Vítejte v Mezinárodní elektronické kavárně
Vítejte v Mezinárodní elektronické kavárně
Příjemné místo pro horkou kávu, ledový čaj & virtuální prostor, 1992
Od roku 1975 Kit Galloway a Sherrie Rabinowitz vytvářejí alternativní technologické systémy, spojené s uměním performance a participací veřejnosti. Jejich tvorba byla vystavená v newyorském Muzeu moderního umění, v Muzeu současného umění v Los Angeles, na Benátském bienále a na Video Festivalu v Tokiu. V průběhu Olympijských her v L.A. roku 1984 navrhli Kit a Sherrie koncept Elektronické kavárny, který si objednalo Muzeum současného umění v L.A. Roku 1987 otevřeli Mezinárodní elektronickou kavárnu. O rok později získali cenu telekomunikačního průmyslu TeleSpan PACE za deset let. Kit a Sherrie působili také jako odborní poradci pro firmy Xerox PARC, Walt Disney Imagineering a pro U.S. Congressional Office of Technological Management a vyučovali na univerzitách. V současnosti společně s Gene Youngbloodem pracují na knize Virtual Space: The Challenge to Create on The Same Scale as We Can Destroy
(Virtuální prostor: výzva vytvářet ve stejném měřítku v jakém jsme schopni ničit).
Kit Galloway a Sherrie Rabinowitz používali video jako alternativní komunikační médium více než o dekádu dřív, než se fanouškové sci-fi poprvé dočetli o "kyberprostoru“, a razili tak cestu pro virtuální prostor. V roce 1977 vytvořili ve spojení s NASA projekt Satellite Arts Project, v němž zkoumali implikace používání satelitů k elektronickému setkávání lidí z různých geografických míst do stejného reálněčasového virtuálního prostoru. Jednalo se také o první příklad živé taneční performanci pro kompozitní obraz a uměleckého využití satelitního přenosu. Tanečníci na místech od sebe vzdálených společně účinkovali tak, že sledovali živý kompozitní obraz satelitního spojení, pozorovali na plátně sebe sama i vzdálené partnery. Tato kapitola hodnotí výsledky tohoto a dalších interaktivních telekomunikačních projektů, a zejména se zabývá „Mezinárodní elektronickou kavárnou.“
Mezinárodní elektronická kavárna (MEK) je unikátní prostor, založený roku 1987, který organizuje a nabízí performance, diskuse a "sendvičové teleudálosti" ve "virtuálním prostoru". Světovou síť MEK tvoří více než 60 poboček a jednotlivců. Většina performancí Elektronické kavárny vzniklo jako propojení vizí několika spolupracujících umělců a probíhá na více místech zároveň: video-telefonní technologie spojuje umělce, vystupující současně na různých místech na světě. Umělec v jednom městě například posílá video, MIDI a audio signály do dalšího města, kde se objeví jeho obraz na monitoru, přičemž datové signály ovládají světlo, hudební nástroje a video na laserdiskovém nosiči.
Galloway, Rabinowitz a jejich kolegové alternativním přístupem elektronicky propojují kavárny a veřejná místa a vytvářejí globální síť komunitně založených, multimediálních konferenčních zařízení pro kulturní spolupráci.
OBR.: /// Projekt satelitního umění: Prostor bez geografických hranic, 1977/// První světová interaktivní satelitní taneční performance kompozitního obrazu. Tanečník uprostřed, Mitsuko Mitsueda, byl ve vesmírném leteckém centru NASA Goddard v Marylandu a tanečníci Keija Kimura (vlevo) a Soto Hoffman (vpravo) se nacházeli v parku Menlo v Kalifornii. Jejich elektronicky složený obraz se objevoval na monitoru v obou lokacích. Jejich obrazy reagovaly jako zrcadlo: když se tanečníci pohnuli doprava, jejich obrazy se pohnuly doleva.///
Tehdy v 70. letech naše původní myšlenka spočívala v tom vytvořit elektronický, multimediální prostor kompozitního obrazu, v němž by se mohli sejít a spolupracovat lidé, rozdělení vzdáleností, jazykem, hodnotovým systémem a kulturou. Samotný obraz by se stal místem, který jsme nazvali "virtuální prostor“ a který je odlišný od virtuální a umělé reality, protože zobrazení lidé, místa a věci jsou ze skutečného světa a nebyli vytvořeni programem počítače. Počáteční výzkum financovaly organizace Corporation for Public Broadcasting a National Endowment for the Arts, s podporou NASA.
Chtěli jsme, aby se performeři setkávali v prostoru kompozitního obrazu, propojujícím živé obrazy ze vzdálených míst a tuto koláž prezentovat v každé z lokací, takže umělci mohou vidět na stejné obrazovce sebe i své partnery. To se stalo východiskem naší další práce a experimentů. Ten typ kompozitního obrazového prostoru na počátku 50. let zkoumali Ernie Kovacs a Steve Allen. Kovacs vrstvil živé video obrazy na filmové ústřižky a vstupoval do interakce s filmovými postavami. Allen vytvářel improvizační komedii vrstvením živého studiového obrazu s živými kamerovými záběry nic netušících chodců před televizním studiem.
My jsme zkoumali nejprve kompozitní obrazový prostor, protože jsme chtěli vytvořit performanci bez geografických hranic, kde bychom mohli spolupracovat s dalšími umělci. Chtěli jsme zkoumat estetiku a pocit přítomnosti ve sdíleném performačním/multimediálním prostředí, kdy by lidé nemuseli opustit své domovy. Tak by mohli lidé s rozličnou tvůrčí a kulturní historií spoluvytvářet prostředí, v němž by bylo možné spolupracovat v mezinárodním měřítku.
Při navrhování takovýchto prostorů jsme nebrali v úvahu jen jejich kvalitu a estetiku, ale i to, jak lidé navazují kontakty, když jsou zbaveni tělesnosti a jejich obraz je jejich „ambasadorem“. Virtuální prostor vytváří sociální situace bez tradičních pravidel či etikety. Absence možnosti fyzické újmy nabízí možnost se chovat statečněji. Virtuální prostor ruší naše obavy z interakce. Ale přesto se můžeme urazit, když se ruka z virtuálního prostoru „dotkne“ tělesných částí, jichž by se normálně, „zaživa“, nedotýkala. Ve virtuálním prostoru si uvědomíme do jaké míry „vlastníme“ vlastní obraz. To souvisí s vírou v některých kulturách; když někoho vyfotografujete, věří, že se zmocníte části jejich podstaty či duše anebo ji „kradete“. Je to znásilnění něčího obrazu. Ve virtuálním prostoru to může zakusit každý při pohledu na znásilňování vlastního obrazu osobou či objektem, které okupují stejné obrazové místo.
Pokud definujete estetiku média na základě definování jeho esence a integrity, pak vytvářet „dobré“ umění v oblasti telekomunikace znamená vytvářet situaci, která poskytuje nějakou formu komunikace mezi lidmi a maximalizuje technologické možnosti. Musí zde ale nastat jistá kvalita napětí, která tu „komunikaci“ definuje. Pokud v díle nenastane napětí, pak vlastně nehledíte na kvalitu média, či na kvalitu umění.
Řídký prostor, hustý čas: technické záležitosti
Technické aspekty Elektronické kavárny zahrnují přenos plně pohyblivého (full-motion) videa na velké vzdálenosti v různých rychlostech a neodmyslitelná satelitní časová zpoždění. Tato zpoždění znázorňují cestu video signálu do a ze satelitu. Říká se, že satelity jsou „netečné vůči vzdálenost“, což je termín odkazující k cenovým výhodám satelitní komunikace: když jednou zaplatíte za to, že pošlete signál přes satelit, žádné další náklady za doručení signálu kamkoliv v dosahu satelitu nenarostou. To neplatí pro přenosy doručované ve stejné oblasti prostřednictvím pozemských mikrovln či kabelů. Věříme, že nic není netečné ke vzdálenosti, pokud překonávání vzdálenosti zabere nějaký čas.
Když k doručení signálu z bodu A do bodu B použijeme více než jeden satelitní „skok“, může to trvat přes půl vteřiny. V synchronizované interakci mezi lidmi a stroji to způsobí zmatek. To znamená, že když vedete rozhovor se zámořím, musíte čekat vteřinu či dvě po každé větě. To znamená, že hudebníci si přes mezinárodní satelitní spojení nemohou užít skutečný jam session. Tuto podmínku nazýváme "řídký prostor, hustý čas“, protože můžete vytvořit virtuální prostor, ale stále se musíte zabývat časovým komponentem. Čas přidává další dimenzi zpoždění. K tomuto předpokladu jsme vždy přistupovali z estetického hlediska.
"Řídký prostor, hustý čas“ objasňuje, proč je pro nás tak důležité obejmout povrch planety pomocí pozemních a podmořských kabelů z optických vláken. To by omezilo časové zpoždění, jelikož signál by nemusel cestovat desítky tisíc mil. Méně rozvinuté národy neuvidí ISDN a optická vlákna dřív než daleko po konci 20. století. Je však zásadní, aby se nyní začaly rozvíjet mezinárodní lidské vztahy.
Plné využití virtuálních prostor vyžaduje plný pohyb, širokopásmový video přenos. Širokopásmová technologie slibuje nekonečné možnosti, ovšem v současnosti není přístupná kvůli své odrazující ceně. Místo toho ke vstupu do virtuálního prostoru používáme standardní telefonní linky.
Pokud budeme s akulturačním procesem virtuálního prostoru čekat, až bude svět bezdrátový či předrátovaný, zpomalujeme všeobecné kulturní porozumění našemu očekávání vzhledem k technologii kyberprostoru. Telefonní linky, vhodně propojené s video technologií, lze použít k vytvoření dojmu přítomnosti a „spojitosti“ s dalšími lidmi. Telefonní spojení může být použito technologií přenosu dat a přenášet statické snímky video obrazů. Za pár let zvládnou telefonní linky až deset video snímků za vteřinu, takže zatímco budeme čekat na vyšší vlnový rozsah kabelů z optických vláken, můžeme vytvořit mezinárodní síť neformálních, multimediálních telekonferenčních center, v nichž mohou lidé začít vyvíjet kulturu, etiketu a schopnosti potřebné pro život, práci, hru a tvorbu ve virtuálních prostorech.
Jednoho dne se technologie virtuální reality připojí k této vznikající síti a umožní migraci s plným vnořením do virtuálních prostorů, obydlených lidmi z různých lokací.
Možná to zní úžasně, avšak stejně důležité jako uvažovat o možnostech technologie je nutné vzít v úvahu její omezení. Jenom když pochopíme její limity, můžeme ji použít jako médium, které nebude jednoduše kopírovat film či televizi. Západní společnosti mají tendenci zříkat se zodpovědnosti vůči kreativnímu aplikování technologie, která nás již obklopuje. Neustálý velký tlak „výprodeje budoucnosti“ (selling of the future) nás slepě vede k reklamnímu šlágru vynořujících se technologií, které pak kvůli další velké věci opouštíme.
Pokud bychom mohli být tak zběhlí co se týče limitů vynořujících se technologií jako jsme s ohledem na jejich utopické přísliby, mohli bychom zjistit, jak nakládat s lidskými a materiálními zdroji naší planety.
OBR.: ///“Díra v prostoru“, 1980. Živé oboustranné satelitní propojení, využívající video obrazovky k projekci obrazů v životní velikosti. Bez upozornění veřejnosti jsme „Díru v prostoru“ nainstalovali do okna vedoucího do ulice v newyorském Lincolnově centru a do výkladní skříně broadwayského obchodního domu v Century City (Los Angeles). Obě plátna mohla pojmout obrazy asi patnácti lidí. Lidé mohli hovořit s lidmi v dalším městě, jakoby stáli na stejném rohu ulice. „Díra v prostoru“ probíhala po tři večery. První noc ji zkrátka lidé objevili. Použili placené telefony či zavolali z domova a řekli přátelům v druhém městě, aby se s nimi setkali. Druhý večer, kdy také v obou místech proběhla oznámení v televizi, všichni dorazili. Třetí noc přijely v autech plných dětí do těchto měst rodiny z velkých vzdáleností, aby se setkali se svými příbuznými na druhém pobřeží, které neviděli roky.///
OBR.: ///“Estetický výzkum v telekomunikacích (ART-COM)“, 1982. Na Loyola Marymount University jsme navrhli a vyučovali multidisciplinární laboratorní kurz zkoumající efekty, potenciál a budoucnost sdílených virtuálních prostorů. Toto jsou dvě z mnoha vytvořených performancí a partitur virtuálního prostoru.///
OBR.: ///Mezinárodní telekolaborativní malba 1989. Obrazy z Macintoshe II jsou ukázky z množství těch, které vytvořili lidé v muzeu v Paříži. S francouzskými umělci počítačové grafiky jsme zřídili dialog na grafickém základě ve formě kolaborativní činnosti. Posílali jsme grafiky přes telefonní linky, oni je upravovali a posílali zpět. Pak jsme změnili výsledky a poslali je, a tak dále. Po této pilotní události proběhlo mezi ECI-HQ Santa Monica a dalšími mezinárodními lokacemi také reálněčasové telekolaborativní malování na sdílené obrazovce.///
Kavárna jako kulturní komunitní centrum
Chtěli jsme vytvořit prostředí, kde by si tvořiví lidé mohli užít osobní a skupinová propojení a spolupráci. A tak vznikla Elektronická kavárna. Kavárenská vlajková loď v Santa Monice v jižní Kalifornii je síťově propojená s pobočkami Elektronických kaváren v San Franciscu, New York City, Oaklandu a Santa Cruz v Kalifornii, v Chicagu, Pittsburghu, Vancouveru, Torontu, Paříži, Berlíně, Japonsku, Soulu, Managuy, Barceloně a Budapešti. Budujeme lidské sítě v mezinárodním, interkulturním, multidisciplinárním měřítku. Tyto sítě tvoří lidé, kteří se vzájemně poznávají, a technologie, umožňující jejich vztah. Snaží se tu technologii kreativně oživit zaváděním nových typů konverzace.
Hlavním cílem je vytvoření komunitních občin. Atmosféra podněcuje přátelskou konverzaci a slouží jako komfort telekomunikační technologie. Vstup na naše akce je většinou 3-5 dolarů. V roce 1984 jsme dostali zakázku od Muzea současného umění v L.A. (MOCA) na uspořádání sedmitýdenního projektu pro Olympic Arts Festival. Tak se zrodil náš koncept. Propojili jsme MOCA s pěti různými komunitami L.A. pomocí telekomunikačního systému, počítačové databáze a telefonní obrazové banky. Lidé z korejské komunity, hispánské komunity, černošské komunity a umělecké plážové komunity si mohli vzájemně posílat slow-scan video obrázky1, společně kreslit či psát pomocí elektronické psací destičky, tisknout obrázky na video tiskárně, vkládat informaci a myšlenky do počítačové databáze a opětovně je získávat a ukládat obrazy na záznamník video disku, který jich pojal dvacet tisíc. Umělci na rezidenčním pobytu v Elektronické kavárně lidem pomáhali s použitím systémů, podněcovali performance a přenášeli hudební akce.
Události vtiskly síti dynamickou, podnětnou existenci. Například losangelská korejská komunita a černošská komunita jsou tradičně nepřátelské. Když se na síti setkaly a poznaly, chtěly se navzájem navštívit! Když je možné navázat oční kontakt a začít s někým kreativní vztah, obvykle se s ním chcete setkat a dotknout se ho. Nejprve neformálně hovořili přes síť, pak něco společně vytvořili, a v mnoha případech si nakonec domluvili osobní setkání.
Dnes má každá Elektronická kavárna levné počítače Commodore Amiga, které mají audio a video vybavení. Také používáme černobílé still-frame videotelefony(2) (říkáme jim „vidfony“), barevné still-frame vidfony; videoprojektory; Počítače IBM PC-compatible a Macintosh II se speciálními obvodovými deskami, které ukořisťují video obrázky; modemy; počítačové tiskárny; faxy; software pro telekomunikace, stolní ediční systém, řízení databáze a grafiku. Máme také množství telefonních linek. Ne všechny Elektronické kavárny mají video a barevné tiskárny, avšak některá místa je považují za nezbytná pro dokumentaci událostí.
Veškerý hardware a software umožňuje síti EK vyměňování still-frame video obrázků a počítačové grafiky, užívání si video a audio telekonferencí a oboustranné kreslení a psaní v prezentacích sdílené obrazovky, vyměňování počítačových souborů, programů, elektronické pošty a černobílých obrazů a/nebo textu a vedení „chatu“ přes počítač v reálném čase. Lidé, kteří vlastní videotelefony či počítače, se mohou přihlásit a připojit k síti. Zveme lidi, aby přišli a vyzkoušeli si technologii v netísnivém prostředí. Náš systém video přenosu Robot Research 1200C posílá barevné či černobílé obrázky přes telefonní linky (poslat barevný obraz velikosti 256 x 256 pixelů zabere 36 vteřin, zatímco černobílý obraz stejného rozlišení se posílá 24 vteřin). Obrazy přijímá další Robot 1200C nebo Commodore Amiga se speciálním softwarem. Naše vidfony přenášejí černobílé statické obrázky s průměrným rozlišením 100 x 100 pixelů za sedm či osm vteřin. Tyto vidfony (od firem Panasonic a Mitsubishi) se již nevyrábějí, ale jiné společnosti vytvářejí podobné systémy.
OBR.:
///„Eart Day Global Link ´90 byla jedna z typických MEK událostí, jediná vskutku interaktivní globální akce, uspořádaná na Den země. Zahrnovala propojení a teleperformance s Moskvou, Nikaraguou, Berlínem a Japonskem. Při spojení s Moskvou lidé diskutovali o problémech životního prostředí a umělci vytvářeli společné performance. Děti v L.A. se ptali Rusů, „Máte ve vašem ozónu taky díry?“///
Při další prezentaci Elektronické kavárny použila tanečnice Dawn Stoppiello technologii pro generování hudby na MIDI systému Macintoshe a spouštěcí vidfony, které posílaly její obraz do nějakého místa v New York City. Počítačový hudebník Mark Coniglio z Centra pro experimenty v umění, informatice a technologii (na California Arts Institute), který s Dawn spolupracoval, vyvinul program na Macintoshi II, „MIDI Dancer“. S použitím MIDI Tanečníka, s bezdrátovými nástroji monitorujícími pohyb navlečenými na rukou a okolo pasu přenášela Dawn data o svých pohybech do Maca. Dawn svými pohyby ovládala předem nahranou hudbu, synchronizovanou podle jejího rytmu, ovládala hladiny osvětlení a mikrofonu a určovala, kdy bude vyfotografována a obraz přenesen do New Yorku.
OBR.: ///“Odysea 21. století“, obrazy (zachycené během akce živé performance-konverzace): Dr. Roy Walford uzavřený uvnitř Bio Sféry 2 v Arizoně (po dva roky), Barbara T. Smith v Katmandu, Nepál; třetí lokace v ECI-HQ v Santa Monice. Součást roční série událostí, kdy Barbara svobodně cestovala po světě a Roy pobýval jako hlavní lékařský důstojník v hermeticky uzavřené Bio Sféře 2.///
V aktuálním projektu Elektronické kavárny, "Odysea 21. století“ cestuje performerka Barbara T. Smith kolem světa s přenosným videfonnním systémem, jímž se propojuje s Elektronickou kavárnou a s umělci a dalšími lidmi, s nimiž se setká na svých cestách. Do jejích virtuálních prostorů spadá také rezident Bio Sféry 2, Dr. Roy Walford, komunikující s námi a se světem pomocí svého MEK vidfonního systému. Dnešní MEK testuje video systémy s omezeným pohybem a skupinový software. Zkoumáme, jaké vzájemné aktivity skupin mohou digitální sítě poskytnout a jak člověku umožňují ovládat objekty ve vzdálených prostorech.
OBR.:
///Vidfonní galerie Elektronické kavárny je první telefonní (dial-up) elektronická zpravodajská tabule s možností uchovat a získávat audio a video obrazy. Vše potřebné tvoří uživatelský vidfon a telefon, umožňující sledovat a přispívat do EK Vid-fonních galerií. Systém běží na Mac Plus s 80-ti megabytovým harddrivem.///
OBR.: ///Od roku 1992 do 1995 spolupracovala Mezinárodní elektronická kavárna-HQ s Centrem pro experimenty v umělecké informaci & technologii na California Arts Institute, který vede renomovaný skladatel elektronické hudby Mort Subotnick. První obraz je statický obrázek z živé hudební události mezi dvěma městy, MEK-HQ Santa Monica, MEK-pobočkou „The Kitchen“, prostoru pro performance v New York City a MEK-pobočkou „Studio X“ v Santa Fe. První obrázek: Mort Subotnick (vlevo) v NYC; Steina Vasulka (čb vložený obraz), v Santa Fe; Eric Martin (dolní pravý vložený obraz) v MEK-Santa Monica. Poslední obraz: Terry Riley v Nice, Francie (čb vložený obraz) hraje na naše piáno v MEK-Santa Monica, doprovázený Davidem Rosenboomem, děkanem CalArts School of Music.///
Integrace & přístup
Pokud bychom měli Elektronickou kavárnu popsat jedním slovem, je to integrace: integrace technologie do naší sociální struktury; integrace rozdílných kultur a komunit, umění a běžného publika a integrace uměleckých forem. Když komunitnímu centru poskytneme možnost integrace, při níž lidé mohou vyzkoušet „kreativní oživení“ technologie, můžeme začít osvobozovat lidskou imaginaci. Když tuto technologii zkoumají umělci, začínáme posunovat technologická omezení. Vytváříme kulturu, která definuje možnosti použití technologie a podporuje mezikulturní spolupráci, řešení problémů a rozhodování. Doufáme ve vytvoření kulturního prostředí, které lidem po celém světě napomůže vyslovit svá přání pro budoucnosti a zjistit, jak se k tomu odsud dostat.
Možnost zvednout telefon a s někým promluvit je tou nejmocnější magií, vytvořenou soudobou společností. Je to jediný mechanismus, který nám umožňuje zvládnout tak velký systém jakým planeta je. Musíme si uvědomit, že je posvátný, a že se promění v "tele-druh". Doufáme, že prostřednictvím Elektronických kaváren a použití telekomunikační technologie vyšlechtíme nové způsoby umělecké spolupráce a experimentování, které budou tento tele-druh podporovat.
Chceme zbavit telekonferenční systémy hrozivosti a zpřístupňujeme je lidem, kteří nepracují v korporacích. Chceme technologii poskytnout co nejvíce lidem, mluvit o důsledcích, definovat estetiku a rušit politické zátarasy. Korporační kultura se nechystá poskytnout modely či aplikace dostatečně široké na to, aby obsáhly kulturní aplikaci technologie. Musíme akulturovat sami sebe.
Pokud má mít umění v novém formujícím a humanizujícím se technologickém prostředí nějakou roli, jednotlivci a okruhy umělců musí začít napínat svou představivost na daleko širší stupnici tvořivosti. Pokud se podíváte na estetickou kvalitu komunikace a jste poctiví k vaší umělecké formě a umělecké logice, pak přirozeně kladete jednu nohu před druhou…a umělecká logika vás směruje z uměleckých institucí přímo ven do života.
Zkušenost s Elektronickou kavárnou
Mezinárodní elektronická kavárna má základnu na 18. ulici v Santa Monice, č.p. 1649. Zavolejte nám na číslo 310-828-8732 nebo nás kontaktujte přes modem na 76557.1564@compuserve.com či electronic.cafe@pro-palmtree.cts.com. Tvarují nás události, takže kavárna není otevřena v pravidelném denním provozu. Nelze kdykoliv vstoupit a objednat si hrnek kafe a videofon, avšak lze tak učinit v průběhu nějaké akce v kavárně. Před návštěvou zavolejte! Podporujeme také umělecké skupiny při vytváření akcí v MEK. Pokud máte přístup k vidfonu či počítači, prosíme připojte se elektronicky. Je to jednoduché!
Definice
MIDI: Musical Instrument Digital Interface (digitální rozhraní pro hudební nástroj). Pro více informací viz. Hyper instruments od Toda Machovera laserdisk: laserdisk a.k.a. videodisk je 12-ti stopý plastický disk, který pojme tisíce video obrazů a zvuk
ISDN: Integrated Services Digital Network (digitální síť sjednocených rozhraní); navržené protokoly pro přenášení hlasu, dat, faxu a video signálů přes síť broadband (širokopásmový přenos): síť, v níž může vlnový rozsah sdílet množství simultánních signálů
bandwidth (vlnový rozsah): míra, označující kapacitu systému pro přenos dat. Čím větší je vlnový rozsah, tím větší objem informace lze v reálném čase přenést.
videotelefon: nástroj přenášející a přijímající audio a vizuální informaci. Přenáší statické obrazy pomalého rozkladu (slow scan stills) každých 5 – 10 vteřin, přičemž audio přenosy jsou kontinuální a oboustranné
modem: nástroj, který převádí počítačové signály na vysokofrekvenční komunikační signály, které lze posílat přes telefonní linky
Bio sféra 2: totálně uzavřené, soběstačné prostředí v Arizoně, v němž žije osm lidí po dva roky. Bio sféra 2 obsahuje šest přirozených klimat (Bio sféra 1 je země.)
groupware: software navržený pro týmy lidí pracujících společně na sdílené informaci
Z anglického originálu Welcome to the "Electronic Cafe International." A Nice Place for Hot Coffee, Iced Tea and Virtual Space (1992) přeložila Lenka Dolanová.
Publikováno online na http://www.res-qualia.net/files//text_81.pdf.
Kit Galloway a Sherrie Rabinowitz působí jako autorská dvojice od roku 1975. Jsou autory pionýrských projektů v oblasti komunikačních technologií. Zkoumají jedinečné vlastnosti multimediálních komunikačních technologií jako jsou satelity, video, počítačové sítě a další „telekolaborativní média“. Zabývali se vytvářením kontextu pro komunikaci: modelů setkávání různých komunit s přístupem k telekomunikačním nástrojům, systémům a prostředím. V letech 1975 - 1977 vytvořili sérii projektů s názvem Aesthetic Research in Telecommunications (Umělecký výzkum v telekomunikacích). Jedním z projektů byl i Satellite Arts Project (Projekt satelitního umění, 1977), zkoumající telekolaborativní umění a performanci ve virtuálním prostoru. Jednalo se o živý videomix spojující města Spojených států, „prostor performance bez geografických hranic“. Od roku 1983 vyvíjejí koncept telekolaborativní sítě spojující neformální veřejná multimediální komunikační místa - Electronic Cafe Network (Síť elektronických kaváren) - jako přenosný sociální model. Využívají možností kyberperformance - živé divadelní performance, v níž mohou vzdálení účastníci pracovat společně v reálném čase přes internet.
