Difference between revisions of "Teorie dérive"

From Vasulka Kitchen Wiki
Jump to navigation Jump to search
 
(66 intermediate revisions by the same user not shown)
Line 1: Line 1:
−
[[File:Debordpsychogeo.jpg|frame|left|Guy Debord: psychogeography]]
+
[[File:Debordpsychogeo.jpg|600px|left|Guy Debord:Psychogeography De Paris]]
  
−
'''Jednou ze základních situacionistických praktik je dérive (1), technika rychlého procházení různými prostředími. Tato technika zahrnuje hravé tvořivé chování a vědomí psychogeografických účinků a je tudíž zcela odlišná od klasického pojetí cesty nebo procházky.'''
+
===== WORK IN PROGRESS =====
  
−
Při takovém dérive jedna nebo více osob na určitou dobu upustí od svých vztahů, práce a volnočasových aktivit a všech ostatních běžných motivů pohybu a činnosti a nechají se volně přitahovat zajímavými místy v terénu a setkáními, která se jim tam přiházejí. Náhoda je při této činnosti méně významným faktorem než by si člověk mohl myslet: z pohledu dérive mají města psychogeografické vrstevnice s neustálým prouděním, pevnými body a vířením, jež silně odrazují od vstupu nebo výstupu z určitých zón.
+
'''''<big>"We did not seek the formula for overturning the world in books, but in wandering / Fomuli přeměny světa jsme nehledali v knihách, ale v chůzi.</big>”<br>
−
Jenomže dérive v sobě obsahuje jak toto unášení, tak i svůj nutný protiklad: nadvládu psychogeografických kolísání zapříčiněnou znalostmi a kalkulací jejich možností. Co se tohoto protikladu týče, ekologická věda, navzdory úzkému sociálnímu prostoru, na který se omezuje, poskytuje psychogeografii hojnost údajů.  
 
  
−
Ekologickou analýzu absolutní či relativní povahy trhlin v městské síti, role mikroklimatů, tedy jasně vymezených čtvrtí s žádným vztahem k administrativním hranicím, a zejména dominantní činnosti center přitažlivosti je třeba využít a dopracovat pomocí psychogeografických metod. Objektivní vášnivý terén dérive musí být definován v souladu s vlastní logikou a jeho vztahy k sociální morfologii.
+
Guy Debord, In girum imus nocte et [http://www.bopsecrets.org/SI/debord.films/ingirum.htm consumimur igni], 1978'''''
−
Ve své studii Paris et l’agglomération parisienne (Bibliotheque de Sociologie Contemporaine, P.U.F., 1952) Chombart de Lauwe poznamenává, že „městská čtvrť je určována nejen geografickými a ekonomickými faktory, ale také obrazem, který si o ní její obyvatelé a obyvatelé ostatních čtvrtí vytvoří“. Aby ve stejné práci názorně ukázal „omezenost skutečné Paříže, ve které každý jedinec žije... v rámci geografické oblasti, jejíž poloměr je extrémně malý,“ zaznamenává veškeré pohyby studentky žijící v 16. pařížském obvodu za jeden rok. Její itinerář sestává z malého trojúhelníku bez výraznějších odchylek, jehož tři vrcholy jsou Škola politických věd, její bydliště a dům, kde bydlí její učitel klavíru.
 
−
Takové údaje – příklady moderní poezie schopné vyprovokovat ostré emoční reakce (v tomto specifickém případě rozhořčení nad skutečností, že něčí život může být tak pateticky omezený) – nebo dokonce Burgessova teorie chicagských společenských aktivit1 distribuovaných do zřetelných soustředných zón se zcela jistě prokáží jako užitečné k rozvíjení technik dérive.
 
  
−
Jestliže v dérive hraje důležitou roli náhoda, je to proto, že metodologie psychogeografického pozorování je stále v plenkách. Avšak činnost náhody je přirozeně konzervativní a v novém prostředí tíhne k redukování všeho na zvyk či střídání mezi omezeným počtem variant. Pokrok představuje prolomení oblastí, kde převládá náhoda tvorbou nových podmínek příznivějších pro naše účely. Můžeme pak tedy říci, že nahodilost dérive je zásadně odlišná od náhodnosti procházky, ale také že první psychogeografické zajímavosti objevené dérivery je mohou fixovat k novým návykovým osám, ke kterým pak budou neustále přitahováni nazpět.
 
  
−
Nedostatečné uvědomění si omezení vlivu náhody a jejích nevyhnutelně reakcionářských účinků odsoudilo ke skličujícímu neúspěchu slavné bezcílné putování, o něž se roku 1923 pokusili čtyři surrealisté, kteří vyšli z města vybraného losem. Putování otevřeným krajem je přirozeně depresivní a zásahy náhody zde nebývají vůbec časté. Ale tato bezmyšlenkovitost byla dovedena ještě o mnoho dále jistým Pierrem Vendryesem (Médium, květen 1954), který věřil, že tuto historku může dávat do spojitosti s různými pravděpodobnostními experimenty a to na základě toho, že všechny tyto zásahy údajně zahrnují stejný druh antideterministického osvobození. Uvádí příklad náhodného rozmístění pulců v kruhovém akváriu a významně dodává: „Je samozřejmě nutné, aby taková populace nebyla vystavena žádným vnějším navádějícím vlivům.“ Z tohoto pohledu by pulci mohli být považování za spontánně osvobozenější než surrealisté, protože oproti nim mají tu výhodu, že jsou „zcela zbaveni možné inteligence, společenskosti a sexuality,“ a tudíž jsou „skutečně nezávislí jeden na druhém.“
 
  
−
Na opačném pólu podobných imbecilit lze primárně městský charakter dérive, jenž je ve velkých průmyslových centrech s bohatými možnostmi a významy ve svém živlu, vyjádřit Marxovou tezí: „Lidé kolem sebe nemohou vidět nic, co by nebylo jejich vlastním obrazem. Vše co k nim promlouvá, je o nich samých. Samotná jejich krajina je živá.“
 
  
−
Člověk se může nechat unášet sám, ale vše nasvědčuje tomu, že nejplodnější číselná kombinace sestává z několika malých skupinek po dvou až třech lidech, kteří dosáhli stejné úrovně uvědomění, jelikož křížová kontrola odlišných dojmů těchto skupinek umožňuje dospět k objektivnějším závěrům. Dále se dává přednost tomu, aby se složení skupinek měnilo od jednoho dérive ke druhému. Pokud je účastníků více než čtyři nebo pět, specifický charakter dérive se rychle vytrácí. V každém případě není možné mít deset či dvanáct lidí, aniž by se skupina nerozpadla do několika simultánních dérive. Praxe tohoto dělení je vskutku zajímavá, ale obtíže, které skýtá, doposavad brání tomu, aby ji bylo možno v dostatečné míře organizovat.  
+
''Dérive'' <sub>(1)</sub> je specifický způsob rychlé chůze v různých prostředích a jedna ze základních situacionistických praktik. Technika zahrnuje hravě-konstruktivní způsob chování i vědomí psychogeografických <sub>(2)</sub> účinků a liší se od klasického principu chůze nebo procházky účinků a liší se od klasického principu cesty nebo procházky.''' <br>
−
Průměrné trvání dérive je jeden den, uvažujeme-li dobu mezi dvěma spánky. Počátek ani konec se nijak neváží k solárnímu dni, je však třeba podotknout, že poslední noční hodiny nejsou pro dérive příliš vhodné.  
 
  
−
Tato doba je však pouhým statistickým průměrem. Za prvé je to proto, že dérive se málokdy odehrává ve své čisté podobě. Je totiž obtížné, aby se účastníci vyhnuli odložení hodinky nebo dvou na začátku nebo konci dne, aby se postarali o jisté banální záležitosti. Zejména ke konci dne tomuto ochabnutí napomáhá i únava. Důležitější je však skutečnost, že dérive se často odehrává v rámci záměrně omezeného časového úseku několika hodin ale i náhodně během pár krátkých okamžiků. Může však také trvat několik dní bez přerušení. Navzdory přestávkám nutným kvůli spánku se některá dérive odehrávala s dostatečnou intenzitou po dobu tří čtyř dní nebo dokonce déle. Je pravda, že v případě série dérive je v tomto poměrně dlouhém časovém úseku téměř nemožné s přesností stanovit, kdy stav mysli charakteristický pro dérive ustupuje jinému. Jedna sekvence dérive probíhala bez významného přerušení asi dva měsíce. Podobná zkušenost dává vzniknout novým věcným podmínkám chování, jež způsobují ústup velkého počtu těch starých. (2)
 
−
Ačkoliv je vliv počasí na dérive reálný, nabývá na významu pouze v případě déle trvajících dešťů, které je činí prakticky nemožnými. Avšak bouřky nebo jiné typy srážek jsou pro dérive naopak blahodárné.
 
  
−
Prostorové pole dérive může být buď exaktně vymezeno nebo vágní v závislosti na tom, zda je cílem studovat terén nebo se emočně dezorientovat. Nesmíme zapomenout, že tyto dva aspekty dérive se překrývají do takové míry, že je nemožné jeden z nich bezezbytku izolovat. Dostatečně jasnou dělící čáru může poskytnout například používání taxíků. Jestliže si člověk při dérive vezme taxík buď k tomu, aby se dostal do určitého cíle, nebo k prostému pohybu řekněme dvacet minut na západ, činí to člověk primárně za účelem vlastní dezorientace. Jestliže se na druhou stranu člověk přidržuje přímého průzkumu určitého terénu, soustředí se především na výzkum psychogeografického urbanismu.
 
  
−
V každém případě prostorové pole závisí zejména na výchozím bodě – bydliště sólo dérivera nebo místo setkání stanovené skupinkou. Maximální plocha tohoto prostorového pole nepřesahuje celek většího města včetně předměstí. Při minimálním rozsahu jej lze omezit na samostatné prostředí: jedinou čtvrť nebo dokonce jediný blok obytných domů, jestliže je dostatečně zajímavý (extrémním případem je statické dérive strávené celý den na nádraží Saint-Lazare).  
+
'''V průběhu dérive na určitou dobu jedna nebo více osob vystoupí ze svých zažitých vztahů, práce i zábavy, opouštějí své obvyklé pohnutky k pohybu a aktivitám a pozornost obrací na svém okolí, případně  na náhodná setkání, k nimž může dojít. Prvek náhody zde není zdaleka tak podstatný, jak bychom se domnívali: viděno perspektivou  dérive jsou ve městech jisté psychogeografické siločáry, neustálé proudění, pevné body a meandry, které chodci zabraňují, aby jisté do jitých zón vstupoval nebo je opouštěl.''' <br>
  
−
Výzkum pevného prostorového pole předpokládá stanovení základen a výpočet směrů proniknutí. Zde do celé věci vstupuje studium map – obyčejných i ekologických a psychogeografických – včetně jejich úprav a zlepšování. Není třeba dodávat, že nás vůbec nezajímá exotika spojená s tím, že se jistá čtvrť prozkoumává úplně poprvé. Kromě její nedůležitosti je tento aspekt zcela subjektivní a stejně se brzy vytrácí.  
+
<big> Dérive v sobě totiž zahrnuje jak toto „bloumání/plynutí“, tak i jeho logický protiklad -  dominantní psychogeografické variace, podmíněné našimi předběžnými vědomostmi a odhadováním možností. Ve věci výše zmíněného a – navzdory poměrně omezenému společenskému významu této vědy – může ekologie nabídnout psychogeografii hojnost dat. </big><br>
  
−
U „možných setkání“ je na druhou stranu průzkumný prvek minimální ve srovnání s behaviorální dezorientací. Subjekt je přizván, aby přišel sám na určité místo v dohodnutém čase. Je osvobozen od otravných povinností běžné schůzky, protože nemá na koho čekat. Ale jelikož jej toto „možné setkání“ bez varování přivedlo na místo, se kterým může ale nemusí být seznámen, dá se do pozorování okolí. Může se stát, že stejné místo bylo určeno k „možnému setkání“ i pro někoho dalšího, kterého identitu první subjekt nemůže znát. Protože tuto druhou osobu pravděpodobně nikdy předtím neviděl, bude mít důvod k navazování hovoru s různými kolemjdoucími. Nemusí potkat nikoho nebo může dokonce náhodou potkat osobu, která „možná setkání“ dohodla. Jestliže byly čas a místo dobře zvoleny, jeho využití času se bude neočekávaně vyvíjet. Může dokonce zavolat někomu jinému, kdo neví, kam jej první „možné setkání“ zavedlo, aby se zeptal na místo jiného „možného setkání“. Z čehož lze vidět prakticky neomezené možnosti této kratochvíle.  
+
[[File:Ne-travaillez-jamais.jpg|500px|left|v roce 1953 Debord napsal na zeď Rue de Seine slogan “Ne travaillez jamais,” “Nikdy nepracovat.”]]
  
−
Náš spíše anarchistický životní styl a dokonce i jisté druhy zábavy považované za pochybné, které byly v naší svitě vždy velmi oblíbené – noční vkrádání se do bořených domů, bezcílné nonstop stopování Paříží při dopravní stávce ve jménu zvýšení chaosu, putování podzemními katakombami se zakázaným vstupem pro veřejnost atd. – jsou vyjádřením obecnější citlivosti, která se nijak neliší od dérive. Psaná líčení mohou být nanejvýš vstupními hesly k této úžasné hře.  
+
<big>Využitím psychogeografické metody lze vyhodnotit a doplnit ekologickou analýzu otázek absolutní či relativní povahy „prasklin“/“puklin“ v městské infrastruktuře, otázek mikroklimatu, odlišnosti různých městských čtvrtí (odhlédneme-li od jejich administrativní vazby na okrsky) a zejména dominantní působení míst, přitahujících naši pozornost. Objektivní emocionální území dérive je nutné definovat jeho vlastní logikou, jeho vnitřní propojeností se sociální morfologií. </big>
 +
<br>
 +
<br>
 +
Chombart de Lauwe si ve studii Paris et l’agglomération parisienne (Bibliotheque de Sociologie Contemporaine, P.U.F., 1952) povšiml, že každý městský obvod je definován jednak (vnějšími) geografickými a ekonomickými parametry, jednak (vnitřním) obrazem, který si občané, kteří zde žijí, případně obyvatelé ostatních čtvrtí, o něm v mysli vytváří. Aby názorně ukázal „omezení skutečné Paříže, kde každý jedinec vlastně žije... uvnitř určitého geografického území, jehož rozměry jsou často velice malé“, zaznamenával Chombart de Lauwe během jednoho roku pohyb studentky bydlící v 16. pařížském obvodu. Její itinerář tvořil bez výraznějších odchylek malý trojúhelník, jehož vrcholy tvořily Škola politických věd, dům, kde bydlí, a dům, kde bydlí její učitel klavíru.<br>
 +
<br>
 +
 +
<big>Taková fakta užitečnost rozvíjení metody dérive dobře ukazují a jsou navíc příkladem současné městské poezie: mohou vyvolat hluboké  emocionální reakce (v tomto konkrétním případě třeba smutek nad tím, že někdo vede tak omezený život) – podobně jako je tomu s Burgessovou teorií sociálních aktivit v Chicagu, strukturovaných do zřetelně soustředných zón. (Ernest Burgess – Chicago)  [https://en.wikipedia.org/wiki/Ernest_Burgess (Ernest Burgess - Chicago)]</big>
 +
<br>
 +
<br>
  
−
Ponaučení získaná z dérive nám umožňují vypracovat hrubé verze prvních studií psychogeografického členění moderního města. Mimo objevu soudržnosti prostředí a jeho hlavních komponent – včetně prostorové lokalizace – si člověk uvědomí jeho ústřední průchozí osy, východy a obrany. Člověk dospěje k centrální hypotéze existence klíčových psychogeografických bodů. Dériver měří vzdálenosti, jež skutečně oddělují dvě městské oblasti, které však nutně nemusejí souviset s fyzickou vzdáleností mezi nimi. Pomocí starých map, leteckých fotografií a experimentálních dérive lze sestavit doposud chybějící mapy vlivu, mapy, jejichž nevyhnutelná nepřesnost v této rané fázi není o nic horší než u nejranějších mořeplaveckých map. Jediný rozdíl je v tom, že se již dávno nejedná o přesné vymezení pevných kontinentů, ale o změnu architektury a urbanismu.  
+
<big>Jestliže hraje u dérive důležitou úlohu moment náhody, je to proto, že metodologie psychogeografického pozorování je stále v začátcích. Ale vliv náhody má v (našich) aktivitách v zásadě konzervativní účinek a v každém novém prostředí přeměňuje vše na zvyk, případně na omezený počet proměnlivých. Abychom pokročili je třeba proniknout za oblasti, kde náhoda převládá a to tak, že vytvoříme nové, pro naše účely příznivější situace (3).Můžeme tvrdit, že nahodilost u dérive se odlišuje zcela od náhodnosti u procházky, a že prvotní psychogeografické cíle zájmu - které ten, kdo praktikuje dérive objevuje -  jej mohou přivést k dalším návykovým konturám, k nimž pak bude jeho pozornost i nadále přitahována.
 +
<br>
 +
<br>
 +
</big>
 +
[[File:Delmonte6.jpg|500px|left]]
  
−
V současné době nejsou různé jednoty atmosféry a obydlí přesně vyznačeny, ale jsou obklopeny více či méně rozsáhlými nudnými oblastmi. Nejobecnější změnou, k jejímuž navržení vedly zážitky dérive, je neustálé zmenšování hraničních oblastí až do jejich úplného potlačení.  
+
=== Nedostatečné vědomí o významu náhody a jejího  omezení odsoudilo k nezdaru slavné bezcílné putování, o něž se čtyři surrealisté pokusili roku 19231 když vyšli z městečka, které si předem vybrali losem: putovat  otevřenou krajinou je pochopitelně poněkud depresivní a intervence náhody  jsou tam ještě škodlivější, než by tomu bylo kdekoli jinde. Cílenou „bezmyšlenkovitost“ nicméně posunul dál jistý Pierre Vendryes (Médium, květen 1954), který soudil, že tuto historku můžeme vidět v souvislosti s dalšími pokusy  s pravděpodobností, protože každý takový úkon obsahuje zdánlivě stejný element antideterministického osvobození. Jako příklad  volil náhodnou konstelaci pozice pulců v kulatém akváriu, nikoli náhodou k tomu dodává: "Pochopitelně je nutné, aby (pulčí) populace nebyla vystavena vnějším vlivům.“  Pulce bychom tak mohli pokládat za spontánně svobodnější, než byli putující surrealisté, neboť „pulci mají výhodu, že u nich nepředpokládáme inteligenci, sociabilitu a sexualitu“ a jsou si proto „skutečně navzájem autonomní“. ===
−
V samotné architektuře tíhne smysl pro dérive k podpoře nejrůznějších nových forem labyrintů umožněných novými stavebními technologiemi. V březnu 1955 tisk přinesl zprávu o stavbě budovy v New Yorku, v níž lze vysledovat první náznaky příležitosti k dérive uvnitř jediného bytu:  
+
<br>
−
„Byty spirálovité budovy budou tvarovány jako dílky dortu. Ty pak bude možné rozšiřovat nebo zmenšovat posouváním pohyblivých příček. Navyšování po půl-patrech předchází omezení počtu pokojů, protože nájemník může na požádání využít přilehlé části buď na dolní nebo horní úrovni. Tato kompozice umožňuje za méně než šest hodin přeměnit tří až čtyř-pokojové sekce na jediný dvanáctipokojový byt.“
+
<br>
−
(Pokračování příště.)
 
  
−
GUY DEBORD, 1958
+
Opak takové  pošetilosti je  prvotně urbánní podstata dérive –  je totiž ve velkých průmyslových centrech s neomezenými  možnostmi a variantami významů ve svém živlu, což ilustruje tato Marxova teze: „Lidé kolem sebe nevidí nic, co by nepatřilo k jejich vlastnímu obrazu. Vše, co k nim promlouvá, je také o nich samých. Jejich skutečná krajina je živoucí.“ (6)
 +
<br>
 +
<br>
 +
<big>Člověk může  sice "bloumat" sám, ale vše nasvědčuje, že nejvhodnější číselná kombinace je několik malých skupinek po dvou až třech účastnících, kteří dosáhli jistého  stupně uvědomění a jejichž zpětná vazba tak může  dojít k objektivnějším závěrům. Také  je dobré když se složení skupinek od jednoho dérive k druhému proměňuje. Když  má skupinka víc než čtyři nebo pět účastníků, specifické  působení dérive rychle mizí. V počtu deseti, dvanácti lidí ve skupině by se každopádně rozdělila do několika paralelních dérive. Zkušenosti s podobným rozdělením jsou pro nás výzvou, ale problémy, které sebou přináší, nedovolují tuto formaci uspořádat v odpovídajícím rozsahu. </big>
 +
<br>
 +
<br>
 +
Pokud vezmeme v úvahu časový interval bdění mezi dobou na spánek, průměrné trvání dérive je jeden den. Jeho počátek ani konec nezávisí na cyklu solárního dne a je dobré podotknout, že pozdní večerní hodiny nejsou pro dérive příliš vhodné.
  
 +
[[File:Debord-1.jpg|thumb|left|Guy Debord, Michelle Bernstein, Asger Jorn]]
 +
<br>
 +
<br>
 +
<big>Tento časový úsek je jen statistický průměr. Za prvé: jen málokdy nastává  dérive v čisté podobě: pro účastníky může být složité vyšetřit si hodinu nebo dvě začátkem nebo koncem dne, kdy se musí věnovat různým všedním záležitostem a ke konci dne k ochabnutí přispívá únava. Podstatné  je, aby se dérive odehrávalo buď v časovém úseku několika hodin, ale třeba i během několika kratších časových úseků. Dérive může trvat nepřetržitě několik dní. Některá konkrétní dérive –- bez nutné přestávky pro spánek  – trvala intenzivně tři, čtyři dni a déle. Je pravda, že v případě několika  dérive je v tak poměrně dlouhém časovém úseku téměř nemožné  s přesností stanovit, kdy nastavení mysli, příznačné pro dérive pominulo. Jisté dérive trvalo bez většího přerušení asi dva měsíce. Podobná zkušenost umožňuje vytvořit nové  vzorce chování, které jsou pak příčinou  mizení  mnoha starých vzorců.1 Je nutné brát v potaz vliv počasí, například trvalého deště, které dérive prakticky znemožňují. Bouřky nebo jiné formy atmosférických poruch jevů jsou pro dérive naopak blahodárné. </big>
 +
<br>
 +
<br>
 +
Prostorové pole dérive může být vymezeno buď přesně, ale může být i přibližné, podle toho zda je cílem průzkum terénu, nebo emoční dezorientace. Nesmíme zapomenout, že tyto dva modely dérive se natolik překrývají, že nelze jeden od druhého  odlišit. Dostatečně jasnou hranicí je například jízda taxíkem. Pokud při dérive někdo  aby se někam dopravil - použije taxík, nebo jej použije kvůli volnému pohybu –třeba  pojede dvacet minut na západ – je to z důvodu vlastní dezorientace v prostoru1. Pokud ovšem někdo zůstane u přímého průzkumu jistého území zaměřuje se na techniku výzkumu urbanistické psychogeografie.
 +
<br>
 +
<br>
 +
Prostorové pole každopádně závisí na výchozím místě – bydliště „sólového dérivera", nebo na místě, určeném skupinou pro setkání. Maximální velikost prostorového pole by neměla přesahovat obvod většího města, včetně jeho předměstí. Při minimální ploše jej můžeme omezit na samostatné prostředí –- na jednu čtvrť, nebo dokonce, pokud je dost zajímavý, na jediný blok obytných domů (extrémním případem je statické dérive, tedy třeba celý den, prožitý na nádraží Saint-Lazare).
 +
<br>
 +
<br>
 +
Průzkum předem určeného prostorového pole předpokládá, že si určíme  základnu a počet směrů, kterými se výprava vydá. Zde do celé věci vstupuje otázka studia kartografie – tedy otázka obyčejných, ekologických a psychogeografických map – včetně možnosti je dále upravovat a rozšiřovat.1 Není nutné zmiňovat, že nás naprosto nezajímá exotika, tedy že je některá čtvrť prozkoumávána poprvé. Mimo nedůležitosti je takový aspekt navíc naprosto  subjektivní a tak jako tak se rychle vytrácí.
 +
<br>
 +
<br>
 +
[[File:Cabinet 029 wark mckenzie 001.jpg|thumb|left|Constant Nieuwenhuys, New Babylon/Amsterdam, 1963]]
  
−
[POZNÁMKY PŘEKLADATELE]
+
Na druhou stranu je u "možných schůzek“ (rendez-vous potentiele – poznámka editora) – ve srovnání s behaviorální dezorientací – rys  průzkumnictví spíš zanedbatelný. Subjekt je vyzván, aby se v domluvenou dobu dostavil na předem určené místo. Je zbaven  otravných okolností všední schůzky, protože nemusí na nikoho čekat. Protože ho "možná schůzka“  bez varování přivedla na místo, které může, ale nemusí předem znát, bude sledovat své  okolí. Může dojít k tomu, že stejné místo bylo vybráno  pro další "možné setkání“ s někým, koho první subjekt nezná. Protože druhou osobu pravděpodobně dosud nepotkal, má důvod dát se do hovoru s kolemjdoucími. Nemusí také potkat nikoho, nebo může dokonce náhodou potkat osobu, která „možnou schůzku“ domluvila. Pokud byly čas a místo zvoleny správně, bude průběh schůzky nečekaný. Dokonce může někomu jinému, který nemá ani tušení, kam ho první "možné rendez-vous“ zavedlo, zatelefonovat a zeptat se na místo další "možné schůzky“. Zde jsou naznačeny skoro neomezené možnosti podobné  kratochvíle.
 +
<br>
 +
<br>
 +
Náš poněkud anarchistický styl života, včetně  zábavy, považované za pochybnou, ale v naší komunitě velice oblíbené – jako je noční  prozkoumávání  opuštěných domů, určených k demolici, bezcílné  stopování po Paříži během dopravní stávky, jako příspěvek k posílení chaosu, procházení  podzemními katakombami, kam je veřejnosti vstup zakázán, atd. – naznačují širší formu vnímavosti, která se od dérive příliš neliší. Zmíněné příklady mohou sloužit jako vhodné vstupní formule do této úžasné hry.(10)
 +
<br>
 +
<br>
 +
[[File:Situationist JdJ Medium 779px.jpg|thumb|left|Critic on the Political Practice of Detournement”  by Jacqueline de Jong, SM, Amsterdam]]
  
−
<small>1. dérive: doslova „bezcílné toulání“ či „unášení proudem.“ Podobně jako détournement se i tento termín běžně poangličťuje ve jmenném i slovesném tvaru.
+
'''Poučení z dérive je první nárys psychogeografického členění moderního města. Mimo toho, že vystoupily  obrysy souvislostí prostředí a jeho hlavních součástí, jeho je prostorová lokalizace, – také zjistíme kudy vedou  důležité průchozí linie, průchodové a obranné zóny. Porozumíme také základní hypotéze o existenci klíčových psychogeografických bodů. Diverzita určuje skutečné vzdálenosti mezi městskými čtvrtěmi, které  pochopitelně neodpovídají jejich fyzické vzdálenosti. Za pomoci starých map, leteckých fotografií a experimentálních dérive lze vytvářet dosud chybějící mapy vlivu, mapy, jejichž prvoplánová - v první podobě - nevyhnutelná přibližnost není o nic větší, než u nejstarších navigačních map. Rozdíl  je v tom, že v našem případě nejde o přesné rozmístění pevných světadílů, ale o zachycení proměnlivosti architektury a urbanismu. '''
 +
<br>
 +
<br>
 +
Různé jednotky mezi atmosférou a městským životem nejsou dnes přesně vyznačeny, ale jsou vytyčeny více či méně rozsáhlým hraničním terénem. Dosavadní zkušenost s dérive nás přesvědčila, že se takové hraniční oblasti budou neustále zmenšovat, až zcela zmizí. 
 +
<br>
 +
<br>
 +
<big>Význam dérive pro architekturu vede k průzkumu nových labyrintů, které vznikající jako důsledek užívání nových stavebních technologií. V březnu 1955 zveřejnily noviny zprávu o novostavbě v New Yorku, kterou považujeme za první příznak „interiérového“ dérive:  "V této spirálovité budově mají byty tvar dílů koláče. Přesouváním pohyblivých stěn je lze zvětšovat  nebo zmenšovat. Polopatra počet pokojů neomezují, takže nájemníci mohou podle svých představ využívat přilehlé části v dolní nebo horní úrovni.  Mohou přestavět tří až čtyřpokojové sekce za méně než šest hodin na jediný dvanácti pokojový byt.“</big>
 +
<br>
 +
<br>
 +
 
 +
(Pokračování příště.) GUY DEBORD, 1958
 +
 
 +
Z anglického překladu Kena Knabba na: http://www.bopsecrets.org/SI/2.derive.htm#1, přeložil Dan Hrabina. překlad redigoval Miloš Vojtěchovský
 +
[[File:Ustolu.jpg|thumb|left|Konference SI v Goteborgu, Švédsko, 1961. Od leva: J.V. Martin, Heimrad Prem, Ansgar Elde, Jacqueline de Jong, Guy Debord, Attilla Kotyani, Raoul Vaneigem, Jorgen Nash, Dieter Kunzelmann, a Gretel Stadler.]]
 +
 
 +
 
 +
[POZNÁMKY PŘEKLADATELE A EDITORA]
 +
 
 +
1.Dérive: doslova "bezcílné toulání“ či "unášení proudem“. Podobně jako "détournement“ se termín většinou nepřekládá a ve jmenném i slovesném tvaru nechává v původním zněná. Výraz "à la dérive“ znamená také „toulání“ a „sestup dolů“. Philippe Soupault v roce 1923 vydal román "À la dérive", kde zaznamenává události a příběhy uvnitř příběhu hlavního hrdiny Davida Aubry na jeho cestě do Portugalska a Austrálie, viz: Philippe Soupault, À la dérive – Paris, Ferenczi, 1923. (poznámka editora)
 +
 
 +
2. Psychogeografie podle situacionistů zahrnuje zkoumání toho, jak naše prožityk a vnímání prostoru jsou utvářeny psychickými faktory. "Když procházíme městem, povšimneme si, jak naše vnímání ovlivňuje například očekávání, paměť, předchozí zkušenost, nálada, nejen ve smyslu bezprostředního prožívání, ale i jako trvalejší formování "celkového obrazu“ části města, včetně jeho následné názorové fixace. Označujeme si pro sebe části města, kam neradi chodíme, protože jsou tam domy, které se k nám „stavějí nepřátelsky“, nebo jsou  čtvrti, kde bydlí neoblíbené společenské komunity, nebo jde o městské části, které už máme „dokonale prošlapané“... "Psychogeografie se tedy zabývá vztahem psychiky a prostoru (proč některá místa asociují právě ony nálady, dojmy…) a zároveň možnostmi, jak se od takto získaných zkušeností a způsobů vnímání oprošťovat.“ in Guy Debord, Psychogeographic Guide of Paris, 1957" (poznámka editora)
 +
 
 +
3. Viz: Arnold M. Rose: The Contributions of Ernest W. Burgess to Sociology (poznámka editora)
 +
 
 +
4.viz: Guy Ernest Debord:Rapport sur la construction des situationset sur les conditions de l’organisationet de l’action de la tendance situationniste internationale Paris, 1957. Plaquette in-12 Texte fondateur de l’Internationale Situationniste. (poznámka editora)
 +
 
 +
5. V roce 1923 podnikli Aragon, Morise, Vital a Breton své „putování“ z městečka Blois které si náhodně zvolili losem. Surrealisté jeli do Blois vlakem a pak se toulali po okolí přes Salbris, Gien, Cour-Cheverny a Romorantin. Přestože měla  cesta trvat původně aspoň 10 dní, skončila v napjaté atmosféře po třech dnech  Podle Bretona nicméně cesta „nebyla vůbec zklamáním, ať už jeho stupeň byl jakýkoli, protože v mezích bdělého života („vie éveillée“) a „života ve snu“ jsme se zbavili starostí, které nás tehdy  trápily“ (Breton 1952). Jinými slovy „putování“ mělo jen malý úspěch a surrealisté se k podobnému experimentu už nevrátili.“ In: Marc Vachon, Od flâneura k zeměměřici/ From Flâneur to Arpenteur, Prairie Perspectives: Geographical Essays, 2004, University of Winnipeg (poznámka editora)
 +
 
 +
6. "Dérive" (proudění, akce, gesta, procházky, schůzky) bylo pro celek přesně tím, čím je pro jazyk psychoanalýza (v jejím nejlepším slova smyslu). Nechte se nechat unášet proudem slov, nabádá  psychoanalytik. Naslouchá až do okamžiku, kdy něco odmítne, nebo kdy pozmění slovo, výraz nebo definici (dalo by se říci oklikou). Dérive je určitě technika, skoro terapeutická technika. Ale podobně  jako analýza, pokud ji nevyvážíme něčím jiným, znamenátéměř vždy kontraindikci, neustálé dérive  se může do té míry stát nebezpečným  a někoho, kdo zašel příliš daleko (nikoli bez příčiny, ale...) bez podpory, může být ohrožen výbuchem, rozpadem, disociací. A návrat tam, co nazýváme "obyčejným životem‘ může znamenat také návrat do "ztuhlého života“. V tom smyslu svůj požadavek  nepřetržitého dérive zamítám. Mohlo by být nepřetržité asi jako hraní pokeru v Las Vegas, ale jen na určitou dobu, pro některé lidi stačí  víkend, týden, což je dobrý průměr; měsíc je  opravdu moc dlouho. V letech 1953-1954 jsme bloumali v kuse tři nebo čtyři měsíce. To je už extrémní trvání. A je zázrak, že nás to nezabilo“ in Ivan Chtcheglov, výňatek z dopisu Michèle Bernsteinové a Guyi Debordovi z roku 1963, přetištěný v Internationale Situationniste #9, str. 38). (poznámka editora).
 +
 
 +
7. Tvorba psychogeografických map, nebo dokonce jejich upravování, jako třeba  libovolně k sobě  přiložené mapy dvou různých oblastí může objasnit určité procházky, které neznamenají podřízení se náhodnosti, ale naprostou nezávislost  na habituálních vlivech (obecně kategorizované jako cestovní ruch, ta populární droga, stejně odporná jako je sport, nebo nakupování na úvěr). Jeden přítel mi nedávno řekl, že se právě toulal  v oblasti Harzkého lesa  v Německu podle  mapy Londýna. Taková hra je ve srovnání s kompletní výstavbou architektury a urbanismu jen skromný začátek a zvládne to každý. In: Guy Debord, Introduction to a Critique of Urban Geography, 1955, (poznámka editora)
 +
 
 +
 
 +
8. Použití walkie-talkie a veřejné dopravy (autobus a taxi) pro účely dérive je jako prostředek konstruktivně-hravého chování, nebo nástroj pro psychogeografická studium městských jednotek ambientu.
 +
 
 +
9. Tvorba psychogeografických map, nebo dokonce jejich úpravy, jako třeba víceméně libovolně na sebe přiložené mapy dvou různých regionů, může pomoci objasnit určité procházky, které neznamenají podřízení se náhodnosti, ale naprostou nepodřízenost habituálním vlivům (vlivy obecně kategorizované jako cestovní ruch, ta populární droga, která je stejně odporná jako sport, nebo nakupování na úvěr). Jeden přítel mi nedávno řekl, že se právě toulal regionem Harz v Německu podle pokynů na mapě Londýna. Ten druh hry je ve srovnání s kompletní výstavbou architektury a urbanismu, zjevně jen skromným začátkem a zvládne ji každý. Guy Debord, Introduction to a Critique of Urban Geography, 1955. (poznámka editora)
 +
 
 +
10. Viz další podrobnosti v “Introduction à une critique de la géographie urbaine” vyšlo v belgickém surrealistickém časopise Les Lèvres Nues #6 (září 1955).
 +
 
 +
 
 +
Text"Théorie de la dérive“ vyšel v časopise "Internationale Situationniste #2“ (Paříž, prosinec 1958). V mírně odlišné podobě vyšel předtím v belgickém surrealistickém časopise "Les Lèvres nues #9“ (listopad, 1956) včetně záznamu o dvou konkrétních dérive.
 +
 
 +
Překlad do angličtiny Kena Knabba je z antologie '''Situationist International Anthology''' (opravené a rozšířené vydání, Bureau of Public Secrets, 2006, ISBN 978-0-93968-204-1).
 +
 +
Bez autorských práv.</small>
 +
 
 +
 
 +
==== odkazy ====
 +
 
 +
[http://topologicalmedialab.net/xinwei/classes/readings/Debord,Guy/DebordTheoryOfTheDerive.pdf topologicalmedialab.net/xinwei/classes/readings/Debord,Guy/DebordTheoryOfTheDerive.pdf]
 +
 
 +
[https://www.cabinetmagazine.org/issues/29/wark.php cabinetmagazine, The Game of War]
 +
 
 +
[https://monoskop.org/images/f/f1/Hemmens_Alastair_Zacarias_Gabriel_eds_The_Situationist_International_A_Critical_Handbook_2020.pdf Hemmens Alastair Zacarias Gabriel: The Situationist International A Critical Handbook]
 +
 
 +
[[File:Critique-de-la-separation.png|500px|left|Guy-Ernest Debord]]
 +
'''Guy-Ernest Debord (1931 - 1994) byl francouzský marxistický teoretik, spisovatel, filmař, zakladatel a člen sdružení Letterist International, pařížského kolektivu radikálních umělců a teoretiků v 50. letech minulého století. Později zakládající člen sdružení Situationist International - politicko-uměleckého hnutí avantgardních umělců a politických teoretiků. Toto hnutí experimentovalo s „konstruováním situací“ jakožto prostředku k naplnění potlačovaných tužeb člověka. Vytváření okamžité atmosféry či prostředí zde slouží k analýze každodenního života a k rozpoznání skutečných tužeb. V knize The Society of Spectacle (1967) vysvětluje koncept podívané jako falešné reality, zastírající znehodnocení lidského života kapitalismem. Kniha byla v roce 1973 zfilmována samotným autorem. Po rozpuštění Situacionistického hnutí v roce 1972 se Debord usadil na chatě v Champot, kde se mimo jiné vzdělával ve válečných strategiích. Život ukončil sebevraždou.'''
  
−
2. „Dérive (se svými proudy činů, gesty, procházením, setkáními) byl pro souhrnnost přesně tím, čím psychoanalýza (v nejlepším smyslu) pro jazyk. Nechte se unášet plynutím slov, říká psychoanalytik. Poslouchá do okamžiku, kdy zamítne nebo pozmění (dalo by se říci obrátí) slovo, výraz nebo definici. Dérive je zcela jistě technikou, která nabývá téměř terapeutických kvalit. Ale stejně jako je samotná analýza téměř vždy kontraindikována, je i neustálá činnost dérive nebezpečná do té míry, že dostane-li se bezbranný jedinec příliš daleko (ačkoliv má k dispozici základny, ale...), hrozí mu exploze, rozpad, rozložení, dezintegrace. A proto se jedná o znovuupadnutí do stavu nazývaného „běžný život“, tj. do reality, ,zkamenělého života‘. V tomto ohledu nyní popírám propagandu mé Sbírky předpisů (Formulary for a New Urbanism) k neustálému dérive. Mohlo by být stejně kontinuální jako hra pokeru v Las Vegas, ale jen po určitou dobu omezenou pro některé na víkend, což by byl dobrý průměr, nebo na měsíc pro ty, kteří opravdu pokoušejí vlastní štěstí. V letech 1953-1954 jsme se nechali unášet po dobu tří nebo čtyř měsíců bez přestávky. To je extrémní hranice. Je vůbec zázrak, že nás to nezabilo“ (Ivan Chtcheglov, výtah z dopisu Michèle Bernsteinové a Guy Debordovi přetištěného v Internationale Situationniste #9, s. 38).
 
  
−
Text „Théorie de la dérive“ byl zveřejněn v časopise Internationale Situationniste #2 (Paříž, prosinec 1958). Mírně odlišná verze nejdříve vyšla v belgickém surrealistickém magazínu Les Lèvres nues #9 (listopad 1956) spolu s popisy dvou dérive. Tento překlad Kena Knabba pochází z antologie Situationist International Anthology (opravené a rozšířené vydání, 2006). Bez autorských práv.</small>
 
  
−
Ze zmíněného anglického překladu, přístupného na: http://www.bopsecrets.org/SI/2.derive.htm#1, přeložil Dan Hrabina.
 
  
−
[[File:Critique-de-la-separation.png|thumb|left|Guy Debord]]
 
  
  
−
'''Guy-Ernest Debord''' (1931 - 1994) byl francouzský marxistický teoretik, spisovatel, filmař, zakladatel a člen sdružení Letterist International, pařížského kolektivu radikálních umělců a teoretiků v 50. letech minulého století. Později zakládající člen sdružení Situationist International - politicko-uměleckého hnutí avantgardních umělců a politických teoretiků. Toto hnutí experimentovalo s „konstruováním situací“ jakožto prostředku k naplnění potlačovaných tužeb člověka. Vytváření okamžité atmosféry či prostředí zde slouží k analýze každodenního života a k rozpoznání skutečných tužeb. V knize The Society of Spectacle (1967) vysvětluje koncept spektáklu coby falešné reality, zastírající kapitalistické znehodnocení lidského života. Kniha byla v roce 1973 zfilmována samotným autorem. Po rozpuštění situacionistického hnutí se Debord usadil na chatě v Champot, kde se mimo jiné vzdělával ve válečných strategiích. Svůj život ukončil sebevraždou.
 
  
 
[[BEYOND MEDIA TEXTS 2]]
 
[[BEYOND MEDIA TEXTS 2]]

Latest revision as of 23:24, 13 March 2022

Guy Debord:Psychogeography De Paris
WORK IN PROGRESS

"We did not seek the formula for overturning the world in books, but in wandering / Fomuli přeměny světa jsme nehledali v knihách, ale v chůzi.”

Guy Debord, In girum imus nocte et consumimur igni, 1978



Dérive (1) je specifický způsob rychlé chůze v různých prostředích a jedna ze základních situacionistických praktik. Technika zahrnuje hravě-konstruktivní způsob chování i vědomí psychogeografických (2) účinků a liší se od klasického principu chůze nebo procházky účinků a liší se od klasického principu cesty nebo procházky.


V průběhu dérive na určitou dobu jedna nebo více osob vystoupí ze svých zažitých vztahů, práce i zábavy, opouštějí své obvyklé pohnutky k pohybu a aktivitám a pozornost obrací na svém okolí, případně na náhodná setkání, k nimž může dojít. Prvek náhody zde není zdaleka tak podstatný, jak bychom se domnívali: viděno perspektivou dérive jsou ve městech jisté psychogeografické siločáry, neustálé proudění, pevné body a meandry, které chodci zabraňují, aby jisté do jitých zón vstupoval nebo je opouštěl.

Dérive v sobě totiž zahrnuje jak toto „bloumání/plynutí“, tak i jeho logický protiklad - dominantní psychogeografické variace, podmíněné našimi předběžnými vědomostmi a odhadováním možností. Ve věci výše zmíněného a – navzdory poměrně omezenému společenskému významu této vědy – může ekologie nabídnout psychogeografii hojnost dat.

v roce 1953 Debord napsal na zeď Rue de Seine slogan “Ne travaillez jamais,” “Nikdy nepracovat.”

Využitím psychogeografické metody lze vyhodnotit a doplnit ekologickou analýzu otázek absolutní či relativní povahy „prasklin“/“puklin“ v městské infrastruktuře, otázek mikroklimatu, odlišnosti různých městských čtvrtí (odhlédneme-li od jejich administrativní vazby na okrsky) a zejména dominantní působení míst, přitahujících naši pozornost. Objektivní emocionální území dérive je nutné definovat jeho vlastní logikou, jeho vnitřní propojeností se sociální morfologií.

Chombart de Lauwe si ve studii Paris et l’agglomération parisienne (Bibliotheque de Sociologie Contemporaine, P.U.F., 1952) povšiml, že každý městský obvod je definován jednak (vnějšími) geografickými a ekonomickými parametry, jednak (vnitřním) obrazem, který si občané, kteří zde žijí, případně obyvatelé ostatních čtvrtí, o něm v mysli vytváří. Aby názorně ukázal „omezení skutečné Paříže, kde každý jedinec vlastně žije... uvnitř určitého geografického území, jehož rozměry jsou často velice malé“, zaznamenával Chombart de Lauwe během jednoho roku pohyb studentky bydlící v 16. pařížském obvodu. Její itinerář tvořil bez výraznějších odchylek malý trojúhelník, jehož vrcholy tvořily Škola politických věd, dům, kde bydlí, a dům, kde bydlí její učitel klavíru.

Taková fakta užitečnost rozvíjení metody dérive dobře ukazují a jsou navíc příkladem současné městské poezie: mohou vyvolat hluboké emocionální reakce (v tomto konkrétním případě třeba smutek nad tím, že někdo vede tak omezený život) – podobně jako je tomu s Burgessovou teorií sociálních aktivit v Chicagu, strukturovaných do zřetelně soustředných zón. (Ernest Burgess – Chicago) (Ernest Burgess - Chicago)

Jestliže hraje u dérive důležitou úlohu moment náhody, je to proto, že metodologie psychogeografického pozorování je stále v začátcích. Ale vliv náhody má v (našich) aktivitách v zásadě konzervativní účinek a v každém novém prostředí přeměňuje vše na zvyk, případně na omezený počet proměnlivých. Abychom pokročili je třeba proniknout za oblasti, kde náhoda převládá a to tak, že vytvoříme nové, pro naše účely příznivější situace (3).Můžeme tvrdit, že nahodilost u dérive se odlišuje zcela od náhodnosti u procházky, a že prvotní psychogeografické cíle zájmu - které ten, kdo praktikuje dérive objevuje - jej mohou přivést k dalším návykovým konturám, k nimž pak bude jeho pozornost i nadále přitahována.

Delmonte6.jpg

Nedostatečné vědomí o významu náhody a jejího omezení odsoudilo k nezdaru slavné bezcílné putování, o něž se čtyři surrealisté pokusili roku 19231 když vyšli z městečka, které si předem vybrali losem: putovat otevřenou krajinou je pochopitelně poněkud depresivní a intervence náhody jsou tam ještě škodlivější, než by tomu bylo kdekoli jinde. Cílenou „bezmyšlenkovitost“ nicméně posunul dál jistý Pierre Vendryes (Médium, květen 1954), který soudil, že tuto historku můžeme vidět v souvislosti s dalšími pokusy s pravděpodobností, protože každý takový úkon obsahuje zdánlivě stejný element antideterministického osvobození. Jako příklad volil náhodnou konstelaci pozice pulců v kulatém akváriu, nikoli náhodou k tomu dodává: "Pochopitelně je nutné, aby (pulčí) populace nebyla vystavena vnějším vlivům.“ Pulce bychom tak mohli pokládat za spontánně svobodnější, než byli putující surrealisté, neboť „pulci mají výhodu, že u nich nepředpokládáme inteligenci, sociabilitu a sexualitu“ a jsou si proto „skutečně navzájem autonomní“.



Opak takové pošetilosti je prvotně urbánní podstata dérive – je totiž ve velkých průmyslových centrech s neomezenými možnostmi a variantami významů ve svém živlu, což ilustruje tato Marxova teze: „Lidé kolem sebe nevidí nic, co by nepatřilo k jejich vlastnímu obrazu. Vše, co k nim promlouvá, je také o nich samých. Jejich skutečná krajina je živoucí.“ (6)

Člověk může sice "bloumat" sám, ale vše nasvědčuje, že nejvhodnější číselná kombinace je několik malých skupinek po dvou až třech účastnících, kteří dosáhli jistého stupně uvědomění a jejichž zpětná vazba tak může dojít k objektivnějším závěrům. Také je dobré když se složení skupinek od jednoho dérive k druhému proměňuje. Když má skupinka víc než čtyři nebo pět účastníků, specifické působení dérive rychle mizí. V počtu deseti, dvanácti lidí ve skupině by se každopádně rozdělila do několika paralelních dérive. Zkušenosti s podobným rozdělením jsou pro nás výzvou, ale problémy, které sebou přináší, nedovolují tuto formaci uspořádat v odpovídajícím rozsahu.

Pokud vezmeme v úvahu časový interval bdění mezi dobou na spánek, průměrné trvání dérive je jeden den. Jeho počátek ani konec nezávisí na cyklu solárního dne a je dobré podotknout, že pozdní večerní hodiny nejsou pro dérive příliš vhodné.

Guy Debord, Michelle Bernstein, Asger Jorn



Tento časový úsek je jen statistický průměr. Za prvé: jen málokdy nastává dérive v čisté podobě: pro účastníky může být složité vyšetřit si hodinu nebo dvě začátkem nebo koncem dne, kdy se musí věnovat různým všedním záležitostem a ke konci dne k ochabnutí přispívá únava. Podstatné je, aby se dérive odehrávalo buď v časovém úseku několika hodin, ale třeba i během několika kratších časových úseků. Dérive může trvat nepřetržitě několik dní. Některá konkrétní dérive –- bez nutné přestávky pro spánek – trvala intenzivně tři, čtyři dni a déle. Je pravda, že v případě několika dérive je v tak poměrně dlouhém časovém úseku téměř nemožné s přesností stanovit, kdy nastavení mysli, příznačné pro dérive pominulo. Jisté dérive trvalo bez většího přerušení asi dva měsíce. Podobná zkušenost umožňuje vytvořit nové vzorce chování, které jsou pak příčinou mizení mnoha starých vzorců.1 Je nutné brát v potaz vliv počasí, například trvalého deště, které dérive prakticky znemožňují. Bouřky nebo jiné formy atmosférických poruch jevů jsou pro dérive naopak blahodárné.

Prostorové pole dérive může být vymezeno buď přesně, ale může být i přibližné, podle toho zda je cílem průzkum terénu, nebo emoční dezorientace. Nesmíme zapomenout, že tyto dva modely dérive se natolik překrývají, že nelze jeden od druhého odlišit. Dostatečně jasnou hranicí je například jízda taxíkem. Pokud při dérive někdo aby se někam dopravil - použije taxík, nebo jej použije kvůli volnému pohybu –třeba pojede dvacet minut na západ – je to z důvodu vlastní dezorientace v prostoru1. Pokud ovšem někdo zůstane u přímého průzkumu jistého území zaměřuje se na techniku výzkumu urbanistické psychogeografie.

Prostorové pole každopádně závisí na výchozím místě – bydliště „sólového dérivera", nebo na místě, určeném skupinou pro setkání. Maximální velikost prostorového pole by neměla přesahovat obvod většího města, včetně jeho předměstí. Při minimální ploše jej můžeme omezit na samostatné prostředí –- na jednu čtvrť, nebo dokonce, pokud je dost zajímavý, na jediný blok obytných domů (extrémním případem je statické dérive, tedy třeba celý den, prožitý na nádraží Saint-Lazare).

Průzkum předem určeného prostorového pole předpokládá, že si určíme základnu a počet směrů, kterými se výprava vydá. Zde do celé věci vstupuje otázka studia kartografie – tedy otázka obyčejných, ekologických a psychogeografických map – včetně možnosti je dále upravovat a rozšiřovat.1 Není nutné zmiňovat, že nás naprosto nezajímá exotika, tedy že je některá čtvrť prozkoumávána poprvé. Mimo nedůležitosti je takový aspekt navíc naprosto subjektivní a tak jako tak se rychle vytrácí.

Constant Nieuwenhuys, New Babylon/Amsterdam, 1963

Na druhou stranu je u "možných schůzek“ (rendez-vous potentiele – poznámka editora) – ve srovnání s behaviorální dezorientací – rys průzkumnictví spíš zanedbatelný. Subjekt je vyzván, aby se v domluvenou dobu dostavil na předem určené místo. Je zbaven otravných okolností všední schůzky, protože nemusí na nikoho čekat. Protože ho "možná schůzka“ bez varování přivedla na místo, které může, ale nemusí předem znát, bude sledovat své okolí. Může dojít k tomu, že stejné místo bylo vybráno pro další "možné setkání“ s někým, koho první subjekt nezná. Protože druhou osobu pravděpodobně dosud nepotkal, má důvod dát se do hovoru s kolemjdoucími. Nemusí také potkat nikoho, nebo může dokonce náhodou potkat osobu, která „možnou schůzku“ domluvila. Pokud byly čas a místo zvoleny správně, bude průběh schůzky nečekaný. Dokonce může někomu jinému, který nemá ani tušení, kam ho první "možné rendez-vous“ zavedlo, zatelefonovat a zeptat se na místo další "možné schůzky“. Zde jsou naznačeny skoro neomezené možnosti podobné kratochvíle.

Náš poněkud anarchistický styl života, včetně zábavy, považované za pochybnou, ale v naší komunitě velice oblíbené – jako je noční prozkoumávání opuštěných domů, určených k demolici, bezcílné stopování po Paříži během dopravní stávky, jako příspěvek k posílení chaosu, procházení podzemními katakombami, kam je veřejnosti vstup zakázán, atd. – naznačují širší formu vnímavosti, která se od dérive příliš neliší. Zmíněné příklady mohou sloužit jako vhodné vstupní formule do této úžasné hry.(10)

Critic on the Political Practice of Detournement” by Jacqueline de Jong, SM, Amsterdam

Poučení z dérive je první nárys psychogeografického členění moderního města. Mimo toho, že vystoupily obrysy souvislostí prostředí a jeho hlavních součástí, jeho je prostorová lokalizace, – také zjistíme kudy vedou důležité průchozí linie, průchodové a obranné zóny. Porozumíme také základní hypotéze o existenci klíčových psychogeografických bodů. Diverzita určuje skutečné vzdálenosti mezi městskými čtvrtěmi, které pochopitelně neodpovídají jejich fyzické vzdálenosti. Za pomoci starých map, leteckých fotografií a experimentálních dérive lze vytvářet dosud chybějící mapy vlivu, mapy, jejichž prvoplánová - v první podobě - nevyhnutelná přibližnost není o nic větší, než u nejstarších navigačních map. Rozdíl je v tom, že v našem případě nejde o přesné rozmístění pevných světadílů, ale o zachycení proměnlivosti architektury a urbanismu.

Různé jednotky mezi atmosférou a městským životem nejsou dnes přesně vyznačeny, ale jsou vytyčeny více či méně rozsáhlým hraničním terénem. Dosavadní zkušenost s dérive nás přesvědčila, že se takové hraniční oblasti budou neustále zmenšovat, až zcela zmizí.

Význam dérive pro architekturu vede k průzkumu nových labyrintů, které vznikající jako důsledek užívání nových stavebních technologií. V březnu 1955 zveřejnily noviny zprávu o novostavbě v New Yorku, kterou považujeme za první příznak „interiérového“ dérive: "V této spirálovité budově mají byty tvar dílů koláče. Přesouváním pohyblivých stěn je lze zvětšovat nebo zmenšovat. Polopatra počet pokojů neomezují, takže nájemníci mohou podle svých představ využívat přilehlé části v dolní nebo horní úrovni. Mohou přestavět tří až čtyřpokojové sekce za méně než šest hodin na jediný dvanácti pokojový byt.“

(Pokračování příště.) GUY DEBORD, 1958

Z anglického překladu Kena Knabba na: http://www.bopsecrets.org/SI/2.derive.htm#1, přeložil Dan Hrabina. překlad redigoval Miloš Vojtěchovský

Konference SI v Goteborgu, Švédsko, 1961. Od leva: J.V. Martin, Heimrad Prem, Ansgar Elde, Jacqueline de Jong, Guy Debord, Attilla Kotyani, Raoul Vaneigem, Jorgen Nash, Dieter Kunzelmann, a Gretel Stadler.


[POZNÁMKY PŘEKLADATELE A EDITORA]

1.Dérive: doslova "bezcílné toulání“ či "unášení proudem“. Podobně jako "détournement“ se termín většinou nepřekládá a ve jmenném i slovesném tvaru nechává v původním zněná. Výraz "à la dérive“ znamená také „toulání“ a „sestup dolů“. Philippe Soupault v roce 1923 vydal román "À la dérive", kde zaznamenává události a příběhy uvnitř příběhu hlavního hrdiny Davida Aubry na jeho cestě do Portugalska a Austrálie, viz: Philippe Soupault, À la dérive – Paris, Ferenczi, 1923. (poznámka editora)

2. Psychogeografie podle situacionistů zahrnuje zkoumání toho, jak naše prožityk a vnímání prostoru jsou utvářeny psychickými faktory. "Když procházíme městem, povšimneme si, jak naše vnímání ovlivňuje například očekávání, paměť, předchozí zkušenost, nálada, nejen ve smyslu bezprostředního prožívání, ale i jako trvalejší formování "celkového obrazu“ části města, včetně jeho následné názorové fixace. Označujeme si pro sebe části města, kam neradi chodíme, protože jsou tam domy, které se k nám „stavějí nepřátelsky“, nebo jsou čtvrti, kde bydlí neoblíbené společenské komunity, nebo jde o městské části, které už máme „dokonale prošlapané“... "Psychogeografie se tedy zabývá vztahem psychiky a prostoru (proč některá místa asociují právě ony nálady, dojmy…) a zároveň možnostmi, jak se od takto získaných zkušeností a způsobů vnímání oprošťovat.“ in Guy Debord, Psychogeographic Guide of Paris, 1957" (poznámka editora)

3. Viz: Arnold M. Rose: The Contributions of Ernest W. Burgess to Sociology (poznámka editora)

4.viz: Guy Ernest Debord:Rapport sur la construction des situationset sur les conditions de l’organisationet de l’action de la tendance situationniste internationale Paris, 1957. Plaquette in-12 Texte fondateur de l’Internationale Situationniste. (poznámka editora)

5. V roce 1923 podnikli Aragon, Morise, Vital a Breton své „putování“ z městečka Blois které si náhodně zvolili losem. Surrealisté jeli do Blois vlakem a pak se toulali po okolí přes Salbris, Gien, Cour-Cheverny a Romorantin. Přestože měla cesta trvat původně aspoň 10 dní, skončila v napjaté atmosféře po třech dnech Podle Bretona nicméně cesta „nebyla vůbec zklamáním, ať už jeho stupeň byl jakýkoli, protože v mezích bdělého života („vie éveillée“) a „života ve snu“ jsme se zbavili starostí, které nás tehdy trápily“ (Breton 1952). Jinými slovy „putování“ mělo jen malý úspěch a surrealisté se k podobnému experimentu už nevrátili.“ In: Marc Vachon, Od flâneura k zeměměřici/ From Flâneur to Arpenteur, Prairie Perspectives: Geographical Essays, 2004, University of Winnipeg (poznámka editora)

6. "Dérive" (proudění, akce, gesta, procházky, schůzky) bylo pro celek přesně tím, čím je pro jazyk psychoanalýza (v jejím nejlepším slova smyslu). Nechte se nechat unášet proudem slov, nabádá psychoanalytik. Naslouchá až do okamžiku, kdy něco odmítne, nebo kdy pozmění slovo, výraz nebo definici (dalo by se říci oklikou). Dérive je určitě technika, skoro terapeutická technika. Ale podobně jako analýza, pokud ji nevyvážíme něčím jiným, znamenátéměř vždy kontraindikci, neustálé dérive se může do té míry stát nebezpečným a někoho, kdo zašel příliš daleko (nikoli bez příčiny, ale...) bez podpory, může být ohrožen výbuchem, rozpadem, disociací. A návrat tam, co nazýváme "obyčejným životem‘ může znamenat také návrat do "ztuhlého života“. V tom smyslu svůj požadavek nepřetržitého dérive zamítám. Mohlo by být nepřetržité asi jako hraní pokeru v Las Vegas, ale jen na určitou dobu, pro některé lidi stačí víkend, týden, což je dobrý průměr; měsíc je opravdu moc dlouho. V letech 1953-1954 jsme bloumali v kuse tři nebo čtyři měsíce. To je už extrémní trvání. A je zázrak, že nás to nezabilo“ in Ivan Chtcheglov, výňatek z dopisu Michèle Bernsteinové a Guyi Debordovi z roku 1963, přetištěný v Internationale Situationniste #9, str. 38). (poznámka editora).

7. Tvorba psychogeografických map, nebo dokonce jejich upravování, jako třeba libovolně k sobě přiložené mapy dvou různých oblastí může objasnit určité procházky, které neznamenají podřízení se náhodnosti, ale naprostou nezávislost na habituálních vlivech (obecně kategorizované jako cestovní ruch, ta populární droga, stejně odporná jako je sport, nebo nakupování na úvěr). Jeden přítel mi nedávno řekl, že se právě toulal v oblasti Harzkého lesa v Německu podle mapy Londýna. Taková hra je ve srovnání s kompletní výstavbou architektury a urbanismu jen skromný začátek a zvládne to každý. In: Guy Debord, Introduction to a Critique of Urban Geography, 1955, (poznámka editora)


8. Použití walkie-talkie a veřejné dopravy (autobus a taxi) pro účely dérive je jako prostředek konstruktivně-hravého chování, nebo nástroj pro psychogeografická studium městských jednotek ambientu.

9. Tvorba psychogeografických map, nebo dokonce jejich úpravy, jako třeba víceméně libovolně na sebe přiložené mapy dvou různých regionů, může pomoci objasnit určité procházky, které neznamenají podřízení se náhodnosti, ale naprostou nepodřízenost habituálním vlivům (vlivy obecně kategorizované jako cestovní ruch, ta populární droga, která je stejně odporná jako sport, nebo nakupování na úvěr). Jeden přítel mi nedávno řekl, že se právě toulal regionem Harz v Německu podle pokynů na mapě Londýna. Ten druh hry je ve srovnání s kompletní výstavbou architektury a urbanismu, zjevně jen skromným začátkem a zvládne ji každý. Guy Debord, Introduction to a Critique of Urban Geography, 1955. (poznámka editora)

10. Viz další podrobnosti v “Introduction à une critique de la géographie urbaine” vyšlo v belgickém surrealistickém časopise Les Lèvres Nues #6 (září 1955).


Text"Théorie de la dérive“ vyšel v časopise "Internationale Situationniste #2“ (Paříž, prosinec 1958). V mírně odlišné podobě vyšel předtím v belgickém surrealistickém časopise "Les Lèvres nues #9“ (listopad, 1956) včetně záznamu o dvou konkrétních dérive.

Překlad do angličtiny Kena Knabba je z antologie Situationist International Anthology (opravené a rozšířené vydání, Bureau of Public Secrets, 2006, ISBN 978-0-93968-204-1).

Bez autorských práv.


odkazy

topologicalmedialab.net/xinwei/classes/readings/Debord,Guy/DebordTheoryOfTheDerive.pdf

cabinetmagazine, The Game of War

Hemmens Alastair Zacarias Gabriel: The Situationist International A Critical Handbook

Guy-Ernest Debord

Guy-Ernest Debord (1931 - 1994) byl francouzský marxistický teoretik, spisovatel, filmař, zakladatel a člen sdružení Letterist International, pařížského kolektivu radikálních umělců a teoretiků v 50. letech minulého století. Později zakládající člen sdružení Situationist International - politicko-uměleckého hnutí avantgardních umělců a politických teoretiků. Toto hnutí experimentovalo s „konstruováním situací“ jakožto prostředku k naplnění potlačovaných tužeb člověka. Vytváření okamžité atmosféry či prostředí zde slouží k analýze každodenního života a k rozpoznání skutečných tužeb. V knize The Society of Spectacle (1967) vysvětluje koncept podívané jako falešné reality, zastírající znehodnocení lidského života kapitalismem. Kniha byla v roce 1973 zfilmována samotným autorem. Po rozpuštění Situacionistického hnutí v roce 1972 se Debord usadil na chatě v Champot, kde se mimo jiné vzdělával ve válečných strategiích. Život ukončil sebevraždou.




BEYOND MEDIA TEXTS 2

Retrieved from "http://wiki.vasulkakitchen.org/index.php?title=Teorie_dérive&oldid=1410"