Culture Jamming
Contents
MARK DERY - KULTURNÍ SABOTÁŽ
Druhá část delšího eseje "Culture Jamming. Hacking, Slashing, and Sniping in the Empire of the Signs". vyšlo v Open Magazine Pamphlet Series, Open Magazine, 1993.
II. Kulturní sabotáž
Otázkou zůstavá jak se stíny bojovat? Jinak řečeno: jak probíhá angažovaná politika v Impériu znaků? Odpověď najdeme třeba v "sémiologické partizánské válce", jak ji zmínil Umberto Eco (6): "Zdá se, že adresát zprávy má jen minimální svobodu: číst zprávu jinak... Navrhuji posluchače navést, aby se zprávou zacházeli a různých stran její možné interpretace.... Jedno médium využít pro komunikaci série různých názorů na jiné médium... Univerzum Technologické Komunikace by tak bylo střeženo komunikačními partizánskými kolektivy, které pasivní konzumaci promění v kritické čtení.“ (Umberto Eco, “Towards a Semiological Guerrilla Warfare,” in Travels in Hyperreality (New York: Harcourt Brace Jovanovich: 1986), pps. 138, 143, 144.)
Eco a priori předpokládá radikální politiku vizuální gramotnosti, myšlenku výmluvně obhajovanou kritikem konzumní kultury Stuartem Ewenem. Podle Ewena(7) žijeme v době, kdy se stal převažujícím módem oslovování veřejnosti obraz, který další způsoby utváření významu zastínil. Jen zlomek našeho vzdělání nás připravila na to abychom chápali rétoriku, historický vývoj nebo sociální implikace jaké obrazy hrají v našem životě. Ve společnosti žáru, světla a elektronických poltergeistů – v záhadné věčnosti neomezené rozlehlosti, oslnivého světla, lesku a hladkosti materiálních věcí“ – vyžaduje zoufalý pokus o obnovení smyslu nebo alespoň jeho vysvobození ze spárů marketingových oddělení a píár společnosti, obrazově gramotné krotitele duchů.
Kulturní sabotéři na něco podobného slyší. Výraz "sabotáž"(zahlcení), (tzv."jamming“) vznikl ze dialektu komunitních rádií a znamená ilegální rušení rozhlasového vysílání nebo konverzaci mezi radioamatéry nemístnými zvuky, obscénnostmi a jinými infantilními hloupostmi. Kulturní sabotáž je namířena proti stále vlezlejší instrumentální technokultuře, jejímž funkčním režimem je výroba souhlasu pomocí manipulace symboly.
Spojení slov "kulturní sabotáž“ použila poprvé skupina Negativland jako označení apropriace billboardů a podobných způsobů mediální sabotáže. Člen skupiny na albu Jamcon84 s předstíranou vážností říká: "S tím jak jsou nám jasnější mechanismy mediálního prostředí, jimiž jsme ovlivňováni a kterými je náš vnitřní život určován, někteří začínají vzdorovat... Šikovně upravený billboard... nasměruje diváka směrem k uvažování o tom, jaká je firemní strategie. Pro kulturního sabotéra je ateliérem celý svět.“
Kulturní sabotéři podobně jako Ecovy komunikační guerilly, jsou tak trochu umělečtí teroristé a trochu lidoví kritici, po cestě signálu od vysílače k přijímači vnášejí šum, takže nechávají vzniknout originálním a nečekaným možnostem interpretace. Proniknou jako vetřelci do reklamam, zpravodajství a jiných mediálních artefaktům a obejvují jejich subverzivní významy. Zároveň zprávy dekódují a ruší tak jejich původní funkci přesvědčit konzumenty. Sabotéři jsou důkaz, že právo nemá copyright na válku vedenou zaklínadly a simulacemi. Jako Ewenovi kulturní kódovači odmítají přijmout pozici pasivního spotřebitele a obnovují status veřejného diskurzu.
Stejně důležité je, že kulturní sabotéři jsou také "Groucho Marxisté" a nezapomínají na zábavu obsaženou v radostné destrukci utlačovatelských ideologií. Jak jednou poznamenal zpěvák skupiny Dead Kennedys a notorický šprýmař Jello Biafra:, "mezi obyčejným zločinem, jako vyloupení večerky a kreativním zločinem jako způsobem vyjádření je velký rozdíl... Kreativní zločin... je povznášející... Existuje snad lepší způsob jak přežít tuhle společnost, než subverzí masmédií, které hypnotizují veřejnost?... Každý den jeden vtip, to nás zachrání před otroctvím!“(9)
Sabotáž je součást dějiných souvislostí, zahrnujících ruský samizdat (publikování v undergroundu mimo oficiální cenzuru), antifašistické fotokoláže Johna Heartfielda, Situacionistické détournement (jež Greil Marcus v knize "Stopy rtěnky" označil jako krádež estetických artefaktů z jejich původního kontextu a následné přetvoření podle vlastních představ“), undergroundovou novinařinu radikálů šedesátých let, jako Yippies pouliční divadlo "Youth International Party" - jejich proslulý happening "levitace Pentagonu" Paula Krassnera, Jerryho Rubina a Abbie Hoffmana, parodované náboženství jako byla Církev SubGénia se sídlem v Dallasu, sabotáž na pracovišti jako třeba ona zdokumentovaná časopisem Processed World pro rebelské lovce dat, ekopolitická sabotáž hnutí Earth First!, nahodilé výstupy artaudovské krutosti, již radikální teoretik Hakim Bey nazývá "poetický terorismus“ (podivné tančení v celonočně otevřených bankovních vestibulech... bizarní artefakty rozházené po parcích“), vzbouřenecké použití techniky koláže z výstřižků, popsané Williamem Burroughsem v knize "Elektronická revoluce“ (kontrola masmédií je závislá na stanovení asociačních pravidel... Technika vystřihované koláže by masová média mohla zaplavit "totální iluzí“), a subkulturní brikoláž (překodování symbolů spojovaných s dominantní kulturou společenskými outsidery; příkladem je přivlastnění firemního oděvu a póz modelů časopisu Vogue chudáky, gayi a často osobami barevné pleti (muži) převlečenými do ženských šatů (tzv. drag queens“).
"Kulturní sabotáž" je tekutá kategorie a obsahuje řadu subkulturních praktik. Jedním příkladem je ilegální počítačové hackerství, odhalující institucionální nebo korporativní zločiny. "Slashing“ – neboli textové pirátství je další takovou činností. (Termín "slashing“ je odvozen z pornografického "K/S“ – zkratky pro "Kirk/Spock“ (1) – povídky napsané ženskými fanynkami Star Treku a vydávané v undergroundových fanzinech. K/S neboli "slash“ příběhy jsou vystavěny na zdánlivém homosexuálním podtextu seriálu Star Trek a jsou často oživovány feministickými impulzy. Výraz jsem si vypůjčil ve všeobecném významu a aplikuji ho na libovolnou formu sabotáže, kde jsou příběhy vyprávěné za účelem masové spotřeby perverzně přepracovány.) Aktivity jako sabotáž vysílání, vysílání pirátské televize nebo rádia a kamerový protisystém (v nichž jsou levné konzumní technologie kutily používány pro dokumentování policejní brutality nebo vládní korupce) jsou u kulturního sabotéra osvědčeným alternativním postupem. Podobně lze využít mediální aktivizmus, jakým bylo například obětování hromady televizních přijímačů před kanceláří televizní sítě CBS na Manhattanu, což byla součást protestů proti předpojatosti médií, kterou zorganizoval kolektiv pro monitorování médií FAIR (Fairness and Accuracy in Reporting; (Čestnost a přesnost zpravodajství) za války v Perském zálivu, a mediální "subverzivní činnost“, jako bylo narušení zpravodajské relace "The MacNeil/Lehrer Newshour organizací ACT UP na protest proti minimálnímu zájmu médií o téma AIDS. Poněkud konvenčnějším proudem kulturní sabotáže jsou projekty sledování médií jako například Paper Tiger Television, nezávislý produkční kolektiv pro výrobu spotů o kritice mediálního průmyslu, Deep Dish TV, satelitní stanice tvořená prostými lidmi, která vysílá volnomyšlenkářské programy na celostátních veřejných kabelových kanálech, a Not Channel Zero, kolektiv mladých afroamerických „videoaktivistů, jejichž motto zní: "Revoluce v přímém přenosu“. Další subverzivní aktivitou je akademické hackerství – kulturní studia vyučovaná radikálními intelektuály mimo univerzitní půdu.
Kulturní sabotáž má mnoho tváří. Podívejme se teď na některé z jejích typických projevů.
Sniping a antireklama
Výroba a šíření "antireklam“, korigující pokusy Madison Avenue o přilákání pozornosti konzumentů určitým směrem jsou všudypřítomná forma sabotáže. Často na sebe bere podobu tzv. "snipingu“, tedy nelegálních rafinovaných nočních útoků do veřejného prostoru prováděné aktivisty vyzbrojenými plakáty, štětkami a kbelíky se škrobovým lepidlem. Adbusters, čtvrtletník se sídlem ve Vancouveru v Britské Kolumbii, vydává kritické články o kultuře konzumu a stránky osvěžuje kousavou satirou. Lstivě provedená parodie "Absolut Nonsense“ - s podezřele povědomou láhví měla tento titulek: "Jakákoliv domněnka, že naše reklamní kampaň přispěla k alkoholismu, řízení v opilosti nebo domácímu násilí na ženách nebo dětech, je absolutní nesmysl. Reklamě nevěnuje nikdo pozornost.“ Ewen, který je sám skrytým sabotérem, podrobuje ostentativní spotřebu ostré kritice ve svých "Billboardech budoucnosti“, anonymně rozesílaných oxeroxovaných kopiích s ostrými slovními osočeními, jakým byla například jeho reklama Nestydatost: kolínská pro ženy a muže. Jedno šplíchnutí a budete požadovat rovnoměrné rozdělení bohatství.“ Guerilla Girls, spolek anonymních feministických umělkyň, který se prohlašuje za "svědomí uměleckého světa“ se proslavil krutě směšnými plakáty, z nichž jeden vyobrazoval nahou odalisku s gorilí maskou s otázkou: je třeba aby se ženy svlékly, pokud chtějí jít do Metropolitního Muzea?“ Robbie Conal z Los Angeles pokrývá městské zdi portréty Doriana Graye ve stylu informačního věku: například ztvárnil groteskně Olivera Northe, Eda Meesea a jiné ve skandálech namočené kariéristy. Podotýká: "Zajímá mě protireklamní činnost pomocí účinného znakového jazyka reklamy obrácenou infiltrací.“ Ukázalo se, že antireklama a sniping jsou mocné zbraně i v rukou gay aktivistů. Reportáž časopisu Village Voice z března 1991 z předních linií tzv. "válek odhalení“ (2) zmiňuje "Absolutně teplé“ plakáty připisované tajemné organizaci OUTPOST, které se objevovaly na budovách v Manhattanu. Jeden plakát, jenž rozpoutal kontroverzní diskuzi o možné homofóbii ve filmu "Mlčení jehňátek", představoval fotografii Jodie Foster s titulkem: Vítězka Oscara, absolventka univerzity Yale. Ex-disneyovské roztomilé dítě. Lesbička. Organizace Queer Nation zahájila plakátovací kampaň "Pravda v reklamě“, parodující newyorské reklamy na loterii s cílem nalákat chudé a obrat je o jejich peníze. Oficiální slogan "Stačí jeden dolar a sen“ byl nahrazen heslem "Stačí třídolarová bankovka a sen“. Grafická skupina Gran Fury, dříve součástí organizace ACT UP, dovedla své ostré poselství ještě dál. Skvěle provedená parodie Benettonu byla roku 1989 vylepena na autobusy v San Francisku a New Yorku. Titulek nad řadou líbajících se párů, jež byly všechny rasově smíšené a z nichž dva zobrazovaly gaye hlásal: Líbání nezabíjí, ale chamtivost a lhostejnost ano“. "Snažíme se bojovat o pozornost stejně tvrdě, jako Coca-Cola,“ říká jeden člen skupiny Loring Mcalpin. Pokud je někdo dostatečně rozloben a má po ruce kopírku, plus pět nebo šest přátel, kteří se cítí podobně dá se to dotáhnout překvapivě daleko.“
Mediální podvádění
Mediální podvádění, rafinovaný způsob jak napálit novináře, kteří pak napíší o fiktovních a vyčerpávajícím způsobem propracovaných podvodech, představuje kulturní sabotáž v té nejčistší podobě. Konceptuální pranksteři, jako jen například Joey Skaggs, dramatizují nebezpečí, které je nedílnou součástí tisku, jenž již pravděpodobně dávno zapomněl rozdíl mezi čistým příjmem a veřejně prospěšnou činností, mezi odpovědností spojenou s informováním a touhou bavit.
Skaggs tahá novináře za nos už od roku 1966, přičemž klade důraz na samoreprodukční a téměř virální povahu novinových článků v mediálně propojeném světě. Prozrazuje, že trik spočívá v získání novináře z jiného státu, který pak uveřejní článek, aniž by dotyčné téma blíž zkoumal. Pak je ten článek oxeroxován a znovu poslán poštou. Novináři si všimnou, že článek už vyšel někde v tisku a že už nemusejí provádět další ověřování. Tak se ze sněhové vločky stane sněhová koule a nakonec lavina, což je děsivé. V jistém okamžiku je dost těžko věřit čemukoliv, co nám média nabízejí.“
V roce 1976 vytvořil Skaggs Nevěstinec pro psy - psí bordel, nabízející "pikantní výběr“ smilných fenek, počínaje od čubiček s rodokmenem ("francouzská pudlice Fifi") po pouliční směsku ("Coura Lady"). Organizace "ASPCA" 3 byla pobouřena, Soho News zuřily a televizní a rozhlasová společnost ABC věnovala televizní spot, za který obdržela pak nominaci Emmy za nejlepší zpravodajský pořad roku. Skaggs se zavčas znovu vynořil jako lídr skupiny Choďte správně! (Walk Right!) vyšňořené v kanadách a v oblecích, které vypadaly jako něco mezi Strážnými anděly 4 a Emily Postovou 5 a odhodlané vylepšit etiketu na chodnících. Později se zase objevil jako Joe Bones, šéf Tlusté skvadry (Fat Squad), což byli drsní hoši, kteří za nějaký poplatek obézním klientům brání aby překračovali předespasné diety. Pod pseudonymem Dr. Joseph Gregor dokázal Skaggs přesvědčit UPI (United Press International) a newyorskou televizní stanici WNBC-TV, že hormony extrahované ze zmutovaných švábů dumé vyléčit artritidu, akné a následky jaderného ozáření. Po tom, co ulovil média, která jeho návnadu spolkla, svolal Skaggs konferenci, kde podvod prozradil."Kachna,“ tvrdí, "je jen háček. Význam má teprve druhá fáze, kdy ji prozradím. Jako Joey Skaggs nemůžu svolat tiskovou konferenci a říkat, že hromadné sdělovací prostředky se přeměnily na nástroj vládní propagandy, které nás manipulují, abychom uvěřili, že musíme do války na Středním východě. Ale jako sabotér se k takovým tématům během prozrazení mediální kachny mohu vyslovit.“
Audio Agitprop
Audio agitprop většinou používá digitální samplery pro zpochybnění mediální kultury a protestu proti autorskému právu. Je o něco neškodnější projev kulturní sabotáže. Pravděpodobnými podezřelými jsou například Sucking Chest Wound,(6) jejichž multimediální performance God Family Country uvažuje o davovém myšlení a předpojatosti médií, kolektiv The Disposable Heroes of Hiphoprisy, která si v klipu "Televize, droga národa“ bere na mušku "neformální rozhovory“ zpravodajských relací přijímajících hodnoty MTV a pořadu Entertainment Tonight, dále kapela Producers For Bob, jejíž drzé taneční nahrávky vytvářejí nezvyklé pozadí pro monology o "mediální ekologii“ jako strategii přežití v toxickém mediálním prostředí, inspirovaná McLuhanem, Chris Burke, jehož album Ropná válka je pirátská stanice ve stylu neziskového kabelového a satelitního vysílání C-Span pro čtenáře knih Noama Chomského, nechávající zaznít charakteristické útržky z tiskovek, prezidentské projevy a úryvky nočních přehledů zpráv. Wayne Morris z kapely Sucking Chest Wound mluví za všechny, když říká: "Zaujaté zpravodajství nekriticky považovsmé za objektivní novinařinu mě pěkně štve. To, že si vybíráme útržky zpráv a bezostyšně s nimi manipulujeme, je naše odplata manipulativním médiím.“
Billboardové banditství
Posledním fenoménem je billboardové pirátství, které je inspirací neologismu Negativland. Australští BUGA UP inscenují bleskurychlé degradační a antipropagační akce nasprejováním graffiti na reklamy propagující cigarety nebo alkohol. Název skupiny je jednak akronym pro "Billboard-Utilizing Graffitists Against Unhealthy Promotions“ (Grafiťáci používající billboardy proti nezdravým reklamám), a jednak slovní hříčka na "bugger up“, což v australském slangu znamená něco zkazit, nebo "podělat“.
Podobně se afroameričtí aktivisté rozhodli všemi prostředky vzdorovat reklamám na cigarety a alkohol zaměřeným na komunity s jinou barvou pleti. Michael Kamber z časopisu Z-magazine v reportáži popisuje scénu, kdy reverend Calvin Butts a ostatní obyvatelé Harlemu billboard na Hennessey postříkali barvami a malířskými válečky: "Za necelou minutu je na místě, odkud ještě před několika málo chvílemi shlížela žena koketním pohledem na ulici jen veliká bílá skvrna“. Jejich spolubojovníkem je chicagský reverend Michael Pfleger, který se svou skupinou Operace čištění (Operation Clean) stačil za rok 1990 zohyzdit – někteří dávají přednost termínu „"nově nahodit“ – přibližně 1000 billboardů s reklamou na cigarety a alkohol. "Všechno začalo u problému ilegálních drog,“ říká Pfleger. „Ale brzy si uvědomíte, že největším zabijákem není crack nebo heroin, ale tabák. A bylo nám jasné, že abychom zastavili tabák a alkohol, budeme muset jít po problému reklam“.
Kolektiv Billboard Liberation Front, BLF (Fronta osvobození billboardů) ze San Franciska, spolu s organizací "nočních billboardových korektorů“ Truth in Advertising, TIA (Pravda v reklamě) se základnou v Santa Cruz, budí řidiče z transu v dopravní špičce dekonstruovanými a rekonstruovanými billboardy. V čase po havárii tankeru společnosti Exxon BLF předělala rádiovou propagační znělku "Hity se stávají. Nové X-100“ na "Průsery se stávají – Nový Exxon“. Skupina TIA naopak předělal slogan "Tropická směs. Divoká snědost“ na "Typická směs. Sex v reklamě“. Trio ze Seattlu známé pod pseudonymem SSS se inspirovalo odvysílanou zprávou, že má být zahájena výroba neutronových bomb a předělali billboardy značky cigaret Kent hlásající "Hollywood je v šoku z chuti cigaret Kent III!“ na "Hollywood je v šoku z neutronové bomby!“, přičemž cigaretovou krabičku nahradili portrétem tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana.
Artfux a odpadlická skupina Cicada Corps of Artists jsou kritická aagitpropová společenství z New Jersey, organizující neosituacionistické happeningy. Při jedné příležitosti se členové skupiny Artfux sešli s malířem Ronem Englishem na dílně, ve které English skupinu seznámil s výtvarným uměním billboardového banditství. Artfux newyorského umělce doprovázel na jednodenním totálním útoku na Manhattan, v jehož průběhu malovali a vylepovali plakáty, které English vymyslel. Jedna tajná operace používala symboly pro ozřejmění korporativní rovnice vraždění zvířat a ekologickou katastrofu: nešťastně vypadající kráva plus umrlčí lebka rovná se polystyrénová zavírací nádobka od McDonalda. Motto se vysmívalo: "Jídlo, pěna a zábava!“ Podobně si skupina tropila legraci z "Hladkého Joea“ - velblouda z kamelek přeměnou jeho falického nosu na ochablý penis a jeho prověšených pysků na pohupující se varlata. Jeden modifikovaný billboard naléhal: Pijte Coca-Colu – prdí se po ní,“ zatímco jiný zobrazoval vrásčitého a ztrápeného strýčka Sama s popiskem: Cenzura je dobrá, protože – – – !“
"Korporace a vláda mají peníze i prostředky na to, aby vám prodali cokoliv si umanou, ať už je to dobré nebo špatné,“ poznamenává člen Artfuxu Orlando Cuevas v reportáži o skupině periodika Jersey Journal. "Zvoníme za všechny ostatní na poplach.“
Mark Dery,
ODKAZY
6. Umberto Eco, “Towards a Semiological Guerrilla Warfare,” in Travels in Hyperreality (New York: Harcourt Brace Jovanovich: 1986), pps. 138, 143, 144.
7. Stuart Ewen, “Living by Design,” in Art in America, June, 1990, p. 76.
8. A line lifted, out of context, from Marguerite Sechehaye’s Autobiography of a Schizophrenic Girl (New York: Grune & Stratton, 1968), p. 19.
9. Jello Biafra, interviewed in Pranks!: Re/Search #11 (San Francisco: Re/Search Publications, 1987), p. 64.
20. Quoted by Karrie Jacobs, in Metropolis, July/August 1990, and reprinted in the Utne Reader, March/April 1991, p. 91-2.
2. God Family Country is available from DOVentertainment, 2 Bloor Street West, Suite 100-159, Toronto, Canada M4W 3E2, as is Bob’s Media Ecology, by Producers For Bob; Hypocrisy is the Greatest Luxury, by the Disposable Heroes of Hiphoprisy, was released by 4th & Bdwy/Island, and should be stocked by most major record retailers; the cassette-only Oil War, by Chris Burke, can be purchased directly from the artist ($5.95 check or money order to Chris Burke, 111 3rd Avenue, #12-E, New York, NY 10003).
22. Harry Goldstein, “Billboard Liberation: Talking Back to Marketers By Taking Outdoor Advertising Into Your Own Hands,” in the Utne Reader, November/December 1991, pps. 46-48.
23. David Ferman, “Pastor Leads War on Billboards,” in Adbusters, Fall/Winter 1991, p. 41-2.
24. Stuart Ewen, “Desublimated Advertising,” Artforum, January, 1991, p. 26.
25. Dick Hebdige, Subculture: The Meaning of Style (London: Routledge, 1988), p. 9.
26. Marshall McLuhan, Understanding Media: The Extensions of Man (New York: Signet, 1964), p. 267.
27. Mike Davis, City of Quartz: Excavating the Future in Los Angeles (New York: Verso, 1990), p. 54.
28. William Gibson, Neuromancer (New York: Ace, 1984), p. 51.
29. W. Daniel Hillis, “What is Massively Parallel Computing?,” in Daedalus, Winter 1992, p. 13.
30. John Markoff, “Building the Electronic Superhighway,” The New York Times, January 24, 1993, Section 3, p. 1.
3. William Gibson, in Cyberpunk (VHS, 60 minutes, available from ATA/Cyberpunk, P.O. Box 12, Massapequa Park, NY 11762).
32. Loc. cit.
33. William Rolf Knutson, a computer programmer, fiction writer, and occasional Mondo 2000 contributor, in a private e-mail letter to the author, March 25, 1993.
34. Gareth Branwyn, “Jamming the Media,” in Black Hole, ed. by Carolyn Hughes, (Baltimore: Institute for Publications Design, Yale Gordon College of Liberal Arts, University of Baltimore, 1992), pps. 1-2.
35. Mitch Kapor, quoted by Bruce Sterling, in The Hacker Crackdown: Law and Disorder on the Electronic Frontier (New York: Bantam, 1992), p. 298.
36. Hakim Bey, T.A.Z. (New York: Autonomedia, 1991), p. 113.
37. Stuart and Elizabeth Ewen, Channels of Desire: Mass Images and the Shaping of American Consciousness (New York: McGraw-Hill, 1976), p. 282. This passage appears only in the original, unrevised edition of the book.
POINTS OF DEPARTURE
Craig Baldwin, Sonic Outlaws (c/o Artists Television Access, 415-824-3890, or by mail from 992 Valencia Street, San Francisco, CA 94110, VHS, 87 min, $30). Nezávislý filmař Baldwin je apropriacionista par excellence: trochu Eisenstein a trochu popelnicový lovec. Jeho dokument Sonic Outlaws obsahuje legální a mediální pozdvižení o nelegálním samplování skupiny Negativland, hlavně jejich parodie písničky skupiny U2. Balwdin tento připad využil k hlubšímu uvažování o autorských právech ve věku digitální reprodukce a o soukromém vlastnictví ve sféře veřejné telekomunikace. Audio Dadaists a další plagiaristé jako Emergency Broadcast Network, Tape Beatles, a John Oswald jsou zde také zmíněni.
“Billboard Liberation Front Manual,” Processed World #25, Summer/Fall 1990, pps. 22-6. výtisky lze objednat na 41 Sutter Street, #1829, San Francisco, CA 94104.
BLF také vydal The Art and Science of Billboard Improvement (San Francisco: Los Cabrones Press, $1.50). No more information is available as this is written; writing to Processed World, which acts as an intermediary for the BLF, might prove fruitful.
William Board, “Alter a Billboard,” CoEvolution Quarterly, Summer 1983, pps. 114-116. Do’s and don’t’s for would-be “midnight billboard editors,” written by a pseudonymous member of Truth in Advertising. $7, Whole Earth Review, 27 Gate Five Road, Sausalito, CA 94965.
Gareth Branwyn, “Jamming the Media,” in Black Hole, ed. by Carolyn Hughes, (Baltimore: Institute for Publications Design, Yale Gordon College of Liberal Arts, University of Baltimore, 1992). Esej, stejně jako doprovodné části v underground omnibus, zkoumají spojitosti mezi kyberpunkem a Kulturní sabotáží. Branywnova pozdější kniha "Jamming the Media: A Citizen’s Guide to Reclaiming the Tools of Communication" (Chronicle Books), je vyčerpávající sondou do DIY podzemí s informacemi o desktop publishing, media pranking, piratském radiu, a “multimediích pro masy.” Refrén píšničky skupiny Ramones, “We want the airwaves,” se zde všude cítit. E-mail Gareth na gareth at well dot com.
Robbie Conal, Art Attack: The Midnight Politics of a Guerrilla Artist (New York: Harper Perennial, 1992). At last: the ideal gift for insurrectionists — a coffee table art book about a wheatpaste warrior.
Critical Art Ensemble, The Electronic Disturbance and Electronic Civil Disobedience možno objednat také přes Autonomedia, POB 568 Williamsburgh Station, Brooklyn, NY 11211-0568, phone/fax 718-963-2603). Critical Art Ensemble je kolektiv media hackerů a postmoderních teoretiků. In my back cover blurb to Electronic Civil Disobedience, I write, “An Anarchist’s Cookbook for an age of decentralized, dematerialized power, ECD shares cultural DNA with William Burroughs’s ‘Electronic Revolution,’ Guy Debord’s Society of the Spectacle, Hakim Bey’s Temporary Autonomous Zone, and other classics of ‘nomadic resistance.'”
Ecodefense: A Field Guide to Monkeywrenching, Dave Foreman and Bill Haywood, eds. (Tucson: Ned Ludd Books, 1987). Chapter 8, “Propaganda,” includes sections on “Billboard Revision” and “Correcting Forest Service Signs.” The jury is still out on Earth First!, which often crosses the line from righteous ecopolitical rage to neo-Luddite knee-jerking (hence the name of the publishing company). That said, the authors’ folksy pragmatism, anarcho-libertarian humor, and iron-spined resolve in the face of bulldozers and chainsaws is truly inspiring.
The Happy Mutant Handbook: Mischievous Fun for Higher Primates, ed. Mark Frauenfelder, Carla Sinclair, Gareth Branwyn, Will Kreth (Riverhead Books). Includes brief profiles of Chris Baldwin, Joey Skaggs, the Cacophony Society, and the Billboard Liberation Front, as well as articles on hacking, DIY radio and TV, shirking work, and hit-and-run ontology-wrenching (pranks).
Abbie Hoffman, The Best of Abbie Hoffman (New York: Four Walls Eight Windows, 1989). Chapter 43, “Guerrilla Broadcasting,” includes nuts-and-bolts “how to” sections on pirate radio and outlaw TV.
Loompanics Unlimited, a distributor of fringe publications, is an invaluable source for titles on hacking; psychological warfare; Zeke Teflon’s Complete Manual of Pirate Radio; Muzzled Media: How to Get the News You’ve Been Missing! by Gerry L. Dexter; and more. Loompanics’ 1988 catalogue includes Erwin R. Strauss’s “Pirate Broadcasting,” a historical and philosophical inquiry into the titular phenomenon. Write P.O. Box 1197, Port Townsend, WA 98368 for a catalogue.
Roar! The Paper Tiger Television Guide to Media Activism, The Paper Tiger Television Collective, eds. (New York: The Paper Tiger Television Collective, 1991). This thoroughgoing, irreplaceable guide to culture jamming proves, to mutilate Mao, that power springs from the barrel of a camcorder. An essay by Schiller, together with a lengthy “how to” section, make this a must. Write to 339 Lafayette Street, New York, NY 10012.
Sabotage in the American Workplace: Anecdotes of Dissatisfaction, Mischief, and Revenge, ed. Martin sprouse (Pressure Drop Press and AK Press). Studs Terkel’s Working for the deskilled, downsized, or just plain disaffected.
Test Card F: Television, Mythinformation, and Social Control (AK Press, POB 40682, San Francisco, CA 94140-0682). A spleen-filled rant on “the media machine” as engine of social control, lashed together with punk and neo-Situationist collages. The back cover declares, “Using savage image/text cut-and-paste, Test Card F explodes all previous media theories and riots through the Global Village, looting the ideological supermarket of all its products.” A Molotov cocktail for the mind.
poznámky:
1.„Slash“ v angličtině také znamená "lomítko“, pozn. překladatele. 2. "Outing“ wars: termín "outing“ znamená prozrazení sexuální orientace veřejnosti většinou proti vůli dotčeného jedince. Pozn. překladatele. 3. Americká společnost pro ochranu zvířat. 4. Strážní andělé (Guardian Angels) je nezisková dobrovolnická organizace organizující hlídky proti kriminalitě. 5. Emily Post (1873-1960), americká autorka píšící zejména o etiketě. 6. Název doslova znamená "pneumothorax“.
Z originálu Culture Jamming přeložil Dan Hrabina. Jazykově upravil Miloš Vojtěchovský,2021
Text je částí eseje Culture Jamming. Hacking, Slashing, and Sniping in the Empire of the Signs. Open Magazine Pamphlet Series, Open Magazine, 1993. www.markdery.com/books/culture-jamming/
Mark Dery (nar. 1959) je americký kulturní kritik, autor textů o médiích a vizuální krajině, nepopulární kultuře, mediálním kriticismu a literárním žurnalismu. Působil na Newyorské univerzitě. Zabývá se kyberkulturou a kulturními účinky digitální éry, zkoumá politiku technologie a kultury. Mezi jeho publikace patří Culture Jamming: Hacking, Slashing, and Sniping in the Empire of Signs (1993); Escape Velocity: Cyberculture at the End of the Century (1997); The Pyrotechnic Insanitarium: American Culture on the Brink (1999); sbírka esejů I Must Not Think Bad Thoughts: Drive-By Essays on American Dread, American Dreams (2011 v portugalštině v Brazílii, 2012 v USA). Je editorem antologie Flame Wars: The Discourse of Cyberculture (1995). Pomáhal prosadit obor kyberstudií, věnuje se kyberfeminismu a afrofuturismu.
