), McLuhan: Hot & Cool.
[12] See John Downing, Radical Media.
[13] Arthur Kroker and Michael A. Weinstein, Data Trash, page 15. This analysis follows that of those futurologists who thought that ‘knowledge workers’ were the embryo of a new ruling class, see Daniel Bell, The Coming of the Post-Industrial Society; and economists who believe that ‘symbolic analysts’ will become the dominant section of the workforce under globalised capitalism, see Robert Reich, The Work of Nations. In contrast, back in the 1960s, some New Left theorists believed that these scientific- technical workers were leading the struggle for social liberation through factory occupations and demands for self-management, see Serge Mallet, The New Working Class, Spokesman Books, Nottingham 1975.
[14] See Dennis Hayes, Behind the Silicon Curtain, for a description of contract work in Silicon Valley; and, for a fictional treatment of the same subject, Douglas Coupland, Microserfs. For more theoretical examinations of post-Fordist labour organisation, see Alain Lipietz, L’audace ou l’enlisement; Mirages and Miracles; Benjamin Coriat, L’atelier et le robot; and Toni Negri, Revolution Retrieved.
[15] As Seymour Martin Lipset points out, anti-statism liberalism has – and still is – the underlying basis of American politics on both the Right and the Left: ‘These [liberal] values were evident in the twentieth century fact that…the United States not only lacked a viable socialist party, but also has never developed a British or European-style Conservative or Tory party.’, see Seymour Martin Lipset, American Exceptionalism, pages 31-32.. The convergence of the New Left and New Right around the Californian Ideology, therefore, is a specific example of the wider consensus around anti-statist liberalism as a political discourse in the USA.
[16] For McLuhan’s success on the corporate junket circuit, see Tom Wolfe, ‘What If He Is Right?’. For the use of his ideas by conservative thinkers, see Zbigniew Brzezinski, Between Two Ages; Daniel Bell, The Coming of the Post-Industrial Society,; Alvin Toffler, The Third Wave; and Ithiel de Sola Pool, Technologies of Freedom.
[17] Heroic males are common throughout classic sci-fi novels, see D. D. Harriman in Robert Heinlein, The Man Who Sold the Moon; or the leading characters in Isaac Asimov, The Foundation Trilogy; I, Robot; and The Rest of the Robots. Hagbard Celine – a more psychedelic version of this male archetype – is the central character in Robert Shea and Robert Anton Wilson, The Illuminati Trilogy. In the timechart of ‘future history’ at the front of Robert Heinlein’s novel, it predicts that, after a period of social crisis caused by rapid technological advance, stability would restored in the 1980s and ’90s through ‘…an opening of new frontiers and a return to nineteenth-century economy’! Robert Heinlein, The Man Who Sold the Moon, pages 8-9.
[18] See Shoshana Zuboff, In the Age of the Smart Machine. Of course, this analysis is derived from Karl Marx, Grundrisse; and ‘Results of the Immediate Process of Production’.
[19] See Howard Rheingold, The Virtual Community, and his home pages.
[20] See the gushing interview with the Tofflers in Peter Schwartz, ‘Shock Wave (Anti) Warrior’; and, for the magazine’s characteristic ambiguity over the Speaker of the House’s reactionary political programme, see the aptly named interview with Newt Gingrich in Esther Dyson, ‘Friend and Foe’.
[21] Progress and Freedom Foundation, Cyberspace and the American Dream, page 5.
[22] See Kevin Kelly, Out of Control. For a critique of the book, see Richard Barbrook, Pinnochio Theory.
[23] Progress and Freedom Foundation, Cyberspace and the American Dream, page 13. Toffler and friends also proudly proclaim that: ‘America…remains the land of individual freedom, and this freedom clearly extends to cyberspace’ in Progress and Freedom Foundation, Cyberspace and the American Dream, page 6. Also see Mitch Kapor, ‘Where is the Digital Highway Really Heading?’.
[24] See Simon Schaffer, Babbage’s Intelligence.
[25] See Jonathan Palfreman and Doron Swade, The Dream Machine, pages 32 – 36, for an account of how a lack of state intervention meant that Nazi Germany lost the opportunity to build the world’s first electronic computer. In 1941 the German High Command refused further funding to Konrad Zuze, who had pioneered the use of binary code, stored programs and electronic logic gates.
[26] See Howard Rheingold, The Virtual Community.
[27] As President Clinton’s Labor Secretary puts it: ‘Recall that through the postwar era the Pentagon has quietly been in charge of helping American corporations move ahead with technologies like jet engines, airframes, transistors, integrated circuits, new materials, lasers, and optic fibres…The Pentagon and the 600 national laboratories which work with it and with the Department of Energy are the closest thing America has to Japan’s well-known Ministry of International Trade and Industry.’, see Robert Reich, The Work of Nations, page 159.
[28] For an account of how these cultural innovations emerged from the early acid scene, see Tom Wolfe, The Electric Kool-Aid Acid Test. Interestingly, one of the drivers of the famous bus was Stewart Brand, who is now a leading contributor to Wired.
[29] Dennis Hayes, Behind the Silicon Curtain, pages 21-2, points out that the American computer industry has already encouraged by the Pentagon to form cartels against foreign competition. Gates admits that he’d only recently realised the ‘massive structural change’ being caused by the Net, see Bill Gates, ‘The Bill Gates Column’.
[30] See Howard Rheingold’s home pages, and Mitch Kapor, ‘Where is the Digital Highway Really Heading?’. Despite the libertarian instincts of both these writers, their infatuation with the era of the Founding Fathers is shared by the neo-fascist Militia and Patriot movements, see Chip Berlet and Matthew Lyons, Right-Wing Populism in America.
[31] See the hacker heroes in William Gibson, Neuromancer; Count Zero; and Mona Lisa Overdrive; or in Bruce Sterling (ed.), Mirrorshades. A prototype of this sort of anti-hero is Deckard, the existential hunter of replicants in Ridley Scott’s Bladerunner.
[32] According to Miller, Thomas Jefferson believed that black people could not be members of the Lockean social contract which bound together citizens of the American republic: ‘The rights of man…while theoretically and ideally the birthright of every human being, applied in practice in the United States only to white men: the black slaves were excluded from consideration because, while admittedly human beings, they were also property, and where the rights of man conflicted with the rights of property, property took precedence’, see John Miller, The Wolf by the Ears, page 13. Jefferson’s opposition to slavery was at best rhetorical. In a letter of 22 April 1820, he disingenuously suggested that the best way to encourage the abolition of slavery would be to legalise the private ownership of human beings in all States of the Union and the frontier territories! He claimed that ‘…their diffusion over a greater surface would make them individually happier, and proportionally facilitate the accomplishment of their emancipation, by dividing the burden on a greater number of coadjutors [i.e. slave-owners]‘, see Merill Peterson (ed.), The Portable Thomas Jefferson, page 568. For a description of life on his plantation, also see Paul Wilstach, Jefferson and Monticello.
[33] For California’s turn to the Right, see Richard Walker, ‘California Rages Against the Dying of the Light’.
[34] See Esther Dyson, ‘Friend and Foe’. Esther Dyson collaborated with the Tofflers in the writing of The Peace and Progress Foundation’s Cyberspace and the American Dream, which is a retro-futurist manifesto designed to win votes for Gingrich from members of the ‘virtual class’.
[35] For the rise of the fortified suburbs, see Mike Davis, City of Quartz; and Urban Control: the Ecology of Fear. These ‘gated suburbs’ provide the inspiration for the alienated background of many cyberpunk sci-fi novels, such as Neal Stephenson, Snow Crash.
[36] See Dennis Hayes, Behind the Silicon Curtain.
[37] See Reginald Stuart, ‘High-Tech Redlining’.
[38] See Paul Wilstach, Jefferson and Monticello.
[39] See Dennis Hayes, Behind the Silicon Curtain.
[40] For an exposition of their retro-futurist programme, see the Extropians, FAQ.
[41] See William Gibson, Neuromancer; and Count Zero.
[42] See Isaac Asimov, I, Robot; and The Rest of the Robots.
[43] See William Gibson and Sandy Sandfort, ‘Disneyland with the Death Penalty’. Since these articles are an attack on Singapore, it is ironic that the real Disneyland is in California – whose repressive penal code includes the death penalty!
[44] For the report which led to the creation of Minitel, see Simon Nora and Alain Minc, The Computerisation of Society. An account of the early years of Minitel can be found in Michel Marchand, The Mintel Saga.
[45] According to a poll carried out during the 1995 presidential elections, 67% of the French population supported the proposition that “the state must intervene more in the economic life of our country”, see Le Monde, ‘Une majorité de Français souhaitent un vrai “chef” pour un vrai “Etat”‘.
[46] For the influence of Jacobinism on French conceptions of democratic rights, see Richard Barbrook, Media Freedom: the contradictions of communications in the age of modernity. Some French economists believe that the very different history of Europe has created a specific – and socially superior – model of capitalism, see Michel Albert, Capitalism v. Capitalism; and Philippe Delmas, Le Maître des Horloges.
[47] As Keynes himself says: ‘”To dig holes in the ground”, paid for out of savings, will increase, not only employment, but the real national dividend of useful goods and services.’, see J.M. Keynes, The General Theory of Employment, Interest and Money, page 220.
[48] See Keith Taylor (ed.), Henri Saint-Simon 1760-1825; and John E. Bowlt, Russian Art of the Avant-Garde.
[49] As Goldie, a jungle music-maker, puts it: “We have to take it forwards and take the drums ‘n’ bass and push it and push it and push it. I remember when we were saying that it couldn’t be pushed anymore. It’s been pushed tenfold since then…”, see Tony Marcus, ‘The War is Over’, Mixmag, August 1995, page 46.
[50] For information on ANTI-rom, see their website.
[51] Henri Saint-Simon, ‘Sketch of the New Political System’ in Keith Taylor (ed.), Henri Saint-Simon 1760- 1825, page 203.
Richard Barbrook je levicově zaměřený britský mediální teoretik. Studoval na univerzitách v Cambridge, Essexu a Kentu. Na počátku 80. let se zapojil do pirátského a komunitního rozhlasového vysílání. Pomohl založit vícejazyčnou stanici Spectrum Radio v Londýně a publikoval o otázkách rozhlasového média. Koncem 80. a začátkem 90. let pracoval pro výzkumný ústav na Westminsterské univerzitě pro regulaci médií v EU. Některé z těchto výzkumů byly později publikovány v Media Freedom: The Contradictions of Communications in the Age of Modernity (Pluto Press, London 1995). V letech 1995 až 2005 byl koordinátorem Hypermedia Research Center na University of Westminster a vedoucím magisterského studia v oboru Hypermedia Studies. V roce 1997 byl jedním ze zakladatelů cybersalon.org a dnes je jedním z ředitelů trustu Cybersalon. V současné době vyučuje na School of Media, Art & Design na University of Westminster.
V roce 1995 napsal společně s Andy Cameronem "The Californian Ideology“, což je považováno za průkopnickou kritiku neoliberální ideologie prezentované časopisem Wired. esej vyšla v Mute magazine v roce 1995 a později také na the nettime Internet mailing listu. Konečná verze vyšla v Science as Culture v roce 1996 a byla revidována v několika variacích a překladech. Na konci 90. let a na začátku 21. století publikoval Barbrook sérii článků, ve kterých zkoumal vliv sdílení informací přes síť, včetně "Hi-Tech Gift Economy“, „"Cyber-communism“ a "The Regulation of Liberty“. Později v knize "Imaginary Futures", popisuje jak utvářely myšlenky z 50. a 60. let koncepci umělé inteligence a informační společnosti na počátku dvacátého prvního století. Spoluzaložil skupinu Creative Workers ve World City a napsal její první publikaci: The Class of the New (OpenMute, Londýn 2006). Nyní se věnuje dalším výzkumným projektům v této oblasti s dalšími členy skupiny CWWC. www.westminster.ac.uk
www.wired.com/2014/01/california-ideology-andy-cameron-richard-barbrook/
www.imaginaryfutures.net/2007/04/17/the-californian-ideology-2/
