Teorie dérive
WORK IN PROGRESS
"We did not seek the formula for overturning the world in books, but in wandering / Fomuli přeměny světa jsme nehledali v knihách, ale v chůzi.”
Guy Debord, In girum imus nocte et consumimur igni, 1978
Jednou ze základních situacionistických praktik je dérive (1), jako způsob rychlé chúze v různých prostředích. Tato technika zahrnuje hravě-konstruktivní chování a vědomí psychogeografických (2) účinků a liší se od klasického principu cesty nebo procházky.
Během dérive jedna nebo více osob na určitou dobu vystoupí ze svých zažitých vztahů, práce a zábavy, stejně jako všechny ostatní obvyklé motivace pro pohyb a aktivity a svoji pozornost nechají upoutat tím co vnímají kolem sebe, nebo náhodnými setkáními, k nimž dojde. Náhoda přitom hraje manší roli, než by se mohlo zdát: v perspektivě dérive se ve městech nacházejí jisté psychogeografické obrysy se stálým prouděním, pevnými body a meandry, silně zabráňujícími chodci vstupování nebo odcházení do některých zón.
Jenomže dérive obsahuje jak toto unášení, tak nutný protiklad: dominanci psychogeografických variací, kterou způsobí znalost a kalkulace jejich potencialit. Ohledně právě zmíněného, navzdory svému omezenému společenskému prostoru ekologie může poskytnout psychogeografii množství informací.
Je nutné metodami psychogeografie zhodnotit a domyslet ekologickou analýzu absolutní či relativní povahy trhlin v městské síti, úlohu mikroklimatu, rozličných městských čtvrtí, ohhlédneme-li od jejich administrativních okrsků, a zejména dominantní účinky míst, které přitahující pozornost. Musíme definovat objektivní emocionální území dérive podle jeho vlastní logiky a jeho vnitřních vztahů k sociální morfologii.
Chombart de Lauwe ve studii Paris et l’agglomération parisienne (Bibliotheque de Sociologie Contemporaine, P.U.F., 1952) si všímá, že městská čtvrť je určena nejen geografickými a ekonomickými faktory, ale také (vnitřním) obrazem, který si občané, kteří v ní bydlí, nebo obyvatelé ostatních čtvrtí o ní vytváří“. Aby názorně ukázal "omezení skutečné Paříže, ve které žije každý jedinec... uvnitř geografického území, jehož poloměr je velice malý,“ Chombart de Lauwe zaznamenal každý pohyb po dobu jednoho roku studentky, která bydlí v 16. čtvrti. Její itinerář je složen z malého trojúhelníku bez výraznějších odchylek, jehož tři vrcholy tvoří Škola politických věd, dům kde bydlí a dům, kde bydlí její učitel klavíru.
Tyto údaje – příklad moderní poezie, který dokáže vzbudit silné emocionální reakce (v tomto specifickém případě rozhořčení nad skutečností, že něčí život může být tak děsivě omezený) – nebo dokonce Burgessova teorie sociálních aktivit v Chicagu, které jsou strukturovány ve zřetelně soustředných zón, dokazují užitečnost rozvíjení metody dérive.
Pokud hraje u dérive důležitou úlohu moment náhody, je to proto, že metodologie psychogeografického pozorování je dosud v začátcích. Avšak náhodnost akce je bytostně konzervativní a v novém prostředí má tendenci redukovat vše na zvyk, nebo na střídání limitovaného počtu variací. Pokrok představuje prolomit se oblastmi, kde - tvorbou nových, pro naše účely příznivějších podmínek - převládá náhoda. Můžeme říct, že nahodilost dérive se naprosto odlišuje od náhodnosti procházky, ale také, že první psychogeografické objekty zájmu, které osoba praktikující dérive objeví, ji mohou poutat na nové návykové linie, ke kterým budou potom znovu neustále zpět přitahováni.
Nedostatečné uvědomění si omezení vlivu náhody a jejích nevyhnutelně brzdných účinků odsoudilo ke skličujícímu neúspěchu slavné bezcílné putování o které se roku 1923 pokusili čtyři surrealisté, když vyšli z města vybraného losováním: Putování v otevřené krajině je skličující a působení náhody zde nebývá vůbec častým jevem. Nicméně takovou cílenou bezmyšlenkovitost mnohem dál dovedl jistý Pierre Vendryes (Médium, květen 1954), který věřil, že tuto historku může propojit s různými pravděpodobnostními experimenty, protože všechny podobné úkony obsahují údajně stejný prvek antideterministického osvobození. Pro příklad uvedl náhodné rozmístění pulců v kulatém akváriu a nikoli náhodou k tomu dodává: "Pochopitelně je nutné, aby taková pulčí populace nebyla pod vnějším navádějícím působením.“ Podle toho bychom mohli pulce pokládat za více spontánně osvobozené, než byli putující surrealisté, protože pulci mají výhodu, že u nich nepředpokláme schopnosti inteligence, sociability a sexuality,“ a jsou proto "skutečně navzájem autonomní."
Na opačném pólu podobných pošetilostí můžeme prvotně urbánní povahu dérive - který se ve velkých průmyslových centrech s bohatými variantami a významy nachází ve svém živlu - vystihnout Marxovou tezí: "Lidé kolem sebe nevidí nic, co by nebylo jejich vlastním obrazem. Vše co k nim promlouvá, je také o nich samých. Jejich skutečná krajina je živoucí.“
Člověk může "dérivovat" sám, ale všechno nasvědčuje, že nejplodnější číselná kombinace je několik malých skupinek po dvou až třech členech, kteří dosáhli stejné úrovně uvědomění a jelikož vzájemná zpětná vazba dojmů může vést k objektivnějším závěrům. Dále dáváme přednost, aby se složení skupinek od jednoho dérive ke druhému proměńovalo. Pokud máme víc než čtyři nebo pět účastníků, zvláštní povaha dérive se rychle vytrácí. Každopádně nelze mít deset, dvanáct lidí, aniž by se skupina rozpadla do několika paralelních dérive. Praxe takového rozdělení je opravdu zajímavá, ale těžkosti, které sebou nese dosud brání, aby chom ji v dostatečné míře mohli organizovat. Když vezmeme časové rozpětí mezi dvěma spánky, je průměrné trvání dérive jeden den. Počátek ani konec není závislý na solárním dni, je třeba podotknout, že pozdní noční hodiny pro dérive nejsou právě vhodné.
Tato doba trvání je jen statistický průměr. Jednak, protože jen málokdy dochází k dérive v čisté podobě: pro účastníky může být náročné vyšetřit si hodinu nebo dvě na začátku nebo na konci dne, aby se věnovali různým všedním záležitostem, na konci dne k ochabnutí přispívá také únava. Důležitější je, aby se odehrávalo dérive buď v určeném časovém úseku několika hodin, ale třeba i náhodně, v několika krátkých časových úsecích. Dérive může trvat nepřetržitě několik dní. Některá dérive, přes nutné přestávky pro spánek - probíhala intenzivně tři, čtyři dni a dokonce déle. Je pravda, že v případě série dérive je v takovém poměrně dlouhém časovém úseku skoro nemožné přesně určit, kdy se stav mysli typický pro dérive změní. Jistá událost dérive bez většího přerušení trvala asi dva měsíce. Podobná zkušenost umožňuje vznik nových věcných vzorců chování, které zapříčiní ústup mnoha starých.(2) Ačkoliv je třeba vzít v potaz vliv počasí, významý je například při trvalých dešťích, které dérive vlastně znemožňují. Bouřky nebo jiné příklady srážek jsou pro dérive naopak blahodárné.
Prostorové pole dérive může být vymezeno buď přesně, nebo může být příbližné, podle toho zda je cíl průzkum terénu, nebo citová dezorientace. Nesmíme zapomenout, že tyto dva modely dérive se natolik překrývají, že jeden od druhého nelze zcela odlišit. Dostatečně jasná hranice je například používání taxíku. Pokud při dérive někdo, aby se někam dostal, použije taxík, nebo ho použije z důvodu volného pohybu, řekněme že jede dvacet minut na západ, je to z důvodu vlastní dezorientace v prostoru. Pokud ovšem někdo setrvá u přímého průzkumu nějakého území, zaměřuje se na výzkum psychogeografického urbanismu.
Prostorové pole každopádně vychází ze výchozího místa – bydliště sólového "dérivera", nebo na místě, určeném skupinou pro setkání. Maximální plocha prostorového pole by neměla přesahovat hranice většího města, včetně předměstí. Při minimálním rozsahu ho můžeme omezit na samostatné okolí - jednu čtvrť, nebo dokonce blok obytných domů, pokud je dost zajímavý (extrémním případem je statické dérive, celý den strávený na nádraží Saint-Lazare).
Průzkum pevného prostorového pole v sobě obsahuje určení základny a určení počtu směrů, do kterých dojde k proniknutí. Tady do celé věci vstupuje otázka studia map – obyčejných, ekologických a psychogeografických – včetně možnosti jejich úprav a vylepšování. Netřeba uvádět, že nás vůbec nezajímá exotika, spojená s tím, že některá čtvrť je prozkoumávána poprvé. Kromě své nedůležitosti je tento aspekt naprosto subjektivní a tak jako tak se rychle vytrácí.
Na druhou stranu je v případě "možných setkání/possible rendezvous“ průzkumný faktor ve srovnání s behaviorální dezorientací zanedbatelný. Subjekt je vyzván, aby se v předem domluvené době dostavil na určité místo. Je osvobozen od otravných povinností jako je tomu u běžné schůzky, protože na nikoho čekat nemusí. Ježto ho toto "možné setkání“ přivedlo bez varování na místo, které může, ale nemusí předem znát, bude sledovat svoje okolí. Může se stát, že totéž místo bylo zvoleno pro "možné setkání“ i pro někoho dalšího, jehož identitu ovšem první subjekt nezná. Z důvodu, že pravděpodobně tu druhou osobu předtím nikdy neviděl, má důvod navazovat hovory s kolemjdoucími. Nemusí potkat nikoho, nebo může dokonce náhodou potkat osobu, která "možná setkání“ dohodla. Pokud čas a místo byly zvoleny správně, bude průběh probíhat neočekávaně. Může dokonce někomu jinému, kdo neví, kam ho první "možné setkání“ zavedlo zavolat a zeptat se na místo jiného "možného setkání“. Toto naznačuje téměř neomezené možnosti takové aktivity.
Náš spíše anarchistický životní styl, dokonce druhy zábavy považované za pochybné a v naší svitě vždy velice oblíbené – jako je noční vkrádání se do opuštěných domů, bezcílné nonstop stopování Paříží během dopravní stávky kvůli posílení chaosu, procházení podzemními katakombami, kam je veřejnosti vstup zakázaný atd. – vyjadřují obecnější druh vnímavosti, který se nepříliš liší od dérive. Psaná líčení mohou být nanejvýš vstupní hesla k této úžasné hře.
Ponaučení z dérive umožňují vypracovat hrubé verze prvních studií psychogeografického členění moderního města. Vedle objevu soudržnosti prostředí a jeho hlavních komponent – včetně prostorové lokalizace – si uvědomíme základní průchozí osy, východy a obrany. Pochopíme základní hypotézu existence klíčových psychogeografických bodů. Dériver měří vzdálenosti, skutečně oddělující dvě městské čtvrti, ale které nemusejí nutně souviset s jejich fyzickou vzdáleností. Použitím starých map, leteckých fotografií a experimentálních dérive můžeme vytvořit dosud chybějící mapy vlivu, mapy, jejichž nutná nepřesnost v první etapě není o horší, než byly nejstarší námořnické mapy. Jediný rozdíl spočívá v tom, že se nejedná o přesné vymezení pevných kontinentů, ale o proměny architektury a urbanismu.
Dnes nejsou přesně vyznačeny různé jednoty atmosféry a obydlí, ale obklopeny více či méně rozsáhlými nudnými oblastmi. Nejobecnější změnou, ke které vedly zážitky dérive, je nepřetržité zmenšování hraničních oblastí až do jejich úplného zmizení.
V samotné architektuře směřuje smysl pro dérive k podpoře různých nových forem labyrintů, které jsou výsledkem nových stavebních technologí. V březnu 1955 zveřejnily noviny zprávu o stavbě budovy v New Yorku, v níž jsou první náznaky příležitosti k dérive uvnitř bytu: "Byty spirálovité budovy budou tvarovány jako díly dortu. Ty bude možné rozšiřovat nebo zmenšovat posouváním pohyblivých příček. Navyšování po půl-patrech předchází omezení počtu pokojů, protože nájemník na požádání může využít přilehlé části na dolní nebo horní úrovni. Tato kompozice dovolí za míň než šest hodin přeměnit tří až čtyř-pokojové sekce na jeden dvanáctipokojový byt.“
(Pokračování příště.)
GUY DEBORD, 1958
Z anglického překladu, přístupného na: http://www.bopsecrets.org/SI/2.derive.htm#1, přeložil Dan Hrabina. překlad redigoval Miloš Vojtěchovský
[POZNÁMKY PŘEKLADATELE A EDITORA]
1. dérive: doslova „bezcílné toulání“ či „unášení proudem.“ Podobně jako détournement se i tento termín běžně poangličťuje ve jmenném i slovesném tvaru.
2. psychogeografie je teze, že naše vnímání prostoru je ovlivněno několika psychickými faktory. Pokud procházíme městem, můžeme si povšimnout, jak je naše vnímání utvářeno kupříkladu očekáváním, předchozí zkušeností, emocionálním naladěním, a to nejen ve smyslu bezprostředního prožívání, ale i co se týče trvalejšího vytváření „celkového obrazu“ města a jeho následné názorové fixace. Takto si vnitřně vyznačujeme městské distrikty, kam nechodíme, protože jsou v nich domy, které se vůči nám „stavějí nepřátelsky“ či čtvrtě námi nepreferovaných sociálních skupin i oblasti, které „už máme dokonale prošlapané“. Psychogeografie se tak zajímá o vztahy psychiky a prostoru (proč nám některá místa asociují právě ony nálady, dojmy…) a zároveň o možnosti, jak se odprošťovat od takto naučených zkušeností a způsobů vnímání.
3. Dérive (se svými proudy činů, gesty, procházením, setkáními) byl pro souhrnnost přesně tím, čím psychoanalýza (v nejlepším smyslu) pro jazyk. Nechte se unášet plynutím slov, říká psychoanalytik. Poslouchá do okamžiku, kdy zamítne nebo pozmění (dalo by se říci obrátí) slovo, výraz nebo definici. Dérive je zcela jistě technikou, která nabývá téměř terapeutických kvalit. Ale stejně jako je samotná analýza téměř vždy kontraindikována, je i neustálá činnost dérive nebezpečná do té míry, že dostane-li se bezbranný jedinec příliš daleko (ačkoliv má k dispozici základny, ale...), hrozí mu exploze, rozpad, rozložení, dezintegrace. A proto se jedná o znovuupadnutí do stavu nazývaného „běžný život“, tj. do reality, ,zkamenělého života‘. V tomto ohledu nyní popírám propagandu mé Sbírky předpisů (Formulary for a New Urbanism) k neustálému dérive. Mohlo by být stejně kontinuální jako hra pokeru v Las Vegas, ale jen po určitou dobu omezenou pro některé na víkend, což by byl dobrý průměr, nebo na měsíc pro ty, kteří opravdu pokoušejí vlastní štěstí. V letech 1953-1954 jsme se nechali unášet po dobu tří nebo čtyř měsíců bez přestávky. To je extrémní hranice. Je vůbec zázrak, že nás to nezabilo“ (Ivan Chtcheglov, výtah z dopisu Michèle Bernsteinové a Guy Debordovi přetištěného v Internationale Situationniste #9, s. 38).
1Text „Théorie de la dérive“ byl zveřejněn v časopise Internationale Situationniste #2 (Paříž, prosinec 1958). Mírně odlišná verze nejdříve vyšla v belgickém surrealistickém magazínu Les Lèvres nues #9 (listopad 1956) spolu s popisy dvou dérive. Tento překlad Kena Knabba pochází z antologie Situationist International Anthology (opravené a rozšířené vydání, 2006).
Bez autorských práv.
odkazy:
topologicalmedialab.net/xinwei/classes/readings/Debord,Guy/DebordTheoryOfTheDerive.pdf
cabinetmagazine, The Game of War
Hemmens Alastair Zacarias Gabriel: The Situationist International A Critical Handbook
'BIO'Guy-Ernest Debord (1931 - 1994) byl francouzský marxistický teoretik, spisovatel, filmař, zakladatel a člen sdružení Letterist International, pařížského kolektivu radikálních umělců a teoretiků v 50. letech minulého století. Později zakládající člen sdružení Situationist International - politicko-uměleckého hnutí avantgardních umělců a politických teoretiků. Toto hnutí experimentovalo s „konstruováním situací“ jakožto prostředku k naplnění potlačovaných tužeb člověka. Vytváření okamžité atmosféry či prostředí zde slouží k analýze každodenního života a k rozpoznání skutečných tužeb. V knize The Society of Spectacle (1967) vysvětluje koncept spektáklu coby falešné reality, zastírající kapitalistické znehodnocení lidského života. Kniha byla v roce 1973 zfilmována samotným autorem. Po rozpuštění situacionistického hnutí se Debord usadil na chatě v Champot, kde se mimo jiné vzdělával ve válečných strategiích. Svůj život ukončil sebevraždou.
