Teorie dérive
WORK IN PROGRESS
"We did not seek the formula for overturning the world in books, but in wandering / Fomuli přeměny světa jsme nehledali v knihách, ale v chůzi.”
Guy Debord, In girum imus nocte et consumimur igni, 1978
Jednou ze základních situacionistických praktik je dérive (1), jako způsob rychlé chúze v různých prostředích. Tato technika zahrnuje hravě-konstruktivní chování a vědomí psychogeografických (2) účinků a liší se od klasického principu cesty nebo procházky.
V průběhu dérive vystoupí jedna nebo více osob na určitou dobu ze svých zažitých vztahů, práce a zábavy, stejně jako odloží všechny další obvyklé motivace pohybu a aktivity a obrátí svoji pozornost na svoje okolí, nebo na náhodná setkáními, k nimž případně dojde. Náhoda je přitom méně důležitá, než by se mohlo zdát: z perspektivy dérive ve městech existují určité psychogeografické linie se neustálým prouděním, s pevnými body a s meandry, které zabraňují chodcům aby do nich vstupovali nebo z některých zón odcházeli.
Jenomže dérive obsahuje jak toto bloumání/unášení, tak jeho logický protiklad: dominanci psychogeografických variací, které způsobuje znalost a kalkulace jejích potencialit. Vě věci posledně uvedeného a - navzdory omezenému společenskému prostoru - může ekologie nabídnout psychogeografii hojnost údajů.
Metodami psychogeografie musíme zhodnotit a domyslet ekologickou analýzu absolutní či relativní povahy skulin, které najdeme v městské infrastruktuře, otázky mikroklimatu, odlišnosti městských čtvrtí (odhlédneme-li od jejich administrativních okrsků) a hlavně dominantní působení míst, přitahujících pozornost. Musíme objektivní emocionální území dérive definovat podle jeho vlastní logiky a jeho vnitřních vztahů k sociální morfologii.
Chombart de Lauwe ve studii Paris et l’agglomération parisienne (Bibliotheque de Sociologie Contemporaine, P.U.F., 1952) si povšiml, že každý městský obvod je určován nejen svými geografickými a ekonomickými parametry, ale také (vnitřním) obrazem, který si občané, kteří zde žijí, případně obyvatelé ostatních čtvrtí, o ní vytváří“. Aby názorně ukázal "omezení skutečné Paříže, kde každý jedinec žije... uvnitř geografického území, jehož rozměr je velice malý“, Chombart de Lauwe zaznamenal po dobu jednoho roku pohyb studentky, která bydlí v 16. pařížské čtvrti. Její itinerář se skládá bez výraznějších odchylek z malého trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří Škola politických věd, dům, kde bydlí a dům, kde bydlí její učitel klavíru.
Tyto údaje – jako ukázka moderní poezie, která vzbuzuje silné emocionální reakce (v tomto zvláštním případě rozhořčení nad tím, že něčí život může být tak hrozivě omezený) – nebo dokonce Burgessova teorie sociálních aktivit v Chicagu, které jsou strukturovány ve tvaru zřetelně soustředných zón - dokazují potřebnost rozvíjet metody dérive.
Pokud u dérive důležitou úlohu hraje moment náhody, je to proto, že metodologie psychogeografického pozorování je ještě v začátcích. Ale náhodnost akce je bytostně konzervativní a v novém prostředí má tendenci všechno omezovat na zvyk, nebo na omezený počet variací. Pokročit dál, znamená prolomit se do oblastí, kde - vytvářením nových, pro naše účely příznivějších okolností - bude náhoda převládat. Můžeme říct, že nahodilost u dérive se naprosto odlišuje od náhodnosti procházky a také, že první psychogeografické objekty zájmu, které osoba praktikující "dérive" objeví, ji mohou připoutat k novým návykovým liniím, ke kterým bude potom neustále zpět přitahována.
Nedostatečná míra vědomí omezenosti vlivu náhody a nevyhnutelně brzdících účinků odsoudilo ke smutnému nezdaru slavné bezcílné putování, o které se roku 1923 pokusili čtyři surrealisté, když vyšli z města vybraného losováním: putování v otevřené krajině je skličující a náhoda zde obyčejně vůbec není častým jevem. Nicméně cílenou bezmyšlenkovitost dovedl mnohem dál jistý Pierre Vendryes (Médium, květen 1954), který si myslel, že ten příběh může spojit s různými pravděpodobnostními experimenty, protože všechny podobné úkony obsahují zdánlivě stejný prvek antideterministického osvobození. Pro příklad zvolil náhodné rozmístění pulců v kulatém akváriu a nikoli náhodou k tomu dodává: "Pochopitelně je nutné, aby ta pulčí populace nebyla pod vlivem navádějícího zvenčí.“ Podle toho bychom pulce mohli pokládat za spontánně více svobodné, než putující surrealisté, protože pulci mají výhodu, že u nich nečekáme schopnost inteligence, sociability a sexuality,“ a jsou tedy "skutečně navzájem autonomní."
Na opačném pólu takových pošetilostí můžeme prvotně urbánní povahu dérive - ve velkých průmyslových centrech s bohatými variantami a významy je ve svém živlu - vystihnout Marxovou tezí že: "Lidé kolem sebe nevidí nic, co by nebylo jejich vlastním obrazem. Vše co k nim promlouvá, je také o nich samých. Jejich skutečná krajina je živoucí.“
Člověk může "dérivovat" sám, ale všechno nasvědčuje tomu, že nejplodnější číselná kombinace je několik malých skupinek po dvou až třech členech, kteří dosáhli stejné úrovně uvědomění a jejichž vzájemná zpětná vazba může směřovat k objektivnějším závěrům. Dále dáváme přednost tomu, aby se složení skupinek od jednoho dérive ke druhému proměńovalo. Pokud máme víc než čtyři nebo pět účastníků, tak se zvláštní povaha dérive rychle vytrácí. Každopádně u deseti, dvanácti lidí by se skupina rozpadla do několika paralelních dérive. Zkušenost takového rozdělení je opravdu zajímavá, ale těžkosti, které přináší zabrňují tomu, abychom ji mohli v dostatečné míře organizovat.
Když vezmeme v úvahu časové rozpětí mezi dvěma spánky, je průměrné trvání dérive jeden den. Počátek ani konec nejsou závislé na solárním dni a je třeba podotknout, že pozdní noční hodiny nejsou pro dérive právě příhodné.
Taková doba trvání je jen statistický průměr. Jednak protože jen málokdy dochází k dérive v čisté podobě: pro účastníky může být náročné vyšetřit si hodinu nebo dvě na začátku nebo na konci dne, aby se věnovali různým všedním záležitostem, na konci dne přispívá k ochabnutí také únava. Důležité je, aby se dériveodehrávalo buď v daném časovém úseku několika hodin, ale třeba i náhodně: během několika krátkých časových úseků. Dérive může trvat nepřetržitě několik dní. Některá dérive, mimo nutné přestávky pro spánek - probíhala intenzivně tři, čtyři dni a dokonce déle. Je pravda, že v případě série dérive je v takovém poměrně dlouhém časovém úseku skoro nemožné přesně určit, kdy se stav mysli, typický pro dérive změní. Jistá událost dérive trvala bez většího přerušení asi dva měsíce. Podobná zkušenost umožňuje vytvoření nových věcných vzorců chování, které umožní ústup mnoha starých.(2) Ačkoliv je třeba vzít v potaz vliv počasí, je významý například při trvalých dešťích, které dérive prakticky znemožňují. Bouřky nebo jiné příklady srážek jsou pro dérive naopak blahodárné.
Prostorové pole dérive může být vymezeno buď přesně, ale může být i příbližné, podle toho jeslti je cíl průzkum terénu, nebo emocionální dezorientace. Nesmíme zapomenout, že tyto dva modely dérive se natolik překrývají, že nelze jeden od druhého zcela odlišit. Dostatečně jasnou hranicí je například používání taxíku. Pokud při dérive někdo, aby se někam dostal, použije taxík, nebo ho použije kvůli volnému pohybu - řekněme že pojede dvacet minut na západ - je to z důvodu vlastní dezorientace v prostoru. Pokud ovšem někdo zůstane u přímého průzkumu nějakého území zaměřuje se na výzkum psychogeografického urbanismu.
Prostorové pole každopádně závisí na výchozím místě – bydliště sólového "dérivera", nebo místě, určeném skupinou pro setkání. Maximální velikost prostorového pole by neměla přesahovat okraje většího města, včetně předměstí. Při minimální velikosti jej můžeme omezit na samostatné prostředí - na jednu čtvrť, nebo dokonce, pokud je dost zajímavý na jedne blok obytných domů (extrémním případem je statické dérive, tedy celý den na nádraží Saint-Lazare).
Průzkum pevného prostorového pole v sobě obsahuje určení základny a určení počtu směrů, kam bude výprava namířena. Zde do celé věci vstupuje otázka studia map – obyčejných, ekologických a psychogeografických – včetně možnosti jejich úprav a vylepšování. Netřeba uvádět, že nás vůbec nezajímá exotika, zapříčiněná tím, že je některá čtvrť prozkoumávána poprvé. Kromě nedůležitosti je tento aspekt naprosto subjektivní a tak jako tak se rychle vytrácí.
Na druhou stranu je v případě "možných setkání/possible rendezvous“ ve srovnání s behaviorální dezorientací průzkumný faktor zanedbatelný. Subjekt je vyzván, aby se v domluvené době dostavil na určité místo. Zbavuje ho to otravných okolností jako u normální schůzky, protože nemusí na nikoho čekat. Ježto ho takové "možné setkání“ bez varování přivedlo na místo, které může, ale nemusí předem znát, bude sledovat svoje okolí. Může se stát, že totéž místo bylo vybráno pro jiné "možné setkání“ s někým, koho ovšem první subjekt nezná. Protože druhou osobu pravděpodobně předtím neviděl, má důvod dávat se do hovoru s kolemjdoucími. Nemusí potkat nikoho, nebo může náhodou dokonce potkat osobu, která ono "možné setkání“ domluvila. Pokud byly čas a místo zvoleny dobře, bude průběh setkání neočekávaný. Může dokonce někomu jinému, kdo neví, kam ho první "možné setkání“ zavedlo, zavolat a zeptat se na místo jiného "možného setkání“. To naznačuje skoro neomezené možnosti takové aktivity.
Náš poněkud anarchistický životní styl a dokonce druh zábavy, považovaný za pochybný ale u naší svity velice oblíbený – jako je noční vkrádání se do opuštěných domů, bezcílné nonstop stopování po Paříži v době dopravní stávky kvůli posílení chaosu, procházení podzemními katakombami, kam je veřejnosti vstup zakázan atd. – vyjadřují obecnější druh vnímavosti, který se moc neliší od dérive. Sepsaná líčení mohou být nanejvýš vstupním heslem do této úžasné hry.
Ponaučení z dérive nabízí možnost vytvořit hrubou verzi prvních studií psychogeografického členění moderního města. Vedle objevení soudržnosti prostředí a jeho hlavních složek – včetně prostorové lokalizace – si uvědomíme základní průchozí osy, východy a obrany. Pochopíme základní hypotézu existence klíčových psychogeografických bodů. Dériver měří vzdálenosti, skutečně oddělující dvě městské čtvrti, které ovšem nemusejí být nutně zavislé na jejich fyzické vzdálenosti. Použitím starých map, leteckých fotografií a experimentálních dérive můžeme vytvořit dosud chybějící mapy vlivu, mapy, jejichž nutná nepřesnost v první etapě není o horší, než u nejstarších námořnických map. Jediný rozdíl spočívá v tom, že se zde nejedná o přesné vymezení pevných kontinentů, ale o proměny architektury a urbanismu.
Dnes různé jednoty atmosféry a obydlí nejsou přesně označeny, ale obklopuje je více či méně rozsáhlé hraniční území. Nejobecnější změna ke které nás zkušenosti s dérive dovedly, je to že se hraniční oblasti neustále zmenšují, až dojde k jejich naprostému potlačení.
Smysl pro dérive v samotné architektuře směřuje k zhodnocení nových labyrintů, které jsou výsledkem nových stavebních technologií. V březnu 1955 noviny zveřejnily zprávu o stavbě budovy v New Yorku, kde se první náznak příležitosti provést dérive uvnitř:
"Byty spirálovité budovy mají tvar dílů dortu. Bude možné je rozšiřovat nebo zmenšovat tak, že se pohyblivé stěny přesunují. Navyšování po půlpatrech zabraňuje omezení počtu pokojů, takže nájemník může na požádání využít přilehlé části na dolní nebo horní úrovni. Taková kompozice dovoluje tří až čtyř-pokojové sekce přestavět za méně než šest hodin na jediný dvanáctipokojový byt.“
(Pokračování příště.)
GUY DEBORD, 1958
Z anglického překladu, přístupného na: http://www.bopsecrets.org/SI/2.derive.htm#1, přeložil Dan Hrabina. překlad redigoval Miloš Vojtěchovský
[POZNÁMKY PŘEKLADATELE A EDITORA]
1. dérive: doslova „bezcílné toulání“ či „unášení proudem.“ Podobně jako détournement se i tento termín běžně poangličťuje ve jmenném i slovesném tvaru.
2. psychogeografie je teze, že naše vnímání prostoru je ovlivněno několika psychickými faktory. Pokud procházíme městem, můžeme si povšimnout, jak je naše vnímání utvářeno kupříkladu očekáváním, předchozí zkušeností, emocionálním naladěním, a to nejen ve smyslu bezprostředního prožívání, ale i co se týče trvalejšího vytváření „celkového obrazu“ města a jeho následné názorové fixace. Takto si vnitřně vyznačujeme městské distrikty, kam nechodíme, protože jsou v nich domy, které se vůči nám „stavějí nepřátelsky“ či čtvrtě námi nepreferovaných sociálních skupin i oblasti, které „už máme dokonale prošlapané“. Psychogeografie se tak zajímá o vztahy psychiky a prostoru (proč nám některá místa asociují právě ony nálady, dojmy…) a zároveň o možnosti, jak se odprošťovat od takto naučených zkušeností a způsobů vnímání.
3. Dérive (se svými proudy činů, gesty, procházením, setkáními) byl pro souhrnnost přesně tím, čím psychoanalýza (v nejlepším smyslu) pro jazyk. Nechte se unášet plynutím slov, říká psychoanalytik. Poslouchá do okamžiku, kdy zamítne nebo pozmění (dalo by se říci obrátí) slovo, výraz nebo definici. Dérive je zcela jistě technikou, která nabývá téměř terapeutických kvalit. Ale stejně jako je samotná analýza téměř vždy kontraindikována, je i neustálá činnost dérive nebezpečná do té míry, že dostane-li se bezbranný jedinec příliš daleko (ačkoliv má k dispozici základny, ale...), hrozí mu exploze, rozpad, rozložení, dezintegrace. A proto se jedná o znovuupadnutí do stavu nazývaného „běžný život“, tj. do reality, ,zkamenělého života‘. V tomto ohledu nyní popírám propagandu mé Sbírky předpisů (Formulary for a New Urbanism) k neustálému dérive. Mohlo by být stejně kontinuální jako hra pokeru v Las Vegas, ale jen po určitou dobu omezenou pro některé na víkend, což by byl dobrý průměr, nebo na měsíc pro ty, kteří opravdu pokoušejí vlastní štěstí. V letech 1953-1954 jsme se nechali unášet po dobu tří nebo čtyř měsíců bez přestávky. To je extrémní hranice. Je vůbec zázrak, že nás to nezabilo“ (Ivan Chtcheglov, výtah z dopisu Michèle Bernsteinové a Guy Debordovi přetištěného v Internationale Situationniste #9, s. 38).
1Text „Théorie de la dérive“ byl zveřejněn v časopise Internationale Situationniste #2 (Paříž, prosinec 1958). Mírně odlišná verze nejdříve vyšla v belgickém surrealistickém magazínu Les Lèvres nues #9 (listopad 1956) spolu s popisy dvou dérive. Tento překlad Kena Knabba pochází z antologie Situationist International Anthology (opravené a rozšířené vydání, 2006).
Bez autorských práv.
odkazy:
topologicalmedialab.net/xinwei/classes/readings/Debord,Guy/DebordTheoryOfTheDerive.pdf
cabinetmagazine, The Game of War
Hemmens Alastair Zacarias Gabriel: The Situationist International A Critical Handbook
'BIO'Guy-Ernest Debord (1931 - 1994) byl francouzský marxistický teoretik, spisovatel, filmař, zakladatel a člen sdružení Letterist International, pařížského kolektivu radikálních umělců a teoretiků v 50. letech minulého století. Později zakládající člen sdružení Situationist International - politicko-uměleckého hnutí avantgardních umělců a politických teoretiků. Toto hnutí experimentovalo s „konstruováním situací“ jakožto prostředku k naplnění potlačovaných tužeb člověka. Vytváření okamžité atmosféry či prostředí zde slouží k analýze každodenního života a k rozpoznání skutečných tužeb. V knize The Society of Spectacle (1967) vysvětluje koncept spektáklu coby falešné reality, zastírající kapitalistické znehodnocení lidského života. Kniha byla v roce 1973 zfilmována samotným autorem. Po rozpuštění situacionistického hnutí se Debord usadil na chatě v Champot, kde se mimo jiné vzdělával ve válečných strategiích. Svůj život ukončil sebevraždou.
