Teorie dérive

Guy Debord: psychogeography

“We did not seek the formula for overturning the world in books, but in wandering.” Guy Debord, In girum imus nocte et consumimur igni, 1978

Jednou ze základních situacionistických praktik je dérive ₍₁₎, tedy technika rychlého procházení různými prostředími. Tato technika v sobě zahrnuje hravé, tvořivé chování a vědomí psychogeografických ₍₂₎ účinků a je tudíž zcela odlišná od klasického pojetí cesty nebo procházky.

Při takovém dérive jedna nebo více osob na určitou dobu upustí od svých vztahů, práce a volnočasových aktivit a všech ostatních běžných motivů pohybu a činnosti a nechají se volně přitahovat zajímavými místy v terénu a setkáními, která se jim tam přiházejí. Náhoda je při této činnosti méně významným faktorem než by si člověk mohl myslet: z pohledu dérive mají města psychogeografické vrstevnice s neustálým prouděním, pevnými body a vířením, jež silně odrazují od vstupu nebo výstupu z určitých zón. Jenomže dérive v sobě obsahuje jak toto unášení, tak i svůj nutný protiklad: nadvládu psychogeografických kolísání zapříčiněnou znalostmi a kalkulací jejich možností. Co se tohoto protikladu týče, ekologická věda, navzdory úzkému sociálnímu prostoru, na který se omezuje, poskytuje psychogeografii hojnost údajů.

Ekologickou analýzu absolutní či relativní povahy trhlin v městské síti, role mikroklimatů, tedy jasně vymezených čtvrtí s žádným vztahem k administrativním hranicím, a zejména dominantní činnosti center přitažlivosti je třeba využít a dopracovat pomocí psychogeografických metod. Objektivní vášnivý terén dérive musí být definován v souladu s vlastní logikou a jeho vztahy k sociální morfologii. Ve své studii Paris et l’agglomération parisienne (Bibliotheque de Sociologie Contemporaine, P.U.F., 1952) Chombart de Lauwe poznamenává, že městská čtvrť je definována nejen geografickými a ekonomickými faktory, ale také (vnitřním) obrazem, který si obyvatelé a obyvatelé ostatních čtvrtí o ní vytvoří“. Aby ve stejné práci názorně ukázal omezenost skutečné Paříže, ve které každý jedinec žije... v rámci geografické oblasti, jejíž poloměr je extrémně malý,“ zaznamenává veškeré pohyby studentky žijící v 16. pařížském obvodu za jeden rok. Její itinerář sestává z malého trojúhelníku bez výraznějších odchylek, jehož tři vrcholy jsou Škola politických věd, její bydliště a dům, kde bydlí její učitel klavíru.

Takové údaje – příklady moderní poezie schopné vyprovokovat ostré emoční reakce (v tomto specifickém případě rozhořčení nad skutečností, že něčí život může být tak pateticky omezený) – nebo dokonce Burgessova teorie chicagských společenských aktivit1 distribuovaných do zřetelných soustředných zón se zcela jistě prokáží jako užitečné k rozvíjení technik dérive.

Jestliže v dérive hraje důležitou roli náhoda, je to proto, že metodologie psychogeografického pozorování je stále v plenkách. Avšak činnost náhody je přirozeně konzervativní a v novém prostředí tíhne k redukování všeho na zvyk či střídání mezi omezeným počtem variant. Pokrok představuje prolomení oblastí, kde převládá náhoda tvorbou nových podmínek příznivějších pro naše účely. Můžeme pak tedy říci, že nahodilost dérive je zásadně odlišná od náhodnosti procházky, ale také že první psychogeografické zajímavosti objevené dérivery je mohou fixovat k novým návykovým osám, ke kterým pak budou neustále přitahováni nazpět.

Nedostatečné uvědomění si omezení vlivu náhody a jejích nevyhnutelně reakcionářských účinků odsoudilo ke skličujícímu neúspěchu slavné bezcílné putování, o něž se roku 1923 pokusili čtyři surrealisté, kteří vyšli z města vybraného losem. Putování otevřeným krajem je přirozeně depresivní a zásahy náhody zde nebývají vůbec časté. Ale tato bezmyšlenkovitost byla dovedena ještě o mnoho dále jistým Pierrem Vendryesem (Médium, květen 1954), který věřil, že tuto historku může dávat do spojitosti s různými pravděpodobnostními experimenty a to na základě toho, že všechny tyto zásahy údajně zahrnují stejný druh antideterministického osvobození. Uvádí příklad náhodného rozmístění pulců v kruhovém akváriu a významně dodává: "Je samozřejmě nutné, aby taková populace nebyla vystavena žádným vnějším navádějícím vlivům.“ Z tohoto pohledu by pulci mohli být považování za spontánně osvobozenější než surrealisté, protože oproti nim mají tu výhodu, že jsou „zcela zbaveni možné inteligence, společenskosti a sexuality,“ a tudíž jsou "skutečně nezávislí jeden na druhém."

Na opačném pólu podobných hloupostí lze primárně městský charakter dérive, jenž je ve velkých průmyslových centrech s bohatými možnostmi a významy ve svém živlu, vyjádřit Marxovou tezí: "Lidé kolem sebe nevidí nic, co by nebylo jejich vlastním obrazem. Vše co k nim promlouvá, je o nich samých. Samotná jejich krajina je živá.“

Člověk se může nechat unášet sám, ale vše nasvědčuje tomu, že nejplodnější číselná kombinace sestává z několika malých skupinek po dvou až třech lidech, kteří dosáhli stejné úrovně uvědomění, jelikož křížová kontrola odlišných dojmů těchto skupinek umožňuje dospět k objektivnějším závěrům. Dále se dává přednost tomu, aby se složení skupinek měnilo od jednoho dérive ke druhému. Pokud je účastníků více než čtyři nebo pět, specifický charakter dérive se rychle vytrácí. V každém případě není možné mít deset či dvanáct lidí, aniž by se skupina nerozpadla do několika simultánních dérive. Praxe tohoto dělení je vskutku zajímavá, ale obtíže, které skýtá, doposavad brání tomu, aby ji bylo možno v dostatečné míře organizovat. Průměrné trvání dérive je jeden den, uvažujeme-li dobu mezi dvěma spánky. Počátek ani konec se nijak neváží k solárnímu dni, je však třeba podotknout, že poslední noční hodiny nejsou pro dérive příliš vhodné.

Tato doba je však pouhým statistickým průměrem. Za prvé je to proto, že dérive se málokdy odehrává ve své čisté podobě. Je totiž obtížné, aby se účastníci vyhnuli odložení hodinky nebo dvou na začátku nebo konci dne, aby se postarali o jisté banální záležitosti. Zejména ke konci dne tomuto ochabnutí napomáhá i únava. Důležitější je však skutečnost, že dérive se často odehrává v rámci záměrně omezeného časového úseku několika hodin ale i náhodně během pár krátkých okamžiků. Může však také trvat několik dní bez přerušení. Navzdory přestávkám nutným kvůli spánku se některá dérive odehrávala s dostatečnou intenzitou po dobu tří čtyř dní nebo dokonce déle. Je pravda, že v případě série dérive je v tomto poměrně dlouhém časovém úseku téměř nemožné s přesností stanovit, kdy stav mysli charakteristický pro dérive ustupuje jinému. Jedna sekvence dérive probíhala bez významného přerušení asi dva měsíce. Podobná zkušenost dává vzniknout novým věcným podmínkám chování, jež způsobují ústup velkého počtu těch starých. (2) Ačkoliv je vliv počasí na dérive reálný, nabývá na významu pouze v případě déle trvajících dešťů, které je činí prakticky nemožnými. Avšak bouřky nebo jiné typy srážek jsou pro dérive naopak blahodárné.

Prostorové pole dérive může být buď exaktně vymezeno nebo vágní v závislosti na tom, zda je cílem studovat terén nebo se emočně dezorientovat. Nesmíme zapomenout, že tyto dva aspekty dérive se překrývají do takové míry, že je nemožné jeden z nich bezezbytku izolovat. Dostatečně jasnou dělící čáru může poskytnout například používání taxíků. Jestliže si člověk při dérive vezme taxík buď k tomu, aby se dostal do určitého cíle, nebo k prostému pohybu řekněme dvacet minut na západ, činí to člověk primárně za účelem vlastní dezorientace. Jestliže se na druhou stranu člověk přidržuje přímého průzkumu určitého terénu, soustředí se především na výzkum psychogeografického urbanismu.

V každém případě prostorové pole závisí zejména na výchozím bodě – bydliště sólo dérivera nebo místo setkání stanovené skupinkou. Maximální plocha tohoto prostorového pole nepřesahuje celek většího města včetně předměstí. Při minimálním rozsahu jej lze omezit na samostatné prostředí: jedinou čtvrť nebo dokonce jediný blok obytných domů, jestliže je dostatečně zajímavý (extrémním případem je statické dérive strávené celý den na nádraží Saint-Lazare).

Výzkum pevného prostorového pole předpokládá stanovení základen a výpočet směrů proniknutí. Zde do celé věci vstupuje studium map – obyčejných i ekologických a psychogeografických – včetně jejich úprav a zlepšování. Není třeba dodávat, že nás vůbec nezajímá exotika spojená s tím, že se jistá čtvrť prozkoumává úplně poprvé. Kromě její nedůležitosti je tento aspekt zcela subjektivní a stejně se brzy vytrácí.

Amsterdam, wark mckenzie

U „možných setkání“ je na druhou stranu průzkumný prvek minimální ve srovnání s behaviorální dezorientací. Subjekt je přizván, aby přišel sám na určité místo v dohodnutém čase. Je osvobozen od otravných povinností běžné schůzky, protože nemá na koho čekat. Ale jelikož jej toto „možné setkání“ bez varování přivedlo na místo, se kterým může ale nemusí být seznámen, dá se do pozorování okolí. Může se stát, že stejné místo bylo určeno k „možnému setkání“ i pro někoho dalšího, kterého identitu první subjekt nemůže znát. Protože tuto druhou osobu pravděpodobně nikdy předtím neviděl, bude mít důvod k navazování hovoru s různými kolemjdoucími. Nemusí potkat nikoho nebo může dokonce náhodou potkat osobu, která „možná setkání“ dohodla. Jestliže byly čas a místo dobře zvoleny, jeho využití času se bude neočekávaně vyvíjet. Může dokonce zavolat někomu jinému, kdo neví, kam jej první „možné setkání“ zavedlo, aby se zeptal na místo jiného „možného setkání“. Z čehož lze vidět prakticky neomezené možnosti této kratochvíle.

Náš spíše anarchistický životní styl a dokonce i jisté druhy zábavy považované za pochybné, které byly v naší svitě vždy velmi oblíbené – noční vkrádání se do bořených domů, bezcílné nonstop stopování Paříží při dopravní stávce ve jménu zvýšení chaosu, putování podzemními katakombami se zakázaným vstupem pro veřejnost atd. – jsou vyjádřením obecnější citlivosti, která se nijak neliší od dérive. Psaná líčení mohou být nanejvýš vstupními hesly k této úžasné hře.

Ponaučení získaná z dérive nám umožňují vypracovat hrubé verze prvních studií psychogeografického členění moderního města. Mimo objevu soudržnosti prostředí a jeho hlavních komponent – včetně prostorové lokalizace – si člověk uvědomí jeho ústřední průchozí osy, východy a obrany. Člověk dospěje k centrální hypotéze existence klíčových psychogeografických bodů. Dériver měří vzdálenosti, jež skutečně oddělují dvě městské oblasti, které však nutně nemusejí souviset s fyzickou vzdáleností mezi nimi. Pomocí starých map, leteckých fotografií a experimentálních dérive lze sestavit doposud chybějící mapy vlivu, mapy, jejichž nevyhnutelná nepřesnost v této rané fázi není o nic horší než u nejranějších mořeplaveckých map. Jediný rozdíl je v tom, že se již dávno nejedná o přesné vymezení pevných kontinentů, ale o změnu architektury a urbanismu.

V současné době nejsou různé jednoty atmosféry a obydlí přesně vyznačeny, ale jsou obklopeny více či méně rozsáhlými nudnými oblastmi. Nejobecnější změnou, k jejímuž navržení vedly zážitky dérive, je neustálé zmenšování hraničních oblastí až do jejich úplného potlačení. V samotné architektuře tíhne smysl pro dérive k podpoře nejrůznějších nových forem labyrintů umožněných novými stavebními technologiemi. V březnu 1955 tisk přinesl zprávu o stavbě budovy v New Yorku, v níž lze vysledovat první náznaky příležitosti k dérive uvnitř jediného bytu:

"Byty spirálovité budovy budou tvarovány jako dílky dortu. Ty pak bude možné rozšiřovat nebo zmenšovat posouváním pohyblivých příček. Navyšování po půl-patrech předchází omezení počtu pokojů, protože nájemník může na požádání využít přilehlé části buď na dolní nebo horní úrovni. Tato kompozice umožňuje za méně než šest hodin přeměnit tří až čtyř-pokojové sekce na jediný dvanáctipokojový byt.“

(Pokračování příště.)

GUY DEBORD, 1958

Z anglického překladu, přístupného na: http://www.bopsecrets.org/SI/2.derive.htm#1, přeložil Dan Hrabina. upravil Miloš Vojtěchovský

[POZNÁMKY PŘEKLADATELE]

1. dérive: doslova „bezcílné toulání“ či „unášení proudem.“ Podobně jako détournement se i tento termín běžně poangličťuje ve jmenném i slovesném tvaru.

2. psychogeografie je teze, že naše vnímání prostoru je ovlivněno několika psychickými faktory. Pokud procházíme městem, můžeme si povšimnout, jak je naše vnímání utvářeno kupříkladu očekáváním, předchozí zkušeností, emocionálním naladěním, a to nejen ve smyslu bezprostředního prožívání, ale i co se týče trvalejšího vytváření „celkového obrazu“ města a jeho následné názorové fixace. Takto si vnitřně vyznačujeme městské distrikty, kam nechodíme, protože jsou v nich domy, které se vůči nám „stavějí nepřátelsky“ či čtvrtě námi nepreferovaných sociálních skupin i oblasti, které „už máme dokonale prošlapané“. Psychogeografie se tak zajímá o vztahy psychiky a prostoru (proč nám některá místa asociují právě ony nálady, dojmy…) a zároveň o možnosti, jak se odprošťovat od takto naučených zkušeností a způsobů vnímání.

3. Dérive (se svými proudy činů, gesty, procházením, setkáními) byl pro souhrnnost přesně tím, čím psychoanalýza (v nejlepším smyslu) pro jazyk. Nechte se unášet plynutím slov, říká psychoanalytik. Poslouchá do okamžiku, kdy zamítne nebo pozmění (dalo by se říci obrátí) slovo, výraz nebo definici. Dérive je zcela jistě technikou, která nabývá téměř terapeutických kvalit. Ale stejně jako je samotná analýza téměř vždy kontraindikována, je i neustálá činnost dérive nebezpečná do té míry, že dostane-li se bezbranný jedinec příliš daleko (ačkoliv má k dispozici základny, ale...), hrozí mu exploze, rozpad, rozložení, dezintegrace. A proto se jedná o znovuupadnutí do stavu nazývaného „běžný život“, tj. do reality, ,zkamenělého života‘. V tomto ohledu nyní popírám propagandu mé Sbírky předpisů (Formulary for a New Urbanism) k neustálému dérive. Mohlo by být stejně kontinuální jako hra pokeru v Las Vegas, ale jen po určitou dobu omezenou pro některé na víkend, což by byl dobrý průměr, nebo na měsíc pro ty, kteří opravdu pokoušejí vlastní štěstí. V letech 1953-1954 jsme se nechali unášet po dobu tří nebo čtyř měsíců bez přestávky. To je extrémní hranice. Je vůbec zázrak, že nás to nezabilo“ (Ivan Chtcheglov, výtah z dopisu Michèle Bernsteinové a Guy Debordovi přetištěného v Internationale Situationniste #9, s. 38).

1Text „Théorie de la dérive“ byl zveřejněn v časopise Internationale Situationniste #2 (Paříž, prosinec 1958). Mírně odlišná verze nejdříve vyšla v belgickém surrealistickém magazínu Les Lèvres nues #9 (listopad 1956) spolu s popisy dvou dérive. Tento překlad Kena Knabba pochází z antologie Situationist International Anthology (opravené a rozšířené vydání, 2006). Bez autorských práv.

odkazy:

topologicalmedialab.net/xinwei/classes/readings/Debord,Guy/DebordTheoryOfTheDerive.pdf

cabinetmagazine, The Game of War

Hemmens Alastair Zacarias Gabriel: The Situationist International A Critical Handbook

'BIO'Guy-Ernest Debord (1931 - 1994) byl francouzský marxistický teoretik, spisovatel, filmař, zakladatel a člen sdružení Letterist International, pařížského kolektivu radikálních umělců a teoretiků v 50. letech minulého století. Později zakládající člen sdružení Situationist International - politicko-uměleckého hnutí avantgardních umělců a politických teoretiků. Toto hnutí experimentovalo s „konstruováním situací“ jakožto prostředku k naplnění potlačovaných tužeb člověka. Vytváření okamžité atmosféry či prostředí zde slouží k analýze každodenního života a k rozpoznání skutečných tužeb. V knize The Society of Spectacle (1967) vysvětluje koncept spektáklu coby falešné reality, zastírající kapitalistické znehodnocení lidského života. Kniha byla v roce 1973 zfilmována samotným autorem. Po rozpuštění situacionistického hnutí se Debord usadil na chatě v Champot, kde se mimo jiné vzdělával ve válečných strategiích. Svůj život ukončil sebevraždou.

Guy Debord

BEYOND MEDIA TEXTS 2