Teorie dérive

Guy Debord: psychogeography

WORK IN PROGRESS

"We did not seek the formula for overturning the world in books, but in wandering / Fomuli přeměny světa jsme nehledali v knihách, ale v chůzi.”

Guy Debord, In girum imus nocte et consumimur igni, 1978

dérive ₍₁₎, je způsob rychlé chůze v různých prostředích a jedna ze základních situacionistických praktik. Technika zahrnuje hravě-konstruktivní způsob chování a vědomí psychogeografických ₍₂₎ účinků a liší se od klasického principu cesty nebo procházky.

V průběhu dérive na určitou dobu jedna nebo více osob vystoupí ze svých zažitých vztahů, práce a zábavy, odloží své obvyklé pohnutky k pohybu a aktivitám a pozornost obrátí ke svému okolí, nebo k náhodným setkáním, k nimž může dojít. Prvek náhody tady přitom není důležitý, jak bychom se mohli domnívat: viděno pohledem dérive jsou ve městech jisté psychogeografické siločáry, neustálé proudění, pevné body a meandry, které chodci zabraňují, aby buď vstupoval, nebo opouštěl jisté zóny.

Jenomže dérive obsahuje jak toto "bloumání“, tak jeho logický protiklad: dominující psychogeografické variace, způsobené znalostí a kalkulacemi jejích potencialit. Ve věci posledně zmíněného a - navzdory omezenému společenskému významu - může ekologie nabídnout psychogeografii hojnost údajů.

Využitím psychogeografické metody lze vyhodnotit a domyslet ekologickou analýzu absolutní či relativní povahy prasklin v městské infrastruktuře, otázku mikroklimatu, problematiku odlišnosti různých městských čtvrtí (odhlédneme-li od jejich administrativní vazby na okrsky) a zejména dominantní vliv míst, přitahujících naši pozornost. Objektivní emocionální území dérive je nutno definovat jeho vlastní logikou, jeho vnitřní propojeností se sociální morfologií.

Chombart de Lauwe ve studii Paris et l’agglomération parisienne (Bibliotheque de Sociologie Contemporaine, P.U.F., 1952) si povšiml, že každý městský obvod je definován jak svými geografickými a ekonomickými parametry, tak (vnitřním) obrazem, který si občané, kteří tam žijí, případně obyvatelé ostatních čtvrtí, o ní vytváří“. Aby názorně ukázal "omezení skutečné Paříže, kde každý jedinec žije... uvnitř geografického území, jehož rozměry jsou velice malé“, Chombart de Lauwe zaznamenal během jednoho roku pohyb studentky, která bydlí v 16. pařížské čtvrti. Její itinerář bez výraznějších odchylek tvoří malý trojúhelník, jehož vrcholy jsou Škola politických věd, dům, kde bydlí a dům, kde bydlí její učitel klavíru.

Taková fakta užitečnost rozvíjení metody dérive dobře dokládají a jsou ukázkou moderní poezie: mohou vyvolat silné emocionální reakce (v tomto konkrétním případě pocit zoufalství nad tím, že něčí život může být tak děsivě omezený) – podobně jako je tomu s Burgessovou teorií sociálních aktivit v Chicagu, strukturovaných do zřetelně soustředných zón. Chicagu

Jestliže hraje u dérive důležitou úlohu moment náhody, je to proto, že metodologie psychogeografického pozorování je stále v začátcích. Ale vliv náhody má v (našich) aktivitách v zásadě konzervativní účinek a v každém novém prostředí přeměňuje vše na zvyk, případně na omezený počet proměnlivých. Abychom pokročili je třeba proniknout za oblasti, kde náhoda převládá a to tak, že vytvoříme nové, pro naše účely příznivější situace (3). Můžeme tvrdit, že nahodilost u dérive se odlišuje zcela od náhodnosti u procházky, a že prvotní psychogeografické cíle zájmu - které ten, kdo praktikuje dérive objevuje - jej mohou přivést k dalším návykovým konturám, k nimž pak bude jeho pozornost i nadále přitahována. .

Nedostatečné uvědomění si náhody a její nutné omezenosti odsoudilo k nezdaru slavné bezcílné putování, o než se čtyři surrealisté pokusili roku 19231, když vyšli z městečka, které si předem vybrali losem: putovat v otevřené krajině je pochopitelně depresivní a intervence náhody zde jsou horší, než kdekoli jinde. Cílenou „bezmyšlenkovitost“ nicméně dovedl o dost dál jistý Pierre Vendryes (Médium, květen 1954), který předpokládal, že tuto historku lze dát do souvislosti s jinými experimenty s pravděpodobností, protože každý podobný úkon zdánlivě obsahuje stejný prvek antideterministického osvobození. Jako příklad si zvolil náhodnou konstelaci pozice pulců v kulatém akváriu a nikoli náhodou k tomu dodává: "Pochopitelně je nutné, aby (pulčí) populace nebyla vystavena vnějším vlivům.“ Podle toho bychom pulce mohli pokládat za spontánně svobodnější, než putující surrealisty, protože „pulci mají tu výhodu, že u nich nepředpokládáme inteligenci, sociabilitu a sexualitu“ a jsou proto "skutečně navzájem autonomní“.

Opakem podobných pošetilostí může být prvotně urbání podstata dérive – protože ve velkých průmyslových centrech s bohatými variantami a významy je ve svém živlu – což vystihuje Marxova teze že: "Lidé kolem sebe nevidí nic, co by nebylo jejich vlastním obrazem. Vše co k nim promlouvá, je také o nich samých. Jejich skutečná krajina je živoucí.“ (5)

Člověk sice může "bloumat/dérivovat" sám, ale vše nasvědčuje tomu, že nejvhodnější číselná kombinace čítá několik malých skupinek po dvou až třech účastnících, kteří dosáhli podobného stupně uvědomění a jejichž vzájemná zpětná vazba je tak může dovést k objektivnějším závěrům. Dále je vhodné, aby se skladba skupinek od jednoho dérive k druhému proměňovala. Pokud má skupinka víc než čtyři nebo pět účastníků, zvláštní působení dérive se rychle vytrácí. Při počtu deseti, dvanácti lidí ve skupině by se každopádně rozdělila do několika paralelních dérive. Zkušenosti s podobným rozdělením je pro nás výzvou, ale těžkosti, které přináší, ji neumožňují zorganizovat v odpovídajícím rozměru.

Pokud bereme v úvahu časové rozpětí bdělého úseku mezi spánkem, čítá průměrné trvání dérive jeden den. Jeho počátek ani jeho konec nezávisí na cyklu solárního dne a je dobré zmínit, že pozdní noční hodiny nejsou pro dérive zcela příhodné.

Tento časový úsek je jen statistický průměr. Za prvé jen málokdy dochází k dérive v čistém tvaru: pro účastníky může být složité vyšetřit si hodinu nebo dvě začátkem nebo koncem dne, kdy se věnují různým všedním záležitostem a ke konci dne zase k ochabnutí přispívá únava. Důležité je, aby se dérive odehrávalo buď v daném časovém úseku několika hodin, ale třeba i během několika kratších časových úseků. Dérive může trvat nepřetržitě po několik dní. Některá dérive - mimo nutné přestávky pro spánek - trvala intenzivně tři, čtyři dni a dokonce déle. Je pravda, že v případě série dérive je v takovém poměrně dlouhém časovém úseku téměř nemožné určit s přesností, kdy nastavení mysli, příznačné pro dérive pominulo. Jistá událost dérive trvala bez většího přerušení asi dva měsíce. Podobná zkušenost umožňuje vytvořit nové skutečné vzorce chování, které jsou pak důvodem ústupu mnoha starých.(6) Je nutné brát v potaz vliv počasí, například trvalé deště, které dérive prakticky znemožňují. Bouřky nebo jiné formy atmosferických poruch jsou naopak pro dérive blahodárné.

Prostorové pole dérive může být vymezeno buď přesně, ale může být i příbližné, podle toho jeslti je cíl průzkum terénu, nebo emocionální dezorientace. Nesmíme zapomenout, že tyto dva modely dérive se natolik překrývají, že nelze jeden od druhého zcela odlišit. Dostatečně jasnou hranicí je například používání taxíku. Pokud při dérive někdo, aby se někam dostal, použije taxík, nebo ho použije kvůli volnému pohybu - řekněme že pojede dvacet minut na západ - je to z důvodu vlastní dezorientace v prostoru. Pokud ovšem někdo zůstane u přímého průzkumu nějakého území zaměřuje se na výzkum psychogeografického urbanismu.

Prostorové pole každopádně závisí na výchozím místě – bydliště sólového "dérivera", nebo místě, určeném skupinou pro setkání. Maximální velikost prostorového pole by neměla přesahovat okraje většího města, včetně předměstí. Při minimální velikosti jej můžeme omezit na samostatné prostředí - na jednu čtvrť, nebo dokonce, pokud je dost zajímavý na jedne blok obytných domů (extrémním případem je statické dérive, tedy celý den na nádraží Saint-Lazare).

Průzkum předem určeného prostorového pole předpokládá určení základny a počtu směrů, kterými se výprava bude ubírat. Zde vstupuje do celé věci otázka studia kartografie, – obyčejných, ekologických a psychogeografických map – včetně možnosti je dále upravovat a rozšiřovat.(8) Netřeba zmiňovat, že nás naprosto nezajímá exotika, tedy že je některá čtvrť prozkoumávána poprvé. Mimo nedůležitosti je takový aspekt navíc zcela subjektivní a tak jako tak se rychle vytrácí.

Constant Nieuwenhuys, New Babylon/Amsterdam, 1963

Na druhou stranu je u "možných schůzek“ (rendez-vous potentiele?) – ve srovnání s behaviorální dezorientací – element průzkumu celkem zanedbatelný. Subjekt je pozván, aby se v domluvenou dobu dostavil na určené místo. Je ušetřen otravných okolností všední schůzky, protože na nikoho nemusí čekat. Ježto ho "možné rendez-vous“ přivedlo bez varování na místo, které může, ale nemusí předem znát, bude pozorovat okolí. Může se stát, že totéž místo bylo vybráno pro další "možné setkání“ s někým, koho ovšem první subjekt nezná. Protože druhou osobu pravděpodobně dosud nepotkal, má důvod dávat se do hovoru s kolemjdoucími. Nemusí potkat nikoho, nebo může náhodou dokonce potkat osobu, která ono možné rendez-vous domluvila. Pokud byly čas a místo zvoleny správně, bude průběh rendez-vous neočekávaný. Může dokonce někomu jinému, kdo nemá tušení, kam jej první "možné rendez-vous“ zavedlo, zavolat a zeptat se na místo jiného "možného setkání“. To naznačuje skoro neomezené možnosti takové kratochvíle.

Náš poněkud anarchistický způsob života, včetně druhů zábavy, pokládaných sice za pochybné, ale velice oblíbené v naší komunitě – jako jsou noční pronikání do opuštěných domů určených k demolici, bezcílné non-stop stopování Paříží během dopravní stávky jako posílení zmatku, chození podzemními katakombami, kam je veřejnosti vstup zakázán atd. – naznačují širší podoby vnímavosti, která se od dérive příliš neliší. Zmíněná vylíčení mohou sloužit jako vhodný vstupní formule do této úžasné hry.(9)

Critic on the Political Practice of Detournement” by Jacqueline de Jong, SM, Amsterdam

Poučení z dérive nabízí první nárys psychogeografického členění moderního města. Vedle toho, že byly objeveny souvislost prostředí a jeho hlavní součásti, jeho prostorová lokalizace – si uvědomíme, kde se nacházejí základní průchozí linie, průchodové a obranné zóny. Porozumíme základní hypotéze o existenci klíčových psychogeografických bodů. Diverze vyměřuje skutečnou vzdálenost, mezi městskými čtvrtěmi, která pochopitelně nemusí odpovídat jejich fyzické vzdálenosti. Pomocí starých map, leteckých fotografií a experimentálních dérive lze vytvářet dosud chybějící mapy vlivu, mapy, jejichž - v první podobě - nevyhnutelná přibližnost není o nic horší, než je tomu u nejstarších navigačních map. Rozdíl spočívá v tom, že v našem případě nejde o přesné umístění pevných světadílů, ale o proměnu architektury a urbanismu.

Dnes nejsou různé jednotky mezi atmosférou a městským životem přesně vyznačeny, ale jsou obklopeny více či méně rozsáhlým hraničním terénem. Nejobecnější změna, o které nás naše zkušenosti s dérive přesvědčila, je poznatek, že se ty hraniční oblasti neustále zmenšují a dojde k jejich naprostému potlačení / vymizení.

Důležitost dérive pro architekturu vede k průzkumu nových labyrintů, vznikajících působením nových stavebních technologií. Tisk v březnu 1955 zveřejnil zprávu o novostavbě v New Yorku, ve které vidíme první náznak „interiérového“ dérive:

""Ve spirálovité budově mají byty tvar dílků koláče. Bude možné je rozšiřovat nebo zmenšovat přesouváním pohyblivých stěn. Polopatra počet pokojů neomezují, takže nájemníci mohou svých přání využít přilehlé části dolní nebo horní úrovně. Kompozice umožňuje tří až čtyřpokojové sekce přestavět za méně než šest hodin na jediný dvanácti pokojový byt.“

(Pokračování příště.)

GUY DEBORD, 1958

Z anglického překladu Kena Knabba na: http://www.bopsecrets.org/SI/2.derive.htm#1, přeložil Dan Hrabina. překlad redigoval Miloš Vojtěchovský

[POZNÁMKY PŘEKLADATELE A EDITORA]

1.Dérive: doslova „bezcílné toulání“ či „unášení proudem.“ Podobně jako détournement se termín často nepřekládá a nechává v originále ve jmenném i slovesném tvaru. Výraz „à la dérive“ znamená také toulání a sestup dolů. Philippe Soupault v roce 1923 vydal román À la dérive, kde popisuje události a příběhy uvnitř příběhů hlavního hrdiny Davida Aubry během cesty do Portugalska a Austrálie, viz: Philippe Soupault, À la dérive – Paris, Ferenczi, 1923.(poznámka editora)

2. Podle Situacionistů psychogeografie zahrnuje zkoumání toho, jak náš prožitek a vnímání prostoru utvářejí psychické faktory. "Když procházíme městem, povšimneme si, jak naše vnímání ovlivňuje například očekávání, paměť, předchozí zkušenost, nálada, nejen ve smyslu bezprostředního prožívání, ale i trvalejší formování "celkového obrazu“ části města, včetně jeho následné názorové fixace. Označujeme si pro sebe části města, kam neradi chodíme, protože jsou tam domy, které se k nám „stavějí nepřátelsky“, nebo jde o čtvrti, kde bydlí neoblíbené společenské komunity, nebo jde o oblasti, které už „máme dokonale prošlapané“. "Psychogeografie se tedy zabývá vztahy psychiky a prostoru (proč některá místa asociují právě ony nálady, dojmy…) a zároveň možnostmi, jak se od takto získaných zkušeností a způsobů vnímání oprošťovat.“ Guy Debord, (poznámka editora)

3. viz: Guy Ernest Debord Rapport sur la construction des situationset sur les conditions de l’organisationet de l’action de la tendance situationniste internationale Paris, 1957. Plaquette in-12 Texte fondateur de l’Internationale Situationniste. (poznámka editora)

4. V roce 1923 podnikli Aragon, Morise, Vital a Breton své „putování“ z místa, které si náhodně zvolili - městečka Blois. Čtyři surrealisté do Blois jeli vlakem a pak se toulali po okolí přes Salbris, Gien, Cour-Cheverny a Romorantin. Přestože jejich cesta měla původně trvat aspoň 10 dní, skončila v napjaté atmosféře po třech dnech (Breton,1952). Podle Bretona nicméně cesta „nebyla vůbec zklamáním, ať už jeho stupeň byl jakýkoli, protože v mezích bdělého života („vie éveillée“) a života ve snu jsme byli zbaveni starostí, které nás v tomto období trápily“ (Breton 1952). Jinými slovy „putování“ mělo jen malý úspěch a surrealisté se k podobnému experimentu už nevrátili.“ In Marc Vachon, Od flâneura k zeměměřici/ From Flâneur to Arpenteur, Prairie Perspectives: Geographical Essays, 2004, University of Winnipeg (poznámka editora)

5. "Dérive" (proudění, akce, gesta, procházky, schůzky) bylo pro celek přesně tím, čím je psychoanalýza (v jejím nejlepším slova smyslu) pro jazyk. Nechte se nechat unášet v proudu slov, říká psychoanalytik. Naslouchá až do okamžiku, kdy něco odmítne, nebo pozmění slovo, výraz nebo definici (dalo by se říci oklikou). Dérive je určitě technika, téměř terapeutická technika. Ale přesně tak jako analýza, kterou pokud nevyvážíme něčím jiným, je téměř vždy kontraindikce, tak neustálé splývání může být do té míry nebezpečné, že někoho, kdo zašel příliš daleko (nikoli bez příčiny, ale...) bez podpory, může být ohrožován výbuchem, rozpadem, disociací. A návrat k tomu, čemu říkáme "obyčejný život‘, může být pak návratem do "ztuhlého způsobu života‘. V tom smyslu svoji propagandu za nepřetržité dérive zavrhuji. Mohlo by být nepřetržité jako je poker v Las Vegas, ale jen na určitou dobu, pro některé lidi omezenou na víkend, na týden, což je dobrý průměr; měsíc to opravdu moc. V letech 1953-1954 jsme v kuse bloumali tři nebo čtyři měsíce. To je už extrémní hranice. A je zázrak, že nás to nezabilo“ (Ivan Chtcheglov, výňatek z dopisu Michèle Bernsteinové a Guyi Debordovi z roku 1963, přetištěný v Internationale Situationniste #9, str. 38). poznámka editora.

6. Tvorba psychogeografických map, nebo dokonce jejich úpravy, jako třeba víceméně libovolně na sebe přiložené mapy dvou různých regionů, může pomoci objasnit určité procházky, které neznamenají podřízení se náhodnosti, ale naprostou nepodřízenost habituálním vlivům (vlivy obecně kategorizované jako cestovní ruch, ta populární droga, která je stejně odporná jako sport, nebo nakupování na úvěr). Jeden přítel mi nedávno řekl, že se právě toulal regionem Harz v Německu podle pokynů na mapě Londýna. Ten druh hry je ve srovnání s kompletní výstavbou architektury a urbanismu, zjevně jen skromným začátkem a zvládne ji každý. Guy Debord, Introduction to a Critique of Urban Geography, 1955, poznámka editora

7. Použití walkie-talkie a veřejné dopravy (autobus a taxis) pro účely dérive je jako prostředek konstruktivně- hravého chování, nebo nástroj pro psychogeografická studium městských jednotek ambientu.(poznámka editora)

8. Tvorba psychogeografických map, nebo dokonce jejich úpravy, jako třeba víceméně libovolně na sebe přiložené mapy dvou různých regionů, může pomoci objasnit určité procházky, které neznamenají podřízení se náhodnosti, ale naprostou nepodřízenost habituálním vlivům (vlivy obecně kategorizované jako cestovní ruch, ta populární droga, která je stejně odporná jako sport, nebo nakupování na úvěr). Jeden přítel mi nedávno řekl, že se právě toulal regionem Harz v Německu podle pokynů na mapě Londýna. Ten druh hry je ve srovnání s kompletní výstavbou architektury a urbanismu, zjevně jen skromným začátkem a zvládne ji každý. Guy Debord, Introduction to a Critique of Urban Geography, 1955. (poznámka editora)

9. Viz další podrobnosti v “Introduction à une critique de la géographie urbaine” vyšlo v belgickém surrealistickém časopise Les Lèvres Nues #6 (září 1955). No copyright. http://www.bopsecrets.org/SI/urbgeog.htm, (poznámka editora)

1Text "Théorie de la dérive“ byl zveřejněn v časopise Internationale Situationniste #2 (Paříž, prosinec 1958). Mírně odlišná verze nejdříve vyšla v belgickém surrealistickém magazínu Les Lèvres nues #9 (listopad 1956) spolu s popisy dvou dérive. Překlad do angličtiny Kena Knabba je z antologie Situationist International Anthology (opravené a rozšířené vydání, 2006).

Bez autorských práv.

odkazy

topologicalmedialab.net/xinwei/classes/readings/Debord,Guy/DebordTheoryOfTheDerive.pdf

cabinetmagazine, The Game of War

Hemmens Alastair Zacarias Gabriel: The Situationist International A Critical Handbook

Guy-Ernest Debord

Guy-Ernest Debord (1931 - 1994) byl francouzský marxistický teoretik, spisovatel, filmař, zakladatel a člen sdružení Letterist International, pařížského kolektivu radikálních umělců a teoretiků v 50. letech minulého století. Později zakládající člen sdružení Situationist International - politicko-uměleckého hnutí avantgardních umělců a politických teoretiků. Toto hnutí experimentovalo s „konstruováním situací“ jakožto prostředku k naplnění potlačovaných tužeb člověka. Vytváření okamžité atmosféry či prostředí zde slouží k analýze každodenního života a k rozpoznání skutečných tužeb. V knize The Society of Spectacle (1967) vysvětluje koncept podívané jako falešné reality, zastírající znehodnocení lidského života kapitalismem. Kniha byla v roce 1973 zfilmována samotným autorem. Po rozpuštění Situacionistického hnutí v roce 1972 se Debord usadil na chatě v Champot, kde se mimo jiné vzdělával ve válečných strategiích. Život ukončil sebevraždou.

BEYOND MEDIA TEXTS 2