Teorie dérive
WORK IN PROGRESS
"We did not seek the formula for overturning the world in books, but in wandering / Fomuli přeměny světa jsme nehledali v knihách, ale v chůzi.” Guy Debord, In girum imus nocte et consumimur igni, 1978
Jednou ze základních situacionistických metod je dérive (1), jako technika rychlého procházení různými prostředími. Tato technika zahrnuje hravé, tvořivé chování a vědomí psychogeografických (2) účinků, je proto naprosto odlišná od klasického pojetí cesty nebo procházky.
Během takového dérive na určitou dobu upustí jedna nebo více osob od svých vztahů, práce a volnočasových aktivit, všech ostatních běžných motivů pohybu a činnosti a nechají se samovolně přitahovat zajímavými místy v terénu a setkáními, ke kterým tam dochází. Náhoda je zde méně významným faktorem, než by se zdálo: z pohledu dérive jsou ve městech psychogeografické vrstevnice s nepřetržitým prouděním, pevnými body a vířením, jež silně brání vstupu nebo výstupu v určitých zónách. Jenomže dérive obsahuje jak toto unášení, tak svůj logický protiklad: nadvládu psychogeografických kolísání, kterou způsobují znalosti a kalkulace jejich možností. Ekologická věda, navzdory úzkému sociálnímu prostoru, na který je omezena, co se protikladu týče, poskytuje psychogeografii řadu údajů.
Ekologickou analýzu absolutní či relativní povahy trhlin v městské síti, role mikroklimatů, tedy jasně vymezených čtvrtí s žádným vztahem k administrativním hranicím, a zejména dominantní činnosti center přitažlivosti je třeba využít a domyslet metodami psychogeografie. Objektivní vášnivý terén dérive je třeba definovat v souladu s jeho vlastní logikou a jeho vlastními vztahy vůči sociální morfologii. Chombart de Lauwe ve studii Paris et l’agglomération parisienne (Bibliotheque de Sociologie Contemporaine, P.U.F., 1952) poznamenává, že městskou čtvrť definují nejen geografické a ekonomické faktory, ale také (vnitřní) obraze, který si občané, kteří zde bydlí, nebo obyvatelé ostatních čtvrtí o ní vytváří“. Aby názorně ukázal omezenost skutečné Paříže, ve které každý jedinec žije... v rámci geografické oblasti, jejíž poloměr je extrémně malý,“ zaznamenává Chombart de Lauwe všechny pohyby něhem jednoho roku u studentky, která bydlé v 16. pařížském obvodu. Její itinerář sestává z malého trojúhelníku bez výraznějších odchylek, jehož tři vrcholy tvoří Škola politických věd, její bydliště a dům, kde bydlí její učitel klavíru.
Takové údaje – příklad moderní poezie dokáže vyprovokovat ostré emoční reakce (v tomto specifickém případě rozhořčení nad tím, že něčí život může být tak hrozně omezený) – nebo dokonce Burgessova teorie chicagských sociálních aktivit1 distribuovaných do jasných soustředných zón, jsou prokazatelně užitečné pro rozvíjení techniky dérive.
Jestliže u dérive hraje důležitou roli náhoda, je to proto, že metodologie psychogeografického pozorování je stále ještě v plenkách. Avšak účinnost náhody je přirozeně konzervativní a v novém prostředí tíhne k redukci všeho na zvyk, nebo střídání omezeného počtu možností. Pokrok představuje prolomení oblastí, kde převládá vytvářením nových podmínek příznivějších pro naše účely náhoda. Lze tvrdit, že nahodilost dérive je naprosto odlišná od náhodnosti procházky, ale že první psychogeografické zajímavosti objevené dérivery, je mohou vázat na nové návykové osy, k nimž pak budou nepřetržitě znovu přitahováni.
Nedostatečné vědomí omezení vlivu náhody a jejích nevyhnutelně reakcionářských účinků, odsoudilo slavné bezcílné putování, o něž se roku 1923 pokusili čtyři surrealisté, kteří vyšli z města vybraného losem ke skličujícímu neúspěchu. Putování otevřeným krajem je přirozeně depresivní a vliv náhody zde nebývá vůbec časté. Ale tato bezmyšlenkovitost byla dovedena ještě o mnoho dále jistým Pierrem Vendryesem (Médium, květen 1954), který věřil, že tuto historku může dávat do spojitosti s různými pravděpodobnostními experimenty a to na základě toho, že všechny tyto zásahy údajně zahrnují stejný druh antideterministického osvobození. Uvádí příklad náhodného rozmístění pulců v kruhovém akváriu a významně dodává: "Je samozřejmě nutné, aby taková populace nebyla vystavena žádným vnějším navádějícím vlivům.“ Z tohoto pohledu by pulci mohli být považování za spontánně osvobozenější než surrealisté, protože oproti nim mají tu výhodu, že jsou „zcela zbaveni možné inteligence, společenskosti a sexuality,“ a tudíž jsou "skutečně nezávislí jeden na druhém."
Na opačném pólu podobných hloupostí lze primárně městský charakter dérive, jenž je ve velkých průmyslových centrech s bohatými možnostmi a významy ve svém živlu, vyjádřit Marxovou tezí: "Lidé kolem sebe nevidí nic, co by nebylo jejich vlastním obrazem. Vše co k nim promlouvá, je o nich samých. Samotná jejich krajina je živá.“
Člověk se může nechat unášet sám, ale vše nasvědčuje tomu, že nejplodnější číselná kombinace sestává z několika malých skupinek po dvou až třech lidech, kteří dosáhli stejné úrovně uvědomění, jelikož křížová kontrola odlišných dojmů těchto skupinek umožňuje dospět k objektivnějším závěrům. Dále se dává přednost tomu, aby se složení skupinek měnilo od jednoho dérive ke druhému. Pokud je účastníků více než čtyři nebo pět, specifický charakter dérive se rychle vytrácí. V každém případě není možné mít deset či dvanáct lidí, aniž by se skupina nerozpadla do několika simultánních dérive. Praxe tohoto dělení je vskutku zajímavá, ale obtíže, které skýtá, doposavad brání tomu, aby ji bylo možno v dostatečné míře organizovat. Průměrné trvání dérive je jeden den, uvažujeme-li dobu mezi dvěma spánky. Počátek ani konec se nijak neváží k solárnímu dni, je však třeba podotknout, že poslední noční hodiny nejsou pro dérive příliš vhodné.
Tato doba je jen statistický průměr. Za prvé proto, že k dérive málokdy dochází v její čisté podobě. Může totiž pro účastníky být složité, aby vyšetřili hodinu nebo dvě začátkem nebo na konci dne, a věnovali se různým všedním povinnostem. Ke konci dne přispívá k ochabnutí také únava. Důležitější je aby se dérive odehrávalo buď v určeném časovém úseku několika hodin, ale i náhodně, v krátkých okamžicích. Dérive může probíhat nepřetržitě po několik dní. I přes nutnost přestávek kvůli spánku probíhala některá dérive intenzivně po tři, čtyři dni a dokonce déle. Je pravda, že v případě série dérive je v tomto poměrně dlouhém časovém úseku téměř nemožné přesně stanovit, kdy se stav mysli typický pro dérive mění. Jistá událost dérive bez většího přerušení trvala asi dva měsíce. Podobná zkušenost dává vzniknout novým věcným podmínkám chování, způsobujícím ústup velkého počtu těch starých.(2) Ačkoliv musíme vzít v potaz vliv počasí, je významý například během trvalých dešťů, které jej vlastně znemožňují. Bouřky nebo jiné příklady srážek jsou naopak pro dérive blahodárné.
Prostorové pole dérive může být buď vymezeno přesně, nebo může být vágní, podle toho jestli je cílem průzkum terénu, nebo emočnní dezorientace. Nesmíme zapomenout, že tyto dva modely dérive se do té míry překrývají, že nelze jeden od druhého zcela izolovat. Dostatečně jasná hranice je například používání taxíku. Jestliže při dérive vezmeme taxík abychom dosáhli určitého cíle, nebo jej použijeme pro volný pohyb řekněme dvacet minut směrem na západ, dochází k tomu kvůli vlastní dezorientaci v prostoru. Na druhou stranu pokud se držíme přímého průzkumu jistého terénu, zaměřujeme se hlavně na výzkum psychogeografického urbanismu.
Prostorové pole je každopádně závislé na místě začátku – bydlišti sólového dérivera, nebo na místě, určeném pro setkání skupiny. Maximální plocha prostorového pole by neměla přesahovat hranice většího města, včetně předměstí. Při minimálním rozsahu ho můžeme omezit na samostatné okolí - jednu čtvrť, nebo dokonce blok obytných domů, pokud je dost zajímavý (extrémním případem je statické dérive, celý den strávený na nádraží Saint-Lazare).
Výzkum pevného prostorového pole předpokládá stanovit si základnu a určit počet směrů proniknutí. Do celé věci zde vstupuje otázka studia map – obyčejných, ekologických a psychogeografických – včetně jejich úprav a vzlepšování. Není třeba zmiňovat, že pro nás vůbec není zajímava exotika, spojená s faktem, že některá čtvrť je prozkoumávána poprvé. Kromě nedůležitosti je ten aspekt zcela subjektivní a tak jako tak se rychle vytrácí.
Na druhou stranu je u možných "setkání“ průzkumný ve srovnání s behaviorální dezorientací minimální. Subjekt je vyzván, aby na určité místo v předem domluvené době přišel. Je osvobozen od otravných povinností běžné schůzky, protože na nikojo nemusí čekat. Protože jej "možné setkání“ bez varování přivedlo na místo, které může, ale nemusí znát, bude pozorovat své okolí. Může se stát, že stejné místo bylo určeno k "možnému setkání“ i pro někoho dalšího, jehož identitu první subjekt nezná. Protože tu druhou osobu pravděpodobně předtím nikdy neviděl, má důvod navazovat hovory s kolemjdoucími. Nemusí potkat nikoho, nebo může dokonce náhodou potkat osobu, která "možná setkání“ dohodla. Pokud čas a místo byly zvoleny správně, bude se využití času probíhat neočekávaně. Může dokonce někomu jinému, kdo neví, kam ho první "možné setkání“ zavedlo zavolat a zeptat se na místo jiného "možného setkání“. Z toho vyplývají skoro neomezené možnosti takové aktivity.
Náš spíše anarchistický životní styl, dokonce druhy zábavy považované za pochybné a v naší svitě vždy velice oblíbené – jako je noční vkrádání se do opuštěných domů, bezcílné nonstop stopování Paříží během dopravní stávky kvůli posílení chaosu, procházení podzemními katakombami, kam je veřejnosti vstup zakázaný atd. – vyjadřují obecnější druh vnímavosti, který se nepříliš liší od dérive. Psaná líčení mohou být nanejvýš vstupní hesla k této úžasné hře.
Ponaučení z dérive umožňují vypracovat hrubé verze prvních studií psychogeografického členění moderního města. Vedle objevu soudržnosti prostředí a jeho hlavních komponent – včetně prostorové lokalizace – si uvědomíme základní průchozí osy, východy a obrany. Pochopíme základní hypotézu existence klíčových psychogeografických bodů. Dériver měří vzdálenosti, skutečně oddělující dvě městské čtvrti, ale které nemusejí nutně souviset s jejich fyzickou vzdáleností. Použitím starých map, leteckých fotografií a experimentálních dérive můžeme vytvořit dosud chybějící mapy vlivu, mapy, jejichž nutná nepřesnost v první etapě není o horší, než byly nejstarší námořnické mapy. Jediný rozdíl spočívá v tom, že se nejedná o přesné vymezení pevných kontinentů, ale o proměny architektury a urbanismu.
Dnes nejsou přesně vyznačeny různé jednoty atmosféry a obydlí, ale obklopeny více či méně rozsáhlými nudnými oblastmi. Nejobecnější změnou, ke které vedly zážitky dérive, je nepřetržité zmenšování hraničních oblastí až do jejich úplného zmizení.
V samotné architektuře směřuje smysl pro dérive k podpoře různých nových forem labyrintů, které jsou výsledkem nových stavebních technologí. V březnu 1955 zveřejnily noviny zprávu o stavbě budovy v New Yorku, v níž jsou první náznaky příležitosti k dérive uvnitř bytu: "Byty spirálovité budovy budou tvarovány jako díly dortu. Ty bude možné rozšiřovat nebo zmenšovat posouváním pohyblivých příček. Navyšování po půl-patrech předchází omezení počtu pokojů, protože nájemník na požádání může využít přilehlé části na dolní nebo horní úrovni. Tato kompozice dovolí za míň než šest hodin přeměnit tří až čtyř-pokojové sekce na jeden dvanáctipokojový byt.“
(Pokračování příště.)
GUY DEBORD, 1958
Z anglického překladu, přístupného na: http://www.bopsecrets.org/SI/2.derive.htm#1, přeložil Dan Hrabina. upravil Miloš Vojtěchovský
[POZNÁMKY PŘEKLADATELE]
1. dérive: doslova „bezcílné toulání“ či „unášení proudem.“ Podobně jako détournement se i tento termín běžně poangličťuje ve jmenném i slovesném tvaru.
2. psychogeografie je teze, že naše vnímání prostoru je ovlivněno několika psychickými faktory. Pokud procházíme městem, můžeme si povšimnout, jak je naše vnímání utvářeno kupříkladu očekáváním, předchozí zkušeností, emocionálním naladěním, a to nejen ve smyslu bezprostředního prožívání, ale i co se týče trvalejšího vytváření „celkového obrazu“ města a jeho následné názorové fixace. Takto si vnitřně vyznačujeme městské distrikty, kam nechodíme, protože jsou v nich domy, které se vůči nám „stavějí nepřátelsky“ či čtvrtě námi nepreferovaných sociálních skupin i oblasti, které „už máme dokonale prošlapané“. Psychogeografie se tak zajímá o vztahy psychiky a prostoru (proč nám některá místa asociují právě ony nálady, dojmy…) a zároveň o možnosti, jak se odprošťovat od takto naučených zkušeností a způsobů vnímání.
3. Dérive (se svými proudy činů, gesty, procházením, setkáními) byl pro souhrnnost přesně tím, čím psychoanalýza (v nejlepším smyslu) pro jazyk. Nechte se unášet plynutím slov, říká psychoanalytik. Poslouchá do okamžiku, kdy zamítne nebo pozmění (dalo by se říci obrátí) slovo, výraz nebo definici. Dérive je zcela jistě technikou, která nabývá téměř terapeutických kvalit. Ale stejně jako je samotná analýza téměř vždy kontraindikována, je i neustálá činnost dérive nebezpečná do té míry, že dostane-li se bezbranný jedinec příliš daleko (ačkoliv má k dispozici základny, ale...), hrozí mu exploze, rozpad, rozložení, dezintegrace. A proto se jedná o znovuupadnutí do stavu nazývaného „běžný život“, tj. do reality, ,zkamenělého života‘. V tomto ohledu nyní popírám propagandu mé Sbírky předpisů (Formulary for a New Urbanism) k neustálému dérive. Mohlo by být stejně kontinuální jako hra pokeru v Las Vegas, ale jen po určitou dobu omezenou pro některé na víkend, což by byl dobrý průměr, nebo na měsíc pro ty, kteří opravdu pokoušejí vlastní štěstí. V letech 1953-1954 jsme se nechali unášet po dobu tří nebo čtyř měsíců bez přestávky. To je extrémní hranice. Je vůbec zázrak, že nás to nezabilo“ (Ivan Chtcheglov, výtah z dopisu Michèle Bernsteinové a Guy Debordovi přetištěného v Internationale Situationniste #9, s. 38).
1Text „Théorie de la dérive“ byl zveřejněn v časopise Internationale Situationniste #2 (Paříž, prosinec 1958). Mírně odlišná verze nejdříve vyšla v belgickém surrealistickém magazínu Les Lèvres nues #9 (listopad 1956) spolu s popisy dvou dérive. Tento překlad Kena Knabba pochází z antologie Situationist International Anthology (opravené a rozšířené vydání, 2006).
Bez autorských práv.
odkazy:
topologicalmedialab.net/xinwei/classes/readings/Debord,Guy/DebordTheoryOfTheDerive.pdf
cabinetmagazine, The Game of War
Hemmens Alastair Zacarias Gabriel: The Situationist International A Critical Handbook
'BIO'Guy-Ernest Debord (1931 - 1994) byl francouzský marxistický teoretik, spisovatel, filmař, zakladatel a člen sdružení Letterist International, pařížského kolektivu radikálních umělců a teoretiků v 50. letech minulého století. Později zakládající člen sdružení Situationist International - politicko-uměleckého hnutí avantgardních umělců a politických teoretiků. Toto hnutí experimentovalo s „konstruováním situací“ jakožto prostředku k naplnění potlačovaných tužeb člověka. Vytváření okamžité atmosféry či prostředí zde slouží k analýze každodenního života a k rozpoznání skutečných tužeb. V knize The Society of Spectacle (1967) vysvětluje koncept spektáklu coby falešné reality, zastírající kapitalistické znehodnocení lidského života. Kniha byla v roce 1973 zfilmována samotným autorem. Po rozpuštění situacionistického hnutí se Debord usadil na chatě v Champot, kde se mimo jiné vzdělával ve válečných strategiích. Svůj život ukončil sebevraždou.
