Teorie dérive
WORK IN PROGRESS
"We did not seek the formula for overturning the world in books, but in wandering / Fomuli přeměny světa jsme nehledali v knihách, ale v chůzi.”
Guy Debord, In girum imus nocte et consumimur igni, 1978
Dérive (1) je specifický způsob rychlé chůze v různých prostředích a jedna ze základních situacionistických praktik. Technika zahrnuje hravě-konstruktivní způsob chování i vědomí psychogeografických (2) účinků a liší se od klasického principu chůze nebo procházky účinků a liší se od klasického principu cesty nebo procházky.
V průběhu dérive na určitou dobu jedna nebo více osob vystoupí ze svých zažitých vztahů, práce i zábavy, opouštějí své obvyklé pohnutky k pohybu a aktivitám a pozornost obrací na svém okolí, případně na náhodná setkání, k nimž může dojít. Prvek náhody zde není zdaleka tak podstatný, jak bychom se domnívali: viděno perspektivou dérive jsou ve městech jisté psychogeografické siločáry, neustálé proudění, pevné body a meandry, které chodci zabraňují, aby jisté do jitých zón vstupoval nebo je opouštěl.
Dérive v sobě totiž zahrnuje jak toto „bloumání/plynutí“, tak i jeho logický protiklad - dominantní psychogeografické variace, podmíněné našimi předběžnými vědomostmi a odhadováním možností. Ve věci výše zmíněného a – navzdory poměrně omezenému společenskému významu této vědy – může ekologie nabídnout psychogeografii hojnost dat.
Využitím psychogeografické metody lze vyhodnotit a doplnit ekologickou analýzu otázek absolutní či relativní povahy „prasklin“/“puklin“ v městské infrastruktuře, otázek mikroklimatu, odlišnosti různých městských čtvrtí (odhlédneme-li od jejich administrativní vazby na okrsky) a zejména dominantní působení míst, přitahujících naši pozornost. Objektivní emocionální území dérive je nutné definovat jeho vlastní logikou, jeho vnitřní propojeností se sociální morfologií.
Chombart de Lauwe si ve studii Paris et l’agglomération parisienne (Bibliotheque de Sociologie Contemporaine, P.U.F., 1952) povšiml, že každý městský obvod je definován jednak (vnějšími) geografickými a ekonomickými parametry, jednak (vnitřním) obrazem, který si občané, kteří zde žijí, případně obyvatelé ostatních čtvrtí, o něm v mysli vytváří. Aby názorně ukázal „omezení skutečné Paříže, kde každý jedinec vlastně žije... uvnitř určitého geografického území, jehož rozměry jsou často velice malé“, zaznamenával Chombart de Lauwe během jednoho roku pohyb studentky bydlící v 16. pařížském obvodu. Její itinerář tvořil bez výraznějších odchylek malý trojúhelník, jehož vrcholy tvořily Škola politických věd, dům, kde bydlí, a dům, kde bydlí její učitel klavíru.
Taková fakta užitečnost rozvíjení metody dérive dobře ukazují a jsou navíc příkladem současné městské poezie: mohou vyvolat hluboké emocionální reakce (v tomto konkrétním případě třeba smutek nad tím, že někdo vede tak omezený život) – podobně jako je tomu s Burgessovou teorií sociálních aktivit v Chicagu, strukturovaných do zřetelně soustředných zón. (Ernest Burgess – Chicago) (Ernest Burgess - Chicago)
Jestliže hraje u dérive důležitou úlohu moment náhody, je to proto, že metodologie psychogeografického pozorování je stále v začátcích. Ale vliv náhody má v (našich) aktivitách v zásadě konzervativní účinek a v každém novém prostředí přeměňuje vše na zvyk, případně na omezený počet proměnlivých. Abychom pokročili je třeba proniknout za oblasti, kde náhoda převládá a to tak, že vytvoříme nové, pro naše účely příznivější situace (3).Můžeme tvrdit, že nahodilost u dérive se odlišuje zcela od náhodnosti u procházky, a že prvotní psychogeografické cíle zájmu - které ten, kdo praktikuje dérive objevuje - jej mohou přivést k dalším návykovým konturám, k nimž pak bude jeho pozornost i nadále přitahována.
Opak takové pošetilosti je prvotně urbánní podstata dérive – je totiž ve velkých průmyslových centrech s neomezenými možnostmi a variantami významů ve svém živlu, což ilustruje tato Marxova teze: „Lidé kolem sebe nevidí nic, co by nepatřilo k jejich vlastnímu obrazu. Vše, co k nim promlouvá, je také o nich samých. Jejich skutečná krajina je živoucí.“ (6)
Člověk může sice "bloumat" sám, ale vše nasvědčuje, že nejvhodnější číselná kombinace je několik malých skupinek po dvou až třech účastnících, kteří dosáhli jistého stupně uvědomění a jejichž zpětná vazba tak může dojít k objektivnějším závěrům. Také je dobré když se složení skupinek od jednoho dérive k druhému proměňuje. Když má skupinka víc než čtyři nebo pět účastníků, specifické působení dérive rychle mizí. V počtu deseti, dvanácti lidí ve skupině by se každopádně rozdělila do několika paralelních dérive. Zkušenosti s podobným rozdělením jsou pro nás výzvou, ale problémy, které sebou přináší, nedovolují tuto formaci uspořádat v odpovídajícím rozsahu.
Pokud vezmeme v úvahu časový interval bdění mezi dobou na spánek, průměrné trvání dérive je jeden den. Jeho počátek ani konec nezávisí na cyklu solárního dne a je dobré podotknout, že pozdní večerní hodiny nejsou pro dérive příliš vhodné.
Tento časový úsek je jen statistický průměr. Za prvé: jen málokdy nastává dérive v čisté podobě: pro účastníky může být složité vyšetřit si hodinu nebo dvě začátkem nebo koncem dne, kdy se musí věnovat různým všedním záležitostem a ke konci dne k ochabnutí přispívá únava. Podstatné je, aby se dérive odehrávalo buď v časovém úseku několika hodin, ale třeba i během několika kratších časových úseků. Dérive může trvat nepřetržitě několik dní. Některá konkrétní dérive –- bez nutné přestávky pro spánek – trvala intenzivně tři, čtyři dni a déle. Je pravda, že v případě několika dérive je v tak poměrně dlouhém časovém úseku téměř nemožné s přesností stanovit, kdy nastavení mysli, příznačné pro dérive pominulo. Jisté dérive trvalo bez většího přerušení asi dva měsíce. Podobná zkušenost umožňuje vytvořit nové vzorce chování, které jsou pak příčinou mizení mnoha starých vzorců.1 Je nutné brát v potaz vliv počasí, například trvalého deště, které dérive prakticky znemožňují. Bouřky nebo jiné formy atmosférických poruch jevů jsou pro dérive naopak blahodárné.
Prostorové pole dérive může být vymezeno buď přesně, ale může být i přibližné, podle toho zda je cílem průzkum terénu, nebo emoční dezorientace. Nesmíme zapomenout, že tyto dva modely dérive se natolik překrývají, že nelze jeden od druhého odlišit. Dostatečně jasnou hranicí je například jízda taxíkem. Pokud při dérive někdo aby se někam dopravil - použije taxík, nebo jej použije kvůli volnému pohybu –třeba pojede dvacet minut na západ – je to z důvodu vlastní dezorientace v prostoru1. Pokud ovšem někdo zůstane u přímého průzkumu jistého území zaměřuje se na techniku výzkumu urbanistické psychogeografie.
Prostorové pole každopádně závisí na výchozím místě – bydliště „sólového dérivera", nebo na místě, určeném skupinou pro setkání. Maximální velikost prostorového pole by neměla přesahovat obvod většího města, včetně jeho předměstí. Při minimální ploše jej můžeme omezit na samostatné prostředí –- na jednu čtvrť, nebo dokonce, pokud je dost zajímavý, na jediný blok obytných domů (extrémním případem je statické dérive, tedy třeba celý den, prožitý na nádraží Saint-Lazare).
Průzkum předem určeného prostorového pole předpokládá, že si určíme základnu a počet směrů, kterými se výprava vydá. Zde do celé věci vstupuje otázka studia kartografie – tedy otázka obyčejných, ekologických a psychogeografických map – včetně možnosti je dále upravovat a rozšiřovat.1 Není nutné zmiňovat, že nás naprosto nezajímá exotika, tedy že je některá čtvrť prozkoumávána poprvé. Mimo nedůležitosti je takový aspekt navíc naprosto subjektivní a tak jako tak se rychle vytrácí.
Na druhou stranu je u "možných schůzek“ (rendez-vous potentiele – poznámka editora) – ve srovnání s behaviorální dezorientací – rys průzkumnictví spíš zanedbatelný. Subjekt je vyzván, aby se v domluvenou dobu dostavil na předem určené místo. Je zbaven otravných okolností všední schůzky, protože nemusí na nikoho čekat. Protože ho "možná schůzka“ bez varování přivedla na místo, které může, ale nemusí předem znát, bude sledovat své okolí. Může dojít k tomu, že stejné místo bylo vybráno pro další "možné setkání“ s někým, koho první subjekt nezná. Protože druhou osobu pravděpodobně dosud nepotkal, má důvod dát se do hovoru s kolemjdoucími. Nemusí také potkat nikoho, nebo může dokonce náhodou potkat osobu, která „možnou schůzku“ domluvila. Pokud byly čas a místo zvoleny správně, bude průběh schůzky nečekaný. Dokonce může někomu jinému, který nemá ani tušení, kam ho první "možné rendez-vous“ zavedlo, zatelefonovat a zeptat se na místo další "možné schůzky“. Zde jsou naznačeny skoro neomezené možnosti podobné kratochvíle.
Náš poněkud anarchistický styl života, včetně zábavy, považované za pochybnou, ale v naší komunitě velice oblíbené – jako je noční prozkoumávání opuštěných domů, určených k demolici, bezcílné stopování po Paříži během dopravní stávky, jako příspěvek k posílení chaosu, procházení podzemními katakombami, kam je veřejnosti vstup zakázán, atd. – naznačují širší formu vnímavosti, která se od dérive příliš neliší. Zmíněné příklady mohou sloužit jako vhodné vstupní formule do této úžasné hry.(10)
Poučení z dérive je první nárys psychogeografického členění moderního města. Mimo toho, že vystoupily obrysy souvislostí prostředí a jeho hlavních součástí, jeho je prostorová lokalizace, – také zjistíme kudy vedou důležité průchozí linie, průchodové a obranné zóny. Porozumíme také základní hypotéze o existenci klíčových psychogeografických bodů. Diverzita určuje skutečné vzdálenosti mezi městskými čtvrtěmi, které pochopitelně neodpovídají jejich fyzické vzdálenosti. Za pomoci starých map, leteckých fotografií a experimentálních dérive lze vytvářet dosud chybějící mapy vlivu, mapy, jejichž prvoplánová - v první podobě - nevyhnutelná přibližnost není o nic větší, než u nejstarších navigačních map. Rozdíl je v tom, že v našem případě nejde o přesné rozmístění pevných světadílů, ale o zachycení proměnlivosti architektury a urbanismu.
Různé jednotky mezi atmosférou a městským životem nejsou dnes přesně vyznačeny, ale jsou vytyčeny více či méně rozsáhlým hraničním terénem. Dosavadní zkušenost s dérive nás přesvědčila, že se takové hraniční oblasti budou neustále zmenšovat, až zcela zmizí.
Význam dérive pro architekturu vede k průzkumu nových labyrintů, které vznikající jako důsledek užívání nových stavebních technologií. V březnu 1955 zveřejnily noviny zprávu o novostavbě v New Yorku, kterou považujeme za první příznak „interiérového“ dérive: "V této spirálovité budově mají byty tvar dílů koláče. Přesouváním pohyblivých stěn je lze zvětšovat nebo zmenšovat. Polopatra počet pokojů neomezují, takže nájemníci mohou podle svých představ využívat přilehlé části v dolní nebo horní úrovni. Mohou přestavět tří až čtyřpokojové sekce za méně než šest hodin na jediný dvanácti pokojový byt.“
(Pokračování příště.) GUY DEBORD, 1958
Z anglického překladu Kena Knabba na: http://www.bopsecrets.org/SI/2.derive.htm#1, přeložil Dan Hrabina. překlad redigoval Miloš Vojtěchovský
[POZNÁMKY PŘEKLADATELE A EDITORA]
1.Dérive: doslova "bezcílné toulání“ či "unášení proudem“. Podobně jako "détournement“ se termín většinou nepřekládá a ve jmenném i slovesném tvaru nechává v původním zněná. Výraz "à la dérive“ znamená také „toulání“ a „sestup dolů“. Philippe Soupault v roce 1923 vydal román "À la dérive", kde zaznamenává události a příběhy uvnitř příběhu hlavního hrdiny Davida Aubry na jeho cestě do Portugalska a Austrálie, viz: Philippe Soupault, À la dérive – Paris, Ferenczi, 1923. (poznámka editora)
2. Psychogeografie podle situacionistů zahrnuje zkoumání toho, jak naše prožityk a vnímání prostoru jsou utvářeny psychickými faktory. "Když procházíme městem, povšimneme si, jak naše vnímání ovlivňuje například očekávání, paměť, předchozí zkušenost, nálada, nejen ve smyslu bezprostředního prožívání, ale i jako trvalejší formování "celkového obrazu“ části města, včetně jeho následné názorové fixace. Označujeme si pro sebe části města, kam neradi chodíme, protože jsou tam domy, které se k nám „stavějí nepřátelsky“, nebo jsou čtvrti, kde bydlí neoblíbené společenské komunity, nebo jde o městské části, které už máme „dokonale prošlapané“... "Psychogeografie se tedy zabývá vztahem psychiky a prostoru (proč některá místa asociují právě ony nálady, dojmy…) a zároveň možnostmi, jak se od takto získaných zkušeností a způsobů vnímání oprošťovat.“ in Guy Debord, Psychogeographic Guide of Paris, 1957" (poznámka editora)
3. Viz: Arnold M. Rose: The Contributions of Ernest W. Burgess to Sociology (poznámka editora)
4.viz: Guy Ernest Debord:Rapport sur la construction des situationset sur les conditions de l’organisationet de l’action de la tendance situationniste internationale Paris, 1957. Plaquette in-12 Texte fondateur de l’Internationale Situationniste. (poznámka editora)
5. V roce 1923 podnikli Aragon, Morise, Vital a Breton své „putování“ z městečka Blois které si náhodně zvolili losem. Surrealisté jeli do Blois vlakem a pak se toulali po okolí přes Salbris, Gien, Cour-Cheverny a Romorantin. Přestože měla cesta trvat původně aspoň 10 dní, skončila v napjaté atmosféře po třech dnech Podle Bretona nicméně cesta „nebyla vůbec zklamáním, ať už jeho stupeň byl jakýkoli, protože v mezích bdělého života („vie éveillée“) a „života ve snu“ jsme se zbavili starostí, které nás tehdy trápily“ (Breton 1952). Jinými slovy „putování“ mělo jen malý úspěch a surrealisté se k podobnému experimentu už nevrátili.“ In: Marc Vachon, Od flâneura k zeměměřici/ From Flâneur to Arpenteur, Prairie Perspectives: Geographical Essays, 2004, University of Winnipeg (poznámka editora)
6. "Dérive" (proudění, akce, gesta, procházky, schůzky) bylo pro celek přesně tím, čím je pro jazyk psychoanalýza (v jejím nejlepším slova smyslu). Nechte se nechat unášet proudem slov, nabádá psychoanalytik. Naslouchá až do okamžiku, kdy něco odmítne, nebo kdy pozmění slovo, výraz nebo definici (dalo by se říci oklikou). Dérive je určitě technika, skoro terapeutická technika. Ale podobně jako analýza, pokud ji nevyvážíme něčím jiným, znamenátéměř vždy kontraindikci, neustálé dérive se může do té míry stát nebezpečným a někoho, kdo zašel příliš daleko (nikoli bez příčiny, ale...) bez podpory, může být ohrožen výbuchem, rozpadem, disociací. A návrat tam, co nazýváme "obyčejným životem‘ může znamenat také návrat do "ztuhlého života“. V tom smyslu svůj požadavek nepřetržitého dérive zamítám. Mohlo by být nepřetržité asi jako hraní pokeru v Las Vegas, ale jen na určitou dobu, pro některé lidi stačí víkend, týden, což je dobrý průměr; měsíc je opravdu moc dlouho. V letech 1953-1954 jsme bloumali v kuse tři nebo čtyři měsíce. To je už extrémní trvání. A je zázrak, že nás to nezabilo“ in Ivan Chtcheglov, výňatek z dopisu Michèle Bernsteinové a Guyi Debordovi z roku 1963, přetištěný v Internationale Situationniste #9, str. 38). (poznámka editora).
7. Tvorba psychogeografických map, nebo dokonce jejich upravování, jako třeba libovolně k sobě přiložené mapy dvou různých oblastí může objasnit určité procházky, které neznamenají podřízení se náhodnosti, ale naprostou nezávislost na habituálních vlivech (obecně kategorizované jako cestovní ruch, ta populární droga, stejně odporná jako je sport, nebo nakupování na úvěr). Jeden přítel mi nedávno řekl, že se právě toulal v oblasti Harzkého lesa v Německu podle mapy Londýna. Taková hra je ve srovnání s kompletní výstavbou architektury a urbanismu jen skromný začátek a zvládne to každý. In: Guy Debord, Introduction to a Critique of Urban Geography, 1955, (poznámka editora)
8. Použití walkie-talkie a veřejné dopravy (autobus a taxi) pro účely dérive je jako prostředek konstruktivně-hravého chování, nebo nástroj pro psychogeografická studium městských jednotek ambientu.
9. Tvorba psychogeografických map, nebo dokonce jejich úpravy, jako třeba víceméně libovolně na sebe přiložené mapy dvou různých regionů, může pomoci objasnit určité procházky, které neznamenají podřízení se náhodnosti, ale naprostou nepodřízenost habituálním vlivům (vlivy obecně kategorizované jako cestovní ruch, ta populární droga, která je stejně odporná jako sport, nebo nakupování na úvěr). Jeden přítel mi nedávno řekl, že se právě toulal regionem Harz v Německu podle pokynů na mapě Londýna. Ten druh hry je ve srovnání s kompletní výstavbou architektury a urbanismu, zjevně jen skromným začátkem a zvládne ji každý. Guy Debord, Introduction to a Critique of Urban Geography, 1955. (poznámka editora)
10. Viz další podrobnosti v “Introduction à une critique de la géographie urbaine” vyšlo v belgickém surrealistickém časopise Les Lèvres Nues #6 (září 1955).
Text"Théorie de la dérive“ vyšel v časopise "Internationale Situationniste #2“ (Paříž, prosinec 1958). V mírně odlišné podobě vyšel předtím v belgickém surrealistickém časopise "Les Lèvres nues #9“ (listopad, 1956) včetně záznamu o dvou konkrétních dérive.
Překlad do angličtiny Kena Knabba je z antologie Situationist International Anthology (opravené a rozšířené vydání, Bureau of Public Secrets, 2006, ISBN 978-0-93968-204-1).
Bez autorských práv.
odkazy
topologicalmedialab.net/xinwei/classes/readings/Debord,Guy/DebordTheoryOfTheDerive.pdf
cabinetmagazine, The Game of War
Hemmens Alastair Zacarias Gabriel: The Situationist International A Critical Handbook
Guy-Ernest Debord (1931 - 1994) byl francouzský marxistický teoretik, spisovatel, filmař, zakladatel a člen sdružení Letterist International, pařížského kolektivu radikálních umělců a teoretiků v 50. letech minulého století. Později zakládající člen sdružení Situationist International - politicko-uměleckého hnutí avantgardních umělců a politických teoretiků. Toto hnutí experimentovalo s „konstruováním situací“ jakožto prostředku k naplnění potlačovaných tužeb člověka. Vytváření okamžité atmosféry či prostředí zde slouží k analýze každodenního života a k rozpoznání skutečných tužeb. V knize The Society of Spectacle (1967) vysvětluje koncept podívané jako falešné reality, zastírající znehodnocení lidského života kapitalismem. Kniha byla v roce 1973 zfilmována samotným autorem. Po rozpuštění Situacionistického hnutí v roce 1972 se Debord usadil na chatě v Champot, kde se mimo jiné vzdělával ve válečných strategiích. Život ukončil sebevraždou.
