Vítejte v Mezinárodní elektronické kavárně
Skvělé místo pro horkou kávu, studený čaj & virtuální prostor, 1992
Kit Galloway a Sherrie Rabinowitz od roku 1975 vytvářejí alternativní technologické systémy, spojené s uměním performance a participací veřejnosti. Jejich práce byly součástí výstav v MOMA (Newyorském Muzeu Moderního Umění), Muzeu současného umění v Los Angeles, Benátského bienále a Video Festivalu v Tokiu. Pro Olympijské hry v L.A. roku 1984 vytvořili na objednávku Muzea současného umění v L.A. koncept Elektronické kavárny a roku 1987 otevřeli první Mezinárodní elektronickou kavárnu.
O rok později získali ocenění telekomunikačního průmyslu TeleSpan PACE a finanční podporu na deset let. Kit a Sherrie pracovali jako odborní poradci pro firmy Xerox PARC, Walt Disney Imagineering a pro U.S. Congressional Office of Technological Management a vyučovali na univerzitách. V současnosti (text vznikl v roce 1992) společně s Gene Youngbloodem pracují na knize Virtual Space: The Challenge to Create on The Same Scale as We Can Destroy(Virtuální prostor: výzva vytvářet ve stejném měřítku v jakém dovedeme ničit).
Kit Galloway a Sherrie Rabinowitz používali médium videa jako alternativní komunikační médium o víc než deset let předtím, než se zájemci o sci-fi poprvé dočetli o "kyberprostoru“ (2), a otevřeli tím cestu pro myšlení o virtuálním prostoru. Ve spolupráci s NASA vytvořili v roce 1977 projekt Satellite Arts, v němž zkoumali možnosti použití satelitů pro elektronické setkávání lidí z různých geografických míst v jediném virtuálním prostoru. Šlo o první ukázku živé (live) taneční performance pro kompozitní obraz a uměleckého využití techniky satelitního přenosu. Tanečníci na fyzicky vzdálených místech společně vystupovali tak, že sledovali živý kompozitní obraz satelitního spojení, viděli se na plátně společně se vzdálenými kolegy. V této kapitole shrnujeme výsledky tohoto a dalších interaktivních telekomunikačních projektů a zabýváme se zejména projektem "Mezinárodní elektronická kavárna.“
Mezinárodní elektronická kavárna (MEK) je unikátní projekt, založený roku 1987, v jehož rámci jsou ve virtuálním prostoru pořádány performance, diskuse a "sendvičové tele-akce". Světovou síť MEK tvoří víc než 60 poboček a jednotlivců. Většina performancí pro Elektronickou kavárnu vznikla jako společná vize několika spolupracujících umělců a probíhala na více místech zároveň: umělci vystupující na různých místech po světě paralelně jsou spojeni pomocí video-telefonní technologie. Umělec z jednoho města vysílá například video, MIDI a audio signály do dalšího města, kde se jeho obraz objeví na monitoru, přičemž odeslaná data ovládají světlo, hudební nástroje a video data uložené na laserdiskovém nosiči. Galloway, Rabinowitz a jejich kolegové svým alternativním přístupem propojují jednotlivé Elektronické kavárny s veřejnými prostory a vytvářejí tím globální síť komunitních, multimediálních konferenčních zařízení kulturní spolupráce.
Naše myšlenka tehdy v 70. letech spočívala ve vytvoření elektronického multimediálního prostoru, tvořeného jako kompozitní obraz (video)(1), v němž by se mohli setkávat a spolupracovat lidé, které dělí vzdálenost, jazyk, hodnotový systém a kultura. Samotný obraz by se stal místem, který jsme nazvali "virtuální prostor“, lišícím se od virtuální, artificiální reality, protože obrazy lidí, míst a věcí nebyly vytvořeny v programu počítače a pocházejí ze skutečného světa. Počátky výzkumu financovaly organizace Corporation for Public Broadcasting a National Endowment for the Arts, s podporou NASA.
Chtěli jsme, aby se performeři setkávali v prostoru kompozitního obrazu, propojujícím živé obrazy geograficky vzdálených míst a výslednou montáž prezentovat tak, že účastníci uvidí na jedné obrazovce sebe i své kolegy. To bylo východisko pro naši další práci a pokusy. Podobný typ kompozitního obrazového prostoru na počátku 50. let zkoumali Ernie Kovacs a Allen. Kovacs vrstvil živé video obrazy z filmových fragmentů, takže bylo možné interagovat s filmovými postavami. Allen vytvářel improvizovanou komedii tak, že živý studiový obraz mixoval v reálném čase s živými kamerovými záběry nic netušících chodců venku na ulici před televizním studiem.
Zkoumali jsme nejdříve kompozitní obrazový prostor, protože jsme chtěli vytvořit performanci bez geografických hranic, ve které bychom spolupracovali s dalšími umělci. Chtěli jsme prozkoumat estetiku a zážitek přítomnosti ve sdíleném performačním/multimediálním prostředí, aniž by lidé museli opustit své domovy. Tak by lidé s rozličnou tvůrčí a kulturní historií spoluvytvářeli prostředí, kde by bylo možné spolupracovat v mezinárodním měřítku.
Pro design toho prostoru jsme nebrali v úvahu jen technologii a estetiku, ale i to, jak lidé spolu navazují kontakty, když jsou zbaveni tělesnosti a jejich obraz je "ambasadorem“ (avatarem). Virtuální prostor utváří sociální situace, kde tradiční pravidla a etiketa neplatí. Absence možnosti tělesné újmy unmožňuje aby se aktéři chovali statečněji. Virtuální prostor také ruší obavu z tělesného dotyku. Přesto nás může - když se například ruka ve virtuálním prostoru dotkne "částí těla", jichž by se normálně nedotýkáme - vyvést z míry. Teprve ve virtuálním prostoru si uvědomíme nakolik jsme "vlastníky“ svého obrazu. To v některých kulturách souvisí s představmi, že pokud někoho vyfotografujete, zmocníte se tím části jejich podstaty či duše, nebo ji "ukradnete“. Jde o znásilnění obrazu. Ve virtuálním prostoru to může - při pohledu na "znásilňování" našeho obrazu osobou či objektem, nacházejícím se ve stejném obrazovém místě - prožít každý.
Pokud estetiku média definujete na základě podstaty a integrity, pak vytvářet v oblasti telekomunikace "dobré“ umění znamená vytvářet situaci, umožňující a zmnožující nějakou formu mezilidské komunikace. Musí dojít k jisté míře očekávání, která takovou formu "komunikace“ definuje. Pokud napětí/očekávání/ nevytvoříte, vlastně si nevšímáte kvality média, ani kvality umění.
Řídký prostor, hustý čas: technické záležitosti
Technické aspekty Elektronické kavárny umožňují přenos na dálku v různých rychlostech plně pohyblivého (full-motion) videa, pochopitelně včetně časového zpoždění, způsobeného satelitním přenosem. Časové zpoždění závisí na dělce trasy, kterou video signál musí urazit k a ze satelitu. Říká se, že satelity jsou "na vzdálenosti nezávislé“, což odkazuje na finanční výhodu komunikace přes satelitní technologie: jakmile zaplatíte za to, že pošlete signál přes satelit, žádné další náklady za doručení signálu kamkoliv v dosahu satelitu nenarostou. Což pro přenosy doručované přes terestrální přenos pomocí krátkých vln nebo optických kabelů neplatí. Nicméně myslíme, že "nezávislé" na vzdálenosti není nic, jakmile posílání signálu na vzdálenosti nějaký čas trvá.
Pokud pro příjem signálu z bodu A do bodu B použijeme více než jeden satelitní "uzel“, může to trvat více než půl vteřiny. V synchronizované interakci mezi lidmi a stroji to způsobí zmatek. To znamená, že když vedete mezikontinentální rozhovor, čekáte po každé větě vteřinu, nebo dvě. Proto hudebníci přes mezinárodní satelitní spojení nemohou skutečně komunikovat formou jam session. Toto omezení nazýváme "řídký prostor, hustý čas“, protože vznikne virtuální prostor, ale stále je nutné brát v potaz časový faktor. Čas znamená další dimenzi zpoždění. K tomuto fenoménu jsme vždy přistupovali z estetické perspektivy.
"Řídký prostor, hustý čas“ vysvětluje, proč je pro nás tak důležité pokrýt povrch planety sítí pozemních a podmořských optických kabelů. Pokud by signál nemusel cestovat desítky tisíc mil, zmenšilo by se jeho časové zpoždění. Méně rozvinuté země nebudou mít přístup k ISDN a optickým vláknům dřív, než někdy začátkem 21. století. Pro rozvoj mezinárodních lidských vztahů je podstatné aby k tomu došlo co nejdřív.
Plné využití virtuálního prostoru předpokládá mít k dispozici "full-motion" tedy širokopásmový přenos video obrazu. Širokopásmová technologie nabízí nekonečné možnosti, ale v současnosti není dostupná pro vysoké finační náklady.Pro vstup do virtuálního prostoru používáme proto standardní telefonní sítě.
Pokud s procesem zkulturnění virtuálního prostoru budeme čekat do té chvíle, kdy svět bude propojen bezdrátově či bude "prodrátovaný", zpomalímetím šanci na možnost globálního vzájemného kulturního porozumění technickým možnostem kyberprostoru. Telefonní linky, pokud jsou vhodně kombinované s technologií video přenosu lze využít pro docílení prožitku "přítomnosti" a "propojenosti“ mezi lidmi. Pro technologií přenosu dat lze využít telefonní spojení a posílat statické framy video obrazu (3). Za nškolik let zvládnou telefonní linky až deset video snímků za vteřinu, takže misto toho abychom čekali na větší přenosovou kapacitu kabelů z optických vláken, lze vytvořit mezinárodní síť neformálních, multimediálních telekonferenčních center, kde společně budeme vytvářet kulturu, osvojovat si vzorce chování a schopnosti potřebné pro život, práci, hru a tvorbu ve virtuálním prostoru.
Jednou se připojí technologie virtuální reality k této vznikající síti a umožní imerzivní migraci do virtuálního prostoru, kde lidé z různých míst světa budou spolu žít.
Možná to všechno zní trochu jako pohádka, ale je důležité uvažovat nejen o možnostech technologie, ale o jejích limitech. Jenom pokud pochopíme limity, budeme moci techniku použít jako prostředí, které nebude jen napodobovat médium filmu nebo televize. Západní společenství se příliš lehce zříká své zodpovědnosti za tvůrčí využití technologie, kterou už dnes máme na dosah. Neustálý tlak "výprodeje budoucnosti“ (selling of the future) nás vede slepě k reklamnímu triku emergentních technologií, které pro nové velké vynálezy rychle opouštíme.
Pokud bychom mohli mít stejnou zkušenost ve věci limitů emergentních technologií jako máme o jejich utopických možnostech, pochopili bychom, jak s lidskými a materiálními zdroji planety Země zacházet.
Kavárna jako kulturní komunitní centrum
Chtěli jsme vytvořit prostředí, kde by tvořiví lidé prožívali pocit osobního a skupinového propojení a spolupráci. Tak vznikla idea Elektronické kavárny. Kavárna ve městě Santa Monice v jižní Kalifornii je dnes propojena se sítí poboček dalších elektronických kaváren v San Franciscu, New York City, Oaklandu a Santa Cruz v Kalifornii, v Chicagu, Pittsburghu, Vancouveru, Torontu, Paříži, Berlíně, Japonsku, Soulu, Managuy, Barceloně a Budapešti. Budujeme tak lidské sítě v mezinárodním, interkulturním, multidisciplinárním měřítku. Takové sítě tvoří lidé, kteří se vzájemně poznávají s použítím technologie, která umožní takový vztah navázat. Tvořivý způsob aplikace nových modelů takový dialog podněcuje.
Naším hlavním cílem je vytvořit komunitní občiny. Atmosféra umožněná díky telekomunikační technologii podporuje přátelskou konverzaci. Lístky na naše akce stojí většinou 3 až 5 dolarů. V roce 1984 jsme dostali zakázku od Muzea současného umění v L.A. (MOCA) k sedmitýdennímu projektu v rámci Olympic Arts Festivalu. Zde se zrodil náš nápad. Propojili jsme MOCA s pěti komunitami L.A. telekomunikačním systémuem počítačové databáze a telefonní obrazové banky. Korejské, hispánské, černošské a umělecké komunity si mezi sebou posílaly pomocí slow-scanu video obrazy, lidé společně kreslili nebo psali elektronické textové destičky, tiskli obrázky přes video tiskárnu, posílali informace a myšlenky do počítačové databáze a zase je stahovali a obrazy ukládali na video disk, kam se jich vejde dvacet tisíc. Umělci, kteří byli právě v Elektronické kavárně na rezidenčním pobytu pomáhali lidem systém používat, iniciovali performance a "streamovali / přenášeli" hudební akce.
Takové akce vnesly do sítě dynamičnost a zajímavost. Například korejská a černošská komunita v L.A. mají vzájemně nepříliž přátelské vztahy. Jakmile se setkaly na Síti a navzájem se poznaly, chtěly se setkat ve skutečnosti! Když je navázán vizuální kontakt a s někým navážete kreativní vztah, obvykle se chcete potkat a dotknout. Nejdřív spolu mluvili neformálně přes síť, pak něco spolu vytvořili a často si pak domluvili osobní setkání.
Dnes máme v každé Elektronické kavárně cenově dostupné počítače Commodore Amiga, které jsou vybavené audio a video zařízením. Používáme také černobílé still-frame videotelefony (říkáme jim "vidfony“), barevné still-frame vidfony; videoprojektory; Počítače IBM PC a Macintosh II se speciálními obvodovými deskami, které ukládají video obraz, modemy, tiskárny, faxy, programy potřebné pro telekomunikaci, stolní systém na editaci, řízení databáze a počítačovou grafiku. Máme také množství telefonních linek. Ne každáElektronické café má video a barevné tiskárny, i když některé je k dokumentaci svých událostí potřebují.
Všechen hardware a software v Síti EK nabízí sdílení still-frame video obrázků a počítačové grafiky, užití video a audio telekonferencí a sdílené kreslení a sdílené psaní v prezentacích sdílené obrazovky, vyměňování počítačových souborů, programů, elektronické pošty a černobílých obrazů a/nebo textu a vedení "chatu“ v reálném čase přes počítač. Lidé, kteří vlastní videotelefon, nebo počítač se mohou připojit k Síti. Každá je vítán, aby přišel a vyzkoušel si v neformálním prostředí dotyčné technologii. Náš systém přenosu videa Robot Research 1200C dokáže poslat barevné i černobílé obrázky přes telefonní linky (poslat barevný obraz velikosti 256 x 256 pixelů zabere 36 vteřin, zatímco černobílý obraz stejného rozlišení se posílá 24 vteřin). Obrazy přijímá jiný počítač Robot 1200C nebo Commodore Amiga vybavený speciálním softwarem. Naše vidfony přenášejí černobílé statické obrázky s průměrným rozlišením 100 x 100 pixelů za sedm či osm vteřin. Vidfony (od firem Panasonic a Mitsubishi) dnes už nejsou dostupné, ale podobné systémy vyvíjejí jiné společnosti.
Při jiné prezentaci Elektronické kavárny tanečnice Dawn Stoppiello použila technologii pro generování hudby na MIDI systému Macintosh a spouštěcí vidfony, které její obraz odeslal do New York City. Počítačový hudebník Mark Coniglio z Centra pro experimentální umění, informatiky a technologií (CalArt), který s Dawn spolupracoval, vyvinul pro Macintosh II program "MIDI Dancer“. S použitím programu "MIDI Tanečníka", bezdrátových senzorů upevněných na pažích a pasu posílala Dawn pohybová data do Macu, pohybem ovládala nahranou hudbu s ovládala osvětlení a mikrofon a určovala, kdy bude její obraz poslán do New Yorku.
“Odysea 21. století“, obrazy (zachycené během akce živé performance-konverzace): Dr. Roy Walford uzavřený uvnitř BioSféry 2 v Arizoně, Barbara T. Smith v Katmandu, Nepál; třetí lokace v ECI-HQ v Santa Monice. Součást roční série událostí, kdy Barbara cestovala po světě a Roy jako hlavní lékařský důstojník žil v hermeticky uzavřené BioSféře
V nedávném projektu Elektronické kavárny "Odysea 21. století“ performerka Barbara T. Smith cestovala kolem světa s přenosným videfonnním systémem, jímž se propojovala s Elektronickou kavárnou, s umělci a dalšími lidmi, s nimiž se setkala na cestách. Do jejích virtuálních prostorů patřil také obyvatel projektu BioSféry 2 Dr. Roy Walford, který komunikoval s námi a se světem pomocí MEK vidfonního systému. Současný MEK testuje video systémy s omezeným pohybem a skupinový software. Zkoumáme, jaké společné skupinové aktivity digitální sítě nabízejí a jak umožňují ovládat objekty na dálku.
Integrace & přístup
Pokud bychom museli ideu Elektronické kavárny zachytit jediním slovem, znělo by: integrace. Integrace technologií do společenské struktury; integrace rozdílných kultur a komunit, umění a publika a integrace uměleckých forem. Jakmile komunitnímu centru umožníme integraci, kde si lidé mohou vyzkoušet "kreativní oživení“ diky technologiím, můžeme začít také s osvobozením lidské imaginace. Když s technologiemi zachází umělci, posouvají hranice technologie. Vytváříme kulturu, obsahují možnosti použití technologie a podporující spolupráci mezi kulturami při řešení problémů a rozhodování. Věříme že je možné vytvořit takové kulturní prostředí, které lidem celého světa umožní formulovat svá přání o budoucnosti a způsoby jak jich dosáhnout.
Zvednout telefon abychom si s někým na dálku mohli promluvit je ta nevětší magie, jakou dnešní společnost vytvořila. Je to jediný mechanismus, který nám umožňuje tak obrovský systém jakým je planeta Země zvládnout. MJe třeba si uvědomit, že Planeta Země je posvátná a že se proměňuje v "tele-bytost". Věříme, že díky síti elektronických kaváren a telekomunikační technologií vytváříme nové modely umělecké spolupráce a experimentu, které budou tuto tele-bytost podporovat.
Telekonferenční systémy bychom chtěli zbavit jejich vtíravosti a poskutli je těm, kdo žijí vně korporátních systémů. Chceme technologii poskutnout co největšímu počtu lidí, mluvit o důsledcích, definovat její estetiku a rozbít politické bariéry. Korporátní kultura nenabízí modely či způsoby použití, které by byly dostatečně široké, aby kulturní využití technologie obsáhly. Musíme to udělat sami
W
Pokud má mít v právě se utvářejícím a humanizujícím technologickém prostředí umění nějaké místo, jednotlivci i komunity umělců musí svoji imaginaci posunout na daleko vyšší stupeń tvořivosti. Když se podíváte na estetickou stránku komunikace a jste vašemu uměleckému nástroji a umělecké logice věrní, posunete se logicky vpřed. A taková umělecká logika z uměleckých institucí ukáže cestu směrem ven do života.
Zkušenosti Elektronické kavárny
Mezinárodní elektronická kavárna má základnu na 18. ulici v Santa Monice, č.p. 1649. Zavolejte na číslo 310-828-8732 nebo nás kontaktujte přes modem na 76557.1564@compuserve.com či electronic.cafe@pro-palmtree.cts.com. kavárna není otevřena v pravidelném denním provozu. Nelze kdykoliv přijít a objednat si hrnek kafe a videofon, ale je to možné když je nějaká akce. Před návštěvou zavolejte! Podporujeme také umělecké skupiny při vytváření akcí v MEK. Pokud máte přístup k vidfonu či počítači, prosíme připojte se elektronicky. Je to jednoduché!
Terminologie
MIDI: Musical Instrument Digital Interface (digitální rozhraní pro hudební nástroj). další informace viz. Hyper instruments od Toda Machovera
Laserdisk: laserdisk a.k.a. videodisk je 12-tistopý disk, který pojme tisíce video obrazových a zvukových souborů
ISDN: Integrated Services Digital Network - digitální síť sjednocených rozhraní jsou protokoly pro přenos signálů zvuku, dat, faxu a videa v síti.
Broadband (širokopásmový přenos): síť, v níž může vlnový rozsah sdílet množství simultánních signálů
Bandwidth (vlnový rozsah): míra, označující kapacitu systému pro přenos dat. Čím větší vlnový rozsah, tím větší objem informace lze v reálném čase přenést.
Videotelefon: nástroj přenášející a přijímající audio a vizuální informaci. Přenáší statické obrazy pomalého rozkladu (slow scan stills) každých 5 – 10 vteřin, přičemž audio přenosy jsou kontinuální a obousměrné
Modem: přístroj, převádějící signály z počítače na vysokofrekvenční komunikační signály, které lze posílat přes telefonní linky
Biosféra 2: zcela uzavřené, soběstačné prostředí postavené v Arizoně, v němž žije dva roky skupina osmi lidí. Komplex Biosféra2 obsahuje šest přírodních druhů klimatu (Biosféra1 označuje planetu Země)
Groupware: software navržený pro týmy lidí pracujících společně se sdílenými informacemi
Z článku "Welcome to the "Electronic Cafe International. A Nice Place for Hot Coffee, Iced Tea and Virtual Space" (vyšlo v roce 1992) přeložila Lenka Dolanová, upravil Miloš Vojtěchovský
1. správně má být asi "kompozitní video" což je analogový přenos videa, který přenáší video v rozlišení 480i nebo 576i. Všechny složky obrazu jsou zakódovány do jednoho kanálu, na rozdíl od kvalitnějšího S-videa (2 kanály) či komponentního videa [YPrPb/YCrCb (3 kanály) nebo RGB ve SCART konektoru (4 kanály)]. V žádném z těchto druhů přenosu obrazu není zahrnuta zvuková stopa.Kompozitní video je označováno zkratkou CVBS [Composite Video Baseband Signal] (nebo z angl. color, video, blanking, sync) nebo zkráceně SD (z angl. standard-definition video – video se standardním rozlišením). Převládají tři varianty kompozitního videa: NTSC, PAL a SECAM. zdroj: wikiepedie, (poznámka editora)
2. povídka Williama Gibsona "Burning Chrome" vyšla v roce 1982, (poznámka editora)
3. Slow-scan television (SSTV) je metoda přenosu obrazu používaná amatérskými radio operátory,(poznámka editora)
článek je dostupný online na [[1]]
Autoři pionýrských projektů v oblasti komunikačních technologií Kit Galloway (1948) a Sherrie Rabinowitz (1950–2013) působili jako dvojice od roku 1975. Zkoumali vlastnosti multimediálních komunikačních technologií jako jsou satelity, video, počítačové sítě a další telekolaborativní média. Zabývali se také obsahem pro telekomunikaci: modely setkávání různých komunit s přístupem k telekomunikačním nástrojům, systémům a prostředím. V letech 1975 - 1977 vytvořili sérii projektů s názvem Aesthetic Research in Telecommunications (Umělecký výzkum v telekomunikacích). Jedním z projektů byl i Satellite Arts Project (Projekt satelitního umění, 1977), zkoumající telekolaborativní umění a performanci ve virtuálním prostoru. Jednalo se o živý videomix spojující města Spojených států - "prostor performance bez geografických hranic“. Od roku 1983 vyvíjeli koncept telekolaborativní sítě spojující komunitní multimediální komunikační místa - Electronic Cafe Network (Síť elektronických kaváren) - jako přenosný sociální model. Využívali možností kyberperformance - živé divadelní performance, v níž mohou vzdálení účastníci spolupracovat v reálném čase přes internet.
